Autor: Martin Lejsal

Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. A tak v lázních praskají ve švech taneční parkety i restaurace a na lavičky v parcích by se téměř vyplatilo vydávat rezervační lístky. Ne všechna lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).

Svojí polohou ve stejnojmenném údolí Jizerských hor v nadmořské výšce 424 metrů jsou přímo předurčeny k relaxaci a uvolnění. Ale i toto zajímavé místo, byť tak trochu stojící mimo ruch dnešních středisek, má zajímavou historii svého vzniku. A jak jinak, než že vše začalo krásnou legendou. Podle pověsti se na místě dnešní obce usadil salikvarda, neboli hajník, který střežil pohraniční stezku a pěším strážcům hranic poskytoval občerstvení a lože k odpočinku. Na svém pozemku pěstoval nejrůznější zvířata a mezi nimi i kohouta. Ten ale nechodil pít tak jako ostatní zvířata do potoka, ale na nepřístupné místo blízkého mokřadu. Bylo mu to divné, ale k jeho překvapení kohout kypěl zdravím a přibýval na váze. Když nakonec uhynul, salikvarda ho rozřízl a zjistil, že má mimořádně vyvinuté vnitřní orgány. Byl přesvědčen, že je to vodou, kterou kohout pil a tak se vydal na průzkum. Nakonec nalezl nedaleko ležící studánku, která na povrchu bublala velkými bublinami. Začal tedy vodu sám pít a po čase již nedokázal před ostatními utajit její posilující účinky. Lidé ze širokého okolí proto počali přicházet a vodu pít ve velkém.

První oficiální zmínka o Libverdě se objevuje roku 1381 v písemných zprávách v urbáři frýdlantského panství, který je zachován ve státním archivu v Děčíně. Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna (dokonce ji s sebou vozil i na svá vojenská tažení), od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.

Vznik lázní je však spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů. Původní rod Gallasů (který vymřel v polovině 18. století po meči a přechodem majetku na synovce Kristiána Filipa Clama a s příslibem, že navždy uchová erb i jméno Gallas, vzniklo jméno Clam – Gallas) získala roku 1636 Frýdlantské panství od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost císaři v tažení proti Albrechtu z Valdštejna. A právě za vlády Kristiána Filipa hraběte Clam – Gallase začaly kolem roku 1760 vznikat první lázeňské stavby. Další lázeňské budovy, o kterých máme písemné zmínky, byly postaveny zhruba po dvaceti letech. Ke konci 18.století Kristián Filip vybudoval lázeňský park v anglickém stylu, kde byl 22. července roku 1790 odhalen pomníček zakladatelům lázní a i sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Kolem roku 1800 nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček s Clam-Gallasovským erbem, v němž v letních měsících pobýval. Všechny postavené budovy z té doby jsou v klasicistním či empírovém slohu.

V roce 1836 byl lázním udělen zemským výborem statut Státních léčivých lázní. Na přelomu 18. a 19. století se staly natolik věhlasnými, že zde pobývali mnohé významné osobnosti. Pobýval zde nejen císař Josef II., ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna, ale také například slavný německý skladatel Carl Maria von Weber o kterém se traduje, že právě zdejší okolí ho inspirovalo k napsání opery Čarostřelec. V lázních ale trávili čas i další významní hosté, mimo jiné spisovatel Franz Kavka, německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy, Alexander von Humbold, dále český historik a profesor Karlovy univerzity Josef Vítězslav Šimák, syn zakladatele českého státu a pozdější ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a v neposlední řadě světoznámý dirigent Václav Talich.

V roce 1868 se vývoj lázní zastavil, protože lidé začali dávat přednost nově vzniklým Teplicím a dalším, zejména západočeským lázním. Libverda ale i přesto zůstává překrásným místem. Okolní malebné kopce přímo lákají k procházkám a pozorování vší krásy, která je zde nabízena plnými hrstmi a zdarma. Na co lázeňský turista narazí především, je restaurace a hotel Obří sud, jehož stavba byla započata v roce 1930 a je jedinou svého druhu v České republice.

Okolí města Duchcov asi jen málokdo pokládá za rajské území. Obrovský povrchový důl, který se zde nachází, stále ještě vyvolává dojem, že v těchto místech prostě nic krásného nalézt nelze. Ti, kteří sem někdy z jakýchkoliv důvodů zabloudili se mnou jistě budou souhlasit, že pravý opak je pravdou. Jen asi 6 km od Duchcova, totiž leží malebná obec Osek. Pokud by zde bylo k vidění pouze malebné náměstí, uličky a překrásně obnovené historické domy, i tak by stálo za to sem zavítat. Ale Osek vám ze svého bohatství nabídne mnohem víc. Objevíte starobylý cisterciácký klášter, jehož historie sahá o rovných 800 let zpět.

Kdo vlastně byli cisterciáci a kým jsou dnes? Jejich základním řeholním pravidlem je heslo sv. Benedikta z Nursie Ora et labora, nebo-li modli se a pracuj. A ve svém každodenním životě se jím řídili a řídí beze zbytku. Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí mezi benediktiny koncem 11. století v Citeaux ve Francii. Zakladatelem prvního kláštera řádu byl sv. Robert z Molesme a k prvním klášterům založeným ze Citeuax patří Clairvaux, jehož opatem se stal sv. Bernard z Clairvaux.

Členové řádu se osvědčili zejména jako osídlovatelé nehostinných a zalesněných území, kde před jejich příchodem povětšinou ještě nikdo natrvalo nežil. Vysušovali mokřiny a bažiny, zakládali polnosti a stavěli klášterní domy. Vždy byli řádem soběstačným, který nežil z plodů práce druhých. Stávali se tak průkopníky, na jejichž činnost později navazovali další osadníci, kteří zakládali rodiny, obce a města. Nelze pominout, že kromě tvrdé manuální práce byli také tichými duchovními rádci a za celé své okolí se vždy usilovně modlili a oblast, ve které působili prosycovali ovzduším úcty k Bohu. A právě takové nehostinné místo nalezli cicsterciáci i v Krušnohoří u Oseka.

20. června roku 1196 byla potvrzena světskými panovníky fundace cicterciáckého kláštera v Maštově u Kadaně a v letech 1197–99 velmož Slavek Veliký, předek Hrabišiců, jinak pánů z Riesenburka a nejvyšší komoří v českém království a purkrabí v Bílině, usídlil řeholníky na svém oseckém panství. Mezi roky 1206 až 1221 započala stavba opatského románského kostela Panny Marie (již v roce 1209 byl vysvěcen hlavní oltář a byla to trojlodní bazilika na půdorysu latinského kříže, která podle řádových pravidel nesměla mít věž, pouze malý sanktusník. Chrám o celkové délce 76 metrů patřil ve své době k největším řádovým stavbám v Čechách a stal se rodovým pohřebištěm (tj. nekropolí) pánů z Riesenburka. )a konventních budov, jejichž sloh byl pochopitelně ovlivněn i nastupující gotikou.

Kromě zemědělské činnosti, se zde cisterciáci zapojili společně s rodem Hrabišiců i do těžby stříbra a cínu. Podle smlouvy mezi opatem Gerviciem a Borešem III. z 22. března 1302, připadla polovina vytěžené rudy klášteru a polovina Hrabišicům z Rýzmburka. Tak začala historie dobývání rudy v této oblasti, která poskytovala místním obyvatelům obživu a pánům bohatství.

Celý klášter je obehnán nepříliš vysokou hradbou, za kterou jsou umístěny konventní budovy a samotný klášterní chrám. Ten v sobě ukrývá překrásnou barokní výzdobu, se kterou se setkáte skutečně jen málokde. Z kostela se můžete postranním portálem ze 13. století dostat do prostor kláštera a jeho chodeb. Ve východním křídle je slavná kapitulní síň, kterou zbudoval opat Slavek z Hrabišic, který se jako vnuk zakladatele kláštera stal jeho prvním opatem. Velikou vzácností a raritou kapitulní síně je čtecí pult, který je z jednoho kusu kamene a otáčecí. Dále je zde také gotická socha Madony z poloviny 14. století.

Po obvodu chodeb je velké množství obrazů zachycujících legendy ze života místních opatů a cisterciáckých svatých. Jeden z opatů jménem Konrád, je zde vyobrazen sedící nad knihou a s hořícími prsty. Legenda praví, že natolik prahnul po četbě a vzdělání, že navzdory nedostatku světla se nad ním Bůh smiloval a zažehnutím jeho prstů mu umožnil pokračovat ve studiu.

Za husitských bouří byl klášter zpustošen a boje přežilo jen několik mnichů (1421, 1429). V dalších letech se klášter potýkal s hospodářským úpadkem, takže byl v roce 1580 zrušen a nakonec se stal na 46 let letním sídlem pražských arcibiskupů. Teprve roku 1626 byl opět vrácen cicterciákům. Velkého rozkvětu se klášter dočkal až po skončení třicetileté války, v průběhu které byl dobyt a zpustošen švédskými žoldnéři.

Tehdy v letech 1691 až 1726, byla za opata Benedikta Littweriga provedena barokní přestavba a výzdoba kláštera, která je pro něj charakteristická do dnešních dnů. Rovněž byly založeny a vybudovány mnohé klášterní zahrady s pro cisterciáky charakteristickým vodním systémem. Již od počátku zde byly zahrady ovocné, zelinářské a bylinkářské, ale za opata Jeronýma Besneckera vznikají od roku 1726 opatská, konventní a noviciátní zahrada, bohatě vybavené pavilony vodními nádržemi, fontánami, partery a sochařskou výzdobou. Veliká ovocná zahrada dodnes zásobuje opatství čerstvým ovocem. V roce 1995 byl klášter se svými zahradami prohlášen za národní kulturní památku České republiky. Jejich stav je však v současnosti značně devastovaný a je důležitou výzvou k jejich obnově a záchraně.

Opat Benedikt Littwerig se do dějin zapsal i dalším významným počinem. Zřídil textilní manufakturu na výrobu punčoch, jejímž vedením byl pověřen Johan Paul Röthing ze Saska. Povolán byl dokonce i přes to, že byl protestantského vyznání. Během tří let bylo na oseckém panství padesát vyučených punčochářů, rychle se stavěly manufaktury a ke konci 18. století zaměstnávaly kolem 760 osob. Jako jeden z mála klášterů unikl Osek dekretu Josefa II. o jejich zrušení. Díky obratnému jednání opata Mauritia Elbela byl Osek zachován a 20. listopadu 1786 Josef II. potvrdil všechna řádová privilegia.

V roce 1811 převzal klášter dřívější jezuitské gymnázium v Chomutově a intenzivně vyvíjel vzdělávací činnost. Založil a podporoval například dívčí školy s povinou docházkou. Opatem Klementem Zahrádkou byl roku 1844 založen klášterní hospitál. Po druhé světové válce museli klášter opustit všichni němečtí mniši a nadále zde byli salesiáni až do roku 1950. Pak přišlo zrušení klášterů a ten v Oseku sloužil jako internační tábor pro řeholní kněze a řeholnice. Návrat cisterciáků přišel až po Sametové revoluci, kdy se 45. oseckým opatem stal Bernhard Thebes. Ačkoliv v současné době zde žije pouze jeden řeholní bratr (opat Bernhard Thebes je na dlouhodobém léčení mimo území ČR), rozhodně toto místo není pusté a prázdné.

Miluji cestování všeho druhu, ať už jde o výpravy do dalekých krajin, nebo o obyčejné, každodenní dojíždění do zaměstnání. Ovšem ze všeho nejraději sednu do auta, pokusím se uvést ho do chodu a pak už se jen kochám. Ano, jsem prostě kochací typ. Milovníky českého filmu „Vesničko má středisková“ ubezpečuji, že já i mé vozítko jsme zatím v pořádku.

Jedním z míst, kde jsem se rovněž náležitě pokochal a kde si na své přišlo nejen mé oko toužící po kráse, ale lecjaké pamlsky nalezla i má duše, byla severočeská Hejnice. V malebném údolí Jizerských hor, osvěžované říčkou Smědá, na vás čeká Mezinárodní centrum duchovní obnovy, které v sobě ovšem skrývá zajímavou a nepřehlédnutelně dávnou historii. Jako takové bylo zřízeni litoměřickým biskupstvím v místním bývalém františkánském klášteře (přilehlém k baroknímu chrámu Navštívení Panny Marie) a slouží k pořádání seminářů, duchovních cvičení, ale neopomíná ani programy setkávání a poznávání kultur národního trojmezí (Čech, Německa a Polska), které v sobě Hejnice svojí geografickou polohou spojuje. Ale jak to vlastně všechno v minulosti vzniklo? Nuže vydejme se proti proudu času do dob tak vzdálených, že jejich události dnes nazýváme pouhými legendami.

Již od 13. století bylo toto místo čile vyhledáváno všemi, kteří toužili po pomoci a uzdravení. Jejich cílem byl malý gotický kostelík, který v sobě ukrýval dřevěnou sošku Madony s Dítětem. Čím bylo toto místo tak zvláštním, že se mnozí uchylovali do jeho náruče? A jak vzniklo? O tom právě vypráví legenda.

V nedaleké vesničce Lužec bydlel se svou nemocnou ženou a dítětem jakýsi řemeslník. Ten chodíval přes hejnické lesy za prací a na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou si vždycky odpočinul. Podle tradice tak jednoho dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí. Ve snu uviděl lípu jak zalitá nebeskou září, hostí ve své koruně sbor andělů, kteří k němu promluvili. „Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě.“ A jelikož není sen jako sen, našemu řemeslníkovi to nedalo a usilovně o něm přemýšlel. Nakonec usoudil, že není výplodem jeho fantazie, ale Božím vnuknutím. Rozhodl se tedy, že jakmile se při své další cestě dostane do Žitavy a prodá zboží, koupí za utržené peníze sošku Panny Marie a přinese ji sem. Jeho radost byla ještě větší, když na cestě nalezl groš, který chápal jako pomoc nebes ke splnění svého poslání. Jaké však bylo jeho zklamání když zjistil, že mu peníze na novou sošku nestačí. Řezbářova žena si ale vzpomněla, že mají jednu starou a tak koupil tuto a vrátil se s ní k lípě. Do jejích dutých útrob sošku vložil a prosil se vší vroucností o uzdravení své milované ženy. Dalšího dne ji na povoze i s jejich dítětem k lípě přivezl a prosili společně znovu. A stalo se tak, jak mu bylo ve snu přislíbeno. Jeho žena byla uzdravena.

Ačkoliv tehdy neexistovaly žádné sdělovací prostředky, snad s výjimkou upovídaných sousedek, přesto se zpráva o této události roznesla do širokého okolí. Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou Madonkou a zde pokorně prosili o pomoc. Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes.

Zajímavé události však toto místo neopustily ani v pozdějších letech. Když frýdlantské panství získali po Bibrštejnech protestantští Redernové, okamžitě se řídili podle tehdejšího panského práva cuius regio eius religio (koho vláda toho náboženství) a změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Pouze mariánský poutní kostel v Hejnicích nemohl být kvůli četným poutím z okolních katolických panství změněn. Byl tedy uzavřen. Ačkoliv byly činěny nejrůznější pokusy a prosby i z nejvlivnějších míst, pan Melchior z Redernu se přesvědčit nenechal. Dokonce jeho žena Kateřina poručila převézt poklad hejnického chrámu i slavnou sošku na jejich liberecký zámek. Ten však lehl 2. května 1615 popelem. Jako zázrakem nebyla milostná hejnická soška zničena. Mezi lidmi se vyprávělo, že to byl Boží trest za Kateřininu zpupnost. Ta ještě téhož dne vrátila sošku zpět do hejnického kostela, kam patřila. Svých původních práv se hejnický kostel dočkal až po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Ta znamenala porážku i pro rod Redernů, jehož členové proto prchají z Čech. Roku 1622 získal koupí frýdlantské panství, do jehož správy Hejnice patřily, vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Brána toužícím poutníkům byla opět otevřena a zázračná soška mohla opět slýchávat výkřiky vděčné radosti uzdravených věřících.

Když byl roku 1634 vévoda zavražděn, jeho manželka Isabela Valdštejnová darovala hejnickému kostelu gotický křídlový oltář z roku 1500, který dnes stojí na původním místě zjevení. Ten je tzv. křídlový, tedy uzavíratelný, aby byl schopen převozu. Albrecht si o bral na svá válečná tažení a je tedy někdy nazýván jako „Valdštejsnký polní oltář“.

Roku 1636 získali panství Gallasové, za jejichž přítomnosti dosáhl věhlas poutí svého vrcholu. Příliv poutníků byl zejména o mariánských svátcích, kdy se jich nezřídka sešlo i šest až sedm tisíc. Mnozí z nich vážili dlouhou cestu se skromnou postní stravou a radovali se, když mezi stromy zahlédli věže kostela. Proto se hrabě František Ferdinand Gallas a jeho žena Emerenciána rozhodli zastřešit obvod kostela ambity, které by poutníkům poskytli přístřeší a klid pro odpočinek po cestě. Ty kolem gotického kostela zbudoval v roce 1676 A. Leutner. Ambity slouží dodnes jako křížová cesta, jsou zde krásné dřevěné zpovědnice a malé kaple věnované patronům. Protože již nešlo takový nával zvládnout pouze s klasickou duchovní správou, povolali Gallasové bratry františkány. Dne 9. ledna 1691 píše František Ferdinand Gallas provinciálu františkánů P. Antonínu Hartmannovi, aby vyslal do Hejnic několik páterů. Těm se Gallasové zavázali hradit náklady spojené s topením a stravou. Za to měli sloužit jednou týdně mši za všechny zemřelé členy rodu a to na věčné časy.

Stavba kláštera byla dokončena v roce 1696 a o něco později byla započata stavba barokního chrámu, který byl vysvěcen 1. července 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie. Dodnes jsou v kostele označena žehnací křižma na stěnách po obvodu vnitřku kostela. Chrám mohl pojmout na 1.000 poutníků. Podle františkánské kroniky v letech 1699–1725 putovalo do Hejnic 1 381 176 poutníků se svými prosbami o přímluvu Panny Marie. Pod místem zjevení nechali Gallasové postavit tři hrobky. Jedna sloužila jejich rodu, druhá rodu Clam – Gallasů (roku 1757 vymírá rod Gallasů po meči a veškeré jmění dědí synovec Kristián Filip Clam, ovšem pod podmínkou, že rodové jméno Gallas a rodový erb budou nadále zachovány. Tak vzniká nová rodová větev (Clam-Gallas) a poslední otcům františkánům.

Budoucí léta tomuto místu připravila ještě nejednu krušnou chvilku. V období panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II., byla zakázána všechna procesí (kromě Božího Těla) a poutě. Rovněž veškeré cennosti z chrámu byly odvezeny do Vídně. Opravy chrámu a nové zvony byly použity pro potřeby 1. sv. Války a stejný osud se opakoval ve válce další.

Nevím jaké události ještě Hejnice čekají, ale je možné říci, že v současné době prožívá renesanci a rozkvět. Zřízení Mezinárodního duchovního centra a rozsáhle opravy chrámu tomu jedině nasvědčují. Přestože se proud poutníků nezastavil ani dnes, pravděpodobně už nikdy nedosáhne takových rozměrů jako v období rodu Gallasů. Ale to nebrání tomu, abyste zde prožili nejednu krásnou chvilku ve stínu stromové aleje, nebo alespoň na okamžik poseděli v tichu chrámu. Kdo ví, možná i vy budete osloveni jako kdysi dávno onen řemeslník. Ztište proto svá srdce a naslouchejte.

Znalci díla Járy Cimrmana jistě velmi dobře znají jeho převratný objev tzv. „akustické konstatnty“, kterou obohatil nepřehledné a mnohdy nudné operetní texty. Uplatnila se především v památném mistrově díle O kuplířce z Frýdlantu. Jeho slavné „dýjadýjadá“ snad není třeba naší kulturní veřejnosti nijak zvlášť připomínat.

S veselým popěvkem na rtech, jsem onoho památného dne upíjel kávu a spokojeně se rozhlížel po nádherném náměstí města Frýdlant v Libereckém kraji. Počasí bylo více než krásné, atmosféra příjemně maloměstská a k mé radosti se z útrob místní historické radnice ozvala netušeně melodická zvonkohra. Opakovala se každou hodinu a k mému překvapení zazněla pokaždé jiná melodie. Kdo ví, zda tuto atrakci nevěnoval městu sám český velikán.

Pokud zavítáte do těchto kouzelných míst, jistě nezůstanete u pouhé kávy, nebo dobrého piva. Vaši pozornost bezesporu upoutá hrad – zámek. Naleznete ho nedaleko centra města a dojdete k němu pohodlně pěšky z náměstí. Jak bývalo v minulosti zvykem, stojí na vysokém čedičovém ostrohu nad říčkou Smědou, jejíž břehy byly slovanským obyvatelstvem osídlovány již velmi záhy v ranném středověku.

Hrad měl na tomto místě nesmírně významnou úlohu, neboť střežil obchodní stezku do Žitavy. Není bez zajímavosti, že dle archeologických nálezů, zde probíhal čilý obchod již za dob Římanů. Prvními nám známými vlastníky Frýdlantska a Žitavska byl rod Ronovců. Kdy založili náš hrad, a který z nich to byl, však není přesně známo. Přídomek „z Frýdlantu“ užíval už v r. 1257 příslušník tohoto rodu Častolov. Je-li tím míněn tento Frýdlant, spadaly by jeho počátky nejspíše do doby kolem r. 1241, kdy české země byly ohroženy vpádem Tatarů a kdy přechody přes pohraniční hory zajišťovaly nově postavené hrady.

Poněkud jistější datum, je rok 1278, kdy podle latinské listiny ze 7.2. od krále Přemysla Otakara II., koupil hrad za 800 hřiven stříbra do dědičného držení jakýsi Rudolf z Bibrštejna (pochází z rodového sídla Biberstein na řece Bobritsch nedaleko Freibergu v Sasku, kde se uvádějí již v l. 1218 a 1228). V tehdejší době byl poměrně známým válečníkem a král jeho služby potřeboval pro blížící se střetnutí s Rudolfem Habsburským. Rod Bibrštejnů zde pak vládl až do roku 1551. Bibrštejnové byli zajímaví tím, že své Frýdlantské panství nikdy nedělili mezi členy rodu, ale uchovávali ho vždy v plné celistvosti. V českých dějinách patřil tento rod k předním zástupcům panského stavu a často vystupovali v popředí tehdejších událostí. Tak se v r. 1344 setkáváme při založení pražského arcibiskupství s Bedřichem I., který pak v r. 1348 provázel Karla IV. do Braniborska, v r. 1354 ke korunovací do Říma a r. 1357 s ním byl v Bělé pod Bezdězem.

V době husitského povstání zaujímali jednoznačně katolický postoj a také z toho důvodu se jejich hrad a i město Frýdlant stal nejednou terčem husitských nájezdů, zejména v r. 1427 a v listopadu 1428, kdy bylo vypáleno. Zdá se však, že hrad nedobili, jinak by dobové prameny uvedly, že zde husité ponechali vojenskou posádku. V pohusitském období stáli dokonce proti Jiřímu z Poděbrad, který v roce 1466 držel v zajetí na Karlštejně Václava z Bibrštejna. Po tomto bouřlivém období se Biberštejnové ve zbývajících desetiletích 15. století zaměřili na hospodářské využití své državy a na počátku 16. století k ní získali ještě panství Kost, Trosky a Děvín. To však již byla závěrečná fáze biberštejnské vlády na Frýdlantě, protože v r. 1551 jejich frýdlantská větev Kryštofem z Biberštejna vymřela.

V roce 1558 se hrad dostal do majetku císařskému radovi Bedřichu z Redernu, pocházejícímu ze Slezska. Ačkoliv zde tento rod sídlil pouhých 70 let, bylo to období velkého rozkvětu. Nejvýznamnější postavou rodu byl Melichar z Redernu (1555 – 1600), který na svých cestách navštívil všechny významné země pevninské Evropy a účastnil se celkem jedenácti válečných výprav. Jeho vojenská kariéra vyvrcholila tažením proti Turkům v době, kdy již byl prezidentem císařské vojenské rady a polním maršálem. V době, kdy zde vládl tento rod, byla započata přestavba gotického hradu ve šlechtické, renesanční sídlo. Z významných umělců je třeba vedle stavitele Spazzia jmenovat Ambrosia Fritsche a Bartoloměje Sprangera, kteří se podíleli na výzdobě kaple.

Rederny na zámku vystřídal Albrecht z Valdštejna, který o toto místo usiloval s nezměrnou energií. Po jeho zavraždění v Chebu v únoru 1634 se stal majitelem frýdlantského panství hrabě Matyáš Gallas (na přípravě odstranění Albrechta z Valdštejna se Matyáš aktivně podílele, byl dokonce pověřen zakročit proti spiknutí, které připravoval a díky tomu pak následně obdržel i toto Valdštejnovo sídlo). Jím se dostal na Frýdlant rod, s jehož jménem je spojen až do r. 1945. Clam – Gallasové již v roce 1801 zpřístupnili veřejnosti sbírky, které zde uchovávali. Když byl hrad převzat do majetku státu, byly ještě doplněny a rozšířeny. Dnes jsou ke shlédnutí nejen v prostorách hradu, ale i v komnatách zámku. Kromě nábytku, zámeckého zařízení, skla a porcelánu, obsahují především bohatou sbírku zbraní od doby husitské, přes renesanci, dobu Albrechta z Valdštejna až do období baroka. Velmi zajímavá je i zámecká obrazárna, v níž jsou díla V. V. Reinera, K. Škréty, P. Brandla, zajímavý dobový portrét Albrechta z Valdštejna pocházející údajně od Christiána Kaulfersche z r. 1626 a množství portrétů Gallasů a Clam-Gallasů. Zdejší knihovna zahrnuje přes 13 000 svazků většinou cizojazyčné literatury.

Na prohlídku hradu a zámku si vyčleňte dostatek času. Trvá totiž 1,5 – 2 hodiny. Osobám s dobrými ledvinami vřele doporučuji navštívit nejprve toaletu v předhradní restauraci. Až vejdete do prostor hradu, budete žasnout na jeho nesmírnou rozmanitostí. Snoubí se zde nejen prvky původní gotiky, ale i zámecké renesance. Dohromady tak tvoří zajímavý celek, ve kterém vám každý jeho kout přinese stále nová překvapení. Hrad působí velmi impozantně a mohutně. Nejlépe si to uvědomíte, když po prohlídce odbočíte u Pokladny vlevo a vydáte se kolem jeho hradeb.