Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží. Méně zhýčkaným turistům je tu – stejně jako na všech větších indických nádražích – k dispozici studená sprcha, a tak aspoň na chvilku osvěženi jsme se s novou vervou pustili do luštění jízdního řádu, po jehož tabulích v hale mrštně poskakovaly jakési exotické druhy ještěrek.
V nočním spoji do Bombaje přes Dillí jsme si v přeplněném vagónu mohli dovolit luxus spánku bez strachu, že nás v této chudé, ale nejnáboženštější zemi světa připraví někdo o zavazadla. Po trati s nejširším rozchodem na světě jsme pomalu za opravdu symbolické jízdné postupovali dál na východ přes indické státy Paňdžáb a Hariánu a někdy k ránu minuli Pánípat, blízko kterého bitva z roku 1761 mezi místními rivaly usnadnila britský koloniální výboj v této oblasti. Brzy po východu slunce pak dlouhé řady chatrčí z vlnitého plechu a hadrů napověděly že metropole Indické republiky a jedno z nejstarších měst Asie už není daleko.
Dillí! Již ve starověkých rukopisech připomínané sídlo má od 30.1et po výstavbě nových vládních čtvrtí (New Delhi) dvě tváře, my pochopitelně vystupujeme na nádraží mnohem lidnatějšího, podle sčítání z počátku 90.1et téměř devíti milionového Starého Dillí (Old Delhi). Pro většinu turistů cestujících vzduchem je právě ono prvním setkáním s Indií, ale náraz po cestě z Evropy nebo Ameriky je to příliš prudký: kromě úmorného vedra a pálivého vánku jsou to zvonky neustále naléhajících rikšů, při neexistenci metra chaos dopravy od dvoukoláků a potahů přes četné bicykly až po motorikši a auta nových značek, skvěle se vyhýbající posvátným kravám nebo opicím. Ulice lemuje množství odpadků a také kalu z otevřených záchodků, přes velké množství cyklistů je vzduch kolem plný smogu a pokud se s tím vším přece jen smíříte, těžko se vám budou hledat slova při pohledu na nezměrnou bídu. rodin žijících na přeplněných chodnících, slepce a žebrající děti, hledající u vás poslední útočiště.
Malí zaklínači hadů nám před novostavbou hinduistického chrámu zasvěcenému bohyni štěstí předvádějí své umění a netrpělivě očekávají, kolik rupií z nás za tu produkci vypadne. Stejné očekávání vzbuzujeme u prodavačů s velkými proutěnými mísami nařezaných bílých kokosů a jiného tropického ovoce, sympatická učitelka v elegantním zeleném sárí před námi za vlaječku Indie chřestí s pokladničkou příspěvků pro její školu a když před tím vším mizíme do stínu chrámu, hinduista – profik po nás po střelné vtíravé přednášce tvrdě vymáhá bakšiš. Dojem z esteticky barevného, oproti strohosti mešit až katolicky vyhlížejícího chrámu Lakšmínarájan s obrázky, soškami a sochami hinduistických božštev si však rozhodně nenecháváme zkazit -je to snad jen řada svastik na které tu evropské oko může hledět s nedůvěrou a snad i zachvěním.
Prastarým indickým symbolem štěstí, zneužitým pověrčivým vůdcem nacistů, je vykládána i brána na půdě z nejposvátnějších – při vstupu do parku Rádžghát. Opět naboso vychutnáváme posvátnou oázu klidu uprostřed hlučného města a pomalu se blížíme k prostému žulovému kameni s nápisem HÉ RÁM. V lednu roku 1948 tu milion zoufalých lidí očekával příchod průvodu s mrtvým Bápú – zavražděným apoštolem nenásilí Gándhím. Slovy zvěčněnými do podstavce – BOŽE – tento velikán 20. století a zřejmě lidských dějin vůbec předtím požehnal z posledních sil útočníkovi se stejnou láskou jakou choval i k Angličanům, které přitom silou své osobnosti a pravdy samé dokázal vypudit ze své země. Při natáčení filmu o tomto stále živém světci Indie sem na výzvu britského režiséra přišlo totéž množství zástupů jako před téměř padesáti lety…
U stánku s Mahátmovými spisy obouváme sandále a mlčky odcházíme. Návštěvou tohoto místa jsme do pestré mozaiky našeho putování zasadili jeden z posledních důležitých. kamínků. Nádherný obraz skládaný po pět úžasných týdnů se už rýsoval.
