Co si představit pod pojmem zkorumpovaní postsovětští policajti?

Ve stínu velkého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším
nepříjemnosti. Hergot, z Arisu jsem popojel teprve 25 km. Stopují
mě s úsměvy přes celý obličej. Tohle je „ekologická policie“.

„Odkudá?“ To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz.

„Kudá?„

Ten časopis s článkem o cestě přes Sibiř a s mými
fotkami, kterej vozím s sebou a ukazuju domorodcům, abych získal jejich
sympatie, je ohromná vymoženost.

„Tady máš 25 tengi – na chleb.“

„Pánové, děkuju, jste mí sponzoři.“


Myslím na rady do života, které nám dával expert na Rusko a okolí Ivoš Dokoupil ve vlaku, než jsme vystoupili do Kazachstánské reality: „Policajti jsou nebezpeční. Svlíknou tě, odhalí všechny skrýše, vymyslí si ňáké porušení předpisů, a zabaví pár peněz. Takže v peněžence mít jen část a hlavní zásobu dobře schovanou. U útlocitnějších milicioněrů někdy pomůže, když řekneš, žes už dnes platil.“

Slunce žhne jako v pekle. Každý závan větru zvedá oblak prachu. Ve stínu velkého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším nepříjemnosti. Hergot, z Arisu jsem popojel teprve 25 km. Stopují mě s úsměvy přes celý obličej. Tohle je „ekologická policie“. „Odkudá?„ To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz. „Kudá?“ Ten časopis s článkem o cestě přes Sibiř a s mými fotkami, kterej vozím s sebou a ukazuju domorodcům, abych získal jejich sympatie, je ohromná vymoženost. „Tady máš 25 tengi – na chleb.“ (Tengi = místní peníze. 1 USD – 115 tengi.) „Pánové, děkuju, jste mí sponzoři.“

Další milicioněri mě pohostili čímsi jako syrovátkou s centimetrovými skvrnitými kuličkami. Snad to byly kousky sýra nebo nějaké plody či semena. Kozí bobky určitě ne. Ty by chutnaly jinak.

Stanice GAI (= gosudarsvenaja avtomobilnaja inspekcia = státní dopravní policie) je u každé větší vesnice nebo, důležité křižovatky. Cesta je tam ještě zúžena masivními závorami. Šoféři zpomalí na třicítku a bedlivě sledují černobíle pruhovanou kuželku v milicionářově ruce. Když se s ní nenápadně plácne do stehna, je to příkaz k zastavení. Gájové mě stopli ještě mnohokrát. Ne že by mě všichni krmili a dávali peníze, ale nikdy jsem neplatil. Až na pár desetníků, které jsem rozdal jako suvenýry.

Zase se vyplatilo nepodceňovat otázku vzhledu. Ošumělý úbor, vyhublé tělo, oduševnělý obličej. Velocipéd natřený na špinavě šedo-hnědo, jako bagáž starý pytel od brambor.

Pak jsem měl možnost poznat problém i z pozice šoféra. Na hlavní cestě z Almaty na západ u postu gájů jsem stopnul gruzovik. Tady musí zastavit každý. Konečně jeden prázdný. Vezme mě do Čimkentu. Každá stovka kiláků dobrá. Chlapi jsou Čečenci. „Každej se nás ptá, jestli vezeme zbraně“, říkají se smíchem.

Step je jedna nekonečná plantáž rozkvetlé divizny. Na těch necelých sto kilometrech je šest postů gájů. Na každém nás zastavili a šofér musí zaplatit 200 tengi = skoro 2 dolary. Nikdo si nedovolí se vzepřít. Jednoho by z toho trefil šlak!

A zahraniční auta berou policajti hákem ještě hůř. Ba jo. Nechtěl bych být automobilistou ve Společenství Nezávislých Států. Takhle vypadá test na alkohol: šofér dýchne do stakanu, gáj k němu čuchne, a když neucítí pálenku, je to v pořádku. Detekční trubičky jsou drahé a je jich málo.


Na posledním postu jsem kámošům půjčil, protože fíra už nemá drobné. Doprčic, a já nemám zpátky na tisícovku a rozměnit není kde. Teda – mám, ale další tengi jsou mezi dolary v tajné kapse na bříšku trenýrek. Sakra, tak jo. Chlapi nevypadají na podrazáky. Vytahuju ten balík a Čečenci kulí očka. „Prodej mi jednodolarovku,“ říká ten mladší. Co by ne. „Budu potřebovat moře peněz na vlak domů„, povídám, aby řeč nestála. „Nikomu ty prachy neukazuj,“ kladou mi chlapi na srdce. „Bez obav. To je mně jasný.“

Přidám pár historek, co mně vyprávěl šofér rozchrastané LIAZky Dědek, když mě vezl 4000 km z Ufy do Brna-Bystrce. Byl to nejdelší stop mého života. „Do CCCP jsem začal jezdit už dávno. U gájů mě nemůže nic překvapit. Kontroloval mně papíry. V zrcátku vidím, jak mně děcka kradou jídlo ze skříněk nad koly. Hrnul jsem se je zahnat, ale gáj mně v tom bránil. „Teď jednáme spolu“, říkal. Ty moje konzervy jsem pak uviděl u něj v šuplíku a prej, máme demokracii a jsme demokrati. Jídlo můžeš koupit. Jedno lečo mně dal, aby předvedl, jakej je dobrák.“


Autor má na svém kontě cestopisné knihy Vandry s bejkem, Tenkrát na východě, Těžký život cyklotrempa. Článek popisuje část cesty zmíněné v další z autorových knih, Ze života cyklotrempa.

„Když tě zastaví a ty dáš najevo, že spěcháš, že nemáš čas, má tě v hrsti. Tyhle záležitosti jsou děsně časově náročný. Jeden takovej mně tvrdil, že jsem jel moc rychle, a chtěl 40 mařen. Podle mýho kolečka jsem rychlost zdaleka nepřekročil. Naštval jsem se a chtěl, aby zavolal náčelníka. To se mu nehodilo, tak snížil taxu na 20. Stál jsem na svým, že neodjedu, dokud ho nezavolá. Jak mu měla končit směna, začal být nervózní, a že vyřešíme to napomenutím. To už říkal proto, aby neztratil tvář. Ale nepovolil jsem. Nakonec mně vnutil 20 marek a já vítězně odjel.“

„Chachá, máš bezva pestrej život, to je vono!“ Celé moje nitro se vzpírá tomu uvěřit, ale fajn se to poslouchá.

Jak to bylo dál, se dočtete v mé knížce „Ze života cyklotrempa“