V pondělí odpoledne jsem vyrazil dálkovým autobusem z Londýna do Salisbury. Cílem mé cesty byla především návštěva Stonehenge. Když jsem před sedmou hodinou večer vystoupil v Salisbury, tak jsem šel navštívit Tesco, kde jsem nakoupil jídlo na další cestu. Potom jsem začal procházet městským centrem. Začínalo se stmívat, ale centru Salisbury to vůbec neubíralo na kráse, naopak toto velmi staré město se zdálo být krásnější a nebýt aut, byl bych asi nabyl dojmu, že jsem se ocitl někde ve středověku. V informačním centru už měli zavřeno a tak jsem se vydal směrem ke katedrále.
Katedrála se právě opravovala, ale byla opravdu obrovská. Její průčelí je ozdobeno desítkami postav, snad králů a královen. Trochu mě překvapila plechová střecha, ale to je asi jedním z důvodů rekonstrukce. Moc fotek jsem neudělal, protože jsem neměl svoji oblíbenou 400 Konicu a tak by to bylo spíše plýtvání filmem. Ve městě se spát nedalo, protože tu nebyl žádný hostel a B&B bylo dost drahé. Bylo pěkně a tak jsem se vydal směrem k zřícenině Old Sarun.
Old Sarun v noci vypadal jako nějaký kopec. Prvního valu jsem si nestihnul všimnout. Kolem 2. valu byly pěkně posekané „greeny“ a tak jsem se rozhodl pro roh jednoho z nich, tam jsem se ubivakoval a strávil pěknou noc ve společnosti králíků, kterým jsem až tak moc nevadil. Ráno se na druhé straně louky začínali procházet lidi se psy a tak jsem se raději sbalil a odešel na stopa. Později jsem se dozvěděl, že v Anglii už jsou lidé na chudé cestovatele zvyklí a že jim to moc nevadí (spíše jsou překvapení, že se dá takhle spát). Akorát v Londýně v parcích může člověk po uzavření parku dostat až 500 Liber pokuty.
Stopování se mi moc nedařilo, proto jsem se rozhodl jet autobusem do Amebury. Cesta byla asi 7 mil dlouhá a tak jsem nepředpokládal cenu přes 2 Libry. Po této zkušenosti jsem už jenom stopoval. Navíc jsem v infocentru v Amebury zjistil, že travelcard stojí 5 liber… V infocentru jsem také získal info o další cestě a plánek Amebury. Podle plánku jsem úspěšně došel až k Woodhenge – místu, kde dříve stával dřevěný kruh – předchůdce Stonehenge. Dnes jsou místo kamenů betonové patníky, ale i přesto lze získat přesnou představu o prehistorických kalendářích.
Cesta ke Stonehenge byla dost krutá. Z centra Amebury vede k Stonhenge „footpath“, ale já jsem zvolil nejkratší cestu a šlapal jsem 3 km po čtyřproudovce. Poslední kilometr jsem se napojil na „footpath“, která vytvořila chodník vedle silnice. Když jsem vylezl na kopec a uviděl před sebou Stonehenge, připadal mi jako kupa kamenů na poli. Navíc nestál na louce, jako na většině fotografií, ale mezi silnicemi. Jak jsem se postupně přibližoval, získávala kupa nějaký tvar, ale oproti fotografiím byl trochu „malý“. Kameny samy o sobě byly obrovské, ale nějak namačkané k sobě. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem to, před čím mě všichni varovali. Kolem Stonehenge je natažený plot a na druhé straně silnice je pokladna a podchodem se člověk dostane za plot, ale tam se může projít jen po vymezeném okruhu (provázky jako u nás na zámcích). Vybavuje se mi stařenka o hůlce, která s napětím poslouchala „utržené sluchátko“ s výkladem a pomalinku se belhala po okruhu. Každou chvíli sem dorazil autobus a vyrojila se nová masa návštěvníků. No viděl jsem Stonehenge, poobědval jsem a raději se vydal dál.
Moje další cesta vedla přes vojenský prostor směrem k Avebury. Myslel jsem, že těch pár mil pojedu jedním stopem, ale opak byl pravdou, skoro v každé vesničce jsem stál. Okolo cesty byla skoro normální pole, ale u každé odbočky byl vyvěšen červený prapor a stála strážní věž. Vrcholem byla křižovatka se značkou „pozor tanky“. Konečně jsem se dostal do Devizes. Pán, který mě vezl, měl dobrou náladu a tak mě vyložil až za městem na okruhu, kde jsem za okamžik pokračoval s nějakou slečnou. Ta mně cestou ukázala umělý pahorek Sainsbury hill, vyložila uprostřed Avebury a popřála příjemnou procházku.
Avebury předčilo všechna moje očekávaání. Obrovský kamenný kruh, uprostřed kterého je postavená stará hospoda s doškovou střechou, pár statků a kostelík. Člověk se může libovolně procházet po valech a mezi kameny, no prostě paráda. Avebury je trochu starší než Stonehenge (asi o 2000 let) a vede z něj kamenná řada směrem k The Sanctuary. Procházel jsem se po valu i mezi kameny a fotil, některé kameny z určitého úhlu připomínají obličeje, postavy, nebo zvířata. Protože začalo pršet a nechtělo se mi strávit noc v dešti, tak jsem The Sanctuary už nehledal a začal stopovat. Za pár minut už mě další slečna, nebo mladá paní vzala do Marloborough.
V Marloborough jsem se rozhodl navštívit jednoho z „bílých koní“, kterých je v okolí 6 nebo 7. Nejznámější z nich je Uffington White Horse, ale k němu bych si musel dost zajet. V informačním centru mi paní řekla, že kůň je bohužel v College’s Garden a dál jsem jí moc nerozuměl. Říkala něco o gentlemanovi, pochopil jsem, že myslí svého kolegu, který něco vysvětloval. Potom mně řekl, že cestu ke koni právě vysvětlil holce a klukovi, kteří mě vzali s sebou. Byli to studenti z Holandska a vyptávali se mě na politické a ekonomické dění u nás doma. No moc jsem jim toho nevysvětlil, ale ke koni jsem se dostali. Přišli jsme k hlavě zeshora, takže jsme si koně museli trochu domýšlet – z letadla ale určitě vypadá pěkně. Vrátili jsme se do města, rozloučili a já jsem pokračoval stopem do Londýna. Cesta šla vcelku dobře, akorát jsem skončil na předměstí ve čtvrti Slaugh a tak jsem se do centra svezl na jakousi travelcard za 5 liber nejdřív vlakem a potom klasicky „tubou“. A tím moje cesta za kameny skončila.
