Podgorica, Kotor
11. den – 9. 8. – pondělí
Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.
Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.
Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!
Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.
Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.
12. den – 10. 8. – úterý
K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.
Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…
Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.
Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).
Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.
Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.
