Autor: Martin Stiller

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Letos opět ve třech městech a to 21.-22.2. 2009 v Hradci Králové, o týden později 28.2.-1.3. 2009 ve Frýdku-Místku a na podzim zase v Brně. V programu je plno nových tváří a tak se můžeme těšit na další dobrodružství, sportovní výkony a spoustu krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada a jako vždy bohatá tombola.

Hlavním partnerem festivalu se pro rok 2009 stala německá firma Ortlieb, známá svými nekompromisními voděodolnými cyklistickými brašnami.

Letos mezi nás zavítají např.: svérázný cyklotremp Honza Vlasák, extrémní biker Robert Šamonil, cyklocestovatel Martin Stiller, šéfredaktorka časopisu Cykloturistika Slávka Chrpová či dobrodruh Dalibor Kupka. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na www.cyklocesto­vani.cz

SOBOTA 21.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ – Muzeum východních Čech

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 22.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ, Muzeum východních Čech

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

SOBOTA 28.2. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 1.3. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

O víkendu 8.-9.11. proběhl v rámci veletrhu Sportlife na brněnském výstavišti také cyklocestovatelský festival Cyklocestování. Tato akce byla nováčkem na již tradičním veletrhu a nezůstala programem nijak pozadu. Během soboty a neděle vystoupili se svými projekcemi známí čeští cyklocestovatelé a cyklodobrodruzi jako například svérázný cyklotramp Honza Vlasák, specialista na lehokola Honza Galla, cyklocestovatelská dvojice Martin Stiller a Renáta Lorišová, závodník na vysokém kole Josef Zimovčák či cyklohoralové Pepa Honz s Martinem Vejmělkou. Všichni se starali o výbornou atmosféru, ukázali kupu nádherných snímků a předali řadu cenných informací a zkušeností.

Z hlediska návštěvnosti jsme jako organizátoři byli spokojeni s ohledem na to, že se místo konání sál Morava velmi špatně hledal a mnohé zájemce to tak možná odradilo. Ale ani to neodradilo několik set diváků, kteří odcházeli z festivalu poté velmi příjemně naladěni a spokojeni.

Rád bych tímto poděkoval organizátorům veletrh Sportlife, že nás festival do Brna pozvali, všem divákům za jejich účast, promítajícím za jejich výborné besedy a organizačnímu teamu ve složení Petr, Lenka, Renča a Tomáš za pomoc při realizaci.

Tento víkend 15.-16.11.2008 se můžeme těšit na českou premiéru festivalu Cyklocestování, kdy tato ojedinělá akce vypukne poprvé v Hradci Králové. Těšit se můžeme zase na plno zvučných cyklocestovatel­ských jmen jako Honza Vlasák, Lucie a Michal, Martin Stiller a Renáta Lorišová, Josef Zimovčák, Josef Kozák a mnozí další. Přijeďte se tedy za námi do Hradce Králové podívat. Určitě nebudete litovat.

Specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Díky velkému ohlasu diváků a jejich pozitivnímu hodnocení byl festival rozšířen již do tří měst, tradiční jarní Frýdek-Místek a nově i Brno 8.-9.11.2008 a Hradec Králové 15.-16.11.2008. Čeká nás tedy více dobrodružství, sportovních výkonů a krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada, soutěže a tombola.

Těšit se můžete na mnoho známých cyklocestovatelů a velkých cyklistických osobností. Zmiňme třeba jedinečného Pepu Zimovčáka na vysokém kole, svérázného * cyklotrempa Honzu Vlasáka, cyklocestovatelskou dvojici Martin Stiller a Renáta Lorišová nebo Honzu Gallu s jeho ležatými speciály. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na Cyklocestovani.cz

SOBOTA 8.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

• 10:00 – 11:00 Honza Galla – Albánií na ležatém kole
• 11:30 – 12:30 Honza Vlasák – Svéráz svéráznou Indií
• 13:00 – 14:00 Josef Zimovčák – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole
• 14:30 – 16:00 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec
• 16:30 – 17:30 Josef Honz Martin Vejmělka – Na kole přes Himálaj

NEDĚLE 9.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

• 12:00 – 13:30 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec

SOBOTA 15.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

• 10:00 – 11:00 Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“
• 11:15 – 12:00 Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“
• 12:15 – 13:30 Josef Kozák – „Cesta na východ“
• 14:30 – 15:45 Miloš a Katka Motani – „Tajemství pouště“
• 16:00 – 16:30 Štafeta Nakole.cz – jedinečná neorganizovaná cykloštafeta napříč republikou
• 16:45 – 17:45 Josef Zimovčák – „Slavná Trojka – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole“
• 18:15 – 19:45 Martin Stiller & Renáta Lorišová – „Napříč Austrálií na kole Vertec“
• 20:15 – 21:30 Jozef Trabalka – „Madagaskar“

NEDĚLE 16.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

• 09:00 – 10:15 Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“
• 10:30 – 11:45 Jirka Bošek & Klárka Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“
• 12:00 – 13:15 manželé Sztulovi – „Jak jsem dojel na Nordkapp“
• 13:45 – 15:00 Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“
• 15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“

Druhý ročník CYKLOCESTOVÁNÍ byl zahájen v sobotních dopoledních hodinách netradiční přednáškou Libora Hnyka o tom, jak se na kolech cestovalo před více než 25 lety. Tato velmi zajímavě pojatá projekce dokumentovala několik historických cyklocest a snažila se poukázat na to, jaké nástrahy čekaly na tehdejší dobrodruhy.

Poté se slova ujal již nám známý Honza Galla, který představil netradiční projekt o nonstop jízdě na ležatém kole z Nordkappu až na Gibraltar. Tento týmový sportovní výkon zanechal v sále velmi adrenalinovou atmosféru.

Následovala beseda nové tváře na festivalu, ale pro mnohé známého cyklodobrodruha Josefa Kozáka, který mimo jiné už také na kole objel svět. Nám ale povídal o své cestě na východ. Pepa Kozák zaujal diváky hlavně svým velmi přátelským, upřímným a skromným vyprávěním.

A pak už na scénu přišli jediní necyklističtí hosté Katka a Miloš Motani, kteří spustili svou velkoplošnou audiovizuální diashow z cest po americkém západě. I když se tato projekce rapidně vymykala obsahu festivalu, sklidila obrovský úspěch.

Dále na řadě byl všem známý vypravěč a srandista Honza Vlasák, který ani letos nezklamal a svou projekcí o Indii a zábavným výkladem rozesmál celý sál.

Předposledním programem bylo povídání světově uznávaného jezdce na vysokém kole Josefa Zimovčáka, který nám letos povyprávěl a ukázal film z účasti na slavném závodě Vuelta. Na závěr, jako tradičně, na pódiu předvedl, jak bravurně ovládá techniku jízdy na vysokém kole.

Závěrečnou projekcí sobotní části festivalu bylo promítání Martina Stillera o právě dokončené cykloexpedici napříč Austrálií, při které s partnerkou Renátou Lorišovou našlapali u protinožců více než 9300 kilometrů. Martin se z expedice vrátil pouhé dva dny před festivalem a tak jeho vyprávění bylo maximálně autentické a aktuální a bylo vítaným zakončením prvního festivalového dne.

V neděli zahájili promítání manželé Sztulovi a vyprávěli nám o cykloputování s malým synkem po Švédsku. Za netradiční rodinné cyklocestování sklidili opět velký obdiv.

Dalšími novými tvářemi na festivalu byli pánové Josef Honz a Martin Vejmělka, kteří nám představili velmi kvalitně zpracovaný film o dobývání nejvyššího průsmyku světa na kole. Tato prezentace sklidila asi největší úspěch u většiny diváků. Gratulujeme.

Poté se slova ujal poprvé v historii festivalu cizinec, slovenský cyklocestovatel Jozef Trabalka, který je asi největší osobností na cyklocestovatelské scéně našich sousedů. Jožo jako jediný letos povídal o Africe, konkrétně o málo známém Madagaskaru a tak se bylo na co dívat.

Dalšími a většině diváků známými přednášejícími byli Lucka s Michalem. Letos nevyprávěli o své cestě kolem světa, ale o cykloputování národními parky USA. Diváci tak mohli zavítat do těch nejzajímavějších koutů Ameriky prostřednictvím krásných fotografií.

Úplně posledním programem celého festivalu byla projekce z dobrodružné expedice Jirky Boška a Klárky Hejnové do Gruzie a Arménie. Tito málo známí cyklocestovatelé překvapili úrovní fotografií i samotným vyprávěním všechny posluchače a vysloužili si tak velký potlesk.

Všem promítajícím a besedujícím mnohokrát děkujeme a jsme si plně vědomi, že úspěch festivalu je z velké části právě jejich zásluhou.

Několik dní v hlavním městě Austrálie

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň využíváme. Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeřře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.

Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nově vybudované město na zelené louce, které bylo zbudováno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček, která obklopují lesy a louky uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání. Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku třeba ještě stojí, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se strají výhradně jen o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na které vlaje australská vlajka velikosti kamionu.

Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeřře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšimi Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Všichni pak společně večer sedíme a povídáme.

Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeřře je tzv. War memorial neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo v obrovské hale Anzac se zúčastnit letecké bitvy mezi stíhačkami a bombardéry. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl velmi jedinečný a zajímavý zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.

Celá Canberra na nás nechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a bruslaře na kolečkových bruslích.

Posledních pár dní v sedle bicyklu

Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Citíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeřře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.

Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru. Směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola a Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!

Další den je velmi zajímavé počasí, silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.

Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong, za nimž kousek nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme celkem velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové netradiční. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Muselo to tam být už ale mnoho dní, neboť led byl zašpiněný od prachu atd. Byli jsme z toho hodně překvapeni. Vždyť jsme byli u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.

Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney

Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji Royal NP. Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím do Sydney a druhá blíže k pobřeží středem národního parku Royal. My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále se na co dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet na kole po rovince podél říčky a že bysme si tím ušetřili tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, kolem potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak stálo určitě za to. Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, hned na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP se najíždíme na hlavní tah do Sydney z jihu. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nas povede až do centra. To bude ale trvat ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.

Poslední kilometry a jsme v cíli…

Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem této čtyřmiliónové metropole. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky kde jinde než u Opera house a Harbour Bridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic težkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem… . Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje…tohle je ale opravdu už konec. Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisiců krásných chvil…. tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se misí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách… . Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít… .

Poznámka: příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše lze zde vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás na své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.

Znovu v Melbourne

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě 2 noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Příjemné setkání po několika měsících. Celkově nís Melbourne opravdu zaujalo a ani se nám nechce dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.

Písečné stavby ve Frankstonu

Vyrážíme směrem na jih do Frankstonu, kde se setkáváme s našimi známými z maďarské farmy na Tasmánii. Společně se jedeme podívat na expozici staveb z písku. Letošním námětem jsou pohádky. A tak zde potkáváme obrovského pískového kocoura v botách, Sněhurku, vlka a karkulku a další známé postavičky. Vše precizně postavené z písku. Něco podobného vidíme prvně v životě a žasneme.

Nocujeme nedaleko u Čechoaustralana Pavla Kulkuse, mimo jiné také velikého cyklocestovatele, který projezdil velkou část Asie, Evropy, Austrálie atd. Velmi příjemné setkání! Za zmínku ještě stojí, že ten den během jízdy z kopce na frekventované silnici mi zničehonic na nějakém hrbolu ulétla zadní brašna. I když jsem jel hodně rychle, naštěstí se nic nestalo a i brašna zůstala neporušena. Tentokrát jsme měli štěstí.

Akce “pavouk na silnici”

Projíždíme oblastí hnědouhelných dolů a tepelných elektráren. Silnice je frekventovaná a cesta nezáživná. Najednou Renča prudce zastaví a volá: “Viděl jsi to?” Ja na to, že ne. Prý byl na silnici obrovský pavouk. Vracíme se. A opravdu. Černý pavouk, veliký asi 8–10 cm. Bestie jako hrom. Vypadá živě, ale nehýbe se. Chci ho nějak pošťouchnout. Velmi opatrně se k němu nahýbám a fotím z absolutní blízkosti na makro. Neustále dávám bacha, aby na mě neskočil. Pak mi to nedá a zkouším ho rozhýbat. Nereaguje. Asi je mrtvý, suchý. Klackem se ho snažím obrátit. Přetáčím ho na záda. A ejhle, co nevidím: Nápis “Made in China”! Nemůžeme se udržet a umíráme smíchem. Tak to jsme dobře naletěli. Fakt vypadal jako živý! Kdo nevěří, ukážu mu ho. Vzali jsme si jej jako suvenýr!

Doma u pana komisaře

Jednu noc trávíme na pozemku policejního komisaře ze Sale. Tento velmi srandovní chlapík nám předvádí svoji limuzínu o 320 koních, luxusní motorku BMW – prý jich je jen 7 v celé zemi, dále historický veterán atd. No je vidět, ze se páni policajti nemají v Austrálii zase tak špatně!

Znovusetkání s Georgem

Je to až k neuvěření, ale po 6000 km a 3 měsících se podruhé setkáváme s angličanem Georgem, který cestuje na kole již několik let v kuse. Prvně jsme ho potkali v západní Austrálii u Esperance. Georgovi je 58 roků a denně kouří 50–100 cigaret a přitom ujede v pohodě 100–150 km za den! Večeříme společně, nocujeme poblíž a ráno usedáme ke společné snídani. A osud tomu chtěl, George potkáváme za další 2 týdny znovu, tentokráte v Canbeře. Svět je opravdu malý.

100 km po cyklostezce

Dozvěděli jsme se o netradiční stezce pro cyklisty, která byla zbudována na bývalé železniční trati mezi městy Bairnsdale a Orbost. Projedeme ji od začátku do konce a tak si konečně po několika dnech můžeme odpočinout od frekventovaných cest, po nichž jsme šlapali doposud z Melbourne.

New South Wales a okraj Snowy Mountains

Z Cann River pomalu stoupáme až na náhorní plošinu, kde je podstatně chladněji. Zároveň opouštíme Victorii a vstupujeme na území New South Wales a do pohoří Snowy Mountains.

V městečku Bombala hledáme českého rodáka, na kterého jsme dostali tip od Pavla z Mentone. Víme o něm jen to, že dělal pošťáka. Víc nic. Kupodivu se nám daří ho vyhledat. Zve nás k sobě a večer a celé dopoledne trávíme na jeho farmě v krásném zeleném hornatém prostředí. Velmi příjemné místo k bydlení.

Následující den šlapeme po další náročné šotolinové cestě zkratkou do hor. Na náhorní plošině jsme byli odměněni nádhernými sceneriemi téměř nedotčené krajiny. Všude kolem rozeseté veliké granitové balvany, hry světla a stínů při západu slunce a k tomu nekonečná divočina. Na noc sjíždíme do horského městečka Dalgety, kde druhý den ráno pozorujeme desítku projíždějících aut, převážně limuzín, v nichž jsou všichni v šatech a oblecích. Dozvídáme se, že se koná pohřeb velmi významného a uznávaného farmáře. Sjeli se lidé z obrovského okolí. Později projíždíme přímo kolem místa pohřbu, který se koná v malinkatém kamenném kostelíku uprostřed polí. Kousek za ním nás čeká strašně prudký, ale asi jen 2 km dlouhý stoupák. Začátek byl fakt tvrdá zabíračka. S vypětím všech sil jsme vyjeli a pak už pozvolna sjížděli do Jindabyne, sportovního střediska na úpatí nejvyššího australského pohoří Snowy Mountains.

Výjezd na střechu Austrálie, aneb na kole na Mount Kosciuszko 2228 m.

2 ze 4 našich cykloplášťů jsou sjeté, potřebujeme nové. Několik posledních set km nebyl žádný cykloshop. V Jindabyne je, ale nemají žádné gumy, co bychom chtěli. Nakonec dostáváme dvě použité. Zdarma. Hned ten den večer ale jedna z nich na Renčiném kole za jízdy bouchla. Přišli jsme tedy o duši i plášť najednou. Ještěže jsem ten náš sjetý nevyhodil a schoval pro nouzovou rezervu.

Začínáme tedy stoupat z Jindabyne směr Perisher. Cesta vede do kopce, ale nijak drasticky. Za lyžařským střediskem Perisher následuje mírnější stoupání, ale zato táhlejší. Až do strategického průsmyku Charlotte Pass ve výšce 1850 m jedeme po asfaltu. Tady si dáváme přestávku na oběd a povídáme si s jednou českou turistkou. Poté už po šotolině pozvolna stoupáme k chatičce Seaman’s hut, kde kopec začíná být strmější. V sedle Rawson’s Pass (asi 2150 m) narazíme na rangery a ceduli, že dále už se může jen pěšky. Projíždějící cyklista nám ale říká, že stačí jít s kolem vedle sebe – což rangerovi vadit nebude. K tomu dodává, že když nasedneme za rohem na kolo, dá se vyjet až na samotný vrchol. To si nemůžeme nechat ujít. Podle rady činíme, kousíček jdeme pěšky a když jsme z dohledu rangerů, nasedáme na kolo, tvrdě se opíráme do pedálu a zanedlouho, kolem 17. hodiny odpolední dorazíme na nejvyšší horu Austrálie, 2228 metrů vysoký Mount Kosciuszko. Porušení nařízení rangerů je sice prohřešek, ale protože je to prý jen z důvodu možného střetu s pěšáky na úzké stezce, si to moc nebereme. Nikdo totiž na celé hoře není, jsme tu úplně sami. Napadne nás přenocovat zde. Jsou tu krásné výhledy, a bude tu jistě úžasný západ a východ slunce. Vaříme si večeři, kocháme se výhledem na všechny světové strany. Náhle pozorujeme pomalu přicházející bouřku. Stan ještě nestavíme a vyčkáváme. Kolem půl osmé večerní je jasné, že pršet bude. Rychle sjíždíme kousek pod vrchol do bezpečí kamenné chatičky Seaman’s hut ve výšce 2030 m, kde jsme opět úplně sami. Chvíli poté začíná neskutečné přírodní divadlo. Přicházejí husté mraky, začíná pršet a na zem létají stovky blesků ze všech směrů. Z bezpečí nadšeně pozorujeme světelnou show 360 stupňů kolem nás. Jaké štěstí, že jsme nezůstali na vrcholu. To by byl děs a hrůza. Druhý den se počasí jakžtakž umoudřilo a pouští nás z hory zpět dolů do údolí. Po sehnání dalšího použitého pláště pokračujeme dál skrz Sněžné hory.

Po horské silnici Alpine Road – aneb, prý že nejsou v Austrálii kopce!

Protože máme rádi hory a kopce, a zatím jsme na žádné v Austrálii nenarazili, rozhodujeme se pro okružní horskou silnici Alpine road. Mnozí nás zrazují před jízdou tak náročným terénem. Nedáme se. Každý o Austrálii říká, že je to placka. Tak se necháme překvapit.

Z Jindabyne stoupáme až do moderního lyžařského střediska Thredbo, kde lyžují i čeští imigranti. O tom svědči názvy horských chat a hotelů jako Sněžník atd. Odtud pokračujeme hodně prudce přes dva kopce do Khancoban. Další celý den se v horku tvrdě lopotime stále do kopce. Dřina jako hrom. Počasí nám přeje, okolní divočina hor je nádherná, ale jedeme pomalu a stojí nás to hodně sil. Další den je podobný. Nejdříve plno kilometrů do kopce, pak prudký sjezd mnoho set výškových metrů a znova do kopce do nejvýše položeného města v Austrálii – Cabramurra 1488 m. Odsud pozorujeme velkou bouřku přecházející v údolí. Po chvili tím směrem vyrazíme. Zdá se, že je po bouřce. Po 20 km nás dohání dalši nepříjemná bouřka. Lije jako z konve, úplná průtrž, šlehjí blesky, je chladno a nejede se vůbec příjemně. Nám ale nezbývá než do setmění šlapat. Úplně promočení a zmrzlí dorazíme do Adaminaby, kde dostáváme povolení nocovat pod velikým přístřeškem v Bowling Clubu a navíc se můžeme osprchovat teplou vodou. Krásný pocit po tvrdém dni!

Den blbec aneb naše útrapy před Canberrou

Z Anaminaby do Canberry máme dvě možnosti trasy – buď 170 km po asfaltu oklikou anebo 105 km přes NP Namadgi, z čehož 40 km je stoupání po šotolinové cestě. Chceme do Canberry dojet za den, volíme tedy kratší variantu. Od rána téměř nepřetržitě prší. Navlékáme na sebe včerejší mokré věci, neb suché nemá smysl si brát. Jedeme do kopce. Po včerejších bouřích to jde špatně, šotolina je mokrá, občas se boří a stoupání je prudké. Šlapeme vzhůru asi 4–7 km/hod a to několik hodin v kuse. Odpoledne dojedeme na vrchol a tam Renča chytla první defekt. Opravujeme a sjíždíme opatrně dolů. Ne více než 10 km/hod – kluzká šotolina je nebezpečná. Po pár km mám defekt já a objevuji proraženou 1×1 cm díru v plášti. Opravuji a přitom zjišťuji, že druhý plášť má zboku bouli a rozpraskané švy. O jeee, honem rychle sundat. Prasknutí na předním kole za jízdy by mohlo mít děsivé následky. Takže už i druhý použitý plášť z cykloshopu v Jindabyne je na nic. Nasazuji náhradní nouzový a jedeme dál. Po 5 km mám znovu prázdné kolo. Lije jako z konve. Další defekt opravujeme na blízké farmě. Telefonujeme našim známým do Canberry, že asi dorazíme později. Chtějí pro nás přijet, což odmítáme. Další defekt opraven a my v dešti šlapeme dál. Stmívá se. Po dalších 15 km, už kousek před Canberrou, mám znova píchlé zadní kolo. Měním duši, nafukuju a v tom: Baaac! Duše praskla a vyvalila plášť ven. Prší, je tma a zima. Nesnáším to! Voláme známým a ti nám dnes už potřetí nabízejí odvoz. Tentokrát přijímáme. Dnes jsme si už dost užili a moc jiných možností stejně nemáme. Brzy přijíždí terénní náklaďáček, do něj nacpeme kola, tašky i sebe a frčíme do Canberry, kde nás čeka příjemné zázemí u našich litevskoaustral­ských hostitelů, které jsme před dvěma dny potkali v Cabramurre. Takto byl tedy zakončen jeden z našich nejnepříjemnějších dnů. Vše ale dobře dopadlo.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde nacházíme parádní přístřešek. Postavíme si stan, kola dáme pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se počasí umoudří. Jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku po strmě klesající štěrkové cestě, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás zajímavější sýrárna nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem. Během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly otisky i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, dále povídá o svém otci, který velmi rád běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme na úplně druhém konci ostrova, Zanedlouho totiž dostáváme email od otce-sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání – od tak výjimečného člověka – nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní tedy přijíždíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běžecké výpravy. Například okolo Tasmánie, nebo z jihu Tasmánie na sever Austrálie (cca 5500 km). Tuhle šílenou trasu bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku bere. Nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a poznali opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z těch, které jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písek, málo lidí, pohoda. Také je tu ráj pro surfaře. Mnohokrát jsme obdivovali, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na infocentra

Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Odtud jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli stejnou cestou zpět. V infocentru nám bylo řečeno, že loď už nejezdí. Čas na objíždění jsme neměli, rozhodli jsme se tedy tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že lodní doprava běžně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet se bohužel ale nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit. Zda kratší šotolinu, či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok a není do kopce. Vydáváme se dle její rady. Zatím nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to, a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení dorazíme po 30ti km do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. Navíc při jednom z nejúžasnějších západů slunce, který jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Za navštěvu určitě stály. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí, která později vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v propadlině. Délka tunelů bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní tůru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla po útesech. Vylezli jsme na dominantní vrchol Mt. Brown a slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jako v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující. Do cesty se nám dokonce postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi, mučeni a napravování trestanci z Anglie. Věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dnů se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců – návštěvník prochází muzeem jako jeden z nich a velmi věrně prožívá osudy onoho ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie, především kvůli postupně čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali před dvěma týdny na trajektu. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory, s působivým výhledem na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o Tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci, predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal jeho spatření. Další zajímavá expozice je věnovaná tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, především kvůli nádorovému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším důvodem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá umírají pod koly aut, když na okrajích cest požírají sražené klokany. Úbytek těchto tvorů je tak značný, že je během pár let očekáváno jejich úplné zmizení z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci přežívat, ovšem pouze několik málo kusů. V jednom z parků jsme se na ně byli podívat a opravdu je to velká škoda.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti šílenému větru. Celkem utrpení.

Brzy nato nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se oteplilo během chvilky na více než 30°C, odpoledne a večer jsme měli opět během jízdy zmrzlé ruce. V noci byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ovšem velká nepříjemná oblaka kouře jsme museli překonat.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou továrnu na výrobu medu, kde jsme ochutnali asi třicet druhů zde vyráběného medu – malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a jiné.

Zajeli jsme také do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Na jeskynním stropě zde žijí červi “glow worms”, kteří jsou zajímaví tím, že produkují světlo. Při úplné tmě si připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.

Cradle Mountains

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahuje ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás udělali opravdu velký dojem. Příroda byla nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánií – jak jinak než se zvířátky

Na závěr našeho pobytu na Tasmánii, při odjezdu z Cradle Mountains, jsme zažili něco velmi výjimečného. Najednou nám přeběhl před očima Quoll – hnědobíle puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu mašíroval Wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde – kolem cesty běžel Tasmánský čert! K tomu všemu krásný západ slunce… Krásnější rozlučku s Tasmánií jsme si nemohli přát.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a Sydney.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Vánoce v australské rodině v Melbourne

K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a lidé jdou běžně do práce. Neprobíhá ani štědrovečerní večeře, ani se nerozdávají dárečky. Spíše se všichni na Vánoce připravují, shánějí poslední dárky, vaří se, zdobí atd. Jakási „štědrovečerní hostina“ je až 25.12. odpoledne a dárky se rozbalují hned po snídani, kterou pro nás byl ovocný salát s jogurtem. Mezi rozdáváním dárků a odpolední hostinou mnohé rodiny ještě chodí na procházku do parku, zahrát kriket atd. Nelze ale říci, že je toto typický průběh australských Vánoc. Ten v podstatě ani neexistuje. Austrálie je multikulturní, tradic je mnoho. Ale způsob, jakým svátky slaví naši hostitelé je prý nejčastější. Na hostině se podávají různé pokrmy – v mnoha rodinách ryby či mořské plody a také velmi často pečená krůta (náš případ).A abychom si trošku připomněli naše české Vánoce a ukázali Markovi a Prue naše zvyky, udělali jsme typický český bramborový salát. Pro nás netradičně na stole nebylo žádné cukroví, jenom ovoce a různé druhy oříšků a mandle.

Dlouho jsme s Renčou nevěděli, co našim hostitelům koupit za dárek. Nakonec jsme ale dostali super nápad – koupili jsme jim nádhernou knihu (průvodce) po České a Slovenské republice. Je tištěna na lesklém křídovém papíře s množstvím úžasných fotek československých zajímavostí. Fakt povedená kniha. No a jako doplněk se nám podařilo v Melbourne sehnat i plzeňský Prazdroj. Mark i Prue byli z dárku nadšeni, neboť příští rok plánují dovolenou na kolech do Evropy a tak tato kniha byla pro ně zároveň pozvánkou do naší země. Oba slíbili, že určitě přijedou.

Během následujících dní strávených v Melbourne jsme provedli generální revizi všeho vybavení, vše vyprali, vyčistili, seřídili kola atd. To vše je třeba jednou za čas udělat, aby se mohlo pokračovat dál.

Dalším, pro nás velmi netradičním, zážitkem byla návštěva mezinárodního utkání v kriketu mezi Austrálií a Indií. Kriket je totiž u Australanů velmi populární a zápasů se účastní desetitisíce fanoušků. Tenhle se zrovna konal na obrovském olympijském stadionu, kam se vejde přes 100 tisíc diváků. I když jsme si byli kriket na vlastní kůži vyzkoušet den předem, moc jsme pravidlům neporozuměli a hlavně nechápali, jak davy fanoušků mohou takto šílet. Nám tento sport přišel velmi nudný a zdlouhavý. Jeden zápas se totiž hraje třeba 3–5 dní! Co se nám ale strašně líbilo, byla atmosféra na stadionu. To byl fakt super zážitek. V jednu chvíli dokonce na hřiště mezi hráče vběhl nahý fanoušek a běžel po celém hřišti, než ho ochranka zpacifikovala a odtáhla do zákulisí. Tahle sranda ho prý přijde na 6000 AUD,v přepočtu asi 100 tisíc korun.

Během týdne stráveném v tomto druhém největším městě Austrálie jsme také zavítali několikrát do centra, abychom si ho prohlédli. Melbourne na nás zanechalo velký dojem. Je to krásné, čisté a zelené město s evropským nádechem. Je tu totiž velká komunita Němců, Italů a hlavně Řeků. Pro cyklisty tu mají plno parádních cyklostezek a pro ostatní spousty parků atd. S Renčou jsme se shodli, že tady by se nám na bydlení opravdu líbilo. Velmi zajímavé je, jak zde celkem dobře k sobě zapadají staré kamenné stavby a obrovské skleněné mrakodrapy.

S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9ti hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili v lodním kinosále, kde proběhla velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichu jménem Tasmánský čert (Tasmanian devil).

První kilometry Tasmánií a první dojmy z ní

V podvečerních hodinách připlouváme do přístavu Devonport a odtud se vydáváme k východnímu pobřeží. Hned na prvních desítkách kilometrů poznáváme základní rozdíly mezi pevninskou Austrálií a ostrovní Tasmánií. Tasmánie je mnohem zelenější, je tu mnoho lesů, všude jezera, potoky, řeky… Také je zde hodně kopců a hor, svěžejší vzduch a s tím spojené nižší teploty. Řádově o 5–10 stupňů méně než na kontinentu. Pro cyklisty jedině dobře.

První noc v Tasmánii spíme na pozemku u místních farmářů a ráno když se probouzíme, u stanu vidíme černoušky. Farmářka totiž nemohla mít vlastní děti a tak spolu s manželem adoptovali tři děti z Etiopie. K snídani nás pozvali do sadu, kde bylo mnoho druhů ovoce – maliny, ostružiny, kanadské borůvky a další. To byla dobrota.

Silvestr na Tasmánii uprostřed buše na maďarské farmě

V podvečer před Silvestrem dorazíme do Lilydale na maďarskou farmu, kam nás naši hostitelé pozvali, když jsme se s nimi potkali před mnoha týdny na Nullarbor Plain. Tato, původem maďarská rodina emigrovala v 80. letech do Perthu a když už je komerční způsob života ve městě přestal bavit, koupili si část pralesa na Tasmánii a odstěhovali se tam. První měsíce žili ve stanu a postupně káceli stromy, z nichž si pak postavili srub, na vykáceném prostranství začali pěstovat zeleninu, ovoce a vinnou révu. Vše pouze pro vlastní potřebu. Pan domácí, Sandor, je technik a konstruktér a tak si sestavil svou vlastní vodní elektrárnu, která vyrábí energii pro celou farmu. Vodu mají přímo z pramene z hor, pečou si vlastní chleba, pěstují zeleninu a ovoce, takže jsou v podstatě soběstační. Tento život všichni velmi milují a jsou také patřičně hrdí na vše, co si sami uprostřed pralesa vlastníma rukama vybudovali.

S těmito přátelskými lidmi jsme strávili Silvestr a zůstali u nich celkem 3 noci. Na silvestrovský oběd jedeme všichni na další maďarskou farmu poblíž, kde je celkem asi 20 lidi různých národností, kteří se pravidelně setkávají. Oslava Silvestra probíhala u našich hostitelů ve srubu uprostřed buše ve velmi přátelském a klidném duchu. Žádné opíjení se nebo ohňostroje, prostě jen pohodové klábosení, hraní karet a celkově fajn atmosféra. Nový rok trávíme ještě na farmě a druhého ledna už vyrážíme dál vstříc dalším tasmánským zážitkům…

O Tasmánii více v další reportáži.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Poslední dny v Adelaide

Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Největším lákadlem jsou koalové. A právě zde máte možnost si za poplatek koalu pohladit, vzít do náručí a nechat se s ním vyfotit. To jsme si nemohli nechat ujít! Pro Renču to byl nezapomenutelný zážitek, na který se celých 5000 km těšila. Kromě parku ze zvířaty jsme ještě navštívili nádhernou botanickou zahradu a v centru Adelaide také největší aboriginské muzeum na světě.

V Adelaide jsme se také měli sejít s dánským cyklistou Nicolaiem. Na místo srazu jsme nechtěně dorazili se zpožděním a Nicolai už na nás bohužel nečekal. Tak snad v Melbourne – jede totiž stejnou trasu.

Neplánovaně trávíme další tři noci v Adelaide navíc a to u Pavla Kohouta, který je zde na stáži. Společně s ním vyrážíme na první koupání k moři. Dosud jsme se kvůli nízké teplotě vody nikde nekoupali. Tady je tomu podobně, moc teplá není. Renča zůstává na břehu a já lezu do oceánu sám.

Huráá na Kangaroo Island

Tento ostrov plný původní fauny se nachází asi 100 km jižně od Adelaide. Cesta lodí trvá asi 2 hodiny. Do přístavu Wirrina nás doprovází Pavel a pak už plujeme sami do hlavního města Kingscote. Teprve až na lodi se dozvídáme, že téměř 85 % ostrova bylo evakuováno a zavřeno policejními zatarasy kvůli obrovským požárům. Jsme rozčarováni, neboť zaměstnanci lodní společnosti nám informaci sdělili až po nástupu na palubu a zaplacení lodních lístků. Zároveň jsme strašné zklamaní, že asi nic neuvidíme. Po připlutí zjišťujeme aktuální stav v infocentru a je tomu opravdu tak. Můžeme jen do 60 km vzdáleného přístavu Penneshaw. Váháme, zda jet, a vidět aspoň tučňáky, anebo se vrátit na australskou pevninu. Nakonec tučňáci vítězí. Pozorování těchto tvorů při návratu z moře za setmění stálo opravdu za to. Vracíme se zpět do Kingscote kde se dozvídáme, že byla otevřená další malá část ostrova. Zde se nachází další park se zvířaty. A tak se jedeme podívat na klokany, medvídky koala, krokodýly, papoušky, dravce a dokonce i possumy. Měli tam take wombata, toho jsme viděli úplně poprvé. Před odplutím pozorujeme ještě krmení pelikánů a potom nám nezbývá nic jiného než se vrátit na australskou pevninu. Ohně zuří dále, zvětšují se a nedaří se je uhasit. Přijíždějí požárníci z celé Austrálie, dokonce až z Tasmánie. Konvoje stovek vozů. Nepříjemný pohled. Myslíme jen na ta všechna nádherná zvířátka, která se asi nepodaří zachránit… .

Podél pobřeží směrem k Melbourne

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem k Victor Harbor a Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Ve Victor Harbor musíme s mým kolem do servisu, mám něco se středem. Profesionální a příjemný chlapík během 30 minut vše perfektně opravuje a účtuje si jen 15 AUD.

V tomto městečku nás zaujala historická, koňmi tažená tramvaj, ktera po náspu vozí turisty na ostrůvek Granit Island. Následující kilometry následují po atraktivní pobřežní cyklostezce.

Velmi nás zaujalo historické městečko Strathalbyn. Doposud asi nejhezčí město na naší cestě. Odsud dále jedeme několik set kilometrů velmi neatraktivní a nudnou krajinou. Jediným zpestřením, kromě několika vyschlých bílých solných jezer, je snad překonání slavné řeky Murray, po které se v historii plavily krásné kolesové parníky.

Začíná nás trápit počasí, začíná pršet, máme hodně silný protivítr. Nedá se nic dělat, musíme bojovat.

V městečku Kingston nás vítá 20 metrů vysoká socha humra. Člověk by se skoro až lekl. Za Kingstonem už začíná být cesta konečně trošku zajímavější, občas nějaké kopečky, lesy a vinice. Musíme ale spěchat, čeká nás další den více než 130 km do Mount Gambieru. Kdyz to stihneme do večera, budeme mít šanci krmit possumy.

A vychází nám to. 139 kilometru přibylo na tachometru a večer se jdeme podívat do propasti plné malých nor, ze kterých po setmění vylézají possumi za potravou a lidé je tam chodívají krmit. Je to krasny zážitek. Tyhle zvířátka – něco jako veverky velikosti kočky se vůbec nebojí, žerou ovoce klidně z ruky, můžete si je pohladit, no paráda. Mount Gambier má ovšem ještě jednu raritu. Nádherné kalderové jezero Blue Lake o obvodu 5 km, které se třpytí fantastickou tyrkysovou barvou. Fantazie. Nemůžeme se nabažit. Tady také končí naše putování Jižní Austrálií. Vstupujeme na území dalšího státu – Victoria.

Great Ocean Road

K této pobřežní silnici jsme dorazili přes města Portland a Warrnambool. První slavné útesy které potkáváme jsou skaliska v místě zvaném Bay of Islands. Přijíždíme k nim před setměním. Zrovna přichází silná bouřka, spousta blesků a silný déšť. Je to ale jen přeháňka a hned po ní přichází západ slunce – neuvěřitelné divadlo stínů a barev. Takové přírodní show jsme tady ještě nezažili. Fotíme co to jde, ale hlavně vše jen pozorujeme a užíváme si to. Tak tohle bylo opravdu skvostné přivítaní na Great Ocean Road. Druhý den ráno je ještě hezky, projíždíme kolem bizarních útesů ve tvaru mostu – London Bridge. Pomalu se ale počasí horší, sluníčko se ztrácí. V Loch Ard Gorge a pak dále na slavných Twelve Apostels sice ještě neprší, ale už to není na focení.

Zde se prvně setkáváme s proudícími davy turistů. Skoro jak v Praze na Václaváku. Turismus a s ním spojená komerce dorazila bohužel už i sem. V Austrálii naštěstí zatím pouze sem…

Zbytkovou část po Great Ocean Road překonáváme v dešti. Hlavne v okolí Apollo Bay jsou velké lijavce. Krajina je kopcovitá. Nedá se nic dělat, musíme šlapat. Chceme být přece včas na vánoce v Melbourne.

Na závěr Great Ocean Road jsme narazili na medvídky koala, žijící poblíž cesty, v malém eukalyptovém lesíku. Tak přece jen nejsou pouze v parcích, ale i divocí ve volné přírodě.

Setkání s blbcem

V městečku Princetown jsme byli požádat v místní restauraci o vodu. Odmítli nás s tím, že podzemní voda není pitná. Máme si koupit balenou. O tom, že mají dešťovku, se nezmínili. Tak jsme vyšli ven a chtěli si nabrat z kohoutku, který jsme objevili pár metrů vedle na pozemku kempu. Odtamtud nás ale sprostě vyhodil jeden místní obyvatel. Rezolutně nám odmítl dát vodu, máme si ji koupit u něj v obchodě. Vysmál jsem se mu a řekl, ze on je prvním a jediným nepříjemným Australanem kterého jsme potkali a že ostatní jsou moc fajn. O vodu jsme nakonec požádali v nedaleké farmě, kde nám ji bez problémů velmi ochotní Australané dali. Ostatně jako vždy.

Příjezd do Melbourne.

Ze 70 km vzdáleného Geelongu vede dvouproudá dálnice. Cyklisté mají vjezd povolen. Tak tedy jedeme. V jednom místě je zničehonic zákaz. Hledáme náhradní řešení. Asi po půl hodině marného hledání se vracíme na dálnici a frčíme dalších 20 km k Melbourne. Je to hrozně nepříjemná jízda a navíc se bojíme, že nás bude pokutovat policie. Těsně před městem dálnice začína stoupat na obrovský dlouhý most. Tak tohle určitě nezvládneme. Tady by šlo o život. Sjíždíme z dálnice dolů a jdeme se motat předměstskými uličkami, abychom se dostali do centra. První pohledy na Melbourne jsou úchvatné. Je vidět plno skleněných mrakodrapů i historických budov. Je až překvapivé, jak k sobě docela ladí. Na několik hodin se zastavujeme u Kořínkových, kteří zde žijí už mnoho let. Je zde zrovna na návštěvě Mirek, bývalý Renčin spolupracovník. Povídalo by se, jenže my se musíme prokousat na druhý konec Melbourne k našim známým, u kterých budeme trávit vánoce. Jedeme podél řeky Yarra po parádní dlouhé cyklostezce. Pro cyklisty je Melbourne opravdový ráj. Začíná se stmívat, cesta je dlouhá a komplikovaná. Nemáme podrobnou mapu a trošku bloudíme. S pomocí kolemjdoucích se nakonec daří dosáhnout cíle. Jsme na místě. Tachometr ukazuje 6506 km. Tak tady u Marka a Prue ve čtvrti Ivanhoe budeme trávit vánoce.

Závěrem

Na průběh australských vánoc, zážitky z Melbourne se můžete těšit v další reportáži. Bude zároveň spojena s prvními zážitky z Tasmánie, kam se vydáváme už 28.12. a strávíme zde Silvestra.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Port Augusta

Tento přístav byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj dojeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká “3 corner jacks”. Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné desítek těchto trnů a duše propíchané na několikrát. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit.

Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme 1–2 stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí. Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí, je pozdě a začínají tam šílená spalující horká. V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 stupňů, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Holt jsme sem dorazili pozdě díky cca 1500 extra kilometrům v Západní Austrálii. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abysme se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.

Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásné se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže…opět trny v kole a plno der. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města… Hrůza, zase opravování. Ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle…! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: „Welcome to Port Augusta“. Co dodat…

Pozor na „pricles“ alias „three-corner-jacks“

Jedna se o nebezpečné trny, které sem do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde a Asie. Prvním přístavem, kde velbloudí přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostře hroty každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věci. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciálně tvrdě duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem.

Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buší, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se nejvíce zabránili možnému proseknuti. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, pricles tu jsou opravdu všude!

Na Uluru nejedeme!

U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme a necháme na jindy. Důvodů pro to je více – na 1300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radši strávíme někdy jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánu, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.

Flinders Ranges

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha, v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasné veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Jedna se o horský pas táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St.Máry Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge. Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Celá túra se nám moc líbila. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Krajina byla ale tak krásná, že i přes velké puchýře na mých nohách jsme dorazili do cíle. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. Byl to tedy hodně náročný, ale krásný den. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli.

V tomto národním parku jsme též navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách. Bylo to velmi zajímavé.

Konečně jsme si pohladili klokany

Při návratu z túry jsme narazili na nebojácně klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidí a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhl pytel s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní a tváří v tvář Renče. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan furt za ní. V jednu chvíli se Renča už dost lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ne musíme dávit bacha. Oni můžou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách. Na každé noze vždy jen jeden.

Na kole do Aligátoři soutěsky

Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligátor Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla šíleně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmě sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmě. Zvládli jsme to ale a stalo to za to. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. T znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiná turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpání jsme v neděli večer uprostřed „džungle“ usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky.

Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stalo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoři soutěska.

Setkání s Nicolaiem

Na dánského dálkového cyklistů Nicolaie jsme narazili v Port Auguste. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako nás Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelně celkem je, že z dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě 2 týdny v Maroku žádné zkušenosti. A přesto se vydal na takové dobrodružství. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P.A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges ještě navíc a on přímou cestu. Co nás hodně překvapilo bylo, že Nicolai je kompletně sponzorován několika firmami, které ani často nemusel hledat, sponzorství mu nabídli sami. To je u nás v Česku věc nevídaná, aspoň tedy v cykloturistice. Další prostředky získává Nicolai formou článku pro cestovatelský deník. Výše honoráře 150,– EUR za jednu stránku A4 nás též šokovala. Z toho se dá opravdu úžasné cestovatelský vyžít. Domluvili jsme se s ním, že se ještě po cestě párkrát potkáme, máme totiž stejný směr Adelaide, Kangaroo Island a pak Melbourne a Tasmánii. Tak uvidíme, zda to dopadne. Nicolai je opravdu velmi fajn kamarád.

První technické problémy

A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu vikle zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Mička a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude OK. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady a tak to musím trpět dál. Nečekaně je, že to ale nebude kde v opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodu skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloshopech řekli. No, uvidíme, co dál… Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě nějaký servis.

Další gurmánská specialita

Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Huť. Jedna se o tzv. „pies“ s klokaním masem. Byl to takový košík z listového těsta plněny právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to ale chutnalo.

Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.

Komáři opět útočí!

Dlouho dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplně nálety stovek komárů a kousavých minimušek jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.

Adelaide

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistů velmi nepříjemné. Už jsme úplně, za ty poslední dva měsíce bez velkých měst, zapomněli na to, co je to doprava, zácpy, smrad z aut atd.

V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak 3 dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4800 najetých km. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to strašně fajn lidí, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka. Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidně zóně na okraji města. Máme tedy dostatek prostoru udělat kompletní údržbu kol a všeho vybavení, vyprat a vyčistit všechny věci atd.

Prohlédli jsme si také město a jeho zajímavosti. Centrum je celkem malé a je celé obklopené zelenými parky. Parádně navržené.

U Mikuláše v Československém klubu v Adelaide

V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to moc fajn odpoledne, kde jsme se dozvěděli spoustu věci o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce. V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávali se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a záštity nad naší cykloexpedici. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bysme si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.

Závěrem

Z plánovaných 3–4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobře jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošit se nám už také nechce a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Clealend parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!