Irena – 2. stránka – Cestovatel.cz

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.

Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.

„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.

Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvovanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Francie – země skvělé kuchyně a vynikajících vín

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.

Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.

O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.

Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.

Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“

Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.

Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.

Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“

A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“

Povinné hvízdání ve škole

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé
vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na
školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá
jen těžko uvěřit.

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.

To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.

a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.

Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.

Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.

Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.

A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.

V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.

Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.

Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.

V Deadwoodu s pistolí za zády

Severní Dakota byla v minulém století proslavená těžbou zlata. Jedním ze zlatokopeckých městeček byl i Deadwood, který se nachází na západě státu severně od Leadu. Deadwood byl vyhlášeným báňským centrem a jeho sláva přilákala mnohé dobrodruhy, zejména ty, kteří se podíleli na nechvalné slávě Divokého Západu. Svůj poslední odpočinek zde našli i tři z nejslavnějších gangsterů své doby: Divoký Bill Hickok, Calamity Jane a Kazatel Henry Weston Smith.

Deadwood je typické městečko dnešního Západu. Je neděle dopoledne a atmosféra městečka je lehce lenivá a rozkošnicky ospalá. Lidé nikam nespěchají, loudají se ulicemi nebo jen tak postávají. Rušněji je jen před Saloonem No.10. Sotva tam člověk vstoupí jako by se propadl do minulého století. Interiér tohoto slavného baru je zcela autentický. Na podlaze jsou i piliny, jak to bývalo v dobách, kdy sem chodil Divoký Bill Hickok hrát karty. I Calamity Jane je tady. Sice jen její busta, ale i na ní je vidět, že když Pánbůh rozdával krásu, Jane si nepřišla. Za to, když rozdával štěstí, přišel si určitě dvakrát Potato Creek Johnny. Byl to malý, vousatý mužíček vlastním jménem John Perrett a ten našel v místním potoku (Potato Creek) obrovský zlatý nugget.

V baru je živo. Mezi návštěvníky jsou místní štamgasti i zvědaví turisté a i když se od sebe navzájem hodně liší, jedno mají společné – nikdo jim tu nenaleje nic, co by – byť i jen vzdáleně – připomínalo alkohol. Je totiž neděle dopoledne a zákon nepovoluje konzumaci alkoholu ani jeho prodej. Zákon je zákon a ten se v USA ctí. A tak se rozhlížíme po baru s coca-colou v ruce. A tady je to místo, kde roku 1876 Divoký Bill naposledy držel karty v ruce. Ten den udělal osudnou chybu a sedl si zády ke vchodu. Jeho vrah Jack McCall to měl snadné. Divoký Bill Hickok nestačil ani vytáhnout svou pistoli. Padl mrtev na karetní stůl s kartami v ruce. Tamhle na stěně visí původní náhrobní deska tohoto pistolníka. Jeho přítel se s ním rozloučil dojemnými slovy.

Dnes je Deadwood opět hráčským doupětem. Ale už tu nikomu nešustí karty v ruce. Dnes v barech zní cinkot automatů. Co je stejné jako v dobách Divokého Západu, je bezesporu hráčská vášeň. Brzy po poledni se chodníky zaplnily lidmi s ruličkami v ruce. Proč mají všichni ti lidé ruličky? To jsou čerstvě rozměněné čtvrťáky, kterými za chvíli budou krmit ty tajemné bedýnky a toužebně očekávat zvonění padajících peněz. Jednou to přeci musí vyjít… Zvláštní je, že většina těch lidiček je středního i vyššího věku a dost často jsou to manželské páry.

Deadwood je čisté městečko s domy jako vystřiženými z amerických filmů. Po ulicích se ale prohání podivné tramvaje na kolech. Takovýmto přibližovadlem se můžete dostat i na Boot Hill – v překladu „Kopec obutých“, kde odpočívá po svém rušném životě mnoho gangsterů i zlatokopů. Hřbitov je tak rozsáhlý, že u pokladny obdržíte jeho plánek, abyste se neztratili. Když procházíme hřbitovní branou, slyším jednoho Američana, jak říká: „Promiňte, nemám vstupenku, jdu navštívit svoji babičku“. A průvodce s úsměvem ustupuje stranou.

Tak a jsme na místě. Stojíme u hrobu Divokého Billa. Zdobí jej replika původní náhrobní desky. Tak tady odpočívá ten uhlazený švihák proslulý svou hbitou zbraní a v jeho těsné blízkosti sní o své lásce k Billovi nezkrotná Calamity Jane. Jane přežila Billa o víc jak dvacet let a jejím posledním přáním bylo, být pohřbena vedle něj. O životních výhrách i prohrách, nadějích a zklamání, o životě i smrti lidí, kteří jsou na Boot Hill pochováni, se můžete přesvědčit v divadle, které nese název Calamity Jane. A rozhodně tu budovu nepřehlédnete, nemusíte mít strach. Má fakt pěkné syté barvy. Věčně omšelá a špinavá Jane by se asi dost nasmála.

V Deadwoodu je také malé muzeum s voskovými figurínami. Dokumentuje svoji báňskou historii v atmosféře minulého století a zachycuje ve vosku významné osoby té doby. Opouštíme historii, protože na ulicích tepe život. Lidé přijíždí na motorkách i v autech a zastavují před svým oblíbeným barem s ruličkami na podnosech. Hráčská vášeň z Deadwoodu nevyprchala, Divoký Bille Hickoku.

Den dětí v Tunisku

Den dětí v Tunisku se slaví 21.3. Turistická sezóna se teprve
rozjíždí, a tak dětem v jejich oslavě nepřekáží davy zevlujících
turistů. A jak takový Den dětí v této pro nás exotické zemi
vypadá?

Jsem si jistá, že děti jsou všude na světě stejné. Nezáleží na tom, zda jsou bílé, černé, žluté či hnědé. Jsou to prostě děti. Jsou roztomilé, hravé, zvídavé, nadšené, ale i vážné. A v drtivé většině jsou pýchou svých rodičů, prarodičů a ostatních příbuzných. Všichni se jim snaží jejich malý svět zkrášlit a ozvláštnit. Ve všední dny na to není tolik času jako o víkendech a svátcích, a aby si děti užili co nejvíc zábavy, tak pro ně dospělí vymysleli Den dětí. Den dětí se slaví nejen v České republice, ale i v jiných státech a není výjimkou ani Tunisko.

Den dětí v Tunisku se slaví 21.3. Turistická sezóna se teprve rozjíždí, a tak dětem v jejich oslavě nepřekáží davy zevlujících turistů. A jak takový Den dětí v této pro nás exotické zemi vypadá?

Především mají děti v té době jarní prázdniny, a proto se mohou děti i jejich rodiče oddávat zážitkům společně strávených chvil. Maminka své děti obleče do nejhezčích svátečních šatů a děvčatům vyčeše culíky, drdůlky, cůpky či jiné malé umělecké dílko, které ozdobí sponečkami či mašlemi. Takto vystrojené děti vezmou rodiče na procházku, při které nechybí návštěva cukrárny, kde si všichni smlsnou na tuniských skvělých sladkostech a lahodné zmrzlině a nesmí chybět ani proslulé tuniské datle. Mnozí rodičové vezmou děti i do restaurace na oběd, kde si většina pochutná na jemném jehněčím. Ale aby to nevypadalo, že den je jako stvořený pro obžerství. Rodiče své děti berou i na výlety za poznáním jejich země. Výlety jsou to do kratších i vzdálenějších míst, aby děti poznaly bohatou historii a památky. Ale i návštěva příbuzných bývá obvyklá.

V městě El Jem, které je slavné svým obrovským antickým Koloseem, se pro děti pořádá průvod s mažoretkami a několika obrovitými figurami. Některé z nich jsou dvakrát vyšší než dospělý člověk. Jsou opravdu skvělé. Když průvod za všudypřítomné hudby přijde až na náměstíčko před Koloseem, představí malé mažoretky své umění. Pozornost dětí ale víc přitahuje červený slon. Když se mažoretkám začnou plést do jejich umění obrovité postavy, začíná mezi dětmi neklid, a když se dá do pohybu velký červený slon, děti s jásotem vyrazí za ním a začne honička. A když z červeného slona začnou padat červené nafukovací balónky, jásot se změní v bojový pokřik. Každý chce ulovit balónek a každý chce někomu balónek propíchnout. Červený slon je balónky napěchovaný, a tak se dostane na každé dítě. Ale ne každému dítěti balónek zůstane. Ale co dětem zůstane určitě, je zážitek. Zážitek ze dne stráveného v kruhu milující rodiny, zážitek ze zábavy a dobrého jídla.

Bojnice lákají

Proč lákají slovenské Bojnice? Protože se tam člověk nemůže nudit za jakéhokoliv počasí.

Na Bojnicích je skvělé, že se tady člověk nenaběhá, protože vše je pěkně pohromadě v dosahu pěší chůze. To ocení určitě nejlépe rodiče s dětmi a také lidé, jejichž nohy už nemají tu mladickou svěžest. Uprostřed Bojnic stojí zámek, který jako by vyrostl na travertinové skále. Že to není zámek ledajaký svědčí i skutečnost, že je od roku 1970 národní kulturní památkou Slovenska. A jak by také ne, když je bojnický zámek jedním z nejstarších historických památek na území Slovenska. Co je ale na něm nejzajímavější? Že vypadá, jako filmová kulisa k nějaké krásné romantické pohádce. Vypadá nádherně, když je rozzářený sluncem a vypadá kouzelně ve večerním osvětlení. Kromě denních prohlídek jsou zde i prohlídky večerní.

Bojnický zámek láká i na rozlehlý zámecký park. Mohutná lípa – Lipa Kráľa Mateja (podle pověsti ji zasadil Matúš Čák Trenčianský v roce 130) vám vyrazí dech. Vydechnout můžete v zoologické zahradě, která stojí hned naproti zámku. Místní jsou na ni hrdí, protože je nejstarší slovenskou ZOO. Svůj domov v ní nalezlo 272 druhů zvířat, což představuje asi 1700 zvířat.

V mohutné travertinové skále, na které leží staré město spolu se zámkem a kostelem, se našlo až 11 vrstev pravěkého osídlení a nálezy neandrtálského pračlověka. Vzácnou Prepošstká jeskyně má délku 8 metrů a je v ní umístěno Muzeum pravěku jen pár metrů od hlavní ulice.

Asi 5 km je vzdálený Hornonitranský banský skanzen. Část dolu Cigeľ je už opuštěná a vyhrazená hornickému skanzenu. Na vlastní oči vidět a na vlastní kůži si vyzkoušet, jaké je prostředí, v němž horníci dennodenně pracují, je ojedinělý zážitek se vším co k tomu patří – helma, svítilna, hornická brašna. Ve skanzenu není nic přikrášleno. Jde o autentický zážitek, neboť důl je stále v činnosti a hornický skanzen je jen jeho součástí.

V lázních Bojnice se nachází 9 minerálních pramenů, které mají příznivé účinky na nemoci pohybového ústrojí, revmatické choroby, nemoci zad a kloubů, nervové choroby atd. Kromě nejrůznějších moderních procedur, které “vyladí” unavené a bolavé tělo, si člověk může užít i komplexu bazénů s teploučkou vodou, která dokáže konejšit, hojit i hladit.

Tak co? Už vás Bojnice lákají?

Obrovské jeskyně a dračí embryo ve Slovinsku

Jeskyně Jama Postojna jsou jedny z největších
jeskyní na světě. Jeskynní systém je dlouhý 25 kilometrů a je starý
2 miliony let. Vnitřní prostory jeskyně byly poprvé prozkoumány až
v roce 1818, jen několik dní před příjezdem císaře Františka I.
A hned v následujícím roce byla povolena první organizovaná
prohlídka pro skupinu návštěvníků, v níž byl arcivévoda
Ferdinand.

Možná jste se ještě nerozhodli, kam se letos vydáte na dovolenou. Doporučuji Slovinsko, které je sice malé, ale podivuhodné svou přírodou, která člověka dokáže překvapit.

Jeskyně Jama Postojna jsou jedny z největších jeskyní na světě. Jeskynní systém je dlouhý 25 kilometrů a je starý 2 miliony let. Vnitřní prostory jeskyně byly poprvé prozkoumány až v roce 1818, jen několik dní před příjezdem císaře Františka I. A hned v následujícím roce byla povolena první organizovaná prohlídka pro skupinu návštěvníků, v níž byl arcivévoda Ferdinand. A tak začal v Postojne turistický ruch. Turistický jeskynní okruh je dlouhý 5,7 kilometrů, a tak by jeho procházka trvala dlouho. Na pomoc tedy přišla technika a 4 kilometry zvládne první podzemní vláček na světě. Projíždí několika jeskyněmi až se dostane do „Koncertne Dvorane“, která je v jeskynním systému ta největší a pojme na koncertních vystoupeních až 10 000 návštěvníků. Zní to až neuvěřitelně, že se do jedné jeskyně vejde tolik lidí, že? Jeskyně má tak bohatou krápníkovou výzdobu, že člověk nestačí žasnout. Vypadá to tam jako v nádherné pohádkové podzemní říši.

Takže jednou světovou raritou je podzemní vláček a druhou je tzv. „lidský ryba“, latinsky zvaná Proteus Anguinus a česky to zní macarát jeskynní. Tento tajemný tvor je malý živočich, který žije po staletí ve tmě krasových jeskyní jen ve Slovinsku. Měří asi 25–30 cm, má dlouhý ocas, který používá k plavání, ale pohybuje se také kroucením těla jako had. Jeho oči jsou potaženy blánou a je tedy slepý, ale asi rozeznává světlo od tmy, neboť v jeskynní nádržce, kde je vystaven na odiv návštěvníkům, se snaží pobývat v nejtmavším koutě. Proč se této tajemné rybě říká také „lidská ryba“? Protože barva její kůže připomíná lidskou pokožku.

V 17 století psal kronikář Valvasor o strachu a úžasu místních lidí, kteří našli v krasovém prameni „dračí embryo“. Vše se vysvětlilo až o století později, když v roce 1768 byl „drak“ pojmenován Proteus Anguinus a prohlášen za světovou raritu.

Pokud se rozhodnete Jamu Postojnou navštívit, pak je nutné se připravit na to, že v jeskyních je celoroční teplota 8 stupňů a vlhkost 95 procent. Jeskyně leží asi 45 km jihozápadně od hlavního města Slovinska – Ljubljaně.