Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací. 
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
- Střední Amerika: Surfing in the rain
S deštěm v kopcích
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací.
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
- Střední Amerika: Surfing in the rain
S deštěm v kopcích
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
