Do Mikulova rovnou na jih

Náš poslední výlet povede k samotným rakouským hranicím, do
proslulého městečka Mikulov. I zde je hodně možností, jak uspokojit
vaši touhu po historii: zámek, Kozí hrádek, vrch Svatý kopeček či
Židovské muzeum a hřbitov. A opět se i pěkně projedete, dnešní
trasa je konečně ta pravá, vinařská, i s informačními cedulemi.
Čekají vás krásné výhledy, pořádný kopec nahoru a pořádný kopec
dolů.

Náš poslední výlet povede k samotným rakouským hranicím, do proslulého městečka Mikulov. I zde je hodně možností, jak uspokojit vaši touhu po historii: zámek, Kozí hrádek, vrch Svatý kopeček či Židovské muzeum a hřbitov. A opět se i pěkně projedete, dnešní trasa je konečně ta pravá, vinařská, i s informačními cedulemi. Čekají vás krásné výhledy, pořádný kopec nahoru a pořádný kopec dolů.

Je libo kopeček?

Nenechte se zastrašit, že vás tu v každém článku děsím kopci nahoru. Na konci dnešního výletu vás čeká tak bezvadný sjezd, že rázem zapomenete na to, že jste se nahoru museli nějak dostat a že to nebylo zrovna pohodové. Z mého oblíbeného startovního místa Vranovic (ale železnice vede i do Pouzdřan, trasu si tak zkrátíte o 3,2 km) vyrazte naší starou známou cestou až do Dolních Věstonic a podle šipky (cyklostezka číslo 5044) jihozápadním směrem. Až téměř do obce Perná vás nějaké extra vrcholy nečekají. Zprava budete mít krásný výhled na Nové Mlýny a také, pravda, na tah Brno-Vídeň. Před Pernou se k němu těsně přiblížíte. Lákalo by to, sjet dolů a za pár šlápnutí do pedálů být v Mikulově. Letecké mapy napovídají, že tu opravdu vede nějaká paralelní stezka, ale přiznejme si to upřímně: přineslo by nám to potěšení, takhle ostudně si zkrátit cestu? Vždyť je to nuda, pořád rovně, rovinka, litry smogu a za chvilku tam být. Správně, nepřineslo. Otočte se tedy doleva a zamiřte jako správný cyklista po cyklostezce nahoru.


Je libo kopec?

V Perné dojedete na křižovatku. A tady velký pozor: cyklostezka vede rovně, jenže podle vrstevnic na mapě je to opravdu hodně velký kopec kolem zříceniny Sirotčí hrádek. Tuto trasu jsem nevyzkoušela, poprvé i podruhé se naše banda obrátila doprava a sjela mírně se svažující ulicí ke křižovatce, kde okreska zatáčí doprava a na vás čeká zpevněná cestička rovno. Nyní už jedete pořád do kopce. Až do vesnice Bavory a pak ještě a ještě nahoru, přes jeden kratší, ale o to prudší svah, poté stále a pořád nahoru až na vrchol. Jakmile vlevo uvidíte skály, kterým lidé říkají Kočičí skála, budete vědět, že jste to zvládli a nyní vás čeká jenom hodně dlouuuuuuuhý sjezd dolů, až do Mikulova.

Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem


Vinice, kam se podíváš, a mikulovská lákadla

Prakticky od Perné až ke Kočičí skále vás budou provázet vinice. Jak jsem v úvodu naťukla, vede tu i naučná stezka s cedulemi. Ta tvoří okruh Dolní Věstonice – Perná – Mikulov – Klentnice (přes tuto ves byste se dostali, kdybyste se rozhodli zdolat ten velký kopec za Pernou) – Pavlov – Dolní Věstonice. Nejvíc cedulí je mezi Horními Věstonicemi a Pernou. Na vrcholu kousek od Kočičí skály vás nebo vaše spolujezdce může jedna taková cedule zaměstnat při vzájemném čekání. Poté už se opět napojíte na silnici a vzhůru dolů. Sjezd vede až na náměstí, kde je dobře vybavené informační centrum. V Mikulově můžete navštívit například zámek s několika expozicemi (včetně té s obřím vinným sudem), zříceninu Kozí hrádek, ze které už zbylo jen torzo věže (je tam ale pěkná vyhlídka) či židovské památky – synagogu a židovský hřbitov (i s průvodcem). Pokud toho ještě nemáte dost, můžete se po svých vyškrábat na vrch Svatý kopeček, kam vede křížová cesta a nahoře je kostelík.

A kudy zpátky?

Vyšlapejte si kopec a na křižovatce, kde jste se při cestě sem napojovali na silnici, a buď odbočte a vraťte se stejnou cestou anebo neodbočujte, ale pokračujte po silnici až do Klentnice a pak buď do Pavlova nebo do Perné a stejnou cestou do Dolních Věstonic. Zkušenější cyklisté můžou popojet z Mikulova ještě kousek na jih a po příhraniční cyklotrase č. 41 pojedou až do Nového Přerova a pak nahoru Do Brodu nad Dyjí a Pasohlávek. Je spousta možností, jak se vrátit, a jedna jistě krásnější než druhá… Přeji při vašich cestách nejen po jižní Moravě spoustu sluníčka a pohody.

*Vranovice – Mikulov – Vranovice (stejnou cestou tam i zpět, přes Bavory, ne přes prudký kopec): 44 km Vranovice – Mikulov – Klentnice – Pavlov (bokem od kopce): 45 km Okruh Vranovice – Mikulov – Nový Přerov – Pasohlávky – Vranovice: 57 km*

Kolmo kol Nových Mlýnů

Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým
lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí
protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním
turistickým cílům, na své si přijdou rodiny s dětmi, milovníci
historie i zkušení bikeři.

Po hrázi a přes výmoly

Pro rozšlapání pedálů a navození té správné cyklo nálady snad neexistuje vhodnější okruh než ten, který vás provede kolem větší části vodní nádrže Nové Mlýny. Výlet je vhodné začít třeba ve Vranovicích na nádraží. Odtud se vydáte po stezce číslo 5043 jihovýchodním směrem do Pouzdřan a poté buď přímo do obce Strachotín anebo kolem Pouzdřanského rybníka až ke břehům Střední nádrže Nových mlýnů. Toto vodní dílo, vybudované v letech 1975–1988, se skládá ze třech nádrží: nejzápadnější Horní nádrži se říká Mušovská, Střední nádrž se jmenuje Věstonická a Dolní dali lidé jméno Novomlýnská. Ve Věstonické nádrži uvidíte na ostrůvku kostelík, jediná památka z obce Mušov, která musela být kvůli Novým Mlýnům zatopena. Cyklostezka vás sama navede na okruh označený „Kolem ATC Merkur“. Čeká vás zhruba dvoukilometrový nezpevněný úsek, který si nejvíc vychutnáte na horském kole, ale moje crossové pěknou řádku let staré kolo tuto cestu zdolávalo skoro každý den a bez problémů. Po vyjetí z lesa ještě řádně rozhrkaní objedete závoru a pustíte se po hrázi okolo Strachotínského rybníka až na hlavní hráz, rozdělující Novomlýnskou od Věstonické nádrže. Na konci můžete buď přímo odbočit doprava anebo sjet pár set metrů do Dolních Věstonic.


Trocha té historie nikoho nezabije

Vyhlášená archeologická lokalita Dolní Věstonice v sobě skrývá hned tři lákadla pro znavené a po historii lačnící cyklisty. Můžete navštívit vyhlášené Archeologické muzeum s místními nálezy keramiky, modelem pravěkého sídliště atd. nebo si vyšlápnout na geologickou atrakci nazvanou Kalendář věků, kde dobře uvidíte jednotlivé usazené půdní horizonty od doby ledové. Tím třetím lákadlem je vynikající točená kofola. Až spláchnete žízeň obyčejnou i tu po historii, vraťte se zpátky na hráz a na rozcestí zabočte doleva, na západ. Nedejte se odradit nepříliš valnou kvalitou asfaltu, myslete na to, že vás tu nebudou děsit svištící auta jako na dokonale upravené hrázi. 3,6 kilometrů se můžete kochat výhledy na Střední nádrž a na ostrůvky rozeseté při pobřeží. Na tomto místě nesmím opomenout dodat, že tato druhá největší nádrž z Nových Mlýnů slouží jako ptačí rezervace, tudíž je zde zakázáno se koupat a plout na loďkách. Asfaltka končí u hlavního silničního tahu na Vídeň, který bohužel budete muset napříč překonat (pozor, je tu velký provoz). Pak už se napojíte na možná méně pohodlnou, zato romantičtější stezku.


Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem


Ani Český, ani Uherský, ani Vyšší… zkrátka Brod nad Dyjí

Šestikilometrovou stezku do obce Brod nad Dyjí si můžete prodloužit a zpestřit objížděním nádrže po cestičkách těsně podél břehu anebo se držet stále rovno. Značku tu skoro nepotkáte, ale není tu kde zabloudit. Brod nad Dyjí je příjemná vesnička s necelou pětistovkou obyvatel, kde vás zelená šipka s nápisem „Pasohlávky“ spolehlivě navede na nejzápadnější hráz celé nádrže. Při jízdě po asfaltové silnici, která, nezapomeňte, slouží jak vám, tak motoristům, se můžete podívat doleva a pokochat se pohledem na široké hrdlo Dyje, které vypadá skoro jako pokračování nádrže. Na konci hráze zabočte doprava, kde vás čeká opět asfalt v nepříliš pohodlném stavu. Stačí však párkrát šlápnout do pedálů a ocitnete se v naší poslední zastávce na břehu Nových Mlýnů – v Pasohlávkách. Zásoby zde můžete doplnit v dobře vybavené Jednotě a pak už nezbývá nic jiného, než se vydat na sever cyklotrasou č. 4 zpět přes Ivaň do Vranovic. Šťastnou cestu!

Celý tento okruh se startem a cílem ve Vranovicích měří zhruba 34 km.

Za nejkrásnější Lednicí na světě

Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický
areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří
bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč
nespojit poznávání se sportem?

Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč nespojit poznávání se sportem? Do Lednice se vine příjemná cyklostezka, větší část sice vede po okresní, ale málo frekventované silnici, několik posledních kilometrů vás však čeká krásná projížďka kolem Dyje a svěže zelenými lesy. Tak vzhůru do sedel.

Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola

Výlet můžete začít opět ve Vranovicích, odkud se stejnou cestou, jakou jsem vám popisovala v prvním díle seriálu, dostanete do Dolních Věstonic. Protože lednický výlet je malinko delší než okruh kolem Nových Mlýnů, doporučuji z Pouzdřan zabočit přímo do Strachotína a ne to objíždět přes „hard MTB“ stezku kolem břehu. Je to o nějaký ten kilometřík kratší. Tentokrát sjedeme z hráze až do Dolních Věstonic a zabočíme podle šipky (je to cyklotrasa č. 5043) doleva. Větší část cesty vás čekají samé kopečky. Jsou však mírné a každý zdolaný vrch vás odmění krásným sjezdem dolů. Až budete svištět dolů a vítr vám bude ovívat zpocený obličej, nesmíte myslet na to, že pakliže se vydáte stejnou cestou nazpět, přesně tímhle kopečkem budete supět nahoru.


Vrchařská prémie

Po necelých třech kilometrech se ocitnete na rozcestí pod vesnicí Pavlov. Cyklostezka odbočuje doprava, do pořádně velkého krpálu. Když jsem tudy jela poprvé, v dobré víře jsem se svými supícími a nadávajícími kolegyněmi odbočila a vydala se nahoru přesně tam, kam mi žlutá tabulka kázala. Poté, co jsme se vyškrábaly nahoru, čekal nás úžasný sjezd dolů. Celou cestu zpět jsme pak nemyslely skoro na nic jiného, než že nás čeká opět ten strmý kopec. Jenže nekoukaly jsme po značkách, jely pořád rovně a nakonec se ocitly na rozcestí, kde z druhého směru odbočovala cyklostezka. Koukla jsem do mapy a pochopila jsem, že pod Pavlovem vede paralelní, úplně rovinatá silnice. Takže je to je na vás: pokud milujete kopce či se nechcete před spolujezdci zahanbit a zbaběle kopec objet, vydejte se směle nahoru.

Konečně pryč od aut!

Stezka vás bude vést pořád rovně, přes Milovice do Bulhar. Zde se konečně oddělíte od silnice a vjedete na krásnou vyvýšenou cestičku podél Dyje. Potkáte tu hodně rybářů, projedete po mostě a pravděpodobně vjedete na dlouhodobou stavbu. Na rozcestí se pak dejte napravo a čeká vás asi šestikilometrová projížďka krásným lesem. Pokud jste někdy zavítali do Litovelského Pomoraví u Olomouce, tady to vypadá podobě. Krásná asfaltka vede až do samotného města Lednice. Cestou si ještě můžete udělat odbočku na představení sokolnické skupiny. Ve vsi stačí zdolat malý kopeček a už jste u brány zámeckého areálu. Tady platí zákaz jízdy na kole, alespoň je tu cedulka, ale je pravda, že jsme tu hodně lidí na kolech viděli. Své kolo můžete nechat ve stojanech u zámku, i když je jich dlouhá řada, za pěkných dní počítejte, že na vás možná ani nezbude místo. A pak už vzhůru tam, kam vás srdce táhne: do zámku, k Minaretu, na Janův hrad či do skleníku. Anebo jen tak po zahradách, kolem Zámeckého rybníku.


Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.

Ze seriálu Vinicemi křížem krážem


Skrz akvadukt

Než se vydáte zpátky, mám pro vás ještě jeden tip: při cestě k Minaretu po levém břehu rybníka (od zámku), dorazíte k akvaduktu, který překlenuje cestu ve výšce zhruba pěti metrů. Po svahu se dostanete k jeho okraji a když otevřete nezamčená dvířka, můžete se protáhnout škvírou a v podřepu prolézt celým prostorem akvaduktu. Na konci se dá vylézt ven a pokochat se výhledem. Nevím, zda je to zákonné, avšak nikde žádný zákaz není a dvířka nejsou nijak zajištěná, takže co. A jak zpátky? Buď stejnou cestou (a pokud vám zbudou síly, tak nezapomeňte na vrchařskou prémii v Pavlově) anebo se od Lednice vydejte na sever po cyklostezce označené erbem Lichtenštejnů a pak pokračujte po cyklotrase č. 5066 do Rakvic, Přítluk, Zaječí, Šakvic a pak buď do Hustopečí nebo zpátky do Vranovic.

Z Vranovic je to do Lednice asi 29 km. Pokud se rozhodnete nevracet se stejnou cestou, ale přes Rakvice atd., okruh až zpátky do Vranovic měří 62 km. Jestli svou cestu zakončíte už v Hustopečích, zkrátíte si okruh o cca 7,5 km.

Zasněžené Rysy dobyty!

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista
nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a
málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam
nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem, dokáže být
pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat
se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem (který jste již někdy na fotkách určitě viděli, neboť když se fotí na Rysech, tak jedině u patníku, protože jinak by se dal tento vrchol klidně zaměnit za ledasjaký jiný, tedy pokud nejste takoví machři, že byste z mlhavého pozadí poznali určité panoráma hor, které mají jen a jen Rysy), dokáže být pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

Šlapu si, ani nevím jak


Naše auto parkuje u Štrbského plesa a my se vydáváme na celodenní túru směr Rysy. Naprosto pohodovou první část cesty komplikuje déšť a my, poučeni neblahým zážitkem z nedokončené cesty na jiný vrchol, okamžitě nasazujeme pláštěnky na batohy i sebe. Co je to platné, když po půlhodince vytrvalého deštíčku stejně kalhoty vlhce pleskají o naše vypracovaná lýtka a kapky se pomalu ale jistě začínají propracovávat i do bot. Naštěstí na křižovatce těsně před Popradským plesem déšť ustává, pláštěnky si však přesto necháváme, neboť pořád se zastavovat v prudkém kopci kvůli jakémukoliv účelu není zrovna dobré. Všechna čest, ten den už nám nepršelo.

5 kilo za čaj

Starý a známý dřevěný přístřešek necháváme bez povšimnutí. Každý turista si tu může nabrat jakýkoliv náklad a vynést ho až do Chaty pod Rysmi. Jsou tu krabicová mléka, pytle jablek, plynové bomby a hromady uhlí. Samozřejmě každý dobrý skutek má být po zásluze odměněn: zde za každých pět kilo dostanete čaj. O tom, co se stane s těmi, kdo přecení své síly a zásoby nechají na půli cesty, se tu už nic nepíše. Je pravda, že dříve se vynášelo víc než dnes. I přesto jsme nahoře svědky vynesení zhruba třicetikilové plynové bomby. Za 6 čajů… proč ne.

Nahoru


Další cesta probíhá bez problémů, nenaložili jsme si žádná mléka, takže za těžké batohy můžeme nadávat jen naší neschopnosti se efektivně sbalit. Výstup nám komplikuje jen stále větší zima a hlavně vítr. Ten je obecně v horách hodně nebezpečný, člověk se často pohybuje na hřebenech, kdy ho prudký náraz může snadno shodit. Dnes fučí slušně, ale rozhodně ne tak, jako o pár dní později na Kriváni, kdy musíme pečlivě vybírat okamžiky, kdy není nebezpečné vylézt zpod kamene a vstoupit do volného prostranství. Ovšem zima, ta je tedy pořádná. Výstup od Popradského plesa k Chatě pod Rysmi trvá zhruba 2 hodiny 15 minut. Jako obvykle nabíráme zpoždění, přece jen nejsme žádní zdatní turisté, jen otec s dcerou, co si jednou za čas vyrazí někam zasportovat. Když se dostaneme tak vysoko, že už tu kleč (natož stromy) nemá šanci, už naše pohorky křupou po sněhu. Vítr vytváří ze sněhové pokrývky nebezpečně kluzkou záležitost a pohled vzhůru napovídá, že bude ještě hůř…

Výše

Stojím před cedulí království Rysů, která je symbolicky přibita na skále kousek pod chatou, a doslova „klepu kosu“. Nechápu to. V tričku z moiry, mikině a lyžařské bundě, v teplých turistických botách, v rukavicích a čepici, jsem přežila už tuhou zimu před dvěma lety, kdy nám na horách teploměr ukázal i mínus 30. Tak proč je mi teď, 7. července, taková zima? Počasí na Rysech je zrádné. Ty samé prázdniny, kdy jsem se musela překonávat, abych se moc zimou neklepala kvůli ostré fotce, se kamarádka na tom samém místě v kraťasech spálila. V chatě plakát inzeruje soutěž o nejlepšího sněhuláka, která tu proběhla o pár dní dříve…

Nejvýše


Vydáváme se na vrchol. Cesta má trvat hodinu. Dobře, při naší rychlosti alespoň dvě. Omyl! Předbíháme několik skupinek mladých kluků a u patníku jsme přesně za 45 minut. Výhled neexistuje, všude nás obklopuje šedivý závoj. Čaj se dá pít jen v pozici skrčenec, schovaní za největším balvanem. Jedna fotka (u patníku, no jistě) a honem dolů. Několik bleskurychlých dřepů při nárazech vichru, několik chtěných i nechtěných sklouznutích, sjezd po botách po sněhovém poli a už jsme opět na chatě. Zvládli jsme to!

Až budete v Tatrách, vydejte se na Rysy. Pro jistotu s sebou však vezměte nejen opalovací krém, ale i čepici a rukavice…

Rysy (2503 m. n. m.) jsou jedním z nejvyhledáva­nějších turistických cílů ve Vysokých Tatrách. Mají tři vrcholy a tvoří hranici mezi Slovenskem a Polskem. První, kdo Rysy zdolal, byl správce Starého Smolivce Eduard Blásy v roce 1840.

Nordkapp – (téměř) nejsevernější mys

Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na
Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys
Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá
výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy
leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je
tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech
třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá
silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto
útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.


Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.

Vítr, co rve stany

Jak vlastně Nordkapp vypadá? Je to holá kopcovitá pláň bez jediného stromu. To znamená, že vichr, který tu vane snad pořád, nemá žádné zábrany a nabírá na pořádné síle. Na síle, která se tu často láme až ve vichřici, co rve čímkoliv volným a pevně neuchyceným. Je znám nejeden příklad, kdy vítr neopatrnému turistovi roztrhal stan. Proto mě pobavila poznámečka v průvodci zájezdem od naší CK: „Berte raději samonosné stany, odpadá problém se zatloukáním kolíků.“ Teď jsme nosili na hromádku kameny, kterými jsme přidávali zátěž na několik metrů do dálky natažené šňůry. A přesto jsme se báli, že se v noci vrátíme a stan tu nebude, že prostě uletí. Naštěstí zůstal na svém místě a my jsme do něj rádi zalezli, protože poskytoval alespoň iluzi jakéhosi tepla. Na náš noční výlet, pozorovat půlnoční slunce, jsem se vybavila svetrem, zimní bundou a čepicí a stejně jsem se při návratu do stanu okolo půlnoci třásla zimou.

Konečně pořádná zima!

Nordkapp leží na 71° 10′ 21″ severní šířky a 25° 47′ 40″ východní délky. Člověk by řekl, tak vysoko, nějakých 500 km od polárního kruhu, to už tady musí být pořádná zima. Je fakt, že celá naše expedice se zatím nesla v téměř parném počasí. Na polárním kruhu jsme chodili kolem soch Santy Klause v tričkách a kraťasech a připadali si jak někde na Havaji. Stačí však zajet o pár set kilometrů dál a člověk začíná z nejspodnějších zákoutích kufru vytahovat to, čem byl doma přesvědčen, že využije daleko jižněji.

Mys Nordkapp (71° 10′ 21″ s. š.) byl pojmenován Angličanem Richardem Chancellorem v roce 1553. V průběhu let ho navštívil například i norský král Oscar II. či thajský král Chulalongkorn. Nedaleko odsud proběhla v roce 1943 bitva mezi Spojenci a Němci. Muzeum na útesu je postaveno na místě, kam dorazily první expedice hledající nejsevernější bod Evropy.

Pohledět tak dolů, na vlny tříštící se o strmé útesy…

…se vám podaří jen tehdy, pokud si zaplatíte docela vysoké vstupné do místního muzea. Je to vlastně takové centrum, sídlící naštěstí v do okolí dobře zapadající stavbě, kde je kromě muzea i kaple, kinosál, obchod se suvenýry, vyhlídková terasa či nejsevernější evropská pošta. Kousek od budovy je také umístěno sousoší vytvořené dětmi při jedné soutěži. Zastavila bych se u kinosálu. Krásné pohledy na severskou přírodu a flóru v kombinaci s nádhernou hudbou mě uchvátily natolik, že jsem se přišla do „kina“ podívat dvakrát. Neplatí se nic, vše je zahrnuto v ceně celkového vstupného. Po nezbytné fotce u symbolu Nordkappu – kovového glóbu, jsem se dychtivě otočila k moři a čekala na západ pozdního slunce. Trošku to zkomplikovaly mraky, které ale nakonec vytvořily půvabnou scenérii, kdy se paprsky prodíraly mezerou volného nebe těsně nad Severním ledovým oceánem… A potom už honem zpátky, do spacáku, u kterého prodavač horlivě sliboval odolnost do –5°…


Největší problém? Kam na záchod

Ráno se hrabu ze spacáku (a jde mi to při mých třech či více vrstvách včetně rukavic a čepice opravdu ztuha) a pociťuji neodbytnou potřebu jít tam, kam každý z nás občas musí. Při výlezu ze stanu je mi však jasné, že tak jednoduché to nebude. Kam se podívám je holá, širá pláň bez jediného úkrytu. Můj panoramatický pohled se zastavuje na pahorku posetém skřítky z kamenů, které tu vystavěly hravé ruce turistů. Někteří skřítci (nebo trollové, abych byla v Norsku přesná) jsou opravdu vysocí a rozložití, kousek země skryté před zraky ostatních by se za nimi snad našel… Nastává můj úprk směrem k nim a návrat vycházkovým tempem. Nebylo to nic extra, ale měla jsem krásný výhled na moře…

Tak tedy až na sever

Na Nordkappu trávíme ještě jeden den, kdy se vydáváme na mys ještě o kousek severnější – na Knivskjellodden (71° 11´ 08´´ severní šířky). Je to docela tůra po nehostinné tundře, ve větru a zimě. Doma jsem si slibovala, že se zde vykoupu – ale vzdala jsem to, bylo to o hubu (nebo spíš o zápal plic). Přesto si to jeden náš cestovatel vyzkoušel – v plavkách, rukavicích a čepici dělal na kameru silácká gesta, ale pak do vody na chvilku opravdu vlezl. Můj rekord tedy zůstal o pár desítek kilometrů jižněji. Na tom nejúplnějším severu vlastně nic moc zajímavého není. Jen pěkný výhled na útes Nordkappu a na široširé moře, táhnoucí se až na obzor. Odpoledne jsme se hned stočili a vrátili se zpátky k těm pravým norským nádherným fjordům. Nejsevernější místo Evropy není tak přímočaře krásné. Jen má v sobě zvláštní drsnou severskou poetiku, která se hluboko usídlí v srdcích všech, kdo sem přišli vzdát hold severu.

Až tam, kde sídlí bohové…

Staří Řekové věřili, že na jejich posvátné hoře – na Olympu
– sídlí bohové. Rozhodla jsem se vyzkoumat, co je na tom pravdy, a
v červenci 2007 podnikla výstup na nejvyšší vrchol tohoto
pohoří – na Mytikas, 2 918 m.n.m.


O půl páté budíček Ano, tak brzy jsme vstávali (já a táta), abychom se v sedm hodin ráno dostali na startovní čáru všech těch, kteří se rozhodli zdolat vrchol – na parkoviště Prionia. Je opravdu potřeba tak brzy vstávat, protože Olymp není Sněžka a cesta na vrchol zabere víc hodin, než si možná myslíte. Na neplaceném parkovišti jsme nechali naše auto, sbalili vše potřebné (hlavně dostatek vody, teplejší oblečení, foťák a kameru) a začali se šplhat nahoru. Nemůžu nedodat, že si můžete najmout muly, aby vás do půli cesty vyvezli, ale nepředstavujte si, že to na jejich hřbetě bude dvakrát pohodlné. Nehledě na to, že to nestojí zrovna málo. Mluvila jsem o šplhání, ale ono vlastně zpočátku žádné nebylo – prvních pár kilometrů jsme stoupali mírnou stezkou krásným lesem. Od parkoviště až na vrchol je to 11 km, což vůbec není moc. Až na to, že na těch 11 km musíte překonat 1818 výškových metrů. Brzy jsme se dostali nad hranici lesa. Přes krásné počasí jsme nepotkali moc turistů a těch pár byli Češi jako my. A to je skvělé, protože to dokazuje, že jsme národ turistický a ani na dovolené si neodpustíme nějaký ten výšlap. Zhruba v půlce výstupu čeká na znavené turisty chata, kde spousta lidí přenocuje a až druhý den vyrazí na vrchol. Pokud ale máte čas, směle do výstupu hned. Dá se to v pohodě stihnout.

Kameny, skály a červencový sníh Nad chatou už je vidět, že se blížíme do velkých výšek. Odolné keře kleče ubývají, nahrazují je kameny a skály. Stezka se neustále zvedá, začínají bolet paty a achilovky od strmého výstupu. Brzy zmizí i poslední rostliny a před námi se objeví suťové pole – svah plný malých kamínků, které kloužou, kdykoliv na ně došlápnete. Prostředkem se vine nepřesvědčivá cestička, kolem nás leží ostrůvky sněhu, který tu vydrží celý rok. Už jsme hodně unavení, ale Olymp se nám za námahu odměňuje krásnými výhledy na řeckou krajinu – na moře, městečko Litochoro a ostatní vrcholky hor. Po několika kilometrech zdolaných hlemýždím tempem padáme únavou na rozcestí dvou cest – jedna vede na vedlejší vrchol Olympu a ta druhá, zahalená v mlhách, nás zve na nejvyšší bod hory, na Mytikas. Tady potkáváme i jinou národnost než tu naši, a to Poláky. V průvodcích jsem četla, že spousta lidí to tu vzdává a při pohledu na poslední úsek cesty – „horolezeckou“ Kaki Skalu – se otáčí a míří dolů nebo aspoň na vedlejší vrchol Skolio (o šest metrů nižší). Můj první pohled tedy patří mým teniskám (kdo by se do Řecka tahal s pohorkami) a druhý na následující cestu. Už dole ale vlastně bylo rozhodnuto, že samozřejmě lezu až na vrchol.

Olymp, nejvyšší bod Řecka, není hora, ale pohoří se čtyřmi významnými vrcholy – nejvyšší Mytikas ( 2918 m.n.m.), Skolio (2912 m.n.m.), Stefani (2909 m.n.m.) a Skala (2866 m.n.m.). Olymp leží na východním pobřeží středního Řecka. Je oblíbeným cílem turističtěji založených návštěvníků.


Horolezcem v teniskách a v pohodě Cesta není tou pravou cestou, je to jen naznačený směr červenými šipkami. V mých možná trochu nevhodných botách celkem lehkovážně skáču přes kameny, není to tak hrozné, jak jsem čekala. Kdyby noha sklouzla, skutálíte se sice možná až na Prionii, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že tatranské Priečne sedlo je větší horolezecký nářez. Jenže tam jsou řetězy, namítnete možná. Ano, jsou. Tady by taky nebyly marné, zvláště v posledním úseku Kaki Skaly, kdy už opravdu zapojujete při vybírání další cesty ruce, nohy i hlavu. Jenže tohle nejsou Tatry, kdepak řetězy, kdo by se tu s nimi vláčel. Když jsem tu cestu v teniskách zvládla já, zvládnete ji i vy, ale tím nechci říct, abyste výstup podceňovali. Pokud máte turistické boty, samozřejmě berte. Po dlouhé době (asi 2 km) konečně zdoláváme poslední překážku a ocitáme se na nejvyšší hoře Řecka. Hledám nějaké známky přítomnosti bohů, ale jsou tu jen balvany, plechová vlajka Řecka a vrcholová knížka. Trošku zklamaná do ní píšu zápis: „Tak jsme sem vyšplhali a Zeus tu zrovna není…“ Jak je ze zápisů vidět, nejsme první, kdo si na bájného boha tady vzpomněl. Po obědě ještě samozřejmě děláme vrcholové foto a pak už honem zpátky dolů.

Únava, radost, bolest lýtek a žádné puchýře Na parkoviště Prionia se dostáváme v šest hodin. Sestup dolů byl nekonečný, v kempu na pobřeží potkáváme Čechy, kteří s námi lezli nahoru, jak kulhají s pohorkami v ruce. Já v obutí, na které se všichni spolulezci dívali skrz prsty, žádný puchýř nemám. Olymp si ale za zdolání svého vrcholu vybírá daň, skoro tři dny jsem pomalu nemohla chodit, protože mě hrozně bolela od cesty dolů lýtka. Přesto vynaložené námahy nelituji, zůstala mi krásná vzpomínka a pokud budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se vydám opět nahoru. A třeba tam Zeus náhodou bude…

Za humny je (Slovenský) ráj

Pokud máte rádi výlety do překrásné přírody a nespokojíte se jen
s obyčejnými pohodlnými cestičkami, přijměte tip na výlet do
krásného koutu Slovenska, do Slovenského ráje.


Národní park trochu jinak

Slovenský ráj má rozlohu okolo 19 tisíc hektarů a rozkládá se na východním Slovensku, mezi městy Poprad a Spišská Nová ves. Za národní park byl prohlášen až roku 1988, od roku 1964 však působil jako chráněná krajinná rezervace. Nyní si ho Slováci dobře chrání: za vstup vybírají 40 Sk, které putují na úpravu turistických stezek a jiné účely související s parkem. Ve Slovenském ráji nepolezete na moc vrcholů, všechny pahorky se pohybují okolo 1000 m. n. m. Taková výška se u nás samozřejmě bere jako vysoké hory, ale uvědomte si, že Slováci pár kilometrů na sever mají Tatry a proti nim jakékoliv pohoří pod 1500 metrů vypadá jako trpasličí vesnice proti městu obrů. Slovenský ráj je tak trochu jiný hlavně proto, že v něm nejsou kromě jedné chaty žádná další civilizovaná místa. Chodí tu dost turistů, ale je to příjemné, když za celou túru potkáte tak maximálně odpočívadlo s dřevěnými lavičkami. Nejvýhodnější místo pro nejnavštěvovanější túru soutěskou Suchá Belá je parkoviště a rekreační centrum Podlesok. Odtud stačí ujít pár desítek metrů a ocitnete se přímo ve Slovenském ráji, tak trochu jiném světě, než je ten venku.

Vše pro dobrodruhy – stupačky, žebříky, řetězy

V úvodu jsem naťukla, že Slovenský ráj je pro všechny, které už tak trochu nudí obyčejné lesní cesty. Najdete jich tu dost, kromě toho vás tu čeká ale docela velké množství stezek, jejichž exponovaná (tzn. normální chůzí nezdolatelná) místa jsou zajištěna různými žebříky, stupačkami a řetězy. Nejvíc jich je na cestě soutěskou potoka Suchá Belá, kam se také vydává nejvíc turistů (v létě za den až 1000). Procházíte několikakilome­trovou soutěskou se strmými vápencovými skálami, balancujete na dřevěných lávkách nad Suchou Belou, na kluzkých, příkrých stěnách se přidržujete řetězů a kocháte se pohledem na vodopády, kterých tu uvidíte opravdu dost (např. Okienkový vodopád, Korytový vodopád). Abyste je zdolali a mohli pokračovat, musíte zlézt žebříky ukotvené ve stěnách kolem nich a projít po stupačkách a lávkách ve výšce ne zrovna zanedbatelné. Když prší, trošku to klouže, všechny žebříky a lávky jsou však bezpečné a určitě se s vámi neutrhnou. Nezapomeňte také, že soutěska Suchá Belá je jednosměrná, tedy od Podlesku na vrchol. Těžko byste se na mnohametrových žebřících a úzkých stupačkách vyhýbali.


Další užitečné informace získáte na www.slovensky­raj.sk, kde je i hodně fotek z různých turistických tras.

A ještě krásnější Prielom Hornádu

Další turisty hojně navštěvovanou trasou je soutěska řeky Hornád, která se doslova „prolamuje“ skálami a proto se jí říká Prielom. Nastoupit na tuto túru můžete jednak znovu od Podlesku, ale tentokrát i z druhé strany, Letanovského mlynu. I na této stezce vás čekají stupačky a žebříky, nejsou tak náročné jako v Suché Belé, na druhou stranu nic pro osoby trpící závratí – hned v prvním exponovaném místě polezete po stupačkách, které jsem připevněné kolmo ke svislé skále, pod vámi bude v hloubce několika metrů vesele bublat Hornád a buďte si jisti, že skály nejsou vytesané tak, abyste mohli projít vzpřímeně, budete se muset naklánět a dobrou službu vám při tom prokáží řetězy. Na cestě vás čeká několik mostů, včetně jednoho, který se při chůzi hezky houpe. Nazpátek se můžete dostat stejnou cestou anebo vylézt nahoru a projít se po vršku soutěsky. Obě túry – Suchá Belá a Prielom Hornádu – vám dohromady zaberou tam i zpět cca 8 hodin a dají se zvládnout v jednom dnu.

Pokud tedy budete mít cestu kolem anebo třeba budete trávit dovolenou v Tatrách a budete si chtít jeden den trošku odpočinout, Slovenský ráj se na to skvěle hodí. Je to zkrátka pěkný kout země se soutěskami, výhledy, vodopády a hlubokými, krásnými lesy.