Autor: Robert Bezděk

Jižní Bretaň: Megality Morbihanského zálivu

Na hodně lidí působí megality magickým dojmem a to především
v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů
v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří
necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

O turecké Evropě a evropském Turecku

O Turecku se v poslední době mluví především
v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie.
Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije,
takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí.
Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a
července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku.


O Turecku se v poslední době mluví především v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie. Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije, takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku. Toto opravdové stěhování (tureckého) národa bylo nejvíce patrné na hranicích mezi těmito státy, kde Turci se svými auty tvořili fronty dlouhé i několik kilometrů. Docela zajímavé bylo sledovat z jakých zemí tito evropští Turci přijíždějí. Většina aut sice měla německé a rakouské „espézetky“, nicméně bylo možné potkat i množství Turků z Francie, Belgie a skandinávských zemí. Turci si na rozdíl od většiny evropských národů udržují silné rodinné vazby, což bylo patrné i z letmých pohledů do jejich automobilů, v nichž kromě rodičů s několika dětmi často seděli i prarodiče. Na dálničních parkovištích si pak početné turecké rodiny mezi svými auty na zemi rozprostřely velké deky a s naprostou přirozeností připravovaly jídlo a bavily se. Některé matky zde i kojily a přebalovaly své děti.

Většina Turků se vrací do své rodné země z Bulharska nejkratší cestou podél řeckých hranic a pak přes město Edirne na Istanbul, odkud případně pokračují dále do asijského vnitrozemí. Z Bulharska do Turecka je však cestovatelsky mnohem zajímavější trasa podél černomořského pobřeží a pak směrem na městečko Malko Tarnovo, v jehož blízkosti je hraničních přechod. Zdejší téměř liduprázdná horská krajina je prostě krásná a pokud sem právě míříte z rušného černomořského pobřeží, působí na vás zklidňujícím dojmem. Kdo zažil čekání na maďarsko-srbské a srbsko-bulharské, nebude jistě vyveden z míry ani situací na bulharsko-turecké hranici. Zdejší procedury však trvají ještě o něco déle a jsou ještě trochu nesmyslnější. Poté, co získáte dostatečný počet razítek do svého pasu a projdete či projedete všemi určenými hraničními stanovišti, vás však nakonec do Turecka obvykle pustí. Podle ochoty a vstřícnosti na hranicích to však vypadá, že tu o nikoho příliš nestojí.

Příjezd z Bulharska do Turecka se pozná především podle toho, že prakticky v každé vesnici tvoří zdejší siluetu mešita s minaretem a nikoli kostelní věž. Z hlediska architektury domů, vzhledu místních lidí ani typu krajiny však žádná zásadní změna nenastane. Po několika desítkách kilometrů se však pohraniční horská krajina otevírá do rozsáhlé nížiny, která vyplňuje většinu evropské části Turecka. Cesta do Istanbulu tak dále probíhá celkem nudným prostorem, který je teprve po nějaké době vylepšen pohledem na pobřeží Marmarského moře. S jistou mírou nadsázky lze říct, že předměstí Istanbulu už začíná nějakých sto kilometrů od centra města. Nejprve se v okolí silnice začínají stále častěji vyskytovat větší skupiny podobných rodinných domů, které poněkud připomínají satelitní městečka z našich končin. Pár desítek kilometrů od města už stojí i kolonie mnohapatrových bytových domů. Většina těchto budov je pravděpodobně stará jen několik let a stále se zde staví i nové. Istanbul tak opravdu příznačně potvrzuje stálý trend rozrůstání velkoměst.


Při příjezdu se Istanbul jeví především jako rušný a přesycený dopravou. Se stavem ovzduší to ale rozhodně není zase tak špatné jako třeba v Athénách. Jak je všeobecně známo, město leží na evropském i asijském kontinentu. Většina více i méně známých památek a zajímavých míst se však nachází v jeho evropské části. Istanbul je městem starověku, středověku i současnosti. V historickém jádru města se nachází obrovské množství staveb z říše římské, byzantské i osmanské. Nejnavštěvovanější (a zřejmě právem) jsou palácový komplex osmanských sultánů Topkapi (z jeho zahrad jsou krásné výhledy na záliv Zlatý roh a protější břeh), tzv. Modrá mešita sultána Ahmeda a samozřejmě proslulý, původně křesťanský, chrám ze 4. století Hagia Sophia (turecky Aya Sofya), který byl předělán na mešitu po dobytí města Turky. Jako mešita je také stále vybaven. K modlitbám se však už od roku 1934 nevyužívá a slouží jen jako atrakce pro turisty. Krásných mešit jsou ovšem v Istanbulu desítky. Běžně jsou volně přístupné i pro nemuslimy. Ženy by sice při vstupu měly mít na hlavě šátek a dlouhou sukni, nicméně jsem v několika mešitách občas viděl některé turistky nejen bez šátku, ale i v kratších kalhotách či sukni. Nikdo je však nevyháněl ani nezahaloval. Jedinou povinností při vstupu do zdejších mešit je tak fakticky pouze vyzutí bot, což je ale celkem pochopitelné, když je podlaha pokryta koberci. Ve srovnání s obvyklými interiéry historických křesťanských chrámů vyniknou při pobytu uvnitř mešity dva základní dojmy: světlo a prostor. Bohoslužba v mešitě má podobu kolektivní modlitby, která se odehrává pětkrát denně. Celkem náhodu jsem se zúčastnil jedné z nich v mešitě naproti hlavní bráně istanbulské univerzity. Duchovní recitoval a zpíval arabské verše do mikrofonu a někteří věřící si ho při tom dokonce fotografovali. Na místech v blízkosti duchovního byli výhradně muži. Ženám jsou během bohoslužby vyhrazena místa v zadní části mešity.

V jiné mešitě nedaleko univerzity, která byla poněkud menší a stranou od hlavních turistických tras, se se mnou dal lámanou angličtinou do řeči jeden Turek. Byl zřejmě něco jako zdejší správce a začal mi ochotně líčit dějiny této stavby. Ptal se také, odkud pocházím. Jak už to v zahraničí často bývá, Českou republiku neznal, ale Československo ano. Na závěr mi názorně vysvětlil, jaký je rozdíl mezi Evropanem a Turkem při loučení. Evropan prý podá druhému ruku jako leklá ryba, zatímco Turek člověka obejme, až kosti v těle praskají. Pravdou asi bude, že Turci podobně jako Arabi dávají všeobecně mnohem víc najevo své city než většina evropských národů. Projevuje se to i v jejich rodinné soudržnosti.


Také postavení ženy je v Turecku poněkud odlišné od zbytku Evropy. Není ale ani úplně stejné jako v ostatních muslimských zemích. Jen zřídka zde vidíte ženu veřejně pracovat. Většina zřejmě zůstává v domácnosti a stará se o rodinu. Ženy zde také často nechodí po ulicích samy, ale v doprovodu muže. Se zahalením žen je to zvláště ve městech velmi různé. Občas potkáte některé zakryté od hlavy až k patě. Část žen nosí na hlavě šátek a jiné chodí i bez něj. Jen výjimečně však u místních vidíte krátké sukně či kalhoty. Míra zahalení je zřejmě přímo úměrná míře náboženské horlivosti či vlažnosti rodiny, z níž daná žena pochází. Turecko je ve své podstatě od vyhlášení republiky sekulárním státem, který se distancoval od náboženství. V posledních letech je však islám v zemi na vzestupu, což se projevuje i tvrdými střety mezi stoupenci a odpůrci pronikání islámu do veřejného života. Odrazem těchto sporů je i situace na istanbulské univerzitě, za jejíž brány se kromě zdejších studentů a zaměstnanců nikdo nedostane. Některé vstupy dokonce hlídají vojáci se samopaly, zřejmě z obavy před teroristickými útoky islámských radikálů. Právě univerzity totiž v Turecku spolu s armádou střeží světský charakter státu. Projevem toho je i fakt, že studentky mohou vstoupit na univerzitní půdu pouze bez zahalené hlavy.

Istanbul je městem kosmopolitním, které se od zbytku Turecka liší asi podobně jako New York od ostatních částí USA. Je orientováno především na turistický ruch a jeho centrum je spravené a udržované. Zdejší domy mají spíše evropský než asijský charakter a v některých místech hodně připomínají jiné evropské metropole. Zajímavé by také jistě bylo srovnání evropského Istanbulu s jeho asijskými částmi za Bosporem, kam jsem se už ovšem nedostal. Kromě Istanbulu jsem ještě v Turecku navštívil Edirne, které leží v bezprostřední blízkosti řeckých hranic a nedaleko Bulharska. Jde v celku o poměrně obyčejné příhraniční město, kde hlavní a v podstatě také jedinou zajímavostí je zdejší velká a členitá mešita s mnoha nádvořími a vedlejšími budovami. Shrnuto a podtrženo: Evropské Turecko a Istanbul jsou pouze branou do Orientu či jakousi jeho ochutnávkou. Kdo ho chce zažít ve vší plnosti, musí za Bospor a pravděpodobně ještě mnohem dál.

Bulharská mozaika

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu
z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90.
letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale
v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají
vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či
Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také
půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná
nížina.


V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.


Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.


Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.