Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni, zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními příběhy, které se všude okolo vás odehrávají. Zasáhne vás nepředstavitelná chudoba, se kterou se, hlavně ve velkých městech, setkáte. Indie a její spirit se vám každopádně zaryje hluboko pod kůži, i když občas váháte, jestli se vám to vlastně líbí nebo ne.
Co je pro Indii opravdu typické, jsou kasty. Různé společenské vrstvy, do které se Indové prostě narodí a není cesty jinam ani zpět. Narodíte se mezi chudé, a tam po zbytek svého života patříte a nedá se to nijak a ničím změnit. Musíte se chovat dobře, a tak získá vaše duše naději, že snad v příštím životě možná dopadnete lépe. V autobuse muži stojí s muži a ženy v přední části s ostatními ženami.
V Indii máte pocit, že jste se vrátili tak trochu v čase. Trhy, pouliční prodej a muži s hady v košíku. V každém městě jsme narazili na jinou strategii, jak z nás Ind chtěl dostat nějakou tu rupii na živobytí. Rozhodně na to nejdou špatně. Indové jsou chytří a dobře vědí, na co jim většinou evropská nebo jiná pro ně prachatá duše skočí. Jejich teorie je ta, že když už jste měli peníze na letenku sem, musíte mít hodně i tak nějak mimo. A tedy dost na dlaň i pro ně a jejich rodiny.
Obchodníčci a každodenní smlouvání
Nedříve dělají náhodného kamaráda, který se náhodou nachomýtl okolo, doporučují, kam je nejlepší jít, a kdy, takže získáte pocit klidu a toho, že s vámi prostě jen někdo přátelsky mluví, a potom z nich vypadne, že jsou náhodou rikšáci, a že by vás tam mohli vzít, tak nějak za sto nebo stodvacet rupií. Rikšáci jsou vůbec prohnaní. Často třeba říkají, že autobus tudy nejede, nebo že odjel už poslední, a že jsou tu jen oni, a že vám ale uděljí very good price.
Nejlepší postup je srazit cenu na polovic, a pak se domluvit na něčem mezi, což je výhodné pro vás i nakonec pro ně. To samé se nám vyplatilo s ubytováním, někdy je to únavné, ale jde to. Když u nich potlačíte zprvu utkvělou představu, že opravdu jako turista nepotřebujete klimatizaci, a že stačí obyčejný prostý pokoj s větrákem, a jestli tam místo 1200 rupií není třeba nějaký pokoj mezi 250 a max. 450 rupií, veřte tomu, že tam většinou nějaký je, a pro ně je to obchod, takže než abyste šli k nemilované konkurenci, tuhle laskavost vám většinou rádi udělají, když jinak nedáte. Smlouvat a zase jenom smlouvat. Je to taková hra. Prostě co platí obecně je, že v Indii musíte být pořád na pozoru, abyste nepřišli na hůl.
Náboženství
Co je další věc hodna údivu a každého určitě bude bít do očí, je náboženské zaměření obyvatel, které někdy hraničí až s fanatismem, posedlostí, bezmeznou a někdy slepou oddaností. Ve vlaku jsme jednou potkali sektu, která se celou cestu několik dní pouze modlila, a jedla jen vlastnoručně připravené jídlo. Když jim Ben chtěl dát deku, nevzali si jí, protože byla pro ně tzv. nečistá. Tak jako v Rusku cestují lidé navštívit svou rodinu vlakem několik dní přes Sibiř, tak v Indii cestují rodiny několik dní, aby navštívili důležitý chrám.
Díky Mahatma Gándhímu panuje v Indii velká náboženská tolerance. Vedle převažujícího hinduismu, se v Indii můžete setkat i s islámem, křesťanstvím, budhismem, a různými sektami. Z hotelového pokoje můžete slyšet cinkání hinduistických zvonků, a poté záhy hlásání a zpěv nedaleké mešity.
pivo story:
Indové alkohol z náboženských důvodů nepožívají, i když samozřejmě jsou tu výjimky, kterým se pivo nepříčí… Bary s bizardním osvětlením jsou větčinou v podzemí, ve sklepních prostorách hotelů a domů. Takže máte pocit, že se jdete osvěžit přímo do pekel a že prostě děláte něco zakázaného, špatného. Na co jsme zvyklí u nás – dát si pivo s pořádnou čepicí na zahrádce pod stromy, tak o tom se vám může jenom zdát. V Indii budete rádi, když vůbec nějaké takové místo, kde vám pivo prodat mohou, najdete.
Pak je tu další otázka, jestli Ind pochopil, že pivo se musí dobře vychladit, protože teplé nestojí za nic. Potom také, jestli není prošlé. Někdy se stává, že vám číšník pivo nabízí potichu a s polozavřenými ústy, podobně jako lidi u nás na ulici drogy. Potom přinese láhev obalenou v novinách a pivo nalévá nenápadně u země do plastových hrnků s obrázky Walta Disneyho “Hledá se Nemo“, či „Lví král“.
Indické jídlo umí být i velmi rychlé.
Indie je země proslulá jako zlatá studnice koření. Jídla jsou z 90 % vegetariánská. Takže zelenina a tofu v různých podobách, v různých hustých omáčkách. Také hodně smaženého. Sympatické jsou pouliční stánky, kde za pár rupií pořídíte opravdu dobré jídlo, smažené banány, cibulky, paranthu – placku s trochu pálivou zeleninovou směsí atd. Často vaří na ohni.
Koření je základem všech indických jídel, která jsou často velmi pálivá. Což evropskému žaludku nemusí dělat vždycky úplně dobře. Sama jsme měla tu čest to několikrát zažít. Žaludek v ohni a nezastavitelná nevolnost. Třeba i několikrát za den. Třeba i několikrát za noc. Občas není ani čas dojít až na ono místo. Prostě kam to jde, tam to jde. Já takhle jednou označkovala za jízdy autobus. Čtyřikrát. Měli štěstí, že měli velká a snadno otevíratelná okna. Pak na lodi. Anebo v hotelovém pokoji. Prostě všude.
Jediné co pomáhá, je úplně se vyprázdnit, pak chvilku počkat, odpočinout, a dát si kolu, která vyrovná kyselost v žaludku a trochu vás usadí. Pak doporučuji jen suché placky a den v klidu.
Horská oblast Oothi.
Opravdu jiné bylo všechno v horách. V horách po celém světě potkáte něco čistého, rozhovory beze slov, otevřenost a nezištnost. Jako si pamatuji např. z Mongoslka z jurt a stepí, najednou máte pocit, že to setkání má hlubší smysl. Což mi celkově v Indii ohledně lidí trochu chybělo, občas jsem měla pocit, že jsme jen zdrojem peněz, ale tady v horách – v Oothi, to bylo jiné… Na ulici nás lidé zastavovali, jen aby Benovi podali ruku, a pozdravili nás. Na trhu nám každý dal napoprvé dobrou cenu, že jsme ani nesmlouvali. Pod naším hostelem jsme si zašli za pět rupií každé ráno a večer na mléčný kořeněný čaj a chvíli poseděli a poklábosili s majitelem.
Z Oothi se dá vyjet do okolí do mírných kopců malým lokálním vlakem, který určitě stojí za to. My jsme vystoupili 3 nebo 4 stanice za Oothi a směřovali na objevnou procházku trochu výše do hor. A pak jsme tu krásu spatřili. Dostali jsme se do oblasti nekončících čajových polí. Milí lidé, co čajové lístky sbírali, nás pozvali na šálek výborného čaje. A na to vzpomínám asi nejradši z celé Indie. Čisté lidské a nezištné setkání s lidmi, kteří v Indii žijí. Toho si můžete opravdu vážit. Nemají toho asi sami mnoho, ale jsou otevření a dělá jim radost se s někým cizím setkat, jen tak. Malá Indka v sárí k nám šla mezi čajovými stromky ještě několikrát, aby nás na rozloučenou znovu a znovu objala.
Auroville – Utopie v praxi.
Místo možná hodně publikované v různých článcích o cestování, pro mě ale v reálu né příliš zajímavé a funkční, je vesnička Auroville. Oblast v minulosti kolonizovaná Francií.
A co je Auroville? Utopie. Nápad, jak žít v duchovní komunitě. Bez rozdílu pleti, kasty, nebo národnosti. A bez reálných peněz. Duchovním otcem byl Srí Orobindo a The Mother. Zajímavým projektem bylo zalesnění oblasti, která byla dříve suchá a vyprahlá. Dnes je zelená, plná zajímavých stromů, kterým se říka Banaya trees – jejich větve spouštějí šlahouny, které znovu zarůstají do země. Vidět je považuji za unikátní zážitek.
Vesnice má tvar galaxie. Uprostřed ní dominuje zlatá kupole, duchovní prostor s krystalem a paprskem světla uvnitř. Když se jako nečlen komunity chcete dostat dovnitř, musíte si návštěvu rezervovat několik dní dopředu. Komunitní život zde ale úplně nefunguje. Nezažila jsem žádné akce, kde by se všichni sešli. Je to jako město duchů. Někam jedete, a nikoho nepotkáte. Je tam třeba park, který se jmenuje Mládí. Jsou tam kolotoče, ale žádné děti. Pak vidíte prázdné amfitheatry a přístřešky.
Lidi z Auroville je trochu těžké potkat. Jedí odděleně od návštěvníků na místě, které se nazýva Solar kitchen. Pro vás není možné tam jíst, protože nemáte Auroville kartu. Takže ani kafe. Prostě nic.
Backwaters – vesničky zapomenutého ráje
V oblasti Kerala, která jako jedna z nejvíce vzdělaných oblastí Indie, můžete kromě této přednosti nalézt opravdový skvost – Vodní kanály, vesničky zapomenutého ráje. Po dlouhé cestě vlakem, litrech vypitého čaje, jsme vystoupili trochu zmuchlaní ze spacího vagonu. Ubytování nacházíme v domě se zahradou, kterou spravuje skupinka mladých indických kluků, kteří tam i bydlí.
V Alipei si můžete pronajmout houseboat, na několik dní. Máte zde v ceně vlastního osobního kuchaře a kapitána. Spíte na lodi, projíždíte kanály, krásnou panenskou krajinou, kde v malých vesnicích žijí lidé prostým, ale krásným, možná mnohem spokojenějším životem, než kdokoli jiný v Evropě. Jeptišky jezdí na lodích do kostela, děti v kánojích do školy. Muži loví ryby, sklízejí rýžová pole… Když k večeru procházíte vesničkou, máte pocit, že se tam zastavil čas a trochu závidíte.
Vyprávnění od Anu.
Na konci naší cesty jsme v Mumbaji využili s Benem ubytování, kterému se říká Couchsurfing. Jedná se o stránky, kde lidé po celém světě nabízejí ubytování zadarmo u sebe doma. Tak jsme se setkali s nezávislou a velmi chytrou starší ženou z vyšší kasty. Anu. Kromě cenných rad nám řekla i pár příběhů, které stojí za to převyprávět.
Krev Anu nám vyprávěla o ženě, která měla malé dítě. Potřebovala ale zase začít pracovat, ale neměl jí kdo hlídat. Povídala si takhle jednou s domovníkem, a ten jí řekl, že ať klidně jde, že stejně musí zůstat v domě, tak jí dítě pohlídá. Je to pro něj prašť jak uhoď. Žena souhlasila a každé ráno odpochodovala vadělávat rupie. Dítě bylo ale bledší a bledší. Nějak se jí to nezdálo, a tak jednou zkusila zůstat doma. Dítě dala k domovníkovi jako obvykle. Když se podívala k němu do okna, zjistila, že domovník odebírá každý den jejímu dítěti krev, kterou pak prodává, aby si přilepšil.
Vypůjčené dítě V Indii, v každé oblasti, funguje síť žebráků, která je vždy pod někým, kdo ji neoficiálně spravuje a bere si procenta ze získaných almužen. Je to systematická sofistikovaná skupina, která ví, jak na to. Má svoje postupy a strategii. A co dobře funguje, je mladá matka s dítětem. „Nemá co jíst, dejte.“ Jednou takhle jedna žena uviděla na ulici svoje dítě v náručí cizí žebračky. Její tchýně ho za peníze tajně půjčovala žebráckému bossovi.
Vyšší versus nižší kasta A teď něco o vyšší kastě. Opilý muž jel v noci svým autem domů. A v oplilosti mu ujel volant a vjel na chodník, kde na zemi na ulici spala početná rodina Indů nejnižší kasty. Pak přijela policie. „Tak jak to vyřešíme?“ Bohatý muž dal zbytku rodiny nějaké peníze. Policie to schválila a všichni byli spokojení. Přelidněnost a kasty. A takhle to je.
