„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
První zastávka – aklimatizační
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Druhá zastávka – osudová
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Čtvrtá zastávka – chevsurská
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Pátá zastávka – odborná
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Poslední zastávka – mírně opilá
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Sakartvelo hledá superstar:
a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
Další odkazy:
- Obsáhlá databáze gruzínských písní, rozdělené i podle regionů
- Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
První zastávka – aklimatizační
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Druhá zastávka – osudová
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Čtvrtá zastávka – chevsurská
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Pátá zastávka – odborná
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Poslední zastávka – mírně opilá
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Sakartvelo hledá superstar:
a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
Další odkazy:
- Obsáhlá databáze gruzínských písní, rozdělené i podle regionů
- Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů
