Autor: Kamil Havlíček

Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.

Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.

Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.

Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.

Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.

Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.

Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.

---

Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.

---

Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou

Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.

Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou

Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.

Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.