Martin Lejsal – 4. stránka

Arménská svatba

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání.

Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.

Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.

Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.

Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.

Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.

V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.

Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.

Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.

Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.

Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.

A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.

V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.

Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.

A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.

Už jsem dávno doma, ale stále se nemohu zbavit malé nostalgie z toho, jak lehce se na cestě navazují přátelství. Uprostřed velkoměsta, mezi lidmi stejného jazyka je někdy člověk více sám, než tisíce kilometrů na kteroukoliv světovou stranu. Tak snad zase někdy příště, kdekoliv, zjistím, že jsem i tam docela snadno doma.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Proč cestovat, aneb moje malá zpověď

Nic, žádná i ta nejkrásnější památka světa či přírodní scenérie, kterou můžete objevit se nevyrovná dobrodružství objevování zákoutí duše Vašeho milého. A tak jsem v jednom maličkém chrámu vysoko v horách stál a vnímal svoji samotu silněji než kdy jindy. S bytem, autem a lednicí plnou jídla jsem vlastně v tomto světě bezdomovcem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že náš vztah s přítelkyní minimálně od určité doby tímto domovem nebyl a že není kam se vracet. Tento domov, mne teprve čeká. Snad.

Snad každý, kdo někdy překročil hranice své obce, okresu, kraje či dokonce České republiky, si položil otázku – proč? Proč cestovat? Nač vynakládat námahu spojenou s překonáváním únavy, nepohodlí a jiných obtíží, tolik nerozlučně spjatých s nezávislým cestováním? Rozumějte mi dobře, nemám na mysli každoročně organizovanou dovolenou s renomovanou cestovní kanceláří, kdy strávíte předem daný počet slunečných dní v hotelovém komplexu a život místních lidí, či atmosféru země poznáte maximálně doma u televizní obrazovky prostřednictvím dokumentárního filmu. A kdy nejvyšší míru nepohodlí tohoto způsobu cestování pocítíte pouze ve chvíli, kdy místo slibovaného okna směrem k moři či do klidné zahrady, musíte snášet do časných ranných hodin ruch hlavní promenády.

Já hovořím o cestě s batohem na zádech a s nejistotou, zda i dnes najdete střechu nad hlavou. Pro ty z Vás, kteří se po světě tímto způsobem pohybujete, není třeba jeho výhody zdůrazňovat, či snad obhajovat. Ale Těm, kteří jeho kouzlo zatím ještě neobjevili, bych rád věnoval svoji malou zpověď. Moje odpovědi na výše uvedené „Proč“.

A protože nejsem přítelem obecných tvrzení a vše nejraději vysvětluji na konkrétních příkladech, přijměte prosím alespoň malé poodhalení mé duše, ve které možná objevíte důvody, které některé z nás vedou k tomu, aby si sbalili pár nejnutnějších věcí a vydali se vstříc tolik lákavému neznámu. Před svojí první větší cestou, jsem prožíval nejhorší životní krizi v mém dosavadním životě. Rozešli jsme se s přítelkyní, se kterou jsme sdíleli nejen pár metrů společného bydlení, ale i datum svatby. Rok a půl života, kdy člověk bydlí v duši toho druhého a sám je příbytkem jeho srdci skončil a zůstalo jen prázdno, smutek a temná budoucnost. Nepomáhalo nic a nikdo. Láskyplná péče mých přátel a kolegů v zaměstnání, kteří viděli moji neschopnost dostat se z hloubi své bolesti byla sice příjemná, ale pomáhala vždy pouze krátkodobě. V té době jsem se rozhodl, že podniknu cestu kam jen to půjde, někam pryč od místa, kde mne svazovaly vzpomínky jako ta nejtěsnější svěrací kazajka. Odjel jsem sám, protože sdílet v mém duševním rozpoložení cestu s někým jiným, bylo pro mne zhola nemožné.

Tři týdny relativní samoty pouze se sebou samým. Jak bláhový jsem byl ve svém předpokladu, že změnou místa, uteču rovněž svému nitru. Ať pojedete kamkoliv, byť sám, vždycky máte spolucestujícího. Sebe sama.

Zpočátku jsem byl nadšen množstvím nádherných památek a přírodních krás, které jsem objevoval. Byl jsem okouzlen přívětivostí a ochotou místních lidí a byl za ni vděčný. Zážitky, které jsem snad ani nestačil vstřebávat, pouze poctivě zaznamenat do deníku, mi nedávaly příliš prostoru přemýšlet o nedávné minulosti a nechat se jí ovládnout. Ale již po několika dnech, se mé nitro začalo drát na povrch.

Daleko od stereotypu všedního života, sám se svojí duší, jsem si uvědomoval, jak se začínám přibližovat svému srdci. Najednou jsem zaslechl jeho hlas a začal mu více rozumět. Dostal jsem se blíž sám sobě. Vynořovaly se otázky typu kdo jsem, jaký úkol a poslání mám v tomto životě, proč jsme se vlastně s přítelkyní rozešli a zda to vše nebyla pouze moje vina. Zvažoval jsem, zda a za jakých okolností by bylo možné náš vztah obnovit a zdali to chci. Nejprve jsem cítil naprostý chaos a téměř válečnou vřavu pocitů a myšlenek. Mé srdce bylo neuspořádaným skladištěm všeho, co se tam za léta a zejména poslední měsíce nahromadilo a co díky každodennímu shonu zůstalo opomenuto a nevyřešeno. A pak, najednou, bez jakéhokoliv varování, se zkalená studánka mého nitra začala pozvolna pročišťovat a já mohl nahlédnout. V tomto procesu v průběhu několika dní, jsem si mnohé uvědomil. Pochopil jsem a na vlastní kůži ve svém nitru prožil, jaký vztah se ženou chci mít. Zjistil jsem si, že takový vztah je tím skutečným a jediným domovem, který člověk na tomto světě má. A ať už jsou ti dva kdekoliv na světě, stále si ho vozí s sebou. Uvědomil jsem si, že ani nádherné vztahy s mými rodiči, či rodinou mého bratra a jeho milými dětmi, pro mě tímto domovem nejsou. Naši rodiče mají svůj domov jeden pro druhého a nás do něj na určitý čas přibrali. Ale to už neplatí. Bratr má domov vztahu se svojí ženou a hosty jsou v něm jejich děti. Nic nemůže nahradit vztah s partnerem, kdy jeden druhému jste si v srdcích domovem. Ať budu žít kdekoliv ve světě, vzdálen od mých blízkých, tuto prázdnotu to nezvětší a i kdybych bydlel spolu s nimi každý den, nebude o nic menší.

Na této cestě jsem pochopil nejen důležité věci o sobě, o mém minulém a snad i budoucím vztahu, ale především jsem se začal poprvé v životě učit naslouchat svému srdci. Tehdy jsem se sblížil sám se sebou a cítil harmonii a celistvost sebe sama tak jako nikdy předtím.

Naučil jsem se hledat pomoc a řešení ve svém nitru. A ve chvíli, kdy tam není, trpělivě snášet svoji bolest. A s údivem a vděčností nalézat útěchu v maličkostech, které vám jsou do cesty dány jakoby shůry. A tak se dostávám k otázce v úvodu tohoto malého povídání. Proč cestovat? Proč podstupovat námahu nezávislého objevování světa? Protože kromě nádhery přírody, architektury a lidských přátelství navázaných na cestě, stanete před svým vlastním srdcem a možná tak jako já, poprvé v životě potkáte sami sebe. Někdy to nebývá snadné ani příjemné, ale nebojte, každá země má kromě splašků i spoustu krás.

Nechci jezdit po světě jen proto, abych pak lidem vyprávěl co hezkého jsem viděl a zažil. Rád bych jim také řekl, jaké pěkné i nepěkné scenérie mé duše, jsem si na cestě uvědomil. S jakým stavem duše jsem odjel a co si jako nejvzácnější suvenýr přivezla zpět.

To je má odpověď na otázku, proč cestuji. Abych mohl poznat sám sebe, abych spatřil studánku svého nitra a stále víc se mohl stávat tím, kým tam někde hluboko pod její hladinou skutečně jsem. Když píšu tyto řádky, cítím opět neodolatelnou touhu se sbalit a jít. K památkám, horám, mořím, ale především k sobě samému. Nevím, možná se na té cestě potkáme a já z výrazu ve vaší tváři poznám, že jste také objevili kouzlo bytí na cestě.

Skalní romantika

Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.

Ještě temné a mlhavé náchodské ráno mne vytahuje z vyhřáté postele a láká do své zatím ne příliš přívětivé náruče. Včerejší radost z na dnes naplánovaného výletu je při pohledu z okna téměř na bodu nula, ale srdce se zatím nevzdává. Doufá a věří, že slunce, které svítí vždycky, byť někdy pouze nad mraky, přeci jen vyjde a hradbou zdánlivě neprostupné, těžké mlhy přinese teplo, světlo a radost..

Dobrá snídaně, šálek voňavé kávy, narychlo sbalená svačina a mé kroky již nedočkavě směřují k autu na parkovišti jednoho malého sídliště v Náchodě. Hraniční přechod do Polska je co by kamenem dohodil. Snaživě vytahuji svůj pas, ale celníci na obou stranách pouze apaticky mávnou rukou a já se tak ocitám na příjemné silnici, směřující do malebného městečka Kudowa Zdroj. Mým dnešním cílem je město Radków, vzdálené asi 20 km od hranic a ležící vysoko nad hraničním přechodem ukryté ve voňavých lesich mezi impozantními skalami. Alespoň takovou představu jsem si vytvořil na základě několika málo informací na internetu.

Daleko za sebou nechávám hustý, mlžný opar a s každým metrem, kterým stoupám nad Kudowu Zdroj, přibývá slunečních paprsků, až je celá obloha pokryta blankytnou modří. Věřit svému srdci a nevzdat se naděje. To mi blesklo hlavou, když jsem se blížil k Radkówu. Radost, že výlet do „Park narodowy gór Stolowych“ bude snad nakonec úspěšný, byla veliká. Ale jak už to tak bývá, s radostí chodí alespoň občas i zklamání. Radków je sice jistě nádherné město a okolní Stolové hory jsou určitě nádherné, nicméně pokud nevidíte ani na dva metry, panoramat si příliš neužijete.

Szczeliniec Wielki (Velká Hejšovina)

Szczeliniec Wielki je typická stolová hora obklopená ze všech stran kolmými stěnami. Spolu se sousedním podstatně širším a rozlehlejším Borem tvoří dominantu kraje. Na náhorní planině Velké Hejšoviny se rozkládá mohutná skalní plošina o rozměrech 600 x 300 metrů s krásným skalním městem ohraničeným téměř ze všech stran 60 metrů vysokými skalními stěnami. Na západě vystupuje menší plošina Szczeliniece M. (895 m.n.m), oddělená průsmykem ve výšce 867 m. Abychom mohli důkladně prozkoumat toto pozoruhodné dílo přírody, musíme zdolat 665 kamenných schodů, které vedou do průsmyku mezi Malou a Velkou Hejšovinou. Zde přecházíme na modrou tur.značku směřující dále nahoru k chatě PTTK, z jejichž severních teras jsou krásné panoramatické výhledy na polskou i českou stranu. Za chatou umístěnou na vysokém skalním srázu začíná placený prohlídkový okruh skalním městem v ceně 5 polských zlotých na osobu. Vedle hlubokých puklin a průrev (Piekielko, Diabelska Kuchnia), jsou tu labyrinty, tunely a ojedinělé skalní útvary, z nichž nejznámějším je Malpolud (Mamut), který je přímo symbolem Velké Hejšoviny. Po projití celého okruhu sestupujeme zpět po červené značce dolů ke vchodu do skalního města.

Co teď? Rezignovat na úžasné výhledy a přijmout s povděkem alespoň pobyt na čerstvém vzduchu? Tak to ne, nejsem tu tak často, abych si mohl dovolit mrhat časem. Zkusím se dostat zpět blíž k hranici, kde jsem projížděl sluncem prozářenou krajinou a skalní města byla dobře viditelná již z dálky.

Po zdolání několika set schodů a zaplacení vstupného v hodnotě padesáti korun českých /není třeba mít s sebou polskou měnu/ se nedočkavě nořím do labyrintu skal, těch nejbizarnějších tvarů. Velbloud, muflon, nebo opice, jsou pouhou částí z výčtu mnoha útvarů, které zde můžete nalézt. Pouze míra Vaší představivost je limitem, kolik jich objevíte.

Zastavuji v malé vesničce Karlów, které je v dálce obklopeno skalními útvary, zvídavě vykukující svými vrcholky nad špičky stromů. V místním Smíšeném zboží kupuji mapu a snažím se zorientovat. Nakonec se rozhoduji navštívit dvě skalní města. První se jmenuje Szczeliniec Wielki a druhé Bledne Skaly. Z malého karlówského náměstíčka se vydávám po žluté turistické značce a po chvilce stojím před červenou cedulí, oznamující „Park narodowy gór Stolowych“, jež je vstupem do prvního skalního města. Svižně vystupuji po schodech směřujících vysoko do skal a jako příjemné vnímám zrychlující se tep i dech. Slunce svými paprsky pronikajícími přes koruny stromů do nitra lesa vytváří kulisu, která nedává příležitost vnímat jakoukoliv počáteční únavu. Oči se sytí barvami, čich přemírou pestrých vůní a srdce jásá nad divem a nádherou, která se jmenuje tak obyčejně – příroda.

Pohled z nejvyšších míst labyrintu do krajiny bere dech. Hledím směrem do Čech i do Polska. To je však ukryto pod přikrývkou bělostných mraků a já se tak nemohu ubránit dojmu, že letím v letadle a pod mraky, v hloubce několika kilometrů pouze tuším pevnou zem. Zpočátku svým fotoaparátem fotím téměř vše co vidím, taková krása se mi v každém kamenném zákoutí, či za každou skalou naskýtá. Chvíli pobíhám po kamenech a skalách, chvíli sedím a zasněně vnímám krajinu pode mnou. Osvěžující vítr hladí moji tvář a slunce vytahuje z přírody kolem, ty nejkrásnější barvy. Sem tam potkávám dalšího, okolím nadšeného človíčka, ale jinak jsem v zajetí kamenné samoty. Pro někoho nepřijatelný způsob pobytu v přírodě, pro mne vítaná cesta k vnitřní očistě a přiblížení se hlouběji sobě samému.

Procházím Piekielkem (Peklíčko) a Ďáblovou kuchyní, které jsou hlubokými skalními stržemi s vlhkými a chladnými stěnami. Poněkud se rozplývají mé představy o žhavých a rozpálených místech pekelných. Pokud je v okolní krajině kolem 30 stupňů Celsia, jsou tato místa dozajista shromaždištěm návštěvníků, kteří odtud jen tak nepospíchají.

Nakonec přicházím ke konci okružní cesty po Szczeliniec Wielki a zanedlouho již stojím u auta a přemýšlím o další části cesty.

Já jsem se rozhodl pro variantu číslo tři. Nejet, ani nejít po silnici, ale zvolil jsem cestu lesem po modré turistické značce. Listnatý les mne přivítal záplavou podzimních barev.Zvuk aut se k mé radosti vzdaloval poměrně rychle, až nakonec bylo slyšet pouze šumění stromů a sem tam rozeseté bublající potůčky. Zpěv ptáků se nesl lesním chrámem všem příchozím na pozdrav. Lidi mám rád, ale hodinová cesta vzhůru nádherným lesem bez zástupu štěbetajících turistů, byla skutečně nesmírně osvěžující. Přicházím k malému obchůdku a pokladně u vstupu do skalního města. Před zakoupením lístku za standardní cenu, si ještě dávám dobrou kávu a seznamuji se skupinou českých učitelek z Nového Boru. Využily pár dní volna a vydaly se na společný výlet. Když jsem jim prozradil, že mám za sebou půlroční učitelskou zkušenost a od té doby si vážím každého kantora, byl jsem jejich. Protože prohlídku měly už za sebou, nakonec se loučíme a zatímco ony nastupují do autobusu, já se ztrácím v kamenném království.

Bledne skaly (Bludné skály)

Jsou tvořeny rozsáhlou, téměř pravidelnou sítí částečně klenutých průchodů a rozsedlin o hloubce 6-8 m mezi mohutnými skalními bloky. Putování v bludišti uzoučkých skalních chodeb plném tajuplných zákoutí a temných skrýší je nezapomenutelným zážitkem jen těžko srovnatelným se zážitky z jiných skalních měst ve Střední Evropě.

Opouštím Karlów a vydávám se směrem Kudowa Zdroj. Prudkým stoupáním po silnici kroutící se lesem jako had, se asi po 5 km dostávám k velkému travnatému parkovišti , které slouží jako výchozí bod cesty na Bledne skaly. Většina turistů dává přednost dosáhnout vrcholu vlastními vozy, které jsou pracovníky národního parku pouštěny pouze jednou za hodinu. Tím se provoz po komunikaci směrem ke skalnímu městu stává minimálním a pokud se některý turista rozhodne jít pěšky, není příliš obtěžován výfukovými splodinami, či hlukem, který do tak krásného prostředí opravdu nepatří.

Ne nadarmo se toto místo nazývá Bludné skály. Je skutečným labyrintem. Spletí uzounkých uliček mezi skalními masivy pomalu postupuji vpřed. Cesta vede po dřevěném chodníku a občas přemosťuje i malé jezírko, které zde ani v největších vedrech nevysychá. Nejednou jsem musel projít skalním tunelem, jehož tvar mne přinutil se sklonit téměř do podřepu. Obyčejná turistika zde pomalu ustupuje před gymnastickými výkony.

Nakonec, žel i zde přicházím k východu z labyrintu skalního ráje a čeká mne již pouze sestup k parkovišti . Cestu lesem volím naprosto automaticky a ani na chvíli nezvažuji možnost zkusit se vrátit po silnici. Byť malý kousek asfaltu připomínající civilizaci, mé srdce získat nedokáže.

Sedím v autě. Otevřenými dveřmi ke mně proniká lesní vzduch, pozdě odpoledne již docela chladný, ale neztrácející nic ze své vůně. Nechce se mi startovat, protože to znamená opustit tato krásná místa a vrátit se zpět do spleti domů, továren a obchodů. Ale rozum nakonec vítězí nad city a posílen vidinou dalších výletů na zatím neznámá místa, se pomalu spouštím sluncem zaplavenou silnicí směrem k hranicím.

Náchod. Auta, domy, ulice. Oči sice vnímají to lidské hemžení, ale srdce zatím stále vidí les, skály, cítí vůni vlhkého listí a slyší zvuky, kterých je mezi lidmi tak málo. Smutek doprovází každý návrat. Jen co duši dopřejeme vjemy po kterých touží, než se jich stačí byť poskrovnu nasytit, už se jí vzdalují. Tak snad brzy opět nashledanou, přírodo kdekoliv.