Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil, těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou je, že ostrov z letadla motýla připomíná, tvoří jej totiž dva ostrovy – Basse-Terre a Grande-Terre, které jsou odděleny tenkým proužkem moře, kterému se tradičně říká Slaná řeka. Dnes je sice spojuje most, takže pokud mrkneme, ani úžinu nezaregistrujeme, ale je to tak.
Obě části ostrova se snad nemohou více lišit. Basse-Terre je ostrovem vulkanickým a díky tomu, že je často hustě porostlý tropickým dešťovým pralesem, po pravdě řečeno velice připomíná blízký Martinik. ostrov, zarostlý tropickým dešťovým pralesem. Druhá půlka motýla, ostrov Grande-Terre (který je navzdory názvu menší), leží na vápencové plošině, takže je plochý jako lívanec, pokrytý třtinou a jeho pobřeží je jedním velkým turistickým centrem.
Objevitelem byl samozřejmě Kryštof Kolumbus, a to již v roce 1493. Španělsko ale tato část Karibiku příliš nezajímala, takže se objevili čiperní Francouzi a od roku 1635 zde s krátkými přestávkami, kdy se zde snažili usadit Angličané, zde vlaje vlajka s francouzskou trikolórou. Po několika změnách je dnes Guadeloupe nedílnou součástí Francie a spolu s ostatními francouzskými ostrovy Karibiku tvoří od roku 2003 zvláštní zámořský kraj. Proto je zde také králem euro a na rozdíl od většiny Karibiku si dolary můžeme nechat v kapse. Necelých 450 tisíc obyvatel mluví francoužštinou a zdejším dialektem kreloštiny, s jinými jazyky se příliš nechytneme, byť já se mohl uplatnit italštinou (kdybych ji uměl), protože majitelé a zároveň jediná obsluha hotelu, ve kterém jsem bydlel, byl italský manželský pár.
Kolumbus ostrov pojmenoval po Panně Marii Guadeloupské, a už se to chytlo. To ale neznamená, že se zde nesetkáme s původním názvem ostrova – Karukera, když už nikde jinde, tak na lahvi rumu. A když už jsme u rumu, zatímco Martinik je po právu označován za rumového krále, Guadeloupe má zatím co dohánět, byť jsou oba ostrovy geologicky a teplotně prakticky identické. Přece jenom jsou místní rumy o stupínek méně kvalitní, snad pro jejich kratší stárnutí. Pokud ovšem seženeme rum z vedlejšího ostrůvku Marie Galante, třeba značku Pere Labat, zjistíme, že destilovny pracující stejně jako v 19. století dokáží vyprodukovat rum skutečně dokonalý i přes jeho poměrně malé šestileté stáří. A tato menší kvalita rumů se odráží i v nabídce v obchodech, zatímco na Martiniku se procházíme kolem nekonečných polic s produkty všech destilovan, tady jsme v obchodě rádi, když mají tři různé lahve.
To ale neznamená, že lze odolat tradičnímu nápoji Ti Punch, který je tradičně podáván velice přívětivým způsobem – na stůl se položí lahev 55 procentního bílého rumu, trochu cukru a citrónu. Koneckonců, při ceně 7 euro za litrovku si to může hospodský dovolit. Úspěch zaručen, tento nápoj rozjasní i ten nejzamračenější den.
Na ostrov většinou jezdí dva typy turistů – většina touží po plážích, zbytek po přírodě. Obě skupiny si přijdou na své. Pláží je na ostrovech víc než dost. Ty nejkrásnější jsou celkem pochopitelně na té placaté části, druhá část má zase pláže prakticky prázdné. Pokud ale trváme na bělostném písku až oči přecházejí, musíme jinam, Basse-Terre má písek nejrůznějších odstínů, od špinavě žluté až po úplně černé. Místní ale přísahají, že pláž Grande Anse je na celém Guadeloupe tou nejhezčí. Za zády palmy, při troše štěstí můžeme pozorovat kolibříky a moře tak akorát. Největší město Pointe-a-Pitre a celkem pochopitelně i velice moderní letiště je na východní části motýlka. Tento ostrov připomíná spíše Evropu než Karibik a pochopitelně i zalidněnější a bohatší na turisty a jim sloužící infrastrukturu.
Pro zájemce o přírodu a klid je zajímavější západní ostrov. A pokud někdo inklinuje ke stanu či batůžkáření, bude tady pro něj pravý ráj. Kempů sice není příliš, ale stanovat na prázdných plážích není nic neobvyklého a místo, kde se stanovat nesmí, jsem nenašel. Jen se musíme předem ujistit, že je stan patřičně voděvzdorný, protože zde přece jenom prší častěji, než jsme zvyklí. Hornatá západní část nabízí vedle klid také dvě turistická lákadla. Jedním je zázrak tropické přírody v podobě velikého parku Parc National de la Guadeloupe, kde si za cenu vlastního potu můžeme prohlédnout nejen dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a ve vzácném případě štěstí také téměř 1 467 metrů vysokou sopku La Soufiere. Druhým lákadlem je botanická zahrada v blízkosti města Deshaies. Za vstupné sice zaplatíme nehoráznou částku, ale zato se budeme několik hodin procházet uprostřed opravdu okouzlující zahrady, ve které kvetou snad všechny rostliny, které si můžeme představit a ještě to vylepšují desítky kolibříků.
To všechno neznamená, že by byl Guadeloupe rájem na zemi. Pro některé bude zklamáním neexistující noční život, s vyjímkou barů velkých hotelů je po sedmé hodině všude naprosto mrtvo. Náruživí fotografové zase zapláčou nad tím, že se domorodci velice neradi fotografují. A když už jsme u toho negativního, pozor si musíme dát na stromy Manchineel, především pak při dešti, neboť z nich kape šťáva, která může pěkně popálit. Většina stromů již je vykácena a na zbytku bývají varovné nápisy, nicméně některý určitě unikl bdělému oku domorodce. Nedoporučuje se ani koupání ve většině místních řek, neboť hrozí nebezpečí parazitů.
Guadeloupe sice na první pohled vypadá jako sourozenec Martiniku a pokud bychom je navštívili po sobě, budeme mít chvíli pocit, že jsme Martinik neopustitli – řada měst má stejná jména a západní ostrov jakoby Martiniku z oka vypadl. I jídlo je téměř identické. Po delším putování ale začne být jasné, že je zde mnohem méně restaurací i hotelů a vůbec zájem o nějaké podnikání je mnohem menší. Stejně tak je menší i zájem mateřské země, která do rozvoje Guadeloupu investovala neporovnatelně méně nežli do ostatních ostrovů, což je o to méně pochopitelné, když si uvědomíme, že až do nedávné doby bylo správní středisko francouzské části Karibiku právě zde.
Přes to všechno je ale na tomto ostrově krásně a pokud bych se mohl zase vrátit, poletím bez váhání.
