Autor: Jan Beneš

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.

Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.

Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.

Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.

Bjelasica

Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.

Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.

Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.

Biogradska gora

Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.

Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.

Černá hora se v poslední době stala jednou z nejoblíbenějších destinací českého turisty. Zatímco černohorské pobřeží je Čechy navštěvováno hojně již delší dobu, tak oblíbenost černohorského vnitrozemí, převážně pak jednotlivých pohoří, roste až v posledních několika letech.

Asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším pohořím na území Černé Hory je Durmitor, který náleží také do stejnojmenného národního parku. Odvážnějšími a dobrodružnějšími turisty jsou navštěvovány pohoří poblíž hranic se sousední Albánií, v tomto případě se jedná o pohoří Komovi a Prokletije, jehož větší část se nachází právě již v Albánii.

Všechny výše uvedené horské celky jsou charakteristické především ostrými hranami, strmými svahy a skalními masivy. Výškou i vzhledem se dají srovnat s Vysokými Tatrami.

Bjelasica

Naprosto jiné je pohoří Bjelasica. Tento horský systém dosahuje sice nižších nadmořských výšek (cca 2 100 m n. m.) nežli výše uvedená pohoří, ale to nic neubírá na kráse Bjelasici. Na rozdíl od vyšších pohoří je Bjelasica daleko více zelená, jednotlivé hory jsou více zaobleny a pokryty všudypřítomnými pastvinami a loukami. Krajině dominují občasné chalupy či domky pro pastevce (kuče), u kterých nechybí ohrady s domestikovanými zvířaty. Je to právě mozaika pastvin, luk, domků a volně se pasoucích zvířat (krav, ovcí a koňů), která dává Bjelasici osobité kouzlo. To vše je také doplněno četnými plesy, které jsou zásobárnou čisté vody, která slouží jak lidem, tak i zvířatům.

Lidé, které zde potkáte, jsou velmi pohostinní, vřelí a rádi jakkoliv pomohou. Téměř v každém pasteveckém domku či chalupě Vám nabídnou čerstvý sýr a rakyji či vodu, ve většině případů pak za tuto službu nic nechtějí, popřípadě si řeknou o nějaké euro za sýr.

Co se týče turistické infrastruktury v této oblasti, tak je nutno podotknout, že zde není téměř nic. Podrobná mapa Bjelasice sice existuje, ale shání se velmi těžko. Jediné osvědčené místo, kde se mapa dá sehnat je Biogradsko jezero, které je považováno za hlavní vstupní bránu do Bjelasice a současně je i největším jezerem (plesem) na území Bjelasice. Turisticky značené cesty zde existují, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že jejich značení je kolikrát více než záhadné, navíc používají jen jedinou barvu, a to červenou. Velkým problémem je značení v místě křížení nebo napojení více cest, nebo též na rozlehlých pastvinách, kde jsou dlouhé úseky bez značení a spousta jiných cest od dobytka, které jsou k nepoznání od značené cesty. Člověk se pak často objeví úplně jinde, než původně plánoval. Absenci dobře značených turistických stezek lze částečně kompenzovat informováním se u místních pastevců, kteří vždy rádi a většinou i správně poradí.

Biogradska gora

Součástí horského systému Bjelasica je také národní park Biogradska gora. Tento národní park patří mezi nejstarší NP na světě, byl založen již 1952. Na území NP Biogradska gora (cca 5 400 hektarů) najdete jeden z posledních pralesů (stromy staré i více jak 500 let) v Evropě. V NP Biogradska gora se tak v podstatě nachází ucelený a zachovalý ekosystém, který vznikl ledovcovou činností. Můžete zde narazit na 150 druhů ptáků, 80 druhů motýlů, ale též také na medvědy, vlky, divoké kozy a prasata, jeleny, lišky, vydry a podobně.

Pro milovníky hor, krásné a v mnohých ohledech ještě divoké přírody lze Bjelasici, ale vůbec všechna pohoří na území Černé hory jen doporučit. V létě zde navíc panuje velmi příjemné podnebí, které je oproti středoevropským horám charakteristické především větším počtem slunečních dnů. Naproti tomu v zimě jsou zdejší hory pokryty až několika metrovou sněhovou vrstvou a lyžařská střediska v Černé hoře rostou jako houby po dešti, obdobně jako na území celého Balkánu.

Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.

Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.

Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.

Norsko je jednou z nejvíce navštěvovaných zemí v Evropě. Turisty lákají především nesčetné fjordy, ledovce a minimálně dotčená příroda včetně výborných podmínek pro sportovní rybolov. Velká část turistů co do Norska zavítala a co se o Norsko zajímá uvádí Lofoty a Vesterály jako nejhezčí část Norska. Z tohoto důvodu jsme si Lofoty a Vesterály vytyčili za cíl naší malé norské expedice.

Lofoty a Vesterály jsou malou ostrovní oblastí, která vybíhá do moře ze břehů severního Norska. Leží tedy již za polárním kruhem. Tato oblast je také vyhlášenou rybářskou oblastí, kde dominuje lov tresek.

Jak na Lofoty

Jelikož se jedná o soustavu ostrovů a poloostrovů, která vybíhá z pobřeží směrem do Atlantského oceánu, tak existují v podstatě dva hlavní způsoby jak se na Lofoty dostat. První způsob je trajektem a druhý způsob je „suchou“ cestou, tedy po mostech, které propojují jednotlivé ostrovy Lofot a Vesterál.

Ve většině případů se využívá obou variant, s tím, že se Lofoty a Vesterály projedou napříč. Záleží na plánu cesty a směru, ze kterého k Lofotám přijíždíte. Naše expedice přijížděla z jihu Norska a využila tak trajekt z přístavu Bodo do Moskenes, což je malé městečko na jihu souostroví. Lofoty a Vesterály jsme tak projeli směrem od jihu (jihozápadu) na sever (severovýchod) až do přístavního města Narvik, odtud dále do Švédska. Kromě trajektu z města Bodo jezdí na Lofoty další trajekt z městečka Skutvik, které je severněji od přístavu Bodo, ten však jezdí méně často.

Co na Lofotách

Hlavním lákadlem Lofot je bezesporu překrásná krajina. Kontrast strmých zelených hor s modrým mořem a klidnými pestrobarevnými rybářskými městečky je ojedinělý a za jasných dnů naprosto úchvatný. Během naší návštěvy jsme měli opravdové štěstí na počasí, po dobu třech dnů panovalo jasné, teplé a bezvětrné počasí. Klidná hladina moře a modrá obloha maximalizuje příjemný zážitek z tohoto místa.

Nejlepší dobou na návštěvu Lofot je pochopitelně léto, respektive červenec, který je dle statistik nejsušším a nejteplejším měsícem. Průměrná červencová teplota se pohybuje kolem 15°C. Nutno však podotknout, že během léta zde nezažijete tmu. Vzhledem k poloze Lofot, které jsou nad polárním kruhem, zde letní období znamená jeden dlouhý polární den. Našinec tak může mít běžně problémy ze spaním.

Z nejjižnějšího městečka Lofot, které nese název A, vede přes Lofoty a Vesterály směrem na pevninu (město Narvik) a dále do Švédska (Lulea) vyhlášená silnice E 10, která je také známá jako Cesta krále Olafa V. {{reklama()}} Pravděpodobně nejhezčím úsekem silnice E 10 je cesta z počátečního bodu, tedy městečka A, dále přes rybářské městečka na jižním pobřeží souostroví jako Tind, Sorvagen, Moskenes (trajekt Bodo – Moskenes), Reine a Hamnoya až k severnímu pobřeží, kde se nacházejí nádherné pláže s bílým pískem, které lákají ke koupeli. Asi nejvyhlášenější a nejhezčí pláž na Lopotech je u městečka Ramberg, kde čas od času narazíte na koupající se otužilce. Teplota vody zde během roku jen s těží přesáhne 10°C, ale za jasných a teplých letních dnů láká pláž alespoň k příjemnému osvěžení a odpočinku, a jen málo kdo by si uvědomil, že se nachází za polárním kruhem.

Pro Lofoty jsou také charakteristické dřevěné konstrukce na sušení nalovených tresek. Tyto dřevěné konstrukce jsou prakticky všude v okolí rybářských vesniček, a to kde to jen jde. V létě není sezóna pro lov tresek, a tak jsou dřevěné sušárny prakticky nevyužité, ale i tak tyto dřevěné konstrukce jen dotváří zdejší krajinu.

Co na Vesterálech

Většina turistů přijíždí do těchto končin především jen a pouze kvůli Lofotám a Vesterály ho zajímají jen okrajově či vůbec, a tak je bez povšimnutí projede. Pravdou je, že Vesterály již nejsou tak fascinující a divoké jako Lofoty, nicméně jsou zase více klidné a v krásách se Lofotám často vyrovnají. Na místo ostrých zelených hor lze na Vesterálech spatřit spíše krásné ještě více zelené louky a pastviny, břízové lesíky a pomalu tekoucí křišťálově čisté říčky. Rybářské vesničky zde vystřídaly spíše malé zemědělské usedlosti, které dokonale zapadají do krajinného rázu.

Vesterály jsou také vyhlášenou destinací pro motorkáře. Každý rok se zde koná několik festivalů a motorkářských srazů, jejichž obliba a návštěvnost se každým rokem zvyšuje. Kromě těchto akcí přijíždějí lidé na Vesterály také za velrybami. Z nejsevernějšího místa celého souostroví, městečka Andenes, vyjíždí každý den několik lodí právě za pozorováním velryb.

Dokonalou kombinací tedy je návštěva obou těchto malebných souostroví a z každého si vzít něco a dohromady tak složit zajímavou mozaiku.

Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.

V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.

Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.

Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.

V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.

Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.

Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.

Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.

Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.

Národní park Abel Tasman je nejmenším a jedním z nejnovějších národních parků na území Nového Zélandu. NP Abel Tasman se nachází na severu Jižního ostrova, poblíž města Nelson. Je oblíbeným místem zejména pro mořský kayaking, a to především díky svému pobřeží, kde se střídají zlatavé písčité pláže se skalními útvary a bujnou vegetací.

Zimní návštěva

Spolu s mým kamarádem jsme NP Abel Tasman navštívili v polovině zimy, tedy v měsíci srpnu. Návštěva národního parku v zimním období má své výhody, ale i nevýhody. Hlavní výhodou pro nás byl minimální turistický ruch, který je zde v letních měsících značný. Po celou dobu naší návštěvy, která trvala 3 dny, jsme zde, asi až na 8 výjimek, nepotkali prakticky žádné další turisty. Další výhodou návštěvy během zimních měsíců je často fascinující kontrast moře, zelené vegetace a zasněžených vrcholků nedalekých hor, ten v létě nezažijete. Nutno také podotknout, že po celou dobu našeho pobytu na území národního parku bylo jasné počasí a přes den se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů. Náročnější turista může hlavní nevýhodu zimní návštěvy spatřovat v často malé nabídce služeb, protože jich je většina (jako půjčovny kajaků, různé druhy ubytování či stravování, atrakce, atd.) v provozu pouze přes sezónu.

Split apple rock

Na hranici národního parku jsme dorazili v pátek večer a naši velkou výhodou bylo to, že jsme cestovali dodávkou (tzv. „vanem“), která měla lůžkovou úpravu, tudíž jsme nemuseli řešit nocleh. Jakmile jsme projeli městečkem Kaiteriteri, které je jednou ze vstupních bran do parku, tak jsme začali vyhledávat nějaké příjemné místečko, kde bychom mohli zaparkovat a přenocovat. Nakonec jsme dojeli na konec vedlejší silnice, kde bylo malé parkoviště a tam přenocovali. Brzy ráno jsme vstali a vydali se rekognoskovat okolí. Po chvilce jsme narazili na úzkou stezku, která vedla malým údolím směrem k moři, a ihned jsme se po ni vydali. Ani ne za 10 minut rychlé chůze jsme se ocitli na krásné písčité pláži, kde byla všude kolem hustá vegetace a kousek od nás v moři bylo vidět Split Apple rock, což je skalní útvar v moři, který připomíná rozpůlené jablko. Po několika minutách začal východ slunce, které se brzy objevilo přímo uprostřed „Rozpůleného jablka“, a vzniklo tak krásné ranní panorama, které bylo ještě dokresleno hnízdícími ptáky na vrcholu skály.

Awaroa Bay

Z malého střediska Anatimo jsme se vydali po úzké silnici k východnímu pobřeží NP Abel Tasman. Po chvíli se změnil povrch a z původně asfaltové silnice se stala cesta s nezpevněným povrchem a některé úseky se stávaly pro auto velmi těžko zdolatelné, hlavně se jednalo o časté brody a prudké stoupání a klesání. Po několika kilometrech náročné jízdy se cesta rozdvojovala a uprostřed byl rozcestník a také nádherný výhled na moře a okolí. Z rozcestníku bylo jasné, že pokud bychom jeli doprava, tak se po 4 kilometrech náročné cesty dostaneme do zátoky Aweroa Bay, a pokud bychom jeli doleva tak po 4 kilometrech stejně náročné cesty dorazíme do Tataranui, což jsme ani pořádně nevěděli, co vlastně je. Proto jsme se napoprvé rozhodli jet doprava. Aweroa Bay je velkou a velmi mělkou zátokou uprostřed NP Abel Tasman. Dění v této zátoce je ovlivněno jen a pouze slapovými jevy. Pokud do této zátoky dorazíte během odlivu, tak mořskou vodu prakticky ani nenarazíte a zátoka vám bude připadat spíše jako velká zátoka bahna a písku, přičemž se při okrajích zátoky na tomto bahně a písku povalují loďky. Pokud však navštívíte Aweroa Bay během přílivu, tak budete příjemně překvapení její krásou. Velká plocha čisté vody s klidnou hladinou, na které se pozvolna pohupují různé kocábky, kolem dokola bohatě zelená vegetace a v dálce pouze úzký průliv, který tak spojuje Aweroa Bay s Tichým oceánem.

Totaranui

Z Aweroa Bay vede zpět pouze ta samá cesta jako tam, proto jsme se ocitli opět na rozcestníku, kde jsme se rozhodli pro směr na Aweroa Bay. Tentokrát nám však nezbývalo nic jiného než druhá možnost, tedy Totaranui. Sami jsme byli zvědaví co to vlastně to Totaranui je. Po 4 kilometrech cesty jsme konečně dorazili do malého střediska, kde byl kromě pár chatek a parkoviště také menší kemp. Největším lákadlem tohoto místa byla dlouhá a široká pláž ze zlatého písku. A jelikož bylo zimní období, tak jsme v tomto místě a i na celé pláži byly kromě dvou Poláků úplně sami.

Byl zrovna krásný a teplý den, obloha bez mráčku a teplota mohla dosahovat až k dvaceti stupňům, takže si člověk připadal skoro jako v létě. Příjemné počasí a krásná písečná pláž nás tak nepřímo nutili ke koupeli v moři. Já jsem neodolal a pozvolna kráčel do moře. Z počátku to bylo celkem příjemné osvěžení, ale více jak minutu se v moři nedalo vydržet. Na Jižním ostrově je moře relativně studené i v letním období, natož pak v zimě. Po koupeli jsme se chvíli sušili a ohřívali na pláži a poté vyrazili zpět. Mohu konstatovat, že NP Abel Tasman mne opravdu příjemně překvapil a ačkoliv jsem očekával krásné pláže a pobřežní scenérie, tak jsem byl uchvácen více, než jsem čekal.