Autor: Pavel Regner

Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.

Při cestě do Ruska na lotyšsko-ruském přechodu na ruské straně hranice nastoupila do vlaku celá delegace pohraničníků – šest lidí: jeden byl náčelník delegace, další kontroloval pasy, další platnost víza, čtvrtý byl celník a šel se psem, pátá se zajímala o zdravotní pojištění a šestá vybírala vstupní dotazník. Všichni byli důležití a Rusové ve vlaku ani nedutali. Celá kontrola vlaku trvala asi dvě hodiny, ale nakonec pustili do Ruska všechny.

Když jsme se vraceli z Ruska přes Pobaltí domů, museli jsme každému na hranicích vysvětlovat, co to má bratr za cestovní doklad (viz foto). Většinou stačilo říci, že se jedná o duplikát pasu, protože mu originál ukradli v petrohradském metru. Ruští policisté nevěřili a vzali si doklad do boudy na peróně a zkoumali jeho originalitu tak dlouho, až měl vlak kvůli tomu asi půl hodinové zpoždění.

Když dostala tento doklad do ruky lotyšská celnice vyštěkla „Što éto?“ takovým způsobem, že jsme se všichni lekli. Neskutečně arogantní ženská a ještě k tomu na hranicích. Kdyby byla alespoň pěkná, ale to ne. Byla tlustá a u policie byla určitě už za Brežněva.

Poučné je opouštět naši republiku v autobuse s ukrajinskou SPZ, který je plný Ukrajinců. Byli jsme tam jediní Češi a dva Ukrajinci mající již český pas. Jeli jsme přes Polsko na Ukrajinu. Řidič se na hranicích v Českém Těšíně zařadil do řady autobusů. Asi po dvou hodinách jsme se dostali na řadu a do autobusu vstoupil český policista. Řidiči dbali na to, aby ulička byla vyklizená. Vzadu do ní někdo položil tašku a policista nemohl projít(?) a ukončil kontrolu. Řidiče seřval, že to nebude překračovat a že si klidně může příště vybrat jiný autobus a že my budeme čekat. Okamžitě byl v autobuse pořádek a řidič šel s prosíkem za policistou. Ten vybral pasy a další dvě hodiny je „kontroloval“. S ženou jsme přemýšleli, zda-li se ozvat či mlčet. Kdo ví, jak by to dopadlo. Buď bychom byli rychle odbaveni, anebo bychom tam stáli ještě déle. Raději jsme byli zticha. Místo plánovaných 40 minut jsme byli na hranicích čtyři hodiny

Absolutní nejistotu bezpečnosti a nejtěsnější kontakt se svéráznou státní mafii jsme měli v Podněsterské moldavské republice. Republiku vyhlásil v roce 1990 sovětský generál Igor Smirnov na moldavském území mezi řekou Dněstr a ukrajinskou hranicí. Smirnov byl hlavním velitelem armády na tomto území a v letech 1992–94 vedl válku proti rumunizaci Moldávie a za práva Slovanů na své jazyky a kulturu. Válka byla přerušena a od té doby se (ne)vedou mírová jednání.

Podněsterská republika s více než půl milionem obyvatel se tváří jako suverénní demokratická země mající vlastní parlament, prezidenta, vládu, peníze, armádu, policii a pod. Bohužel vše má pod kontrolou prezident Smirnov, jeho rodina a KGB. Země je živa především z prodeje zbraní, které na území Podněstří zůstaly po sovětské armádě, daňových a celních úniků a z korupce.

Paradoxem celé situace je, že tuto samozvanou republiku nikdo neuznává (ani Rusko, přestože je tu asi 70% Rusů a Ukrajinců) a ona neuznává moldavskou vládu v Kišiněvě. Ale při vstupu do Podněstří z ukrajinské strany se kontrolují moldavská víza, podněsterští občané k cestování si vyzvedávají moldavské pasy, fotbalová liga je společná, na exportním zboží z Podněstří je nápis Made in Moldova atd.

Řadu turistů tato schizofrenie odrazuje, jiné přitahuje. Nás přitahovala. Původně jsme měli v plánu jednodenní výlet do Podněstří a pak asi za dva dny jet přes Podněsterskou republiku dál na Ukrajinu. V Kišiněvě jsme si našli autobus, který jel do podněsterského Tiraspolu. Řidič nám tvrdil, že by na hranicích neměly být problémy, že stačí jen registrace za pár drobných peněz. Dobře, jedeme. Na hranicích si nás hned vzali stranou a jeden z pohraničníků nás vyslýchal. Mimochodem na této hranici nikde nejsou moldavští vojáci či policisté, jen podněsterští.

Voják či policista nebo co to bylo, se nás ptal, kam jedeme, co tam chceme dělat a podobně. My jsme mu vše vysvětlili a on začal s tím, že budou problémy: „Pokud chcete jet do Podněstří, já Vám musím ukončit moldavská víza a nevím, jak se dostanete zpět“. Když jsme se ho zeptali, jestli se to dá nějak jinak vyřešit, řekl si sprostě o úplatek 60 USD a že vše bude v pohodě. To se nám zdálo moc a on nechtěl slevit. Tak jsme se vrátili zpět do Moldávie.

Za dva dny jsme přijeli na hranice znova a již lépe připraveni a naladěni na problémy. Opět výslech, kam a proč jedeme. Opět nás překvapili: „No jo, ale my tady nemůžeme ukončit moldavská víza. Jestli chcete jen na Ukrajinu musíte na oficiální moldavsko-ukrajinský přechod (je asi 150 km daleko).“ Zeptali jsme se ho, jestli se to dá udělat nějak jinak. „Ano dá, ale na to vy nemáte peníze“, opověděl pohraničník. Byli jsme tam známí z předchozí cesty. Chtěl 40 USD, ukecali jsme ho na 30 USD a zaplatili. Stvrzenku jsme nedostali, logicky. Ještě jsme se ho zeptali, jestli už teď nebudou problémy. „Vso v parjadke“, odpověděl. Když vso v parjadke, tak vše v pořádku. Hranice jsme přejeli již v pohodě a v klidu dorazili do Tiraspolu. Pořád nám vrtalo hlavou, proč jsme nedostali potvrzení o registraci. Před nádražím jsme potkali řidiče autobusu z naší první neúspěšné mise. Řekli jsme mu o našem problému a on, že to není problém, že se stačí zaregistrovat na policii. Tam si s námi nevěděli rady a celý závěr našeho jednání byl: „Když jen projíždíte, nemusíte se registrovat.“ Nezdálo se nám to, ale nic jiného nám nezbývalo, než jet na podněstersko-ukrajinskou hranici.

Tam se pochopitelně začali shánět po registraci. Snažili jsme se jim to vysvětlit, ale nešlo to. „Buď se vrátíte a tam se zaregistrujete a nebo zaplatíte pokutu 40 USD“. Pohraničník byl neoblomný a nedal se přesvědčit. Zaplatili jsme 40 USD a byli jsme rádi, že jsme z té bláznivé země pryč. Nedovedli jsme si představit, jak bychom řešili nějaké naše problémy, když podněsterská vláda není pro naši diplomacii partnerem.

Přispěli jsme do státního – rodinného rozpočtu prezidenta Smirnova částkou 70 USD za tranzit dvou turistů. Později na internetu jsme se dočetli, že běžná taxa je 100 USD za osobu.

Každý cizinec po příjezdu do Ruska se musí nechat do tří dnů zaregistrovat na Oddělení víz a registrace (OVIR). To se dá zařídit třemi způsoby. Buď se ubytovat v hotelu, který zajišťuje registraci na OVIRu, ale bývá drahý. Nebo si zaplatit agenturu, která vše zařídí, a třetí možnost je jít se osobně zaregistrovat do kanceláře OVIRu.

My jsme zvolili nejlevnější variantu: návštěvu Oddělení víz a registrace. Věděli jsme, že ruská byrokracie je šílená, ale mysleli jsme, že snad za půl dne bychom to mohli mít vyřízené a pak se budeme věnovat turistice a památkám. Na tuto anabazi jsme si vyčlenili třetí den v Rusku – pondělí.

V průvodci jsme si našli adresu petrohradského OVIRu, i úřad na dané adrese jsme poměrně rychle našli. Odtud nás poslali o dva bloky vedle, že tam je ta správná kancelář. Nejprve jsme museli vysvětlit vrátnému (zřejmě vysloužilému vojákovi), co potřebujeme. Prohlásil, že nám to v kanceláři udělají, ale že musíme počkat, až na nás dojde řada (kterou on řídí). Asi po půl hodině čekání jsme se dostali do místnosti, kde byla tři jednací okénka a asi pět lidí před námi. U prvního okénka se nepracovalo, u druhého řešila po celou dobu našeho čekání pracovnice úřadu nějaký problém se starým pánem ohledně problematiky občanství Ruska a Běloruska. Nechápala ho a jemu bylo z toho čím dál tím hůř, už jsme mysleli na sanitku. Za třetím okénkem seděla asi 50 letá úřednice a relativně rychle řešila problémy příchozích. Nejvíce nás zaujalo, že neměla kolem sebe žádné papíry a podklady, ba ani tužku. Vrcholem bylo, že vedle ní seděla jiná žena, která pravděpodobně jen kontrolovala její práci.

Mezitím jsme se dali do řeči s ostatními čekajícími. Nejprve nás uklidnili, že jsme na správné adrese a že nám to tady vyřídí. Přitom jsme si vyslechli jejich životní problémy: mladá Ruska žijící v Estonsku potřebuje vyřídit nějaké formality, aby si mohla vzít syna k sobě domů. Asi s tím měla velké komplikace, protože se třikrát rozbrečela. Jiná žena si šla pro razítko kvůli důchodu, další se chce přistěhovat do Ruska.

Asi po půl hodině pracovnice ukončila jednání se staříkem u druhého okénka, odešla, a už se nevrátila. Po dotazu jedné z čekajících žen úřednice u třetího nejrychlejšího okénka vyskočila a běžela dozadu. Když se ani po dvaceti minutách nevracela, začala atmosféra v kanceláři houstnout; do konce úřední doby chybělo jen asi půl hodiny. Další úřední den byl až ve středu od 9 –14 hod. Po chvíli přišla zpět a začala opět pracovat a my se po dalších 10 minutách dostali na řadu. Celkem jsme čekali asi tři hodiny.

Vysvětlili jsme úřednici, co máme za problém a co potřebujeme. Ta si vybrala z námi předložených dokumentů potvrzení z ubytovny a odběhla dozadu. Po chvíli se vrátila se slovy, že volala do ubytovny a že nám tam dají požadované razítko. Bylo nám to divné, protože ráno jsme se ptali na recepci, zda-li můžeme u nich dostat registrační razítko. „Nemůžete, razítko dávají jedině drahé hotely nebo OVIR“, odpověděli nám. Nezbylo nám nic jiného než odejít.

Večer nám na ubytovně řekli, že jim nikdo nevolal, ale že možná telefonovali na ředitelství, které je vedle a tam, že budou až ráno. Druhý den jsme vyrazili na ředitelství. Nejprve jsme se pokoušeli přesvědčit nějakou sekretářku, aby nám dala razítka. Ta se bála a že jedině ředitel. Museli jsme čekat na ředitele. Ten nám po té vysvětlil, že registrace vyřizují jen drahé hotely a nikoliv jejich hotely-ubytovny. Byli jsme na omdlení. Nakonec zavolal do sousedního hotelu „Námořníků“ a vyjednal nám, že po zaplacení fiktivní noci dostaneme razítko. Vzdali jsme boj s úřady a zaplatili asi po 1.600 rublech, abychom konečně dostali vytoužené razítko.

Při cestě domů na rusko-estonských hranicích jsme s hrdostí odevzdávali „bumážku s registracijí“. Šokem pro nás bylo pozorování ruské policistky, jak ledabyle strká potvrzení do kapsy a přitom jej muchlá. Po návratu do kanceláře určitě všechny papíry z kapes hodila do koše. Hlavně, že jsme měli drahé razítko o registraci cizince. Mimochodem po zaregistrování například v Petrohradě může cizinec pobývat po dobu platnosti víza třeba na Kamčatce, prostě už je úředně zaregistrován.