Autor: Andrea Kaucká

Ahojky. Tady na serveru jsem nováček, ale vždycky je všechno jednou nové, líbí se mi tu, takže se asi zabydlím ;o)Nějaký pěkný výlet už mám za sebou, třeba někomu můžu poradit nebo dát tip třeba na Zéland nebo Skandinávii a teď plánujem menší výlet na černý kontinent....Rádi Vám s mým partnerem Rendou něco pěknýho od tamtud napíšem, doufám, že se Vám to bude líbit ;o) Vám všem přejeme skvělé cestování a hromadu skvělých zážitků...

Namibie – země plná kontrastů

Caprivi strip je brána do malebné země oranžových dun a zlatavé trávy
a mnoha dalšího. Těšíme se. Míříme k „Velkému bílému
místu“, nebo „Zemi suché vody“ a nebo jestli chcete tak „Místo fata
morgany“. Tak se říká jedinečnému a také největšímu národnímu parku
Afriky, který zabírá území více než 22tisíc km2. Národní park Etosha.
Myslím, že každému je dobře známá 4730km2 bezodtoková solná pánev,
které kdysi dávno byla jezerem. Pánev vznikla pohybem tektonických desek
před mnoha miliony let, po mnoha let plněná vodou z řeky Kunene až do
té doby, než se desky opět pohnuly a řeka změnila tok. Pánev nebo tenkrát
spíše jezero byla později naplněná vodou i z tající severní
polokoule. Dnes je většinou vyschlá a bahnitá.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Caprivi strip je brána do malebné země oranžových dun a zlatavé trávy a mnoha dalšího. Těšíme se. Míříme k „Velkému bílému místu“, nebo „Zemi suché vody“ a nebo jestli chcete tak „Místo fata morgany“. Tak se říká jedinečnému a také největšímu národnímu parku Afriky, který zabírá území více než 22tisíc km2. Národní park Etosha. Myslím, že každému je dobře známá 4730km2 bezodtoková solná pánev, které kdysi dávno byla jezerem. Pánev vznikla pohybem tektonických desek před mnoha miliony let, po mnoha let plněná vodou z řeky Kunene až do té doby, než se desky opět pohnuly a řeka změnila tok. Pánev nebo tenkrát spíše jezero byla později naplněná vodou i z tající severní polokoule. Dnes je většinou vyschlá a bahnitá.


Ráno pár minut před šestou jsme na bráně. Tzv. Golden hours – Zlaté hodiny – ráno tak do 9 nejdéle do 10h a odpoledne zhruba od 15h je nejvhodnější doba na safari. Po ránu je zvěř ještě aktivní než uprchne před ostrým africkým sluncem někam do stínu akácie nebo stromů mopane, a odpoledne kdy pomalu slunce chladne a padá dolu, zvěř se chystá na lov nebo jen se pořádně napít. Navíc slunce není tak ostré a zlatavé světlo je pro fotky ideální. Všude bílo, vypadá to jako u nás v zimě. Hmm, trochu blbá poznámka, ale opravdu to člověka alespoň jednou napadne. Je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům, buš je vyschlý, vše je vyprahlé, hnědé a prašné. „Jak to tu asi vypadá v období dešťů?“ Potkáváme vše, na co si vzpomeneme. Šakaly, pakoně, psy ušaté, hyeny, několik druhů antilop, žirafy, pštrosy a dokonce i lví páreček, který nám křižuje cestu. Park je domovem 114 druhů savců, 340 různývch ptáků, 110 druhů plazů, 16 možných obojživelníků a překvapivě i jeden druh ryby. Krajina bělostně září, slunce praží, na napajedlech je živo a nad hlavami nám létají nádherně zbarvení mandelíci fialovoprsý, občas jako tryskáč prolítne jestřáb. Večer už po zavíračce opouštíme park a po cestě zažíváme jedno z nejlepších safari se 40ti žirafami, několik slonů, hyen, psů a obrovská stáda antilop. Po pár dnech se loučíme se štědrým parkem a vydáváme se severní bránou na sever za kulturním poznáním.


Přes hory přes doly napříč řekami

K vodopádům Ruacana vede pěkná asflatka. Z Ruacany přes pohoří Zebraberg na vodopády Epupa to nevypadá ani jako offroad cesta. Neodradí nás to a jedeme. Brodíme se přítoky řeky Kunene, která tvoří přírodní hranici Namibie s Angolou. Tak tam ta tráva a palmy za řekou jsou Angola? Takový kousek a přitom tak nedostupná. Další země, která turistům nestojí ani za zmínku, protože je děěěsně nebezpečná. Kdo by tam jel, když s vydáváním víz jsou takové problémy. Je tam klid, neslyšíme žádné střílení ani výbuch min, možná by stálo za to, se tam také jednou vydat! Teď ale jedeme na Epupu a do etnicky nejbohatší oblasti Namibie. Po kamenech a balvanech stoupáme a přejíždíme kopce nebo se brodíme hlubokým pískem v údolích a na rovinách. Nevím jestli jsem převážnou většinu cesty neprošla pěšky, neustále jsem z auta venku a stavím přejezdy nebo kontroluji podvozek. Cesta se klikatí mezi hliněnými vesničkami. Ještě k nim ani nedojedeme a už se k nám řítí skupinky dětí s nataženýma rukama. Tohle je chování, které mi na Afričanech strašně vadí. Tak tudy jezdí „štědří“ turisté. Polonahé červeně potření lidé, jsme v zemi kmene Himba. V severozápední Namibii jich žije okolo 50tisíc. Himba, dle našeho pozdějšího místního průvodce, prý znamená žebrák. Údajně je tak pojmenovali Angolané, když k nim tito lidé v době obrovského sucha přišli žebrat o jídlo a půdu. Po dvou dnech cesty nádhernou i když drsnou krajinou se před námi otevírá pohled na malé ale okouzlující vodopády obrostlé baobaby, divokými fíkovníky, akáciemi a stromy Makalani. Jsou poloprázdné, u Ruacany bylo zavřené stavidlo. Místní se tu koupou, perou prádlo a všechno je tu tak nějak v klidu, jako prostě v Africe. Návštěva vesnice organizovaná z kempu nad vodopády stojí majlant, my už jsme dávno hluboko za nulovým stavem účtu na té minusové straně. Nabízí se nám jeden klučina Viktor.


Himbsko-německá láska v divočině

Kaokoland, nebo také Kaokoveld, je severozápad Namibie, je domovem převážně kmene Himba, ale i dalších etnických skupin Herero OvaZemba atd. Viktora si jako průvodce bereme záměrně, jak jsme zjistili už v Sudánu, je to lepší, můžeme se dozvědět to co bychom hledali pouze někde v knihách nebo na netu, dostaneme se tam kam bychom sami nemohli a průvodce také zabrání případnému fauxpas. Nakupujeme dary do vesnice, většinou to je cukr a mealie meal – kukuřičnou mouku a vyrážíme. V malé vesnici kousek od Epupa žije asi 30letá Maria s pěti dětmi. Její manžel německý občan Uwe je na výjezdu v Evropě. Několik chýší rozložených po vyprahlé krajině je postaveno tradičně z kůlů a větví spojených palmovými listy a uplácané směsi hlíny a kravského lejna. Hliněná vrstva je výbornou izolaci v horkém období a to zde na severozápadě země je nejen v letním období. Chýše mají většinou jen dveře, čím méně otvorů tím lepší izolace a také méně komárů a dalšího hmyzu pronikne dovnitř. Typické stavení kmene Himba je odlišné od tradičních afrických chýší a rondavelů.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Vůně másla a popela, a něco kořalky k tomu

Himbové, správně řečeno OvaHimba jsou kočovníci. Stěhují se za potravou pro svá stáda. Uctívají boha Mukuru a své předky. Ženy, ale i muži poznáte na první pohled. Mají specifické oblečení a jinou barvu kůže. Himbské ženy jsou velmi spoře oblečené, nosí kožené sukně, různé kožené ozdoby s velkými mušlemi nebo českými korálky. Hlavy jim zdobí unikátní kadeřnický style a doprovází je specifická vůně, vůně másla a popela. Dívky před pubertou mohou nosit pouze dva copy, jež mají spletené do obličeje, později není počet copů omezen. Vlasy jsou pomazané směsí kterou nazývají „otjize“. Účes vdané ženy je podobný jakémusi turbanu. Pro nás asi hodně zvláštním zvykem je jiný způsob očisty než je pro nás samozřejmostí. Himbky se nemyjí, denně se potírají směsí loje a hlíny, která je nejen jejich make-upem, ale i ochranou proti drsnému pouštnímu slunci a proti komárům, díky nimž domorodcům hrozí malárie. Ovšem zakládají si na tom, aby dobře voněly, pravidelně se tedy pod velkými kůžemi vykuřují (saunují) pálením speciálních aromatických bylin a pryskyřice (obdobné jako například ženy v Sudánu). Dospělé ženy kromě nádherných náhrdelníků, ozdob na hlavě a náramků nosí také korálkové ozdoby na kotnících, které mají i praktické využití, chrání je před uštknutím hada. Dívky i chlapci podstupují obřízku. Manžel je pro dívku vybrán hned po jejím narození a mezi 14–17 rokem je provdána. Muž může mít několik žen a v případě manželova úmrtí se žena může znovu vdát, což například u Masajů nelze.


Vyzývavá Namibie

Offroadový nadšenec a milovník cestování po divokém buši si zde přijde na své. Jsem okouzlena krajinou a možnostmi. Chceme vidět více vesnic, ale těch vzdálenějších od turistických cest. Láká nás přejet pověstný Van Zyl´s pass směrem k západnímu pobřeží. Potřebujeme dostatek nafty a zásob, cesta je daleká a náročná. Za odměnu by nás měl čekat namibijský ráj. Je to špatné, jediná benzinka v okruhu mnoha kilometrů, na kterou jsme spoléhali má jen benzín. Nafta není, možná prý zítra. Jedeme alespoň s tím co máme menší loop cca 200km. Míjíme pár vesnic a několik hřbitovů s mnoha zavěšenými kravskými rohy. Tradice pohřbívání je u divokých kmenů různá. Himbové při úmrtí tělo uloží do země bez oficiálního obřadu. Přesně rok poté se k hrobu vrátí, uspořádají obřad se seremonií k uctění nebožtíka, zabijí krávu jejíž rohy zavěsí na hrob. Kamenitá cesta se vlní mezi kopci a podél vyprahlé řeky Hoarusib. Jednou nahoře, jednou dole, mezi keři a stromy, po kamenech, pískem, okolo hliněných chýší. I tady jsem často před autem a upravuji terén, aby se nám nepoškodil podvozek. Průměrná rychlost 20–40km/hod, ale aspoň má člověk čas se pokochat okolím a vidět život v takovém náročném prostředí. Nocujete kam dojedete, jinak to ani nejde. Zakempováváme se za nejhorším skalnatým klesáním před drastickým stoupáním. Zvěře tu je opravdu pomálu, sem tam nějaký pták, nebo malá antilopka, ještěrka či had. Nemůžeme, ale tvrdit, že tu nic není, protože okolí je perfektním domovem pro těžko spatřitelného levharta, takže i když mi žádného nevidíme, neznamená, že tu žádný není. Myslím, že má nebo mají o nás perfektní přehled. Jsme pro ně potencionální večeří.


Čím více se blížíme k městu, tím nudenější vyhlídka z okénka je. Ručička nádrže křičí z plných plic, že jí dochází dech a pokud se nechceme nadobro stát ztroskotanci, je třeba zamířit přímo k pumpě. K čerpací stanici je to ještě dobrých 70km a na budíku už září oranžová. Snad náš cestovatelský anděl strážný zachrání i zde. Na poslední výpary doskakujeme k pumpě ve městě Opuwo. Ten spěch si bere jinou daň. Proraženou pneumatiku. V Africe se člověk neztratí, když už nic, tak na každém rohu stojí nápis Tyre repair (pneuservis). Chleba nekoupíte, ale pneu opraví v každé dřevěné boudě i v daleké pustině. Při čekání na opravu pneu pozorujeme kontrasty mezi polonahými Himbkami a Herero v honosných viktoriánských naducaných sukní s podivným zdobením na pokrývce hlavy. Jsou zvláštní, oproti nahým Himbkám působí extrémně mohutně. Couráme se po městě a na trhu si kupujeme čerstvě grilované kozí maso a místní něco jako koblihy Vetkoek (jako v Zambii flitas). V hrnci se vaří nějaké tlusté nudle. Herero dáma nás rozšiřuje vědomosti o africké domorodé kuchyni. „To jsou červy mopane, povaří se, usuší a pojídají se buď sušené nebo se z nic dělá hlavní jídlo servírované s kukuřičnou kaší ….. „ Renda ochutnává, ukusuje hlavičku a prdelku a degustuje. Jemu taky chutná všechno, takže na jeho vychvalování fakt nezabírám.

Ještě než sjedeme dolu na strašidelné pobřeží koster a do rudých dun, prohlížíme si a projíždíme opravdu dechberoucí okolí Sesfontein. Je tu nádherné teplo, moc se nám odtud nechce, ale další krásy nás čekají. Po cestě daleko za posledním městem zjišťujeme dvě píchlé pneumatiky. Dobré skóre, celkem tři ze šesti jsou na opravu. Dvě proražené a jeden prasklý ráfek již od Zambie.


Brzy ráno přijíždíme na Skeleton Coast – pobřeží koster. Jak klesá teplota, vegetace se ztrácí, nakonec nás obklopuje jen písek a kamení. Nehostinnost a dramatičnost krajiny ještě podtrhuje zatažená obloha a silný vítr. Rovina neposkytuje žádné útočiště a úkryt. Nikde ani živáčka jen tu a tam šakal nebo hyena. Divoké pobřeží, nehostinná krajina a žádná lidská duše, ztroskotanci neměli ani nejmenší šanci na přežití. Žádná civilizace 150km na východ, 250km na jih a na sever jen pustina a pouštní lvi, hyeny a šakali. Bušmen pobřeží říká „Místo, které bůh stvořil ve vzteku“. Poušť Namib, táhnoucí se až do Angoly, jehož je Skeleton coast součástí v sobě ukrývá také jednu perličku… tisíciletou rostlinu, která bez obtíží dokáže přežít v extrémně suchých podmínkách. Welwitschia mirabilis, pojmenovaná po svém objeviteli Rakušanovi Welwitsch již v 19století. Tato endemická rostlina má většinou dva ploché dlouhé mohutné listy až 6m dlouhé, krátký dřevnatý stonek na kterém jsou kužely odlišné dle pohlaví rostliny. Samec má lososově zbarveny podlouhlý kužel a samice modrozelený velký a více zúžený. Kvetou od slunovratu do podzimu. Latinské mirabilis se dá přeložit jako podivuhodný, zvláštní, neobyčejný. To je jen pár slov z těch, které charakterizují namibijskou krásku. Každých max 50km dofukujeme kolo, abychom dojeli alespoň do civilizace. Říkala jsem, že na každém rohu je pneuservis? Tak tady od odbočky z vnitrozemí bohužel ne. K naší smůle! Na obzoru staré železo, tam bychom si mohli odpočinout a dát si oběd. Je to stará skřípající ropná věž „Old oil rig“. V tom silném větru ani oheň nejde pořádně rozdělat, zalézáme mezi zrezivělé pozůstatky stojnic, dáváme si polévku a než se dofoukne pneumatika, dáme si ještě kávu. Ke vší smůle vypověděl službu i kompresor. Když už tak už, abychom všude zažili nějaký adrenalin. Renda se ho pokouší dát dohromady. Po několika hodinách se daří, další půlhoďku dofukujeme kolo a uháníme dále. V 16h musíme vyjet z parku, to je zanedlouho a ještě tolik kilometrů před námi.


Místo vraku zachraňování španělských životů

Přes 1500km dlouhé drsné pobřeží je pohřebištěm tísíců námořníků a kapitánů jejichž ztroskotané lodě leží na mělčině i v horkém písku dál od pobřeží. Mnoho znich bylo zničeno žhavým sluncem, slaným mořským vzduchem a ostrým pískem. Pár z nich je ale stále k vidění. Některé leží v oblasti do nedávna nepřístupné, bylo jich možné vidět jen z vyhlídkového letu. Dnes je trail na sever k řece Kunene otevřen, expedice za poznáním je možná jen s oficiálním průvodcem. Navštěvujeme South West Seal z r.1976, Winston z r.1970, o pár metrů dál Old wreck o kterém nejsou žádné informace a (dnes již 8–10 let starý) Die Vale. Na poslední chvíli hledáme odbočku k vraku Winston, v dáli vidím dva človíčky. „Asi se nějaký blázen prochází po pláži“ komentuji Rendovi. Odbočku nacházíme a dvě tečky se rychle přibližují k nám, po 2.5km je nám jasné kdo to je a co se stalo. Dva Španělé nerespektovali značku „Vjezd pouze pro 4×4“ a zamířili si to až na pláž. Jejich osobní auto, sedan z půjčovny, byl předkem nadobro zahrabán v písku až po dveře. Laura a Juan přes slzy v očích ani neviděli na cestu jak k nám utíkali. Jsou tu na dvoutýdenní dovolené a jen 3 hodiny bezradně tráví na tomto místě, čekající na pomoc, která vůbec nemusela přijít. Opět pomohl naviják, bez něj jen s popruhem nám to nejde. Auto je dost zahrabané, nejsme schopní pod kola dat výjezdové pásy, musí to jít bez nich i když je to náročné. I naše auto se trochu zahrábne. Ještě kousek a je to, jsou venku. To nad čím jsme tolikrát uvažovali zda to nebyla jen váhová přítěž se ukázalo jako velice nutná věc k záchraně života. Za celý den, který zde v parku trávíme jsme potkali pouze jedno auto a to již poránu. Oni s sebou neměli ani vodu ani svačinu. Zachránili jsme jim život a myslím, že oni příště žádné zákazy ani doporučení ignorovat nebudou, vždyť toto je málem stálo život. Afrika je nabízí mnoho, vyžaduje však respekt a znalost, za neuposlechnutí nebo ignoraci si vybírá i krutou daň.



Z duny 45 na Sossusvlei

Ve Swakopmundu se zkulturňujeme, něco praní a hygieny, opravujeme všechny poškozené pneu, blbneme v dunách na čtyřkolkách a především se cpeme biltongem (sušeným antilopím masem), které je pro jižní Afriku specialitou. V jedné malé masně nakupujeme za pár korun steaky z antilopy skákavé. Jsou opravdovou lahůdkou. Tentokrát je cílem národní park Namib Naukluft. Čtvrtý největší park světa Namib Naukluft zabírá území téměř 50tisíc km2 a je součástí rozlehlé nejstarší pouště světa. Štěrkové pláně, písečné moře, oranžové duny dosahující výšky až 380m, kamenná pohoří, po většinu roku vyschlé pánve a řeky pojmenované domorodci v jazyce Nama již před více než 100 lety. I zdánlivě životu ne zrovna příznivá krajina je domovem mnoha zvířat schopných přežít v extrémních podmínkách. Přímorožci, šakali, hyeny, hadi, geko a mnoho neobvyklého hmyzu. V období dešťů i toto písečné moře zezelaná a rozkvétá. Nabízí se jedinečná a naprosto okouzlující pohled na kvetoucí poušť. I tady najdete Jediné městečko nebo spíš usedlost Solitaire, nabízí vše co cestovatel a turista potřebuje. Je Vaše nádrž vyschlá? Tu najdete benzinku. Nebo je snad Vaše hrdlo vyprahlé? Tak k tomu tay máme obchůdek. K další benzince máme několi stovek kilometrů, zásobujeme se tedy dostatkem nafty. Samotný park má dvě brány, mezi nimiž je lodge. První vnitřní brána se otevírá ráno před východem slunce, ovšem ta hlavní vnější brána, až v 7h. To znamená, že východ slunce nad Sossusvlei nezvládáme. Vjíždíme do parku. Uprostřed zlaté pláně se vlní černá asfaltová silnice. Z každé strany jako ostraha se tyčí honosné duny sytě oranžového písku. Barva písku znázorňuje stáří. Čím starší tím sytější barvy. Je způsobena oxidací železa v písku. Zastavujeme u Duny č.45. Procházíme se po okolí a pozorujeme přijíždějící busy s turisty. Raději odjíždíme. Šedesátkou uháníme až na konec asfaltky. Tam je velké parkoviště, dál můžou jen auta s náhonem na všechny čtyři kola. Není nám jasné proč, ale za zatáčkou nám to docvakává. To že máte 4×4 neznamená, že máte vyhráno. Právě za zatáčkou a pak ještě párkrát po cestě až k Sossusvlei je pár odvážlivců zaryto až po břicho v písku. Dokolíbáváme se k nejznámější Sossusvlei (vyschlé solné pánvy) u které se tyčí jedna z velkého množství dun pouště Namib, 325m vysoká. Stoupáme nahoru pokochat se pohledem na tu krásu okolo nás ve zlatavém pozdně odpoledním slunci. Kolem se bez ostychu a strachu pasou přímorožci a pobíhají šakali. Nevynecháváme ani vzdálenější DeadVlei. Velká bílá pánev posetá černými uschlými stromy elegantně zaklíněná mezi sytě oranžové duny.

Nocujeme na nádherném klidném místě obklopeni rušným africkým bušem, kde jeden neví kdo je v té tmě právě jeho sousedem, zda je to jen antilopa nebo šakal, či něco většího a mnohem nebezpečnějšího. Je nádherně vlahá noc, k příjemnému usínání v milionstar hotelu nám skřehotají noční ptáci a opakovaně ňafou a vyjí šakali. Šmejdí okolo auta a hledají zapomenuté jídlo. Ráno kolem auta nacházím snad na sto malých šakalých stop a otisky malinkých tlapiček pouštních myší. Na pláních v těsném okolí parku spatřujeme zebry, přímorožce, antilopy skákavé.


Pokračujeme jižněji, kde hloupě vynecháváme staré opuštěné diamantové město Kolmanskoop – jinak nazývané Město duchů. Více nás láká okolí usedlosti Garub. Uprostřed pánve je velké napajedlo ke kterému se schází napít divocí koně. Máme štěstí. V západu slunce pozorujeme na 40 krasavců napájejících se, pohrávajících si, prohánějících se po okolí. Nádherné, člověku z toho pocitu až naskakuje husí kůže. Není nic krásnějšího než mít tu možnost pozorovat pasoucí se divoká zvířata ve volné přírodě, bez strachu z toho, že právě tento rok může být ten poslední. Původ namibijských koní není úplně jasný, existují dvě verze… jedna tvrdí, že koně patřili jihoafrické vojenské jednotce, která měla základnu právě v Garub. Při útoku bylo několik koňů zabito spolu s vojáky a zbytek ve zmatku a strachu se rozprchl po okolí. Druhá verze tvrdí, že koně patřili starostovi Luederitzu, který vlastnil farmu kde koně choval na práci a dostihy. Později, když koně zůstali opuštění bez dozoru a řádného plotu, rozutekli se a hledali potravu. Zůstali v diamantové zóně, díky čemuž zůstali ochráněni před pytláky a lovci koní. Vodní nádrž, kterou až do 60tých let udržovala jihoafrická železniční společnost. V průběhu 100 let Za 100 let koně byli schopni rozvíjet v téměř úplné izolaci, generaci za generací, v ročních obdobích sucha a hojnosti. Přirozeným vývojem a výběrem vzniklo plemeno, které bylo uznáno – The Namibs – kůň namibijský. Žije jich tu prý něco mezi 100–250, nejnáročnější boj o přežití zažívají mláďata, ale i slabší kusy, které mohou lehce skončit jako oběť hladového predátora.


Tam, kam si obři chodí hrát

Zastavujeme se na procházce v lese plném balvanů a žlutě kvetoucích stromů Aloe dichotoma. The Quiver tree forest. Velké zvláštně vypadající aloe jsou typické pro hork a suché oblasti jako je Kalahari. Dorůstají až do výše 9ti metrů a dožívají se až 300let. Křováci používali kůru z těchto stromů na výrobu toulce na své šípy. Mezi květenou stromů poletuje spousta ptactva a na kamenech se sluní damani. O kousek dál mezi stromy vyčnívají různě poskládané balvany. Giant Playground vypadá jako hřiště kde si hrávají obři, kde staví postavičky a různé sousoší pomocí velkých kamenů a balvanů. Šťastní a nabití novými poznatky o místní krajině a životě opouštíme Namibii, předposlední zemi na naší cestě napříč Afrikou. Už jen pár týdnů a šťastně dorazíme na jížní cíp kontinentu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Zimbabwe – země krutovládce

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza
hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“
Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih!
Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom
byli připraveni k odjezdu.

Čtyři tůně u Zambezi


Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel. Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km čterečních rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.

Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much CC. Platíme 15USD na osobu. Vstupné tady v Zim platí na 7 dní. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den) je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule je „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hluboké mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.



Pěšky mezi predátory?

Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem. V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho! Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva. Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Tři u stolu

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde na divoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet. Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem. Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.



„Nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“

Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji,“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story. No co, co se má stát, ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozorněni, že na odpočívadlech není bezpečné se vůbec zdržovat.

V Harare navštěvujeme Colinovu rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.


Hlad, genocida a cholera

Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský, konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit. Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní, hodnota peněz klesá, na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou. Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.

Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho z nich jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Nepotkali jste krále zvířat? Netruchlete…

Po několika krásných dnech se loučíme, v lednici máme žirafí a pštrosí maso. Jenže co se nám nestalo… v Zimbabwe se platí dolary, ale v oběhu jich není tolik, aby byly zásobeny i bankomaty. „A jsme v pasti!“ Nemáme žádnou hotovost a před sebou ještě více než 1000km na další hraniční přechod. Nezbývá, než se slušně zeptat. Ross, zeť Colina, nám půjčuje 200USD, tak mu je hned posíláme na účet z naší banky. Zachránil nám, jak se říká, zadek.

Nyní konečně můžeme pokračovat dál v naší expedici. Jedeme na jih směr Bulawayo. Po cestě se zastavujeme v jedné safari lodge. Kempování tu není možné a mimo objekt, na divoko, to místní zrovna nedoporučují. Ne, že by Zimbabwané byli násilníci, ale přeci jen se po zemi motá dost krutých, bělochů nenávidících, válečných veteránů (ve věku okolo 20ti let) a ty by mohli způsobit hodně velké nepříjemnosti. Do objektu přijíždí Kevin, lovec a farmář. Přijíždí se svým synem, aby majiteli soukromého parku skolil nějakou impalu. Kevin zrovna neprochází nejšťastnějším obdobím, Mugabemu se zachtělo jeho farmy, a tak se potýká s krutostí a neskutečným rasismem, násilně je vystěhováván z jeho vlastního, po generace vybudovaného zázemí. Kevin nás bere do rezervace a my nocujeme mezi žirafami, buvoly a antilopami.


Ráno na nás čekají dva společníci na toulky bušem. Asi byste nikdy neuhádli, kdo nás doprovází, nebo spíš, koho doprovázíme my… Chaku a White man. To jsou zdvořilá jména 11-ti měsíčních lvů. Dvě hodiny se s nimi touláme bušem, je to zvláštní. To, na co se doma můžeme koukat jen v TV nebo přes silné mříže v ZOO, je nyní vedle mě. Otírá se nám o nohy jako pes a otrávěně čekají, až je dohoníme. Najednou si můžem osahat krále zvířat, který váží minimálně 4krát tolik co my, který kdyby se ohnal jeho „prackou“, srazil by nás k zemi jako mouchu. Dostáváme do ruky jen tenký klacík. A teď holka ukaž, co je v Tobě. Jenže mě po výcviku hyen v Harer v Etiopii nic nezaskočí… I když po informaci, že již několik dní nejedli, nás přelívá zvláštní horký i studený pot. Záměrně jsme si vybrali právě ranní procházku, predátoři, jak je známo, jsou více aktivní večer a v noci. K ránu už to flákají. Vedeme je zpět do výběhu a loučíme se s bezva partou.



Kamenná galerie

Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie, do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe. Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim – Ndebele. Kousek za městem je rozsáhlé a svou krajinou jedinečné pohoří zvané Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926 – národní park Rhodes Matopos, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. John Rhodes má zde i svojí hrobku.


Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně degustujeme žirafí maso. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo více podusit. Ráno nás vyhání ze spacáků zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je tu jedna z největší populace levhartů a nosorožců. Že nepotkáváme žádné levharty, není nic zvláštního. Umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají, tedy pokud si s ním nechtějí v korunách stromů pohrávat. Od zasvěcených osob jsme se jednou dozvěděli, že levhart je jediná kočkovitá šelma (v Africe), která na člověka zaútočí, i když není hladová. Na kolik je tato informace pravdivá, není jisté. Nicméně objevujeme mnoho stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka.

Projíždíme parkem s úžasnými kamennými formacemi, obrovskými balancujícími balvany a stromů mopane. Pouštíme si fantazii z uzdy a nacházíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryty nebo zázemí. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety, zde žili původní obyvatelé jižní Afriky. Sanové. Zanechali zde po sobě zprávy. Matopos je obrovskou galerií jeskynních maleb Sanů. Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, např. Silozwane a Nswatugi. Jsou položeny vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 – 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. V blízkém i dalekém okolí je jich stovky možná i tisíce. Opouštíme tuto krásnou oblast a pomalu se loučíme se Zim.


Dým, který hřmí – Mosi oa Tunya

Se Zim, jak se této zemi říká, se loučíme u nejznámnějšího „highlightu“. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a vidět je na desítky kilometrů. Myslím, že víte, kam vedou kroky návštěvníků Zimbabwe. Je škoda, že většina turistů jezdí pouze sem, že si lidé nenajdou čas tuto zemi poznat blíže. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodové nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem. Mluvíme o Viktoriiných vodopádech.

Platíme 20USD a spěcháme do parku Mosi-o-Tunya. Nádherný africký východ slunce nad vodopády opravdu stojí za to. Pocit se nedá popsat a do fotek se atmosféra také přenést nedá. Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. V tuto dobu jsou plné. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou neústupné Zambezi.



Krokodýla na cestu

Poslední kroky, než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla a vlezla pod kůži, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Né pro kůži, ale na ochutnávku masa. Obracíme se na Mika a ten nám za posledních 5 USD nakládá 3kg masa. Něco z krčku, něco z líček a kus ocasu. Lednice je narvaná až do poslední skulinky. Spokojení opouštíme zemi krutovládce a přes Zambii se vydáváme vstříc dobrodružství země sytě oranžových dun.

Zambie – Na návštěvě u šimpanzů

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný
asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a
my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout.
„PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického
snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár
kroků zpět a polívá nás horko.


Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.

Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.

„Potholes“, že by se v nich dalo koupat

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.


Africký čas – nenechte se nakazit!

Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.

Chimfunshi wildlife orphanage – šimpanzí útulek


Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.

V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.

Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.


Haló, tady šimpanz, těší mě!

Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.

Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!



Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Setkání se Sylvií a línou Billy

K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.

Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.



Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!

Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.

Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.



Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Řezbáři pod stříškou a upovídaný farmář v Lusace


Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.

V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.

Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.


Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.