Irena – Cestovatel.cz

Gastronomie Kypru

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Jet na dovolenou na Kypr neznamená nutně „grilovat“ se na pláži a potloukat se po přelidněných letoviskách. Na Kypru je toho hodně k vidění. Kdo má zájem, ten odjíždí z ostrova plný nových a zajímavých zážitků. Může se rozhodnout, chce-li objevit Afroditin ostrov lásky a vydat se na cestu na místa spojená s bohyní lásky. A těch je na Kypru dost. Pro někoho bude vrcholem blaha okukovat všechny ty skvostné starořímské mozaikové podlahy hlavně v městě Pafos. Jiní plni obdivu budou putovat od jednoho půvabného kostelíku z byzantského období ke druhému a s úctou budou hledět na staré zachovalé fresky, které zdobí všechny kostelíky. Pro duše turistické je jako stvořený poloostrov Kamás a také pohoří Troodos. Oboje ocení i cyklonadšenci. A pokud odjedete na Kypr na jaře nebo na podzim, přibalte si i lyže, protože v pohoří Troodos jsou v tu dobu v provozu sjezdovky. A samozřejmě pro nás všechny jsou to i zážitky plné zajímavé gastronomie.

Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

Tak a nejdřív ochutnáme Commandarii. Commandaria je víno vyrobené z napůl usušených hroznů. Svou chutí připomíná jemné portské víno. Je výborné. Poutním a kultovním místem všech ctitelů tohoto kyperského vína je Colosssi – pevnost nedaleko Limassolu. Rytíři řádu sv. Jana, johanité, získali velké panství Kolossi západně od Limassolu. Z vinné révy, které se tam dosud výborně daří, dělali johanité sladké dezertní víno s 15 % alkoholu. Víno pojmenovali podle rytířského sídla Commandaria. Tak se ve 12. st. zrodilo první značkové víno na světě. Z někdejší Commandarie se v Kolossi zachovala pouze část, již dominuje hranolová věž s mostem před hradní příkop. Johanité byli podnikaví a víno vyváželi na královské dvory v Evropě. Při soutěži vín na dvoře francouzského krále Filipa Augusta v roce 1223 byla Commandaria nazvána „Apoštolem vín“. Její pití se potom stalo znakem kultury a vznešenosti.

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Prvním Kypřanem, který navštívil Čechy, byl kyperský král Peter I. V dnešní době bychom mohli prohlásit, že to byl první kyperský turista u nás. Ten prý přivezl Commandarii našemu „otci vlasti“ Karlu IV., kterého prosil o podporu při další křižácké výpravě. Všichni víme, že „král Karel s Buškem z Velhartic vypili už mnohou sklenku spolu…“, a určitě si také pamatujeme ze školy, že to víno se zdálo trpké a tak sladká Commandaria určitě Karlu IV. moc chutnala, když ji „ku půnebí tiskl“. Karel IV. ji ale neměl tolik, aby ji mohl pít hojně.

Kyperské mýty vypráví o kyperské „Namě“, což bylo slaďoučké víno a hojně se pilo při pohanských oslavách svátku zrození bohyně lásky Afrodity, která se podle báje zrodila z mořské pěny v místě nazvaném Petra tou Romiou. A rozhodně si vybrala moc pěkné místo ke svému zrodu.

Kyperské meze snad nemají meze

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“ a sezamová pasta s citronovou šťávou, olivovým olejem a česnekem zvaná „tachini“, také mistička s olivami a další miska s malými nakládanými papričkami.

Potom přijdou na řadu různé vynikající předkrmy, které většinou obsahují nějakou zeleninu, jako je chřest nebo špenát s vajíčkem, lilkový nebo pravý hummus, což je jakási omáčka či pomazánka z cizrny, olivového oleje, česneku a petrželky. Dále plněné vinné listy zvané „koupepia“, petržel s rajčaty a kořením, cuketa plněná masem a sýrem. No a nesmím zapomenout na „talatoúri“, což jsou řecké tzatziki. K ochutnání je také moussaka, naložená cibulka, zapečené žampiony, závitky s listového těsta plněné sýrem a šunkou, smažené kousky sladkých brambor. Už teď to vypadá jako v té slavné písničce „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři…“.

Ale to ještě zdaleka nejsme u konce s jídlem. To byly jen samé chuťovky, teď přijde něco hutnějšího. Téměř nikdy nechybí typický kyperský sýr holoumi. Je vyrobený ze směsi kozího, ovčího a kravského mléka s přidáním trošky máty. Podává se pečený nebo grilovaný s různým kořením, ale může se i smažit, vařit, strouhat a jíst jen tak čerstvý. Sýr holoumi se používal již před tisíci lety. Nevím, jak chutnal našim předkům, ale nám chutnal převelice. Potom se objeví talíře s masovými kuličkami a souvlaki, až se přísun masa rozroste na velké mísy plné vepřových, jehněčích a kuřecích pečení. Všechny šťavnaté a výborně upečené. A kdo by do sebe nedostal ještě výborné kléftiko ve velkém kameninovém hrnci, který je plný výborného měkoučkého skopového masa, pečeného ve velkých pecích se speciálním kořením. Uf, uff, ufff… Tak pokud se člověk prokouše tou horou jídla, tak mu hrozí, že praskne. Samozřejmě, že „meze“ si neobjednávají lidé ve dvou, ale je určeno pro větší skupiny strávníků. Ale stejně kyperské „meze“ nemají meze.

Pro milovníky ryb a rybích specialit je příhodné vyhledat rybí „meze neboli fish meze“. To pak sedíte u stolu plného ryb, chobotnic, olihní, sépií, krevet a krabů pečených, grilovaných, marinovaných a vodní tvorové na vás z talířku tupě zírají. Ať už na vás koukají nebo ne, stejně zaplní váš stůl od předkrmu až po velkou pečenou rybu na konec stolování, kdy už úplně odfukujete. Mořských potvůrek jste naplněni víc než vrchovatě.

Pivo, káva, ořechy

V kyperské gastronomii je hodně chutí převzatých z Řecka, ale i z arabského světa a anglický vliv je v kuchyni také poznat. Ale mnohé, co se používá v kyperské kuchyni se tak říkajíc sbírá u cesty, například kapary a kaparové výhonky, šneci, ale i máta nebo tymián.

K jídlu se pije místí víno, voda anebo místní pivo Keo. Na závěr přijde káva připravovaná na turecký způsob, buď středně sladká zvaná metrio, neslazená sketo nebo naopak velmi sladká gliki. Mléko se do ní nedává.

V pohoří Troodos se daří různým druhům ořechů, vedle vlašských a lískových jsou to také u nás neznámé ořechy zvané pekanové. I když vypadají jinak, chutí jsou velmi podobné vlašským ořechům. Hodně ovoce a ořechů se konzervuje nakládáním do oleje a medu, čímž vznikají vynikající, i když dost sladké cukrovinky, které často končí v zavazadlech turistů jako výborný suvenýr.

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Kyperské meze snad nemají meze

Pivo, káva, ořechy

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Holandské městečko Monnickendam se propadlo v čase

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko
Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a
jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený
nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými
zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože
i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme
zjistit.

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme zjistit.

Propadli jsme bránou času?

Tak to je něco. Určitě jsme museli projít nějakou neviditelnou bránou času. Stojíme s otevřenou pusou a nevěřícně zíráme. Propadli jsme se do jiného století. Fakt. Kolem nás se hemží spousta lidí – mladí, staří, děti i batolata. A všichni mají oblečení naprosto odlišné od našeho. Udiveně kroutíme hlavou. Co se stalo? Bezpečně víme jen to, že jsme v městečku Monnickendam ve Flandrech.

Žebráci, služky a radost ze života

Potkáváme žebrající chlapce, nad kterými nám usedá srdce. Mají potrhané oblečení a jsou špinaví. Jistě dlouho nejedli. Žádají o almužnu a my jim s radostí dáváme. A tamhle kráčí nějaké urozené dámy doprovázené služkami. A tamti dva jsou jistě do sebe zamilovaní. A tahle šlechtická děvčátka jsou k zulíbání. Hlavou točíme na všechny strany, aby nám některá z postav neunikla. Všichni jsou živí a radují se ze života. A jak by také ne, vždyť oslavují výročí 400 let od založení městečka Monnickendam. Proto se rozhodli, že to oslaví jaksepatří. No, 400 let, to je už důvod k oslavě. A vypadá to, že obyvatelé tohoto ojedinělého středověkého městečka to vzali opravdu od podlahy.

Vůně, pivo a vínečko

Pro své grandiózní divadlo nepotřebují kulisy, protože téměř celé městečko je pečlivě zachováno ve středověkém rázu. Pyšné kamenné domy s vývěsními štíty, úzké malebné uličky s malými krámky, útulné hospůdky, starý přístav i středověké vůně. Linou se odevšad a jsou neuvěřitelné lákavé. Tamhle v přístavu na roštu pečou čerstvě nalovené ryby, na náměstí na otevřeném ohni opékají celé ovce, naložené jehněčí, malé vepřové karbanátky i lákavě se tvářící klobásy. Hostinští nestačí čepovat pivo a dolévat víno.

Přehlídka módy všech stylů

Jsme jak u vytržení. Nikde ani živá duše, která by připomínala 21. století. Tedy kromě nás. Všichni obyvatele přijali oslavy za své a buď si sami zhotovili nebo si nechali ušít nějaké oblečení z průběhu období 400 let. Nejčastěji je to ale gotické a renesanční, protože to byla období největšího rozkvětu města. Švadleny v městečku se rychle chopily příležitosti a nabídly místním občanům módní návrhy všech stylů. A každý si je mohl nechat zhotovit podle své představy o tom, jak by asi v té době žil. Tedy nechyběly zde ani ženy lehkých mravů, které se na urozené pány významně usmívaly. Sedláci, námořníci, pastevci, bohatí obchodníci, nuzáci – i ti byli jejich zákazníky.

Starobylá atmosféra

Z obrovského stanu u kostela se ozývá zpěv, to si místní chór připravil program středověkých písní. Neuvěřitelné. V tomto městečku se baví každý. Kromě nás tady není nikdo, kdo by kazil starobylou atmosféru. Ale místní se na nás usmívají a rádi a nadšeně se nechávají fotit.

Žádná komerce, jen zábava

Co nás nejvíce udivuje, je skutečnost, že tohle velkolepé představení není určené pro turisty jako nějaká show. Jedinými turisty jsme totiž my. Tyhle fantastické oslavy si připravili pro sebe obyvatelé městečka a prostě si jich užívají. Vychutnávají si je. Všichni. I stařenky s hůlečkou a staříci s třesoucí se bradou. Malé děti i batolata v kočárku jsou oblečena dobově. Nestačíme žasnout. V dnešní době všudypřítomné komerce je opravdu udivující, že se lidé rozhodli se bavit sami, ne na slavnosti vydělat.

Zmizelo 21. století

Místní lidé oslavy dotáhli i v maličkostech. Pomohli svému městečku, aby zmizely rušivé prvky dnešní doby. Zastavila se místní doprava a dopravní značky byly pečlivě ukryty do pytloviny. Barevné markýzy nad obchody přijaly pytlovinu také za svou. Ve venkovních restauracích nahradila plastové židle a stolky dřevěná prkna a mohutné dřevěné stoly. V přístavní krčmě je podlaha hliněná a stěny vyzdobeny jen snítkami stromů a malými věnečky z lučních květin. Na přístupových cestách do městečka jsou postaveny makety bran, které nesou na vrcholu korunu.

Starobylé městečko

Nádherný kostel z pálených cihel je Kostel svatého Mikuláše (St. Nicolaaskerk). Má vzácný starý mobiliář a také sbírku holandských kachlů. Kdo se chce podívat na Monnickendam z výšky, může vystoupat na 70 m vysokou věž. Hrací věž (Speeltoren) má jednu z nejstarších zvonkoher v Nizozemsku. Její zvuky skvěle ladí s atmosférou minulosti. Před gotickou Radnicí (Stadhuis) je plno veselých prostě oblečených venkovanů. Se sklenkou holandského piva v ruce klábosí se sousedy. Tady u renesanční budovy Váhy (Waag) se setkalo pár měšťanů, aby dámy mohly navzájem obdivovat své toalety a pánové nenápadně okukovat vnady vtěsnané do hlubokých dekoltů.

Rozloučení

Věřte, vůbec se nám nechtělo opustit tohle půvabné rybářské městečko, které se nachází 16 kilometrů severovýchodně od Amsterdamu. Zdobí romantickou lagunovou zátoku Gouwzee jezera IJsselmeer. A i když většina lodí nepřipomíná starobylé bytelné lodě, pro nás suchozemce jsou stejně atraktivní.

Ještě jeden pohled a už nám Monnickendam mizí z očí. I když za pár dní oslavy utichnou, romantická atmosféra městečka zůstane.

Holandské městečko Monnickendam leží u jezera IJselmeer nedaleko Amsterdamu. Jako všechna městečka na pobřeží. je i toto starobylé a jeho obyvatelé se vždy věnovali rybolovu. Pochoutkou je prý zde pečený nebo uzený úhoř. Otvíráme cestovního průvodce a čteme si, jakými zajímavostmi městečko oplývá. Toužíme toto městečko poznat, protože i ze silnice je vidět, že se v něm něco děje? Ale co? To musíme zjistit.

Propadli jsme bránou času?

Žebráci, služky a radost ze života

Vůně, pivo a vínečko

Přehlídka módy všech stylů

Starobylá atmosféra

Žádná komerce, jen zábava

Zmizelo 21. století

Starobylé městečko

Rozloučení

Ještě jeden pohled a už nám Monnickendam mizí z očí. I když za pár dní oslavy utichnou, romantická atmosféra městečka zůstane.

Koala, maskot Austrálie

Koala je národním maskotem Austrálie. Toto milé zvířátko je milováno
všemi bez rozdílu věku. Její vzhled je nezaměnitelný, protože vypadá
jako plyšová hračka ve výkladní skříni. Její charakteristický nápadně
velký šedomodrý nos a kouzelné „plyšové“ uši z ní učinily
jedno z nejmilovanějších zvířátek na matičce Zemi.

Koala je národním maskotem Austrálie. Toto milé zvířátko je milováno všemi bez rozdílu věku. Její vzhled je nezaměnitelný, protože vypadá jako plyšová hračka ve výkladní skříni. Její charakteristický nápadně velký šedomodrý nos a kouzelné „plyšové“ uši z ní učinily jedno z nejmilovanějších zvířátek na matičce Zemi.

Koala není medvídek

Při procházce v některé z australských přírodních rezervací uvidíte v korunách eukalyptů roztomilé medvídky, které dorůstají do velikosti 68–82 cm Tento roztomilý „medvídek“ se stříbřitě šedou kožešinou je ve styku s lidmi velmi krotký. Není to ale medvídek, jak většina z nás ví, ale koala medvídkovitá a s medvědy má společné jen jméno. Je to totiž vačnatec.

Koalí mláďata

Koalí samice podobně jako i někteří jiní vačnatci nosí své mládě v břišním vaku. Tato informace asi pro většinu lidí není nová, ale možná pro někoho bude překvapením, že koalí mláďata se rodí slepá a bez srsti. A takovéto nedochůdče je ke všemu menší než 2 cm. V maminčině vaku jsou ovšem mláďata jako v inkubátoru, ve kterém se živí mlékem prvních 6 měsíců svého života. Při takovéto mateřské péči mládě doroste tak, že se může vozit na máminých zádech.

Obohacený jídelníček

Po půl roce už mláďata začínají pít matčino rozředěné mléko – jakousi tekutinu, která má v sobě vše, co mláďata potřebují. Potom až do 12 měsíců svého života se žijí jak mlékem, tak už i eukalyptovými listy.. Když se mláďata osamostatní, mléko už nepotřebují a jejich jídelníček už sestává téměř jen z eukalyptových listů.

Život každé koaly je nerozlučně spjatý s eukalypty, v jejichž korunách tráví většinu svého pomalého života. Tento strom ji poskytuje nejen útulek před hady a jinými nepřáteli, ale dává ji i potravu. Koala se živí listy eukalyptů, a to ještě pouze některých druhů. Z 500 druhů eukalyptů rostoucích v Austrálii jich jen 12 vyhovuje jídelnímu lístku koaly. Proto se nesmíme divit, že je v zoologických zahradách mimo Austrálii naprostou raritou, protože používá ke svému jídlu jen vrcholové lístky eukalyptů, které dopravou vadnou a koala už je nejí, protože v nich už není pro ni životadárná tekutina.

Eukalyptové listy mají nízkou dávku proteínů a jsou velmi hořké a pro většinu zvířat jsou nepoživatelné i z důvodu přítomnosti toxických látek. A že koala je dost velký jedlík dokazuje fakt, že v průměru za jeden den si pochutná až na 500 gramů eukalyptových listů. Nejoblíbenějšími druhy jsou modrý a šedý eukalyptus , ale pochutná si i na říčním červeném eukalyptu. Jelikož listy těchto stromů obsahují v některých obdobích jedovaté látky, musí koala dodržovat přesný jídelníček a pojídat zároveň listy různých stromů

Životní rytmus koaly

Koala svým životem připomíná lenochoda. Prosí celé dny na stromech, pohybuje se velmi pomalu a nedá se ničím vyrušit ze svého klidu. Kromě toho musí pravidelně slézat na zem, kde se dříve stávala lehkou kořistí psa dinga. Ke šplhání využívá nohy se silnými drápy. Většinu času tráví koaly podřimováním nebo spánkem na stromě.

Zajímavé triky

Příroda obdařila zvířata různými vlastnostmi a dala jim šanci přizpůsobit se různým podmínkám. A tak koaly na rozdíl od medvědů nebo tuleňů, nespoléhají na vrstvu tuku pod kůží jako formy izolace. Ale mají své vlastní triky, jak se ohřát nebo naopak ochladit. V chladném počasí si umí tělo koaly měnit krevní oběh tak, aby si uchovávalo teplo. V ještě chladnějším počasí se koaly dokonce dokážou třást tak, že si tím vytvoří teplo pomocí rychlých stahů určitých svalů.

Když teplota naopak dosáhne na 25 – 30 stupňů Celsia, koaly používají důmyslný trik, kdy pomocí zvýšení rychlosti dechu dokážou regulovat teplotu svého těla a ochlazovat ho. Mohou tím zároveň snížit i ztráty vody.

Kde koala žije

Kdysi byla koala rozšířena po celé východní Austrálii, a to od středního Queenslandu až po východní část Jižní Austrálie. V současnosti je, bohužel, její teritorium výskytu rozšíření velmi roztříštěné a v mnoha oblastech koala vyhynula nebo je vzácná.

Koala se stala ohroženým druhem zřejmě především z důvodu nadměrného lovu na konci 19. století, kdy byl její měkký kožíšek velmi žádaným artiklem.

Co je pro koaly hrozbou

V současnosti na koaly číhají mnozí nepřátelé. Tak kromě psů dingo je pro tyto chlupáčky nebezpečný stále stoupající silniční provoz. Ničení a kácení eukalyptových lesů je pro koaly asi tou největší hrozbou, protože tím mizí jejich přirozené prostředí a možnost obživy. Další hrozbou jsou viry, které způsobují slepotu, neplodnost a zápal plic. Toto všechno se může pro populaci koal stát osudné.

Toto milované zvířátko je stále více ohrožované civilizací, a proto je povinností člověka, aby mu pomohl. Australané zřídili jakési koalí krizové centrum, jehož součástí je i koalí nemocnice s výjezdní pohotovostí.

Koaly a vražedné horko

Koala v řeči domorodých Aboriginců znamená „nepije“ a je to pravda. Koala skutečně nepije, ale získává všechnu potřebnou tekutinu ze své potravy, eukalyptových listů – z těch vrcholových, které v sobě mají nejvíc tekutiny.

Ale v těchto dnech, kdy v Austrálii panuje vražedné horko, mláďata koal hledají pomoc u lidí. Jsou moc mladé, aby uměly regulovat svou teplotu a jsou hrozně přehřáté, a tak se od mámy vydávají hledat nejen vodu k pití, ale i možnost ochlazení svého mladého těla. a lidé pomáhají, jak to jde.

Australané oplakávají nejen tragický konec lidských životů v plamenech, ale i hrozivé ztráty životů milionů nejrůznějších živočichů. Nejdojemnější jsou obrázky popálených koal. Celý národ každý den sledoval zdravotní stav malé koaly Sam, která měla ošklivě popálené tlapky. Účinná pomoc lékařů ji tlapky zachránila a navíc si v nemocnici našla přítele. Love story dvou koal plní srdce Australanů něhou, dojetím a novou nadějí. A té mají v těchto pohnutých dnech zapotřebí opravdu všichni.

Fotografie, které kolovaly po Internetu po katastrofických požárech v Austrálii

Australský kaleidoskop

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky, ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit. Konečně jsem se vypravila do země protinožců, do Austrálie. Musím říct, že jsem se za to dlouhé čekání odměnila tím, že jsem si svůj pobyt užila i s „chlupama“. Také jsem nasbírala pár postřehů, které nejsou možná tak známé, a ráda bych se o ně podělila.

Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a hor, kterých, pravda, není příliš mnoho. Jejich nadmořská výška nepřesahuje příliš přes dvoutisícovou hranici. Hory ale stoupají z nulové nadmořské výšky a jsou prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími, takže horám dodávají jakousi majestátnost. Mapa australského vnitrozemí v podstatě plynule přechází v rovinu, kterou jen občas vyplňují názvy pouští. Na poušti je písku na hraní dost a dost. Ale v tom horku kolem 40 stupňů Celsia si asi v rozpáleném písku hrát nebudete chtít. Během cesty si také nepustíte rádio, protože tu není signál. A také vám nezazvoní mobil, protože tu není signál. a tak uprostřed pouště, kde se vzdálenosti od farmy k farmě čítají na stovky kilometrů zažijete často pocit jakési odloučenosti, který v České republice určitě nikdy nepoznáte. Když zastavíte, pravděpodobně budete slyšet jen bublání vlastní krve a v tom horku se ani nebudete divit.

Na tuto plochu vnitrozemí by se vešlo 12 Českých republik vedle sebe. Protínají ji jen tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. a sem tam potkáte nějaký poledník. A to jsou zhruba všechny mapové prvky. Dokonce ani vrstevnice nemusí být zakresleny. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Možná takhle nějak může vypadat nekonečno. Zajímavé je, že když se někde v Austrálii podíváte na mapu světa, je vám na ní něco nápadné. Něco, co na naši mapách není. a, už je to jasné. Je úplně jinak zobrazena. My známe mapy, kde ve středu je zobrazena Evropa a Afrika, vpravo obě Ameriky a vlevo Asie a Austrálie. Jenže to nějak neodpovídá Australanům o důležitosti jejich země, a tak na jejich mapách světa trůní Austrálie namísto Evropy a Afriky uprostřed.

Australané mají výběr nejrůznějších obchodních řetězců, ale nejoblíbenějším je Woolworths. V každé volné chvíli si Australané pochutnávají na kávě, rádi se stravují ve fastfoodech, i když jídelníček Australanů je mnohem zdravější než náš. Základem je hlavně zelenina a také hodně ovoce. Jí se rozličné druhy ryb a maso, jako příloha brambory, rýže a v poslední době i těstoviny. Australané jsou přeborníci a specialisté v grilování, kterému se tady říká barbecue. Gril je nezbytnou součástí každé domácnosti – griluje se i ve městech na balkonech, ale najdete ho v každém parku i ve volné přírodě, aby si lidé na výletě do přírody mohli užít obojího. Nejčastěji se griluje z obchodu připravené ražniči, ale hodně oblíbené jsou i jehněčí kotlety, kuřata, klokaní steaky a samozřejmě nesmí chybět nejrůznější ryby.

Australané milují reality show, které v různých formách a časech vysílá australská televize na všech kanálech. Nepotkáte „ozzika“ (výraz pro Australana), pro kterého by něco nebylo „no worries“. Místo pozdravu na vás vychrlí své „Hey mate, how are you?“a určitě od vás očekávají zcela prostou konkrétní odpověď „Good, how are you?“

Pro nás Čechy je dost divné, že revizoři ve všech vlakových dopravních prostředcích (vlaky fungují místo metra) jsou vážení a respektovaní. Oni ale také mají větší pravomoci, a proto je i dost možné cestujícího, který odmítne zaplatit pokutu, vyvést v poutech. (Tak to si v České republice umím živě představit. Jen jestli by revizoři měli dost pout).

V západní Austrálii je úrodná půda, ale přesto zde žije více klokanů než lidí. Není žádnou výjimkou, že se kdekoli v Austrálii v noci před autem náhle vynoří k smrti vyděšený klokan, kterého reflektory magicky přitahují. Velcí rudí klokani si při skoku pomáhají robustním ocasem. Srážka není příjemná ani pro klokana ani pro už tak vyděšeného řidiče.

Australská příroda vůbec připravuje svým obyvatelům řadu nepříjemných překvapení jako jsou několikaletá sucha, časté požáry, i záplavy. Příroda si ale svůj běh života chce regulavat sama. A někteří ochránci přírody se tomu zarputile brání. A tak se stalo, že ochránci tak zarputile bránili tomu, aby se každý rok v zimě v buši vypalovalo spadané listí, protože se tím čistí les, že se kvůli jejich protestům čtyři roky nezapalovalo listí, které následkem toho dosáhlo metrové výše a výsledkem byl tak obrovský požár, který se dostal až do nebezpečné blízkosti Sydney a často jsme ho mohli spatřit i ve zprávách v naší televizi

Velmi důležitou roli v životě Australanů hraje sport. A to nejen pasivní, kdy sledují utkání v rugby, kriketu, turnaje v tenise, dostihy koní nebo závody F. Blízkost moře a nádherných pláží láká spoustu Australanů k surfování, teplé počasí vybízí k toulkám v nádherné přírodě a na písečných plážích se lidé nejen na písku opalují, ale hraje se tu spousta sportovních her. Všichni cestují nebo chtějí cestovat. Životní styl je tady klidnější, vyrovnanější a člověku dává dost možností věnovat se rodině, sportu a zálibám. To vše má za následek pohodovou náladu většiny lidí, kteří jsou přátelští a srdeční. Hodně lidí z USA a západní Evropy se tady usadilo, aby uniklo hektickému tempu života ve svých zemích.

Na fungování australské ekonomiky se výrazně podílí také vzdělávání. Každý rok totiž do Sydney, Melbourne, Adelaide, Perthu nebo Cairnsu přijíždí mnoho studentů, aby se naučili nebo si procvičili angličtinu, případně aby vystudovali některý z odborných kurzů. Má to velké výhody pro obě strany. australská ekonomika roste a sílí a studenti si kromě skvěle připravených kurzů užívají exotiky, úžasné přírody, osobní svobody i notné dávky poznání.

Zajímavý je rozdíl mezi australskou přírodou, tamní faunou a flórou, a moderními městy jako jsou Sydney a Melbourne. Zatímco venkov je plný nám neznámých rostlin a zvířat, města jsou vzhledem a architekturou velice podobná velkoměstům v USA, Kanadě a na jiných místech. I přes tuto podobnost tady najdeme mnohem více zeleně a volného prostranství. Sydney a Melbourne jsou také dobrým příkladem rozmanitosti městské architektury a volné krajiny, protože se rozkládají mezi plážemi a strmými svahy pobřeží. Zatímco využíváte veškerý luxus městského života, zabere vám to pouze 20 minut autobusem nebo vlakem a jste na písčitých plážích obklopených palmami, kde si můžete užívat průzračně modrého oceánu. To vám umožní najít rovnováhu mezi rušným městským životem a pocitu volnosti v přírodě.

Návrat do našeho mírného pásu na začátku prosince je tak trochu „o hubu“. Na jižní polokouli vrcholí jaro, všechno bujně kvete a rozkvétá a sluníčko o překot svítí, zatímco na naší severní polokouli je to opačné. Vlezlá zima, šedo, brzy tma a hlavně holé stromy mohou i otrlejším povahám přivodit na pár depresi.

Také neumíte kreslit? Zkuste to s pravou hemisférou!

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem
vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli
i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený
vlastní rukou je srdeční záležitost.

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.

Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.

Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.

Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.

Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.

Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.

A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.

Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.

Možná by se někomu hodila web adresa: www.konecnekreslim.com

Rodinná dovolená na maltských ostrovech

Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím

Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.

Nejlepší rodinná rekreace

Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.

Kostelíky pro každý den v roce

Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.

Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.

Trocha historie nikoho nezabije

Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.

Prehistorické překvapení

Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.

Výlety po ostrově

Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.

Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři

Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.

Ostrov Gozo a svůdná nymfa

Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.

Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.

Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.

Mňamky maltské kuchyně

Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.

Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.

Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.

Vodní dovádění

Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.

Na ostrovech v pohybu

Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.

Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.

Malta jako Hollywood

I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.

Ostrov výuky angličtiny

Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.

Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.

Hora křížů aneb ježatý kopeček

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.

Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.

Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.

Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.

Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.

A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.

Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.

Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.

Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.

I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.

Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.

Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit

U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.

Gastropouť v Jižních Čechách

V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná
příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek.
Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po
dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem
adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho
svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a
tím je zážitek gastronomický.

V dnešní vyspělé cestovatelské době už nestačí jen krásná příroda a kulturní památky. Do popředí zájmu se dere i zážitek. Pro každého z nás zážitek znamená něco jiného, někdo touží po dobrodružství, někdo je „grilovací typ“, pro někoho je zážitkem adrenalin a pro jiného poznání. Ale drtivá většina lidí se kromě toho svého specifického zážitku shodne s ostatními na stejném zážitku, a tím je zážitek gastronomický.

Samozřejmě, jíst a pít se musí i při cestování. Ale nejde jen o to, hodit něco do žaludku. Čím dál tím více lidí touží si jídlo a pití užít. Myslím tím, ochutnat krajové speciality, vyzkoušet novinky i užít si typické jídlo. Ale jíst chtějí i naše oči, takže oceníme i lákavý vzhled jídla a završíme zážitek příjemným prostředím.

V létě jsem se toulala po Jižních Čechách a ochutnávala a často i vychutnávala svou gastropouť. Nejvíc mě lákaly pokrmy tradiční české kuchyně. Ale nejen to. A tak se se mou vydejte za gastronomickými zážitky do podmanivého koutu naší země.

A čím začít v kraji rybníků než rybou, která vám sice nesplní žádné ze tří přání, ale která je chutná, zdravá a typicky česká. Samozřejmě, že je to český kapr. Bohužel si ho většina lidí spojuje jen s vánočními svátky a to je moc škoda. Abych se ale přiznala, nikdy jsem „kapromilem“ nebyla. Ale to se změnilo po návštěvě restaurace Šupina v Třeboni. Nechala jsem si poradit zkušeným panem provozním a objednala jsem si kapří hranolky. Páni, v životě by mě nenapadlo, že by kapr mohl tak úžasně chutnat. Vážně jsem moc litovala, že nemám alespoň tři žaludky, abych je mohla vystlat touto dobrotou, kterou na jídelní lístek přivedli rodiče nynějších majitelů restaurací Šupina a Šupinka. Samozřejmě, že vám nikdo rodinný recept nedá, ale dozvěděla jsem se, že kapří kousky se nejprve máčejí v pikantní marinádě, potom se obalují v mouce, která se přesívá přes speciální filtr. Lahůdku si můžete ještě doplnit skvělou houbovo-koprovou omáčkou nebo říznou česnekovou s mandlovými plátky. Už se vám sbíhají sliny, že? A představte si, že se jen za víkend v plnou sezonu sní v této restauraci 140 kg kapřího masa.

Kdo dává přednost jiným rybám, přijde si také na své. Jen namátkou jmenuji rybí šampiony jako amur, lín, candát i vzácný úhoř, který pochopitelně patří k nejdražším jídlům, ale fajnšmekry dostává do extáze.

Restaurace jsou plné celý rok, protože jsou velmi populární nejen u domácích obyvatel, ale hojně je navštěvují lidé i z jiných krajů a samozřejmě i z nedalekých německy mluvících zemí.

A co vaří dobrého v Českém Krumlově v restauraci U malého Vítka? Řeknu vám, že samé dobroty a porce jsou královské. Protože je restaurace v srdci historického města, tak sem samozřejmě zavítá spousta zahraničních turistů. Ale nebojte se, že by ceník jídel zruinoval vaši peněženku. A pro milovníky historie je tady zvláštní, trochu nostalgická atmosféra, která člověku připomene, že se nachází v opravdu historické budově, která člověka dokáže přenést do časů dávno minulých, kdy tady hodovali naši předkové. A protože oni se kuchařskému umění oddávali v černé kuchyni, která je (světe div se) stále ještě funkční, tak je volba jídla asi jednoduchá. Přece si nenechám ujít delikatesu z pravé černé kuchyně. Podle pohádek pana Pingizera Krumlošovy pohádky se tady podává skvělé Krumlošovo překvapení a zapíjí se stejně skvělým českokrumlovským pivem Eggenberg. A protože bylo krásné slunečné počasí, pošmákla jsem si na svém jídle na letní terase. K zažívání šťavnatého stejku jsem přidala okukování plastik ozvláštňujících volné prostory a úsměv mi vykouzlily i poskakující děti, které tady mají možnost si pohrát.

Takže, když to shrnu, U malého Vítka najdete historii, umění, dětský smích, černou kuchyni, výborné mňamky a milé a ochotné lidi.

V Českých Budějovicích jsem schválně nezamířila do centra, ale žízeň jsem zaháněla – jak jinak – dobře vychlazeným Budvarem v motelu Pegast v Litvinovicích. To víte, že jsem také mrkla do jídelního lístku, kde jsem objevila osobité motto: Bůh stvořil jídlo a ďábel kuchaře. Fakt musím konstatovat, že se oběma dílo zdařilo. Ďábelský kuchař připravuje speciality na litěném roštu, jídla gratinovaná, teplé toasty, spousty palačinek a naprosto netradičně i pravý sibiřský boršč. Recept na něj má majitel od své babičky z Novosibirsku. Na dobroty sem chodí převážně domorodí obyvatelé, kteří se sem vypravují na víkendové rodinné obědy nebo jen tak, kvůli svému oblíbenému jídlu.

Majitel i kuchař v jedné osobě má ale v rukávu ještě jeden trumf. Mnoho let vařil v Rakousku, kde se naučil vynikající špecle – obdoba slovenských halušek. Já jsem si smlsla na restovaných špičkách ze tří druhů masa a k tomu špecle se smetanou. Mmmm, lahůdka. A protože ďábel je všudypřítomný, svedl mě ještě na sladké potěšení v podobě “ palačinky „: s ořechovou náplní s čokoládou a šlehačkou. I když bych předtím přísahala, že se do mně už nic nedostane, zmizela palačinka z mého talíře obdivuhodně rychle.

Když už člověk jednou je v Jižních Čechách, nemůže se dopustit takové hrozné chyby, aby nezavítal na Hlubokou, protože zdejší zámek je až notoricky známý. Po jeho návštěvě a příjemné procházce parkem mi vytrávilo, a tak jsem si vyhlížela nějakou osvěžovnu. Našla jsem ji v hráškově zelené budově, která nese jméno KA.PR. Ale pozor, nedejte se mýlit jménem, tady se nepodávají jen vodní živočichové na talíři, ale i živočichové z babiččina dvorečku. Stačí se rozhodnout. No ale jak, když nabídka v jídelním lístku je tak bohatá.…. ale když jsem se dozvěděla, že mají právě čerstvé pstruhy, tak jsem po jednom zatoužila a už mi ležel (ale ne u nohou) na talíři, a aby se na mně moc neusmíval, ďábel v podobě kuchaře ho přizdobil citronem a dal si práci se skvělými opečenými bramborami. Rybička si zaplavala v nealkoholickém pivečku a byla jím spokojená a ani jí žádné alkoholické grády nechyběly.

V restauraci bylo příjemně a mně také nic nechybělo. Ale svůdný hlas půvabné servírky mě zavál k představám kávičky a lívanečků s jahodami. No, odolejte úsměvu servírky a představám letní nadýchané sladkosti. Koneckonců jahody jsou ovoce, a to velmi zdravé. No, nejdůležitější je si svůj hřích zdůvodnit. A ke všemu ten hřích stál za to.

S plným bříškem a nádhernými gastro-vzpomínkami jsem ujížděla k domovu. Byla to krásná šťavnatá pouť. Ale abych se přiznala, provázeli mě vzpomínky i na krásnou přírodu, skvostné hrady a zámky, večerní romantiku i na představení sledované na otáčivé hledišti. Bylo toto hodně, na co jsem vzpomínala.

Chicago – město hříchu a gangsterů?

Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho
využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským
množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach.
V domorodém jazyce „chicagou“.

Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach. V domorodém jazyce „chicagou“.

Prvními bělochy, kteří objevili toto místo, byli francouzský jezuitský misionář a kanadský badatel, kteří se sem dostali uprostřed zimní bouře v roce 1674.

V dnešní době je Chicago třetím největším městem Spojených Států. Je proslavené „mýdlovým“ seriálem Chicago Hope a samozřejmě také basketbalovým týmem Chicago Bulls. Nachází se na břehu Michiganského jezera v oblasti Velkých jezer.

Proč každý považuje Chicago za město hříchu a gangsterů? Zdá se, že to všechno začalo již na počátku 20 století. V té době jedny londýnské noviny napsaly, že „ostatní místa schovávají svou zkaženost, ale Chicago si ji hýčká v srdci obchodní čtvrti tak, že ji propůjčí lesklý povrch“. Obchodní čtvrt, o které se psalo, byla First Ward nazývaná the Levee. V této obchodní čtvrti jste mohli dostat jakékoliv zboží, prostě cokoliv – dokonce i ránu do hlavy nebo šok z „vybílené“ peněženky. Velmi módní byl saloon, který vedl Ike Bloom. O něm se vědělo, že vydělal víc peněz na svých holkách než na pití a často dělal možné i nemožné, jen aby se jméno jeho podniku často objevovalo v novinách, aby byl stále „in“.

Ale i ostatní nevěstince byly velmi nóbl a lákavé a pomocí svých brožurek rozdávaných v lepších částech města se snažily přivábit dobré zákazníky. Jednou při návštěvě jedné z nich se stala nemilá příhoda. Jedna z dívek se oddávala tanci tak vášnivě, že vykopla svůj střevíc a ten se zastavil o láhev šampaňského a docela ho zatopil svým perlivým vínem. Bylo to právě ten večer, kdy se sem zašel pobavit pruský princ Jindřich. Ale byl to gentleman každým coulem a nechtěl tu vášnivou holku zničit. Vzal střevíček a řekl: „to ubohé stvoření nemůže přece dát své nožky do toho mokrého střevíce“ a navrhl přípitek se střevíčkem naplněným šampaňským. Okamžitě každý muž v místnosti následoval jeho příkladu, a tak dalo Chicago světu nový zvyk.

Ten stejný nevěstinec byl také středem jednoho z největších skandálů v historii Chicaga. Ale jak se to všechno stalo, pokud se to vůbec stalo, zůstává stále tajemstvím. Podle jedné historky se to stalo takhle. Jeden prominentní člen známé rodiny zemřel v jednom bordelu a jeho majitelka přiměla své přisluhovače, aby jeho tělo odnesli do konkurenčního podniku a nacpali ho do pece. Potom zvedla telefon a zavolala na policii. Mezitím ale byla její potencionální obět varována a její muži strčili to tělo do taxíku a odjeli s ním k němu domů. Identita toho zemřelého muže se léty neustále měnila a celá historka byla prošpikována pikantními detaily. Stěží nějaká významná rodina v Chicagu unikla občasné fámě o zaručené pravosti jejího mrtvého člena. A pokaždé, když se vypravovala, ji lidé naprosto věřili, protože tato čtvrť byla velmi populární u mladých mužů všech sociálních vrstev.

V roce 1920 přijel do Chicaga Capone a v tom samém roce se prodej a pití alkoholických nápojů stal v Americe ilegální. Capone toho využil ve svůj prospěch. Ale nebyl sám. Ve městě byli další bohatí muži – Torrio a O´Banion. Jenže Chicago nebylo dost velké pro všechnu tu moc a ctižádost.

Jednoho dne, když O´Banion řezal chryzantémy do pohřební kytice, zastavilo před jeho obchodem velké modré auto. Vystoupili z něj tři muži a vešli dovnitř. Jeden z nich mu potřásl rukou a pak dřív než bys řekl švec – padlo šest výstřelů. Pět bylo rychlých a zasáhlo O´Baniovu hruď. Potom ten, co mu potřásl rukou, uvolnil sevření a vypálil šestou ránu z milosti do jeho hlavy. Pohřeb, který následoval byl jedním z největších, jaké kdy Chicago vidělo. Z New Yorku byla přivezena speciální rakev pro tuto příležitost a 26 nákladních aut plných květin a také koš růží s označením „od Ala“. Capone a Torrio se pohřbu zúčastnili také. Byli tam ale i jiní zabijáci a ti hledali odplatu. Jakmile bylo po pohřbu, Torrio zmizel s O´Baniovými muži v patách. Pronásledovali ho cestou na Kubu a pak zpět do Chicaga, kde ho nakonec zastřelili před vchodem do jeho vlastního domu. A tak zůstal jen Al Capone. Válka o kontrolu nad černých trhem trvala čtyři roky. Během té doby zemřelo mnoho lidí a mnoho lidí také tvrdilo, že vinu na tom má právě al Capone. Celý svět také věděl, že nařídil masakr v den sv. Valentýna, který mu získal mezinárodní věhlas a také kontrolu nad Chicagem. Čím byl tenhle masakr jiný než ty ostatní? Byl zastřelen i nevinný návštěvník garáže a lidem už došla trpělivost a začali se domáhat toho, aby se s tím něco udělalo.

Během několika roků se skutečně něco stalo. Al Capone byl obviněn a také odsouzen k 11 letům ve vězení a pokutě 70 000 dolarů. Ve vězení také zemřel.

Dnes je Chicago známé jako jedno z nejlepších urbanistických sídel ve světě. Výstavné centrum s moderní architekturou je dílem tzv. chicagské školy. Po požáru roku 1871 začala skupina architektů projektovat nové výškové administrativní budovy s novými konstrukčními a výtvarnými prvky jako průčelí prosklená v pásech, litinové sloupy, ocelové skelety staveb, výtahy a mnoho dalších. V Chicagu se zrodily takto první mrakodrapy Ameriky. Dnes je největší chloubou i mrakodrap Sears Tower, který má 110 podlaží a měří 442 metrů. Celá Michiganská ulice se nazývá „nádherná míle“ a není divu, protože je to jedna z nejvýstavnějších ulic na světě s překrásnou parkovou úpravou. A tam, kde končí „nádherná míle“ začíná Zlaté pobřeží, což je jedna z nejskvělejších obytných čtvrtí ve městě s budovami, které nabízí pohled na Michiganské jezero a jeho pláže. Dnes je to město mírumilovné a elegantní. A v noci jsou jeho ulice bezpečnější než ulice mnoha jiných amerických měst. A jeho obyvatelé jsou velmi přátelští a také hrdí. A proč ne. Je toho mnoho na co mohou být v Chicagu pyšní – třeba na svých 58 vysokých škol. Nebo na další atrakci – „chicagské pobřeží“. Město totiž půlkruhem lemuje břeh Michiganského jezera v délce přibližně 100 kilometrů. Kolem jezera leží mnoho nádherných parků, které jsou protkány množstvím cyklistických stezek i stezek pro kolečkové brusle. Do jezera vybíhají zábavní mola s mnoha útulnými kavárnami plnými zeleně.

Roku 1869 byla uvedena do provozu první železniční trať spojující východní a západní pobřeží USA. Železničním uzlem bylo Chicago a je jím dodnes. Každý, kdo chce jet vlakem z New Yorku do Los Angeles, musí přestoupit právě v Chicagu. Bohužel, dnes už neexistují ty luxusní vagóny, kde cestující chodili po červených kobercích a měli k dispozici i kadeřnictví a holičství a také žehlírnu. Díky železnici se město stalo městem obchodu. A také největším vnitrozemským přístavem na světě zásluhou řeky svatého Vavřince, která jej spojuje s otevřeným mořem. Na O´Harově mezinárodním letišti denně startuje a přistává přibližně dva tisíce dopravních letadel. Na březích řeky Chicago stojí také budova počítačového giganta IBM. V tomto městě je i proslulé Muzeum vědy a průmyslu.

V Chicagu vedle sebe žije více než 70 etnických skupin a politicky nejsilnější skupinou jsou Irové. Žije zde také početná česká menšina – Bohemians. A jeden její člen – Antonín Čermák vešel i do dějin města. Stal se podnikatelem a v roce 1931 byl zvolen starostou Chicaga. A byl to právě on, kdo se velkou měrou podílel na boji proti mafii. Zemřel jako hrdina dva roky na to. Stal se totiž obětí atentátu na prezidenta F.D. Roosevelta, kterého zaštítil svým vlastním tělem. Na radnici má pamětní desku.

Pokud byste chtěli Chicago navštívit, pak vězte, že průměrné teplota v červenci se pohybuje kolem 24 stupňů Celsia a v lednu kolem minus 3,5 stupňů.

Istanbul

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.

Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.

Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.