Honza Valdez – Cestovatel.cz

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.

Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.

Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.

Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.

Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.

Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kapverdy – omšelá krása Zeleného mysu

Přistáváme na ostrově Sal. Procházím zanedbanou halou. Venku
nevlídné, kamenité kopce. Přemýšlím, jestli zrovna tohle místo je to, co
jsem si chtěl zvolit pro svou zimní dovolenou.

Přistáváme na ostrově Sal. Procházím zanedbanou halou. Venku nevlídné, kamenité kopce. Přemýšlím, jestli zrovna tohle místo je to, co jsem si chtěl zvolit pro svou zimní dovolenou.

Trochu mě povzbuzuje, že nejsem jediný turista, beru zavazadlo a vyrážím vstříc dobrodružství. Venku hraje z nějakého kazeťáku hudba, pokřikují taxikáři, je příjemné teplo a já se dostávám do dovolenkové nálady.

Co jste o souostroví Kapverdy nevěděli

Nebo spíš, co jsem nevěděl já. Ostrovy byly až do 15. století neobydlené. Pak sloužily jako zásobovací stanice námořníkům na cestách do Indie, překladiště otroků a zastávka velrybářů. Po otevření Suezského průplavu už tam moc lodí nezabloudilo a význam ostrovů se ztratil. Ekonomická situace byla natolik špatná, že propuklo několik hladomorů. Samostatnost na Portugalsku získaly Kapverdy až v roce 1975.

Na Kapverdách se mluví kapverdskou kreolštinou a mohu vás ujistit, že jazyk vám bude povědomý, ale rozumět nebudete.

Na ostrovech je fatální nedostatek sladké vody, většina se získává odsolováním mořské, a tak cestou z letiště chvíli přemýšlím, jestli zrovna golfová hřiště jsou tím pravým byznysem.

Proč a kdy Kapverdy navštívit

Kapverdy, v překladu Zelený mys je souostroví s velmi příjemným klimatem a úžasnou sopečnou krajinou. Místní jsou veselí lidé, byť život tam není vždy snadný.

No a pak samozřejmě velmi čisté a příjemné pláže, barevné loďky a reggae až do rána.

Ideální čas je od prosince do dubna, kdy neprší a od Sahary fouká vítr, který potěší blázny do windsurfingu a kittingu.

Ostrov Santiago

Ostrov Sal nepatří k těm nejhezčím a já hned druhý den mizím na Santiago, největší ostrov s největším počtem obyvatel. Na Santiagu na mne konečně dýchne africká kultura plnou silou. Stařenky nesoucí náklad na hlavě, bosky, švitoří nesrozumitelnou hatmatilkou a zubí se na všechny ostatní.

Cidale Velha je starodávnější a Praia modernější město na ostrově. Na tržišti si dávám polévku a nějaké ostré masové válečky. Všude se prodává papaya, mango a další ovoce, které sice neznám, ale chutná skvěle.

Vnitrozemí ostrova je kopcovité, zelené a zemědělsky využívané. Pár dalších dní trávím touláním se po okolí. Bloudím několikrát, ale díky tomu navštívím několik malých zemědělských komunit na konci slepých cest. Pro místní děti jsem atrakcí.

Ohnivý ostrov Fogo

Po čtyřech dnech se přesouvám na Fogo. Ostrov zvaný Ohnivý. Přestože Kapverdy jsou celé sopečného původu, právě tady je jediná činná sopka. Její kónický tvar tyčící se uprostřed ostrova mě přitahuje tak, že neodolám a s pomocí místní malé cestovky lezu až ke kráteru. Což se s odstupem času ukázalo jako nejlepší část výletu.

Sponzorem tohoto článku o Kapverdách je , kde je možné zájezdy na Kapverdy pořídit, a to i v rámci nabídky Last minute.

Zbytek pobytu se už spíš trochu válím na pláži, zpět na ostrově Sal. Samotný rezort je značně opršelý, ale pláž Santa Maria má vše, co potřebuju – písek, slunce, opalující se holky a půjčovnu windsurfu.

Kapverdy opouštím nakonec docela nerad, je to moc hezký kousek Afriky uprostřed oceánu.

Maroko – povodeň na poušti

Maroko? To je samá poušť, ne? Slyšel jsem dostkrát. Ne. Maroko, to je
pestrá a různorodá krajina a písečnou poušť aby tam člověk pohledal.
A přesně to jsme měli v plánu pro následující dny.

Maroko? To je samá poušť, ne? Slyšel jsem dostkrát. Ne. Maroko, to je pestrá a různorodá krajina a pravou písečnou poušť aby tam člověk pohledal. No a přesně to jsme měli v plánu pro následující dny.

Pláže, mohutné hory Atlasu se čtyřtisícovkou Toubkal, zelené oázy, hluboké lesy, skalní města roztodivných tvarů všech odstínů hnědé, pitoreskní města dohromady tvoří bezpochyby ideální cestovatelský mix. Rozhlehlé pouště jsou vyprahlé kamenité pustiny a klasická písečná poušť je jen na několika místech v omezené rozloze. A to jsme museli vidět.

Merzouga

Duny v Maroku jsou hlavní turistická atrakce a klíčový zdroj peněz, takže nebyl problém se dostat do malé osady Merzouga, kde je jen několik hotelů a velbloudů osedlaných pro turisty. Kamenitá pustina tam plynule přechází až do několik desítek metrů vysokých dun. Ubytováváme se a jdeme na první průzkum. Písečné duny jsou přesně jak jsme si představovali – žluté, sypké, horké a za chvíli jsme je měli i v trenýrkách.

Výlet na velbloudech

Jako si v Las Vegas zajdete do kasína, v Maroku se musíte projet na velbloudech. Není poušť jako poušť. Všichni víme, že je to turisťárna, a možná nám je těch velbloudů i trochu líto, když je vidíme zaparkovaný se svázanýma nohama, ale ve finále tak člověk okusí aspoň trochu té berberské romantiky. Jdeme dva a průvodce. Mluví anglicky a pořád a pořád vykládá. Dozvídáme se spoustu věcí ze života v pustině. Možná doufá, že si pro jeho neustálé drmolení nevšimneme, že trasu o trochu zkracuje.

Sponzorem tohoto článku o Maroku je Cestovní kancelář Blue Style, která zájezdy do Maroka organizuje, a to i v rámci nabídky Last minute.

Opusťte poušť, prší!?!

Poslední večer se začíná dít něco divného. Je zataženo, chladněji než doposud. Jdeme spát. Ráno nás budí bubnování na střechu. Chvíli trvá, než přinutíme mozek připustit, že prší. Jdeme ven. Venku leje jako z konve a majitel hostelu radí, že jestli chceme dnes odjet, že máme jet co nejdřív, poněvaž v pozdějších hodinách hrozí povodeň.

Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že uvíznout na poušti kvůli povodním může být docela sranda, ale pak vítězí opatrnost a další dodávkou jedeme pryč. Na cestě už jsou hluboké kaluže. Máváme zmoklým velbloudům a těšíme se někam do sucha.

Výstup na dunu. Bez použití kyslíkové masky.

Bernské Alpy – tip na prodloužený víkend

Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde
se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a
to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a
vyrázíte ještě dál a ještě výše…

Na začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy.

První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou.

Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete do jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.

Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární.

My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den to samé z Kanderstegu.

Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin.

Na prodloužený víkend do Švýcarska s Jáchymem, Radimem a Petrou Keywords: krajina;hora;příroda

Okruh Sella Ronda v sedle biku

Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní,
mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí,
když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do
Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.

Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní, mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí, když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.

Cyklo-lyžařský ráj Sella Ronda

Sella Ronda je okruh okolo užasného masivu Sella v Dolomitech, známý jak lyžařům (většinou v zimě), tak cyklistům (většinou v létě). A cyklistům silničním i horským. Okruh vede přes čtyři průsmyky (Gardena, Campolongo, Pordoi a Sella), do kterých se dá vyjet lanovkou a okruh tak zvládnou pohodlně za jeden den. Jednou ročně se tu pořádá tzv. Sella Ronda Bike Day kdy jsou silnice vyhrazené pouze pro cyklisty.

Ale to není to, proč se kvůli tomu ve třech mačkáme v autě my. Chceme projet Sella Ronda okruh na horských kolech, což je 65 km dlouhý okruh s celkovým převýšením skoro 4 tisíce metrů. Další den si to chceme dát opačně, po anitclockwise okruhu, který je dlouhý 55 km s převýšením přes tři tisíce.

Cestu máme pečlivě naplánovanou, i díky docela podrobné mapě cyklotras v oblasti Val di Fassa, kterou jsme nafassovali na turistických informací minule.

Základní tábor rozbalujeme v Canazei, v kempu. Vytahujeme kola, hadrová ochrana proti poničení úplně nezafungovala. Jarouš se směje, zažívá první zadostiučinění, že si nevzal svoje super karbonový a fakt hodně drahý kolo. My tomu nerozumíme, proč si ho kupoval, když si ho pak na nejlepší výlet sezóny nevezme proto, aby si ho náhodou nepoškrábal v autě, aby mu kolo někdo neukradl v kempu, případně aby svým naleštěným karbonovým rámem nespadl na ostrý dolomitský šutr. Jeho věc, říkáme si, my se o naše postarší celopéra tolik nebojíme, necháváme je uvázané u stromu a jdem někam na večeři.

Výjezd. Teda sjezd.

O samotném výletu není moc co psát. Úžasný zážitek, v úžasné krajině, poměrně těžké traily po kamenitých stezkách. Možnost vyjet si nahoru lanovkou je hrozně fajn, i když to vyjde na docela dost peněz. Sjezdy zvládáme ve zdraví, kolo jsme nikdo nerozbil, neztratil, ani nám je nikdo neukradl. A to je na horských boudách ani nezamykáme.

Okruh lze projet i se zaplaceným průvodcem, což by asi pomohlo v tom, že bychom tak často nemuseli čumět do mapy a nekufrovali. Zas tak dobře značený to nemají. Ale dá se, s dobrou přípravou a mapou. A s tím, že čas od času je potřeba nějaký ten kopeček vyšlápnout zpět.

Na Jaroušovi je po celou dobu vidět jeho rozpolcenost. Na svým starým kole se docela trápí, hrozně by chtěl mít svoje nové, ale zároveň je rád, že se tu o něj nemusí bát. My bychom to asi řešili nějakým pojištěním.

Reklama: máte-li na cestách strach o své jízdní kolo, zvažte cestovní pojištění jízdních kol. Ještě nedávno to bylo komplikované, ale dnes to jde, a to dokonce online, s EVR Pojišťovnou, nabízející kompletní cestovní pojištění.

Výlet ještě nekončí, a už plánujeme, jak se sem vydáme znovu. V okolí je spousta dalších cyklo i pěších tras, takže bychom mohli vzít i naše holky, které naše adrenalinové střiky úplně nemusí.

Pár dat:

Praha – Canazei: Pohodlným tempem skoro pořád po dálnici 8 hodin, poplatek za Rakouskou dálnici, Brennerský průsmyk, Italskou dálnici.
Sella Ronda: Určitě to chce celoodpružené kolo a technickou zdatnost, není to pro začátečníky. Nástupní místa ideálně v Selva Gardena, Corvara, Arabba, Canazei nebo Campitello di Fassa.
Počasí: V Dolomitech je vetšinu dní v roce fakt pěkně, ale jsou to samozřejmě nepředvídatelné hory, takže stojí zato mrknout na předpověď.

O soubojích s močovým měchýřem

Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina
několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte
svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.

Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.

Já jsem pro svůj močák oblíbeným soupeřem a tento duel si dáváme pravidelně. Většinou to začne tak, že rychle naskočím na pomalu odjíždějící autobus a nestihnu jít před jízdou na záchod. To se zkombinuje s kombinací nepravdivé informace o době jízdy, chybějících zastávek, hrbolatých cest a promítaného filmu Divoká řeka (a není to Meryl Streep, která by na mě tak působila). Výsledkem bývá něco mezi extází, agónií a posledním dervišůvým tancem. Duel vrcholí, když už notně orosený hledám PET láhev, zvracecí pytlík, případně otvírám okno ke skoku ven. Když autobus konečně zastaví na vymodlenou čůrpauzu, je vítězství moje.

Co dělat před cestou – Jít před cestou na záchod. Základní pravidlo. Nepřekročitelné. Fundamentální. – Protože pít se musí, je dobré to rozložit do více menších dávek na celý den – Vyhnout se močopudnostem – meloun, kafe, kola, pivo. – Neptat se na to, jak dlouho cesta trvá, jak často se staví a jestli má autobus záchod. Odpovědi jsou většinou stejně zavádějící a vedou k podcenění přípravy.

Co dělat během cesty – Nemyslet na to! Nemyslet na to! Je to jasné? Ne? Nemyslet na to! – Nevynechat ani jednu čůrpauzu, pokud se náhodou vyskytne. Je jedno, jak hnusné záchodky si řidič vybral. – Pít jen tolik, kolik dokáže tělo zpracovat. – Nehlasovat pro filmy jako je Divoká řeka, Tajmená řeka, Prokletá řeka, Červená řeka nebo Čelisti.

Musím, říct, že zatím všechny tyto duely jsem vyhrál. Docela nedávno, když jsem opět jednu z podobných historek dával k dobru, mi někdo řekl, že je fajn, že mám šanci takový duel ještě vyhrát. Že jsou lidi, kteří do toho jdou s tím, že prohrají. Vždycky. A že je pak cestování docela na hovno. A tak jsem se dozvěděl, co znamená inkontinence, a že to může od cestování docela odrazovat.

Cestování s inkontinencí

Protože mi to přišlo jako zajímavé téma (ano, kdo ví, jak dlouho ještě dokážu vzdorovat), trochu jsem si o tom přečetl ve wikipedii a trochu se dovzdělal. Není to totiž záležitost pouze našich babiček a dědečků.

Inkontinence je samovolný únik moči, který má různé příčiny a po konzultacích s lékařem je v některých případech možné jej léčit. Dozvěděl jsem se také, že existují i různé Inkontinenční pomůcky (různé vložky a pleny), které mohou, obzvláště na delších cestách autobusem, pomoct. Nejčastějším problémem tedy bývá stud, který lidem neumožňuje svůj zdravotní stav efektivně řešit, a proto já tu veřejně přiznávám, že problém s inkontinencí zatím nemám, ale až jej začnu mít, poznáte to snadno. Už žádnou veselou záchodovou historku z autobusu ode mne neuslyšíte. Budu jako hrob.

Reklama: Doporučujeme inkontinenční pomůcky TENA, které jsou komfortní a přizpůsobitelné pro všechny typy postav i věkové kategorie.

7 nejužitečnějších funkcí funkčního trika na cestách

Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez
nohaviček. Pružné triko může posloužit jako záložní kraťasy. Jen vám
nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce první: Došla vám voda a ve studánce se hemží něco, co vypadá jako maličký vetřelci? Před napitím stačí přetáhnout triko přes hlavu tak, aby obličej zůstal zakrytý. A dát si z plnýho hrdla. K filtrování menších nečistot, špíny a prachu tričko přehněte před pusou nadvakrát, u vysloveně kontaminované vody natřikrát.

Funkce druhá: Je vám v hromadném dopravním prostředku těsno? Stačí vytáhnout umělé funkční triko, ve kterém jste trávili posledních čtrnáct dní v horách. Bohužel, zabírá jen v Evropě. Západní.

Funkce třetí: Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez nohaviček. Pružné triko může dobře posloužit – otočit hlavou dolů, nohy strčit do rukávků a záložní kraťasy jsou na světě. Jen vám nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce čtvrtá: Vracíte se z Argentiny a chcete si vzít stejk jako svačinu? Nechte udělat na grilu z jedný, z druhý strany a pěkně za horka zabalit do trička. Funguje lépe než smršťovací fólie na chlebu s řízkem. Jen jde hůř rozbalit.

Funkce pátá: Klacík, trocha cviku a z funkčního trika je parádní moskytiéra. Nebo hamaka. Pro vaši cestovní čivavu.

Funkce šestá: Když se někde dostanete na místní pohřeb, můžete zkusit trochu uvolnit atmosféru středoevropským vtipem, který nezklame snad nikdy. Přehodíte přes nebožtíka funkční tričko, usmějete se a řeknete: „Dejchá“.

Funkce sedmá: Znáte to, sedíte v autobusu na druhou stranu Himalájí, veškerý prostor vyplněný lidskými těly, slepičími tělíčky a horkým vzduchem. Motor právě naskočil a všechno se zahalilo do černého kouře. Na střeše bečí menší stádo koz. Najednou to ve vás zabublá, zavrčí, a vy víte, že včerejší mléčný koktejl právě dokončil transformaci, a že váš svěrač možná bude potřebovat týlové zabezpečení. Hodně savé.

A jak používáte funkční triko vy?

Koření je kořením cestování

…a dovez mi nějaké koření! bývá častá věta na
rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké
destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili,
kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba
šafrán.

„…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.

Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.

Venezuelské ají

Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.

Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.

Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!“

Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.

To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.

Marocké trhy

Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.

Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.

Dneska už není nutné pro dobré čili kupovat velbloudy a brát několika měsíční dovolenou. Existuje spousta fajn obchodů, my rádi třeba Rojikovo koření.

Indické kari ze Srí Lanky

Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?

Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.

Recenze: Noví turističtí průvodci od m-ARK

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců
„Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast
Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců „Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.

Koncepce těchto průvodců spočívá ve vizuální prezentaci oblastí, formou více než osmdesáti velmi povedených fotografií, doplněné o česko-anglické texty.

V dnešní době už není problém během pár minut na Internetu najít jak se kam dostat, kde parkovat, jíst nebo bydlet. Inspirativně zpracovaných tipů na výlety, ale není nikdy dost. A přesně proto nás v redakci hezky zpracované brožury, doplněné dokonce i o jednoduché mapky, zaujaly.

Zvlášť, když zrovna Olomouc máme v plánu příští měsíc navštívit, že?

Všechen materiál pochází z autorské dílny m-ARK. V současné době agentura pracuje mimo jiné na přípravě dalších turistických průvodců, kteří budou zaměřeni na regiony Valašska, Slovácka a jižní Moravy.

Průvodci budou od 11.4. k dostání v distribuční síti, která zahrnuje trafiky, hotely, benzínové stanice a informační centra. Cena jednoho průvodce je stanovena na 55,– Kč.

Výstup na Cotopaxi a bezpečí na cestách

Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo
nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný
výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek
dne.

Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek dne.

Nepatřím k typickým českým hazardérům, kteří začínají po světě být docela známí tím, že bez vybavení, či dostatku zkušeností, často ignorují místní zákazy a bezpečnostní doporučení, na výstupy se vydávají na vlastní pěst, aby se vyhnuli organizovaným skupinám, a ještě se tím chlubí. Ale i mě štvou nehorázné ceny, které si “guidi” za své služby účtují, přestože zbytek obyvatel žije za pár dolarů denně, štve mě přehnaná bezpečnost (typicky v USA), kvůli které by turistu nejraději ani nepustili z auta.

A tak jsem vylezl na evropské třítisícovky v sandálích, na šestitisícovce jsem byl v riflích, Grand Canyon jsem, podobně jako další Češi, přes varování a strašidelné příběhy zahynuvších špičkových sportovců, zdolal dolů a zpět v jednom dni.

I když i tady jsou samozřejmě borci lezoucí na vlastní pěst, já znám svoje limity a Cotopaxi se pokusím zdolat s asistencí průvodce. Jak jsem řekl, nejsem úplný hazardér. Dokonce jsem nelenil a na tento výstup se přímo z Ekvádoru přes Internet připojistil na vysokohorskou turistiku a nebezpečné sporty.

Tip: V blízkém městečku Latacunga, velké dopravní křižovatce, se dá nejen posedět v dobré pizzerii, či koupit sladké mango na velikánském barevném trhu, ale taky domluvit cestu na Cotopaxi v jedné z několika cestovních kancelářích. Cena je hodně o vyjednávání, vybavení zánovní, ale lidé a služby fajn.

Pokud vám to peněženka dovolí, zkuste si najmout průvodce jen pro vás, vyhnete se tomu, že se budete muset z výstupu vrátit, projeví-li se u kohokoliv dalšího ve vaší skupině horská nemoc.

Tato hora patří, z pohledu horolezce, mezi choďáky, přesto se vychází v noci, po sněhu, mezi puklinami a já jsem rád, že si mě na provázku vede místní chlapík. Ze začátku, dokud mi stačí dech, konverzujeme a já zjišťuji, jak moc má hory rád a jak moc má rád i svoji práci. Čím výš jsme, tím méně rozumím tomu, že někdo dobrovolně leze na podobnou horu víc než jednou za život. Kousek pod vrcholem přestávám rozumnět i tomu, že tam někdo chce vylézt i jednou.