Pár kilometrů jedeme k západu a neustále pozorujeme oblohu. V údolí se válí cáry mlhy, nad nimi se občas objeví vrcholky hor. Míjíme malebné vesničky a u jedné z nich, u Chateau – d´ Oex, uhýbáme z vytčené trasy a míříme asi 20 km na sever do Gruyéres (německy Greyerz). Nemůžeme si přece nechat ujít návštěvu prý nejmalebnější vesnice v Evropě. Že vám je název nějak povědomý? Není divu – stejně se jmenuje slavný sýr, který se zde vyrábí. My se sem nevydáváme za sýrem – i když i ten by určitě bylo dobré ochutnat –, ale za „patinou věků.“
Protože vesnice je uzavřena pro cizí automobily, zastavujeme na velkém parkovišti v těšné blízkosti města. Je devět ráno a slunce začíná slušně připalovat. Kéž by pěkné počasí vydrželo. Stojíme na začátku hlavní ulice a hned musíme říci, že zajížďka stála zato. Máme pocit, že jsme se propadli tak o pět století do minulosti. Jen ten asfalt na vozovce uprostřed sem nějak nepatří.
Malé náměstí (či snad náves, když se jedná o vesnici) je lemováno starými domy, v nichž se dole usídlily restaurace a obchůdky, v oknech našly své místo bohatě kvetoucí muškáty. A styl domů? Něco ze stylu francouzského, něco z italského a něco z německého. Je to přirozené, vždyť se nacházíme právě na rozhraní těchto tří kulturních oblastí.
Náměstí uzavírá na druhé straně kaple a nad ní vykukuje kus hradu. Než do něj vejdeme, vystoupíme ještě na hradby a v jejich blízkosti objevíme další malebná zákoutí. V restauraci se právě uklízí, z obchůdku usměvavá Švýcarka vydělává nejzajímavější zboží. Hned před námi jdou dvě ženy a vedou spolu živý rozhovor. Jinak je zde po ránu klid.
Masivní hrad hraběte Gruyéres, feudálního vládce regionu ve 12. století, stojí na nejvyšším místě a z něj hrdě přehlíží široké okolí. Dnes už sice neplní funkci strážce, ale možno říci, že tak trochu i teď je ve státních službách. Od roku 1938 je ve vlastnictví kantonu Fribourg a jeho část slouží úředním účelům. V další části se nachází muzeum.
Obejdeme hrad a sestoupíme ještě ke hřbitovnímu kostelu. Bělost jeho zdí září do dálky, stejně tak jako červeň jeho střechy. Je to trošku morbidní, ale velice často při našich výletech zabloudíme i na hřbitovy. Ale vždyť i ony jsou dokladem kultury právě navštívené oblasti. Vypovídají o zvycích místních obyvatel, o tragédiích, o úctě k mrtvým i o touhách živých.
Znovu se vracíme k proslavenému sýru. Všude se nacházejí poutače zvoucí k exkurzi do jeho výrobny. Ne, touto nabídkou se zlákat nedáme, ale ódy pěné na sýry z Gruyéres nás přinutí k ochutnávce. Při naší první zastávce na nákupu pátráme po sýrech s označením Gruyére. Setkáme se s nepřebernou nabídkou a tak není divu, že v ní značně tápeme. Vybereme tři druhy a okamžitě se do jednoho z nich pustíme, abychom zjistili, co jsme si to koupili. Sáhli jsme po vysoce aromatickém sýru, tak lahodný a tučný sýr jsme zatím nejedli. Sice nejsme znalci sýrů, ale zvláštní, dosud nepoznaná chuť v nás zanechá silný dojem. Na chvále zdejších sýrů asi něco opravdu bude.
Příjemně naladěni z návštěvy Gruyéres ujíždíme k jihu. V nedalekém Montbovonu nás vyvede z míry neobvyklá dopravní situace. Jedeme po široké silnici a najednou se proti nám řítí něco mezi vlakem a tramvají. Ano, na začátku městečka jsme zaregistrovali, že koleje, které vedly loukou pod silnicí, se objevily hned vedle silnice. Teď i vidíme, co po těchto kolejích jezdí.
Ráno sice vypadalo slibně, ale počasí se opět zhoršuje. Nicméně jedeme dál a necháváme se okouzlovat přírodními krásami. Našimi průvodci jsou hluboká údolí, propasti, na jejichž dně se valí voda, horské vrcholky ještě zalité sluncem, půvabné domy v místech, v nichž bychom je nikdy nehledali (říkáme si, jak v té stráni mohou lidé vůbec žít), zatáčka stíhá zatáčku.
