Kdysi dávno, v dobách zahalených závojem ranného středověku, kdy se v hlubokých lesích potulovaly bandy loupeživých ozbrojenců a slovo muže mělo váhu zlata, vedla již ve dvanáctém století severními Čechami jedna z důležitých obchodních cest. Z jedné strany Praha a z druhé Žitava. Po celé její délce vznikala rušná a rozlehlá sídliště, která se mnohdy stávala centrem tehdejšího duchovního i obchodního života. Jedním z takových míst bylo i Jablonné v Podještědí. Pokud dnes do tohoto malého městečka zavítáte, marně budete hledat jeho kdysi tak věhlasnou slávu. Malé, příjemné a poklidné místo pro vás však bude jistě hojivým balzámem. A pokud se rozhlédnete kolem, okolní zalesněné kopečky vás svojí krásou utiší a vyléčí ze všech vašich starostí i smutků.
Snad podobně jako já prožijete úžas ve chvíli, kdy se před vámi nečekaně otevře malé náměstí, ukrývající v tomto prostoru netušenou baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Když jsem ji spatřil poprvé, měl jsem na chvíli pocit, že stojím v Římě u jednoho z mnoha monumentálních chrámů, kterých je v tomto Věčném městě bezpočet. A tak jistě pochopíte, že jsem nemohl odolat jejímu volání a vydal se v ústrety kráse dob sice dávno zašlých, ale stále ještě rozechvěle promlouvajících. Pojďte se mnou, stojí to za to.
Obchodní cesta z Prahy do Žitavy, byla v těchto hraničních místech osídlována kolonisty nejen slovanskými, ale rovněž německými. Jedním z nich byl i rod Markvarticů, z nichž u nás nejznámější zástupce je pan Havel a především jeho manželka Zdislava z Křižanova na Moravě. Ačkoliv sídlili na nedalekém hradě Lemberku, v Jablonném se v roce 1249 sešli spojenci krále Václava I k rozhodujícímu tažení proti Přemyslu Otakaru I. Pan Havel sice z dnešního hlediska žil v odlehlém koutu království, ale tehdy bylo rozložení kulturních a obchodních center jiné. Navíc patřil mezi úzký okruh důvěrníků krále Václava I.
Dnešní bazilika stojí na místě dřívějších svatyní. V prvopočátku zde Pan Havel a jeho žena Zdislava založili dominikánský klášter, což se stalo kolem roku 1250. Byli si vědomi, že v tehdejší době byly kláštery ohniskem kulturního a mravního povznesení kraje. Již v roce 1269 se ve zdejším klášteře konala řádová kapitula česko-polské dominikánské provincie, což znamená, že klášter byl tou dobou nejen dokončen, ale že byl také schopen pojmout velké množství řádových bratří.
O necelá dvě století později, byly gotický kostel založený sv. Zdislavou, klášter i město vypáleny husity. Ti se do severních Čech vydávali velmi často, protože zdejší šlechtici stáli většinou na straně krále Zikmunda. Vypálený kostel byl nahrazen provizorní dřevěnou stavbou. Ačkoliv s obnovou klášterního konventu se započalo již počátkem 16. století, teprve v 17. století, v době rekatolizace a po třicetileté válce, byla zahájena také rozsáhlá přestavba chrámu. Za vlastní přijal tento úkol tehdejší majitel panství, hrabě František Antonín Berka z Dubé. Plány vypracoval vídeňský architekt Jan Lukas Hildebrandt a výstavbu řídili italští stavitelé P. Bianco a po roce 1706 D. Perini. František Antoním Berka z Dubé byl posledním mužským potomkem tohoto rodu a tak s vědomím, že nemá komu odkázat veškerý majetek, rozhodl se na stavbě chrámu nešetřit a snad i díky této skutečnosti dosahuje dodnes tak nebývalých rozměrů. Ačkoliv po tom velmi toužil, jejího dokončení a vysvěcení se nedožil. Roku 1706 zemřel. Rodový majetek i dohled nad stavbou převzala jeho sestra Rozálie Kinská, která jako by tušila blízkost i svého odchodu, takže všemi prostředky usilovala dokončit stavbu do roku 1713. Tento její cíl se však nezdařil a ona zemřela 1.1.1714.
Dalšími majiteli panství a tím i donátory velkolepé stavby se stali od roku 1718 Pachtové z Rájova. Ti ale s dokončením příliš nespěchali, takže vysvěcení chrámu se konalo až o 11 let později v roce 1729. Zajímavé je, že tak jak je chrám vysoký (kolem 40 m), je údajně i hluboký. Dodnes jsou přístupná některá podzemní místa, zejména krypta sv. Zdislavy, ve které je truhla s jejími ostatky a po obvodu stěn krypty visí 24 do mědi malovaných obrázků s výjevy z jejího života (v současné době jsou však mimo chrám a probíhají na nich restarátorské práce).
Původně mělo podzemí tři patra a sahalo do hloubky 39 metrů. V podzemním podlaží, ve kterém spočívá sv. Zdislava, je umístěna i rakev Františka Antonína Berky z Dubé. Do krypty ke sv. Zdislavě se vchází z kostela a otvor je ohrazen barokní zdobenou mříží. Jako jedna z nejvzácnějších památek je lebka sv. Zdislavy, která je umístěna na oltáři v první boční kapli. Tato je ve zlaté skřínce z roku 1908. Na tomtéž oltáři je nádherná dřevěná gotická soška Madony z doby před rokem 1510. Vnitřní prostory chrámu jsou tvořeny soustavou elipsoidů se vznosnou kopulí, jejíž zelená střecha je zdaleka viditelná. Do náměstí je obráceno bohaté průčelí se dvěma bočními hranolovými, ale nedokončenými věžemi a s početnými sochami od J. F. Bienerta z roku 1711 (dominují sv. Vavřinec a sv. Zdislava, další sochy jsou v nikách a na atice).
Nad vchodem do sakristie je umělecky cenná mramorová busta F. A. Berky, benátská práce z doby kolem roku 1700; naproti je poprsí jeho sestry Rozálie Kinské od J. F. Bienerta z doby kolem roku 1711. Po pravé straně chrámu jsou barokní oltáře sv. Kříže z roku 1718 a růžencový oltář z roku 1732. V kryptách byli od 18. století pohřbíváni dominikánští mniši, jsou zde i hrobky Berků a pozdějších Pachtů; byla sem uložena i těla tří dělníků, kteří zahynuli při stavbě chrámu. Před kostelem je socha sv. Vincence z roku 1770 a z břehu Mlýnského rybníka sem byly přemístěny barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Zdislavy (se znaky Berků na podstavcích) z doby před rokem 1708.
Ačkoliv se po znovuvysvěcení chrámu zdálo, že jejímu rozkvětu již nic nestojí v cestě, na základě dvorského dekretu císaře Josefa II. z 24.8.1786 byl klášter roku 1788 zrušen. Bazilika stála dál, ale čilý náboženský život byl silně narušen. Bratři dominikáni museli odejít buď do diecézní duchovní správy nebo ke svým rodinám, dva odešli do nedaleké Janovické poustevny (Tomáš a Valerián), kde pěstovali léčivé rostliny a léčili okolní obyvatelstvo. Přítomnost bratří na zdejší faře končí někdy kolem roku 1810. Řeholní bratři se do Jablonného opět vrátili v roce 1945, jejich blahodárné působení však bylo násilně přerušeno roku 1950 nastupující komunistickou diktaturou. Další návrat je v roce 1969, ale vzápětí jim byl v rámci normalizace odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti a dva z nich nastoupili do zdejší zbrojovky, kde pracovali až do roku 1989.
Teprve v dnešní době se pokoušejí zdejší dominikáni navázat na dlouhou tradici svého působení na tomto místě. Jestli se jim jejich práce daří, ukáže teprve čas. Již dnes si ale můžete udělat do těchto míst nádherný výlet, ze kterého se budete vracet do svých domovů zcela jistě osvěženi a naplněni prožitky, které vás budou ještě po mnoho dní provázet.
