Autor: Michal Setnička

Na „střeše“ Réunionu

Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny
s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých
rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé
v životě. Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se
ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

150 metrů na laně

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Co je to Canyoning?

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až
v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských
Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena
přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který
podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce
prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má
řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho
provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Ferraty v Totes Gebirge

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko
Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních
Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a
z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž
nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.


Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.

{{reklama()}}

Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.

Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.

Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klet­tersteig.com/…001sca­le.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergstei­gen.at/de/tou­ren.aspx?…).


Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.

Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.

Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.

Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.

Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.


Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.

Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.

Další informace

Mapa oblasti: KOMPASS-Wanderkarte 19 – Almtal-Steyrtal-Totes Gebirge

Vybavení: Helma, ferratový set, sedací + prsní úvazek, (rukavice, smyčka s karabinou na odsednutí)

Info o ferratách a lezení: www.bergsteigen­.at

Pozor: V celém pohoří je nedostatek vody. Sníh se zde drží dosti dlouho a chůze po příkrých svazích může být nebezpečná.

Tři kaňony během jednoho dne!

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice Ráno
vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři
kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek,
balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá
poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do
aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu –
Purcaraccia.

Ráno vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek, balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu – Purcaraccia.

Na malém parkovišti se naposledy koukáme do průvodce, kudy že to vede nástupová cesta k začátku kaňonu, obouváme neoplenové ponožky a kaňonářské boty a loučíme se se Zuzkou, která dnes zůstává na suchu jako pojistu, kdyby se v kaňonu něco přihodilo, a také aby převezla auta k výstupu z kaňonu.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Nejprve stoupáme po pohodlné lesní cestě, která vede přes nedávným požárem zničený les, až se z cesty stává pěšina, posléze skoro neznatelná stezka, až se nám nakonec ztratí úplně. Víme, že kaňon je vlevo od nás, a tak se vydáváme dál po skalách, lezeme po šikmých plotnách, plazíme se pod převisem a mezi rozkvetlými keříky mochny stoupáme stále na hřeben. Nyní již nikdo nepochybuje o tom, že jsme zabloudili, ale přesto se dereme stále vzhůru, občas překonáváme lezecké úseky tak 3 stupně obtížnosti a přitom se kocháme okolní horskou scenérií a pohledy do údolí, kde se jako had klikatí silnička po které jsme přijeli. Asi po hodině šplhání jsme konečně na hřebeni a pod sebou vidíme náš kaňon. Nyní nelitujeme, že jsme zabloudili a v tichosti si vychutnáváme ptačí pohled na kaňon a jeho nádherné vodopády.

Již se nemůžeme dočkat, až si v něm smočíme naše po výstupu propocená těla a míříme dolů ke kaňonu. Jestliže cesta nahoru byla po sluníčku, plná nádherných výhledů a květin, cesta dolů byla pravý opak. Klesali jsem po hustě zarostlé stinné stráni, prodírali se trním a nebylo nic vidět. Když jsme asi po hodině slezli až k vodě byli jsme celí špinaví a podrápaní a litovali jsme, že jsme zabloudili. Nyní jsme asi během 20 minut došli po správné a pohodlné cestě k nástupu do kaňonu, oblékli se do gumy a mohlo se vyrazit.

Voda byla průzračně čistá a žulová skála a balvany v korytě byly krásně oblé a čisté, bez klouzajících řas. Hned na začátku je jednoduché slanění po šikmé plotně, která se dá s trochu šikovnosti slézt i bez lana. Dál oblézáme a přelézáme obrovské balvany, občas si skočíme do prosluněné tůňky, nebo se sklouzneme po některé ze zdejších přírodních skluzavek, které se dají většinou obejít a svézt se tak vícekrát.

Asi po 20 minutách přicházíme k prvnímu většímu vodopádu. Bohužel zde potkáváme místní procesuální průvodce s několika klienty, kteří zrovna slaňují. Slaňují velmi pomalu a my si po našem ranním kufrování nemůžeme dovolit další zdržení, abychom stihli všechny kaňony, které jsme si na dnešek naplánovali. Uvázali jsme tedy kus staré smyce okolo stromu, našroubovali mailonku a provlékli naše lano. Jeli jsme sice po suchu a ne krásně tvarovaným korýtkem asi 30 metrového vodopádu, ale skončili jsme alespoň ve stejné tůňce a dostali se před místní outdoorovou agenturu. Z tůňky jsme se vyšplhali na úzkou hranu, ze které jsme skočili do další větší tůně a doplavali k další atrakci tohoto kaňonu, jímž byla široká a relativně dlouhá dokonale hladká skluzavka. A protože se dala pohodlně obejít a dojezd do tůně byl bezpečný vyzkoušeli jsme jízdu snad ve všech polohách: v sedě, v leže i po břiše.

Když jsme se nabažili této skluzavky, pořídili dostatek foto a video dokumentace vyrazili jsme dál. Opět jsme absolvovali několik skoků do nádherných tůní a při tom se stále kochali velkolepostí a panenskou krásou tohoto horského kaňonu. Asi po další půlhodině jsme se dostali k dalšímu vodopádu, u něhož jsme před dvěma hodinami našli při našem nástupu tu správnou cestu. Dlouho se však nezdržujeme vzpomínkami na útrapný nástup a natahujeme lana. Abychom ušetřili čas jezdíme na dvou lanech, vždy dva naráz. Po tomto posledním slaňovacím vodopádu nás čeká ještě slabá hodinka chůze v kaňonu, kterou nám zpestřuje jeden pěkný i když trochu zahnutý tobogán, kde si Jarda narazil kostrč, a jeden pěkný asi pěti metrový jumpík. Bohužel se nám zatahuje a na silnici již vylézáme za slabého deště.

Na silnici se dáváme doprava a pokračujeme tak jak jsme v neoprenech, v sedacích úvazcích s lany asi 1,5 kilometru po silnici až k mostku přes horský potok Polishellu, kde čeká Zuzka s autem. Je ráda, že jsme v pořádku, a ptá se nás na zážitky z kaňonu. Dáváme si malý oběd v podobě polévky z termosky a chleba, necháváme zde část lan, které již nebudeme potřebovat a pod mostem nalézáme do kaňonu Polishellu.

Přesněji řečeno do jeho spodní části, která na rozdíl od horní není tak výživná. V podstatě se jedná jen o jakousi vodní turistiku, kterou nám zpříjemňují jen dvě skluzavky. Tento kaňon nám však sloužil pouze jako přístupová cesta k dalšímu, kterým byl kaňon Vacca.

Tento kaňon sice nepůsobí tak velkolepě jako Purcaraccia, ale rozhodně stojí zato si ho projít. Od soutoku s Polishellu nejprve jdeme opět jen korytem, přelézáme velké oblé žulové balvany, ale za chvíli to již začíná. Nejprve malý skok, pak větší a nakonec pořádný asi sedmi metrový jump do temné, hluboké a dlouhé tůně, v níž následuje několik desítek plavacího úseku v temné chladivé vodě. Pak opět chvíly jdeme úzkým kaňonem s kolmými stěnami, až se soutěska opět otevře, voda se rozlije a padá přes hranu asi pět metrů vysokého a deset metrů širokého stupně. Pod vodopádem je dostatek vody pro bezpečný skok, a tak děláme společný sedmy členný seskok. Po tomto společném pěkném zážitku postupujeme kaňonem dále do míst, kde se kaňon opět stává úzkou soutěskou. Následuje skok do soutěsky, kousek plavání a je tu první a zároveň poslední slaňení v tomto kaňonu. V průvodci dokonce uvádějí, že to lze za dostatečného stavu vody i skočit. Protože jsme však sraby a nechce se nám riskovat 12-ti metrový skok rozhodujeme se pro slanění. Slanění je jednoduché, tak opět jezdíme po dvojicích a za chvíli pokračujeme dál. Čekání na ostatní krátíme zkoušením našeho nového podvodního fotoaparátu a děláme několik komických fotografií.

Dál následuje malý asi tří metrový skok a plavání mezi vysokými jen několik málo metrů od sebe vzdálenými kolmými stěnami. Jen co vylezeme z vody a ujdeme pár kroků je zde další skok a opět pěkný kus plavání. Pak ještě chvíli jdeme korytem, které se rozšiřuje, údolí se otevírá, kolmé stěny se pokládají a kaňon pomalu končí.

Po téměř sedmi hodinách svlékáme neopreny, prohlížíme si naše rozmočená těla, balíme věci do vaků a zahajujeme strmý výstup z kaňonu. Tentokrát se nám podaří nezabloudit a po hodinové cestě lesem a mezi rozkvetlými keři přicházíme až k silnici, kde na nás opět čeká Zuzka s autem.

Převlékáme se do suchého, kluci se Zuzkou se otáčí pro zbytek aut a poté se všichni příjemně unavení, vymrzlí a hlavně plni nádherných zážitků vracíme do malebného kempu mezi starými borovicemi na vydatnou večeři.

Další inormace o popisovaných kaňonech naleznete zde: http://www.des­cente-canyon.com/…9-Corse.html Mapu oblasti (i celé Korsiky) lze bezplatně stáhnout na: http://korsika­.unas.cz/