Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
