Druhý den pobytu v Láhauru při marné snaze dobrat se v místním tisku zpráv o dění v Evropě jsme hned vedle snímků z monzumem zatopených měst Indie narazili i na nepříjemnou jobovku: znovu udeřil fundamentalismus a za cíl svého pumového útoku si tentokrát vybral zdejší letiště. Už měsíce jsme znepokojeně sledovali rostoucí počet do povětří vyhozených autobusů v okolí Láhauru, ale v samotném centru dění vás taková zpráva zasáhne jinak, než v bezpečí evropského domova. Jen s rozpaky jsme si tedy zamlouvali jízdenky a znejistěni další den nastupovali do autobusu mířícího až na sever do Rávalpindí.
Někdejší vojenská pevnost a dnes předměstí zbrusu nového hlavního města Islámábádu už na nejednoho cestovatele dýchla chladným vzduchem ze zasněžených hor, ale pro nás ještě i zde v podhůří Himaláje tropická vedra teprve vrcholila. A tak zatímco poláci nám naposledy stiskli ruku a odjeli obdivovat bílé novostavby metropole „Sídla islámu“, českomaďarští členové výpravy se střídali v bezmocném polehávání ve starém vypleteném rámu a unaveně vzhlíželi k lesu tradičně bohatě zdobených orientálních autobusů s barevnými zahrádkami na střechách. Trpělivost přinesla růže a večer už odvážnější kolegové pozorovali blížící se hradbu hor ze svého pohodlí na střeše jedoucího autobusu.
V druhé polovině bezesné noci jsme ho konečně spatřili znovu. Indus burácející stovky metrů pod námi se už ale v ničem nepodobal klidné řece na svém dolním toku, ale jako skutečný „okap podél střechy světa“ divoce prorážel horské stěny nejhlubšího kaňonu, jaký si lze vůbec představit. Za pronikavého zvuku klaksonu klouzáme z jedné zatáčky do druhé po úzké silnici bez svodidel a mostů, často jen v podobě soutěsky vytesané do takřka kolmých temných skal. Tyčí se tisíce metrů nad námi do nebetyčných výšek, zatímco stuha zpěněného řvoucího Indu dole dává tušit, jak hluboký jícen propasti se otevírá přímo pod námi. Nebyl to při slabé životnosti pákistánských pneumatik právě dobrý pocit, naše zdravotní pojišťovna trnula zajisté s námi a člověk by se pro klid duše nejraději znovu v pasu přesvědčil, že je pod ochranou České republiky. Ne nadarmo se horám kolem nás už od nepaměti říká Karakoram – Černé srázy.
Rozhodně jsme tedy nesdíleli optimismus Číňanů, kteří tuto nejstrategičtější silnici světa stavěli v 70.letech za sborového zpěvu tehdy populární písně ;,Še-chuej ču-i chao“ (Socialismus je dobrý). Sbírali jsme ale odvahu Jaromíra Štětiny a jeho druhů, kteří vřískání Číňanů zaznamenali a pak tímto nejhlubším údolím světa propluli jako vůbec první. Řeka si tu proráží cestu v nadmořské výšce pouhého tisíce metrů, zatímco obrovitý Nangá Parbat na ni shlíží ze své úctyhodné výšky dotýkající se málem stratosféry. Výškou své stráně je tedy tato nejzápadněji položená osmitisícovka nejvyšší horou souše – jako by tu těch nej- už nebylo dost.
Až za svítání jsme mohli tuto v překladu „Lysou horu“, nejvyšší štít západních Himalájí, uvidět plné kráse. Měřila si nás výstražně svou severní Ledovcovou stěnou, která se stala osudnou už nejedné horolezecké výpravě. Připomněla nám, že tady pod námi na sebe tlačí jádra indické a euroasijské desky, jejichž desítky milionů let trvající náraz vyzdvihl k nebi tu si stěží popsatelnou nádheru všude kolem. Ale připomněla i historii zcela nedávnou – zatímco Indie považuje tuto horu označovanou i jako Diamir (Král hor) za nejvyšší vrchol své země, je celá oblast půlstoletí pod správou Pákistánu. Srdcem kašmírských hor dnes proniká řez demarkační linie poslední války z r. 1971, dosud bohužel zalévaný krví vojáků i civilistů obou znepřátelených zemí.
Podél přítoků Indu Hunzy a Gilgitu dojíždíme až na konečnou velkolepé horské dráhy a v podmanivém prostředí náhorní plošiny upřesňujeme plán několikadenního trekku. Všudypřítomné armády je lépe si nevšímat a odpalovacích raketových základen v horách právě tak. Vždyť nádhera velehor tu byla už dávno předtím, než se tu objevil tvor, nazývaný sám sebou sapiens sapiens…
