Autor: administrator

Další velkou smíchovskou zahradou je Klamovka. Rozkládá se na území 5,2 ha a leží v nadmořské výšce 230 až 250 metrů. Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se rychle střídali. Místní vinaři si zde v polovině 17. století postavili kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Její kněžiště bylo zakomponováno do stavby malého barokního kostelíka z roku 1752. Stál na návsi původních Košíř a je považován za nejstarší košířskou svatyni. Mše zde sloužili duchovní z okolních farností až do vybudování kostela Nejsvětější trojice a zřízení vlastní košířské farnosti r.1856. Kaple byla restaurována a znovuobnovena v roce 1999. Dnes v ní probíhají bohoslužby, mše svaté každé pondělí a úterý od 7,30 hod.

Název Klamovka se dodnes udržel po rodu Clam-Gallasů. Posledním Clam Gallasem byl jejich syn František, který měl sedm dcer, ale nedočkal se dědice rodu. Zemřel roku 1930 ve Frýdlantu v Čechách. Jeho dcery byly provdány za šlechtice z rodu Schwarzenberků, Auerspergů, Lichtensteinů atp. V Čechách se jejich rodiny objevovaly až do roku 1945. O Klamovku však ztratili Clam-Gallasové zájem už před koncem 19.století. V druhé polovině 19. století patřila k dnešní Klamovce ještě Dolejší Klamovka (na protilehlé straně Plzeňské ulice). Tam býval ovocný sad s rybníkem. Tenkrát tam pracoval jako zahradník syn spisovatelky Boženy Němcové, Karel.

Roku 1894 zakoupil Klamovku V. Uher a hned za rok na to košířský starosta Matěj Hlaváček. Došlo k úpravě zahrady a na místě tehdejšího rokokového letohrádku dal postavit velkou restaurační budovu. Roku 1932 zde v těchto prostorách tělovýchovná jednota postavila sokolovnu a cvičiště. Od roku 1992 má park ve správě Městská část Praha 5. Park je upravený, využívaný pro krátkodobou rekreaci. Na půdorysu zahrady je výrazná síť cest, často je lidé využívají jako průchozí přes zahradu. Jako mnoho jiných zahrad má i tato svůj strom majordomus. Je to nejstarší jinan dvoulaločný v Praze, který má ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene 230 cm. Výška stromu je lehce nad 20 metrů. V zahradě Klamovky dnes rostou duby, buky, javory, jírovce, jasany i tisy a borovice.

U vstupu z Plzeňské ulice je zrekonstruovaný dům ze třetí čtvrtiny 18. století. Jednou z mála dochovaných staveb v zahradě je chrámek Noci z roku 1790. Je to nevelká klasicistní stavba, která má v kupoli zasklené otvory. Zevnitř působí jako noční hvězdná obloha. Malou, drobnou, ale za to nejvýraznější stavbou parku je novogotický altán postavený na počátku 19. století. Je také umístěn u vstupu z Plzeňské a Podbělohorské třídy. Smíchovská radnice nechala roku 2004 v hojně navštěvovaném parku opravit právě tento altán a část opěrné zdi. Na jaře 2005 dala opravit v parku i schodiště. Oprava schodiště stála více než 360.000 korun. Schodiště opravila firma Nefrit-Ex podle projektu, který schválil odbor památkové péče pražského magistrátu. Dnes je v Altánu provozována galerie.Svou výstavní činnost zahájila Galerie Altán Klamovka v září 2004 výstavami mladých fotografů Přemysla Havlíka, Markéty Bendové a Hany Kalvachové . Výstavní plán je zaměřený na mladou a střední generaci výtvarníků a chce obsáhnout všechny výtvarné techniky od designu, přes fotografii, nová média až po klasickou malbu a sochu. Klade se důraz na aktuálnost vystaveného tématu, ale není to hlavní kritérium výběru. Na různé výstavy je vstupné do Altánu dobrovolné.

Nikdo v parku nepřehlédne sousoší s názvem Rodina od K. Velického. Posadit se lze na mnoho laviček instalovaných podél sítě cest, ale i na dětské hřiště. V budově sokolovny se nachází restaurace, která přes léto funguje i jako venkovní terasová. Mají zde naprosto vynikající půlku kachny s dvěma druhy knedlíků a super zelím za na Prahu neskutečně nízkou cenu. Tentokrát zvu tedy nejen do parku na procházku, ale i na výstavu do Altánu a nakonec na dobrou „baštu“ do místní restaurace!

Zámek Sychrov se nachází u stejnojmenné obce v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19. století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je to pastva pro oči, harmonie barev.

Zámecký park byl kdysi uspořádaný na trojici hlavních prostorových os, které se rozvíjí od parkového průčelí zámku. Centrální osa parku je ukončena zdobným portikem vzdálené oranžerie a je celkově koncipována jako široce rozvolněný luční průhled, lemovaný množstvím okrasných dřevin při okrajích prostor ohraničujících bosketů povětšině místních dřevin. Parkové cesty navazující na příčné boční průhledy a jsou vedeny v terénních prohlubních, aby svými liniemi nerušily hladinu lučních ploch. Z těch vyčnívají jen osově položené bazény s fontánami. Druhou základní osu parku tvoří unikátní příjezdová cesta lemovaná alejí pyramidálních dubů. Třetí osa parku se odvíjí v prostoru nalevo od centrální louky, i když v současné době se vzhledem k mohutnosti převislých a stříhanolistých buků pohledově téměř neuplatňuje. Je ukončena romantickou stavbou Arturova hradu. Je to umělá zřícenina, která je koncipována jako brána do krajiny a optický přechod k dálkovým pohledům přes údolí řeky Mohelky.

Současný zámek stavitelé vybudovali na místě původní pozdně gotické tvrze zničené v dobách třicetileté války. V letech 1690–1693 si na jejím místě tehdejší majitelé Sychrova Lamottové z Frintroppu postavili dvoupatrový barokní zámek. Když zámek v roce 1820 koupila původem francouzská knížecí rodina Rohanů, přestal starý barokní zámek Sychrov jako hlavní sídlo vyhovovat, protože nesplňoval nároky náročných Rohanů na pohodlné bydlení, Kníže Karel z Rohanu jej proto nechal ve 20. letech 19.století rozšířit ve stylu pozdního klasicismu. Další přestavbu uskutečnil kníže Kamil z Rohanu, který jej nechal v letech 1847 až 1862 přestavět ve stylu romantické gotiky. Rovněž všechny zámecké interiéry dostaly podobu novogotickou. Ani zahrada nezůstala na pokraji zájmu. Zámecký park byl zušlechtěn výsadbou mnoha nových vzácných cizokrajných dřevin. Zahrada byla obohacena i novými stavbami jako vyhlídka korunního prince Rudolfa nebo slavnostní brána zvaná Arturův hrad v podobě romantické zříceniny.

Se sychrovským zámkem je spojen i český hudební skladatel Antonín Dvořák, který zámek a přilehlou obec sedmkrát navštívil. Říká se, že mu doslova učaroval. Dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem, sychrovským správcem Aloisem Göbelem. Krása zámeckého parku, kde se prý často procházel, jej inspirovala k řadě skladeb, například k houslovému koncertu A moll, opus 53. Skladateli je na zámku věnovaná pamětní síň.

Každý kdo má rád nejen procházky barevnými podzimními zahradami, ale i starobylé obrazy, zejména portréty, si tady přijde na své. Kromě původního zámeckého mobiliáře se v zámeckých sbírkách nachází pozoruhodná kolekce francouzské portrétní malby, tzv. Rohanská portrétní galerie. Čítá 248 portrétů členů rohanského rodu, spřízněných rodů i členů francouzské královské dynastie Bourbonů (včetně portrétů králů Ludvíka III., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.). Jedná se o největší sbírku francouzského portrétního malířství ve střední Evropě. To si opravdu nenechte ujít.

Naprostá většina zámeckých místností vyniká bohatou řezbářskou výzdobou z dílny Petra Buška. Pokoje jsou zařízeny původním nábytkem, obrazy, porcelánem a nepřeberným množstvím dalších drobností. Základní prohlídka především zpřístupňuje celé první patro ve všech čtyřech včetně části Bretaňské věže. Okrajově vede i přízemím. O prázdninách 2007 bylo navíc zpřístupněno pro veřejnost druhé patro zámku. Prohlídka tohoto patra trvá zhruba hodinu a výtěžek bude použit na restauraci tapet v zámku. Celkem zde můžete projít dvaačtyřiceti místnostmi zámku.

Interiéry byly reinstalovány v letech 1990 až 1999. Prohlídková trasa prochází nejprve pokoji kněžny – matky v jižním křídle. Skrz předpokoj, ložnici a salon vede trasa do loveckého pokoje plného trofejí. Předměty v rodovém muzeu připomínají vlast Rohanů, Francii. Za pozornost stojí rovněž portréty předků v životní velikosti na chodbě jižního křídla. V západním křídle prochází trasa tzv. parohovou chodbou a interiéry Královského apartmá. V severním křídle jsou pak soukromé pokoje knížete, pracovna, toaletní pokoj, ložnice, salon a malá jídelna. Dalších pět pokojů východního křídla tvoří apartmá kněžny. Tady najdete holandská květinová zátiší a portréty z rodové galerie. Krásná je kolekce skla, fajáns, porcelánu ale i cínů. Velmi reprezentačním interiérem je salon s vyřezávaným stropem, rozsáhlá je zámecká knihovna, která čítá 7209 svazků. Nejhonosnější interiér najdete na konci východního křídla zámku. Jedná se o velice krásnou jídelnu.

Tuto pečlivě pěstěnou zahradu najdeme v Praze 5 na Smíchově v Mozartově ulici. Leží na ploše 0,56 ha v nadmořské výšce od 217 do 246 metrů.

Kdysi za hranicemi tehdejší Prahy vznikaly v pražském předměstí v místě vinic, polí, hájků potoků i rybníků předměstské vily, usedlosti a dvory. Tak také vznikla Bertramka, jako typická předměstská usedlost pod Černým vrchem s kartuziánskými vinicemi. Vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovském direktoru popraveném roku 1621 zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi kdysi stával malý dřevěný viniční domek. Kupní smlouva z roku 1699 ustavuje majitelem pozemků Jana Františka Pimsborna. Kolem roku 1700 viniční domek bohatý malostranský skládek Jan František Pimsborn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.

Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka, kteří nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu. Vinice zůstaly. Proto je zde dodnes mohutný a rozlehlý sklep. Po majitelích Bertrámech se zde vystřídala plejáda šlechtických i měšťanských majitelů, například hrabě František Leopold Buquoy, či hrabata Klamové. Roku 1784 od manželů Dequaiových koupila za 3.525 zlatých Josefína rozená Hambacherová, nadaná a ve své době slavná pěvkyně přezdívaná „krásná Atalanta“ (v Ovidiových Proměnách se změní ve lvici). Užívala ho jako letní sídlo po svatbě se svým o 20 let starším mužem, pianistou a učitelem hudby ve šlechtických rodinách, Františkem Xaverem Duškem. Říkalo se, že stěhování na Bertramku zařídil její milenec Kristián Filip Clam Gallas, který měl v té době sídlo nedaleko na Klamovce. Dušek ale jako starší, rozvážný a tolerantní muž své ženě poskytl nejlepší podmínky a vynikající společenské postavení, ať už o milenci věděl či ne. Bertramka za Duškových byla brána za pohostinné milé místo, kde se pravidelně konaly společenské hudební dýchánky, na kterých vystupovali jak nadějní budoucí umělci tak slavní hudebníci.

Už na své svatební cestě se manželé Duškovi roku 1777 seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Bylo to v Salcburku, kam manželé odjeli na návštěvu za Josefíniným dědečkem, který byl v tomto městě starostou. O deset let později, na podzim roku 1787 je Mozart údajně navštívil v jejich sídle na Bertramce a zde také údajně v milém a domácím a pohostinném prostředí u manželů Duškových komponoval předehru k opeře Don Giovanni.

Usedlost tenkrát bývala jednopatrovým stavením s průčelím otočeným do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem bylo předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stála stodola, špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa, kde prý Mozart sedával s Josefinou Duškovou a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Víno prý bylo výborným životabudičem k lehkosti v komponování. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka a konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností. Bertramka byla zkrátka pohostinná v každém ohledu. Dokonce byly tenkrát ve společnosti klevety, že Josefína je vůči Mozartovi pohostinná až moc, zlí jazykové tvrdili, že dokonce intimně.

Faktem zůstává, že Mozart na Bertramce napsal pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála a byla velmi potěšena. Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila, ve Vídni roku 1786 před celým císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku roku 1789.

Naposledy byl Mozart u Duškových na návštěvě roku 1791, to zde uvedl operu La Clemenza di Tito na počest korunovace Leopolda II. Českým králem. Po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým, i ona k nim měla velmi vřelý vztah.

Roku 1799 i manžel Josefíny Duškové zemřel .Téhož roku musela Josefína zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Po té byla Bertramka majetkem velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia a rodina Popelkova obnovila Mozartovskou tradici. Roku 1871 ale celá usedlost vyhořela. Byla opravena ale po roce 1925 zase chátrala. Na plány zřídit zde Mozartovu památku nebyly finance až roku 1956 k 200. výročí Mozartova narození zde byl zřízen Památník W.A.Mozarta a manželů Duškových, celý objekt byl opraven včetně zahrady podle projektu architekta Benše. Byl obnoven i kamenný stůl u kterého Mozart prý komponoval. Nedaleko stolu je i kamenná lavice, na kterou jsem se posadila a dolů z kopce se dívala na Mozartovu bustu a Bertramku. Oko spočinulo na malém zahradním bazénku – fontáně obkroužené květinami. Zahrada i dům je odtud jako na dlani. Duše splývá se šuměním listů ve větru, původně viniční svahy dnes pokrývá lesní vzrostlý porost. Nejvíce duby letní i zimní, buk lesní, javor mléč a lípy malolisté i velkolisté. Najdeme zde ale i břízy a lísky nebo tis červený. Právě teď se po zemi při zadutí větru povalují kaštany a děti je sem chodí sbírat s maminkami do tašek a pytlíků do školy… I pan Mozart sice jen ze své busty postavené nahoře na kopci nad Bertramkou (vytvořil ji roku 1878 sochař Tomáš Seidan) má rozhled na krásnou opravenou v slunci bělostně zářící vilu Bertramka a její klidnou po staletí opečovávanou zahradu.

Přijďte sem i Vy a vychutnejte si posezení na kamenné lavičce za kamenným stolem pod vrchem Mrázovka, zaposlouchejte se do šumění listí ve větru a třeba i Vás tady napadne nějaká úžasná melodie. Prostředí je opravdu velmi inspirativní.

Černínská zahrada patří k Černínskému paláci čp. 101/ IV na Loretánském náměstí č.5, Praha 1 Hradčany. Zahrada má výměru 1,72 ha a leží ve výšce 231 až 233 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je objekt využíván Ministerstvem zahraničních věcí ČR zahrada není veřejnosti přístupná. Dnes lze do ni nahlédnout mřížovím naproti od Lorety a veřejnosti je známo několik jejích dobových fotografií.

Protože mě oslovily její dějinné osudy i mimořádné architektonické řešení, zažádala jsem ministerstvo o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit. Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem i zahradami…

Hrabě Humprecht Jan Černín (paradoxně) z Chudenic, jehož jméno palác i zahrada dosud nesou, byl jeden z nejbohatších šlechticů té doby. Procestoval celou Evropu, byl vzdělaný v architektuře a proslul především coby diplomat ve službách Habsburků, když sloužil jako vyslanec v Benátkách. Po třicetileté válce, roku 1669 začal v Praze na Pohořelci se stavbou paláce, a následně (roku 1693) se stavbou zahrady. Za architekta si zvolil jednoho z nejvýznamnějších, a to Francesca Carattiho. Vzniklo tak monumentální barokní dílo nadčasové jak prostorovým pojetím, tak urbanistickým řešením.

Hlavní průčelí má délku 140 metrů a skládá se z 29 okenních os. Palác má tři podlaží a jedno horní polopatro. V prvním patře byl zbudován velký sál, který měl neskutečnou výšku dvou a půl podlaží a pět slavnostních salónů. Nechyběla ani jídelna, byt pro hraběte a kaple. Ve druhém patře bývaly obytné místnosti pro všechny ostatní členy rodiny. První etapa stavby byla dokončena roku 1673 a teprve poté byly do paláce instalovány dlažby, dřevěné podlahy, dveře, krby i kamna, štukovalo se a zdobilo. Na stavbě se podíleli také architekti G. B. Maderna a G. B. Alliprandi a malíři D. E. Rossi a Santini Aichl. Giovanni de Capauli, Abraham Leuthner jako stavitel, kameníci Giovanni Battista Pozro, Domenico Semprice a štukatéři Giovanni Maderna, Giovanni Bartolomeo Cometa, Francesco Perri a Antonio Travelli.

Roku 1682 ale hrabě Jan Černín zemřel a dokončení veledíla nezažil. Další etapu budování překrásného paláce podle plánů F.M. Kaňky zrealizovali dědici, Heřman Jakub hrabě Černín a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, František Josef hrabě Černín. Stavba započala v českém ranném baroku a byla dokončena v době vrcholného baroka za přispění nejvýznamnějších umělců té doby, V. V. Reinera, P .J. Brandla, M. B. Brauna a F. O. Quittainera.

Sestava prostorů paláce a zahrady byla vybudována na dvou navzájem na sebe kolmých osách. Cardo (sever jih) a decumanno (východ západ). Terén zahrady klesal postupně k severu a měl dvouúrovňové dělení. Na prostorách ve vyšší úrovni byly koncipovány dvě kašny rozložené symetricky na hlavní osu, dále se zde nalézaly květinové části zahrady. Na nižší stinné části zahrady byly vytvořeny boskety ze sestříhaných stěn stromů. Na podobě zahrady a paláce se vystřídalo několik vlivných architektů své doby. Byli to Domenico E. Rossi, František M. Kaňka, s nímž na výzdobě spolupracovali mimo jiné malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun, K. J. Hiernle či F. O. Quittainer, kameník D. A. Rappa či štukatér T. Soldati. Také Anselmo Lurago, který roku 1744 nejen že upravoval zdi ke Šlikovské zahradě ale stavěl i nový letohrádek. Na obnově spolupracoval se sochařem I. F. Platzerem, malířem S. Noseckým a štukatérem B. Spinettim.

V letech 1741 až 42 byla zahrada během války silně poničena a následně ještě znovu roku 1757 za obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 zde ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové odešli do Vídně a palác zůstal prázdný. Ne nadlouho. V letech 1796 – 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele.

K zásadní změně ale došlo roku 1851, kdy Černínové palác i zahradu prodali ženijnímu ředitelství v Praze a vznikla zde kasárna a ze zahrady se stal dvůr plný stájí. Část palácové zahrady byla úplně zničena, další část zastavěna vojenskými budovami. Zahradní pavilon sloužil jako kovárna. Až roku 1928 převzal palácový komplex a zahradu stát a došlo k úplné rehabilitaci zahrady, kterou provedl roku 1929 architekt Pavel Janák pro novější část zahrad a architekt Otto Fierlinger pro část staré zahrady. Černínský palác prošel rekonstrukcí v letech 1928 až 1934 a poté k němu byla zbudována ještě samostatná přístavba další budovy pro administrativu také pod vedením architekta Pavla Janáka.

V letech 1939 – 1945 bylo v Černínském paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Pamětní busta ve vestibulu připomíná, že zde 10. 3. 1948 za nejasných okolností zemřel ministr zahraničních věcí ČSR Jan Masaryk pádem z okna svého služebního bytu umístěného v paláci. 1. 7. 1991 byla ve velkém sále Černínského paláce zrušena Varšavská smlouva podepsáním protokolu o ukončení její platnosti představiteli tehdejšího Československa, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského Svazu. Zásadní rozhodnutí zde vznikají dodnes.

Současná podoba zahrad je výsledkem generální rehabilitace z let 1994 až 1997 podle architektů Zdenka Kuny, Jaroslava Zdražila a zahradní inženýrky Vítězslavy Ondřejové. Obnovu provedla firma Lesoškolky s.r.o. z Řečan a vyšla na 2,2 milionu korun. Stará zahrada má tvar rovnoramenného trojúhelníka se čtyřmi terasami. Je lemována omítnutými vysokými zdmi, které jsou i kolem nové zahrady. Předěl mezi starou a novou zahradou tvoří opuková terasní zídka. Travnaté plochy se střídají se stříhanými buxusy, kvetoucí květinová výzdoba je střídána se stálezeleným zimostrázem. Nová zahrada má volnější kompozici a kromě keřové výsadby je zde množství stromů jako buky, liliovníky, javory, jinany. Mezi zahradami je nepřehlédnutelná lípa.

Černínský palác, který je uznán za největší barokní stavbu palácového typu v Praze, hledal svůj architektonický vzor ještě v manýristických palácových budovách severní Itálie, když se Caratti nechal výrazně ovlivnit především díly architekta A. Palladia. Palác je uzavřené dispozice a zaujímá obdélnou parcelu. Má čtyři obvodová křídla a na dvě části dvůr rozdělující příčné křídlo, přičemž východní a severní křídlo dosahují výšky tří pater, ostatní pouze patra jednoho. Fasády jsou zdobeny arkádami. Zahradnímu průčelí dominují v přízemí střední části dvě saly terreny s výraznými oblouky a dva třípatrové risality. Patra risalitů prostupují pilastry, ve zvýšeném přízemí se uplatňuje kvadratická a diamantová bosáž. Hlavní průčelí paláce směřuje na Loretánské náměstí.

Černínský palác jsem navštívila po dvanácti letech uzavření loni 8.5. 2006, kdy byl v rámci dne otevřených dveří znovu přístupný veřejnosti. Kdo se chtěl dostat do vnitřních prostor, musel vystát skoro hodinovou frontu, ale prohlídka rozhodně stála za to. Návštěvníci mohli nahlédnou do soukromé části bytu někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento ministerský byt byl zbudován při přestavbě ve 30. letech 20. století, úplně využíván byl ale právě až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí, synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, Janem Masarykem. Společenská část Masarykova bytu má dvě jídelny, Velkou a Malou, obě se využívají k obědům při oficiálních návštěvách. Bylo možno spatřit i pracovnu ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody (ve funkci 15. července 2002 – 16. srpna 2006. Mohli jsme shlédnout konferenční velký sál, ve kterém byla v červnu 1991 oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva.

Proto jsem ani nedýchala, když jsem se v září 2007za doprovodu opět procházela patry paláce, nahlížela do salónků a zastavila se opět v předsálí Masarykova bytu s dřevěným stropem, který je celý zdobený malovaným ovocem. Málo kdo ví, že se neopakují kombinace ovoce, ale na každé větvičce se nacházejí čtyři různé kousky. Krásná byla zimní zahrada plná skel a slunce a samozřejmě květin. Vedle ní jsou hodovní síně a pořádají se zde rauty. Celý interiér budovy prochází všemi fázemi barokního slohu. Už při vstupu do budovy vás zaujme vstupní sloupový vestibul, prostor o třech lodích, klenutých raně barokně. Oblouk nad vyústěním schodiště mezi sallami zdobí sousoší Herkula se saní od I. F. Platzera. Socha znázorňuje Herkula, který zabíjí lernskou hydru. Tato socha byla ale původně vytvořena pro palácovou zahradu. Monumentální je i schodišťová hala s freskou Pádu Titánů od V. V. Reinera na její klenbě z roku 1718 kompletně zrestaurovaná v roce 2005 a sochami M. B. Brauna na schodišti. Současné Královské schodiště bylo nově vybudováno na místě původního P. Janákem ve 30. letech. Navštívíte –li Velký sál zaujme Vás svou mimořádnou rozlohou 472 metrů čtverečních a impozantní výškou. Po slavnostním sále Valdštejnského paláce je druhým největším pražským sálem. Tady kdysi proběhla korunovace Leopolda II. českým králem, tady byla rozpuštěna Varšavská smlouva, sem zavítala madam Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA, česká rodačka, nebo prezident George Bush, který letos v červnu přednesl projev na konferenci o demokracii a bezpečnosti, zde se konají různé přednášky a mezinárodní konference atp. Zde například letos 19. června předal ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ceny Gratis agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí. Jedním z obdarovaných byl i Miloš Forman (USA) – významný světový filmový režisér českého původu. Také nahoře nepřehlédnete tři okénka pro tlumočníky. Místnosti v přízemí a arkádová chodba si zachovaly raně barokní klenby. Jak jsem se dozvěděla od své průvodkyně palácem, z některých byla nedávno odstraněna lešení a byla dobově zrenovována.

Budova je zkrátka impozantní, dýchá z ní historie a nádhera architektonické harmonie a preciznosti, dokonale sladěné zařízení, dobové koberce, gobelíny, obrazy, komody, stolky a křesla, překrásné křišťálové lustry z českého broušeného skla. Velmi cenná je tady sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií ze 17. a 18. století. Ani zahrada nemůže zůstat na pokraji zájmu, je krásně upravená, svěží, plná stromů i květin, dokonce i fontána chrlí vodu, jen růže touto dobou odkvétají… Použitá literatura: Božena Pacáková – Hošťálková, Pražské zahrady a parky Vilém Lorenz, Karel Tříska, Černínský palác v Praze Internet

Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září svými kubistickými liniemi a svojí bílou fasádou do dáli. Přesně ho najdete na rohu Rašínova nábřeží a Vnislavovy ulice (Praha 2 – Vyšehrad, čp.49, Libušina ulice 3). Zadní trakt domu, úplně obyčejný a nezajímavý. Leží v Libušině ulici a ani by Vás nenapadlo co za nádherný skvost najdete na straně domu situovaného směrem k řece Vltavě.

Zahrada je umístěna na pozemku protáhlého pětiúhelníkového tvaru. Pětiúhelník je uzavřen severovýchodní stranou třípatrového domu v Libušině ulici. Netradiční kompozice otevírá interiér vily do průčelí a pojí jej přes terasu s přesně rozčleněnou zahradou. Opticky tak zvětšuje prostorové dispozice zahrady, která má výměru nevelkou 0,03 ha. Zahrada leží ve výšce 194 m.n.m. Objekt i zahrada prošly rekonstrukcí na konci tisíciletí a slouží privátním účelům firmy, která v objektu sídlí. Vila je také dobře viditelná z nedalekého železničního mostu. Dům je nazván podle svého tvůrce, stavitele Bedřicha Kovařovice, který vilu postavil v letech 1912– 13 na místě bývalé schwarzenberské cihelny. Architektonický návrh ale zpracoval jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších architektů kubismu Josef Chochol (13. prosince 1880 Písek – 6. července 1956 Praha), český architekt, urbanista, návrhář nábytku a teoretik architektury. Josef Chochol studoval architekturu na ČVUT v Praze a na akademii ve Vídni (u O. Wagnera). Je významným představitelem kubismu a konstruktivismu.

Nutný soulad novostaveb a historické zástavby v okolí Vyšehradu byl uzákoněn dokonce jako právní norma. Už od roku 1911 se proto zvláště mezi architekty Gočárem, Janákem, Hofmanem a Chocholem začal formovat nový architektonický sloh. Právě v okolí Vyšehradu vznikly obě stěžejní koncepce Josefa Chochola – Kovařovicova vila (1912–13) a činžovní dům v Neklanově ulici (1913–14). Jak výrazně vystupující rizalit Kovařovicovy vily, tak kónický půdorys činžovního domu odkazují v duchu zásady Klubu na architekturu Vyšehradské citadely. Přesto však měl, dle historicky doložených odkazů, s fasádou činžovního domu v Neklanově ul. Chochol problémy. Kubistické prvky byly na přání městské rady omezeny na minimum. Mohutná římsa, podpíraná kónicky tvarovanými zalomenými lunetami, jež jsou mírně konkávně probrány, odkazuje na závěrečné římsy renesančních fasád. Kovařovicova vila oproti tomuto domu je kubistický skvost. To, že na Vyšehradě pracoval architekt nejpovolanější, dokládá už v roce 1910 publikovaný Chocholův článek v klubovém věstníku Za starou Prahu, kde se vyznává ze svého obdivu k Vyšehradu: „…sama veliká a prostá forma hradeb, ohromná, jednoduše a přísně formovaná masa cihlového zdiva bez malicherného členění…“

S kubismem je spojován i subjektivismus, ale nikoli v emocionálním, psychickém či niterním významu, jak tomu bylo u expresionistů, do jisté míry u fauvistů a symbolistů, ale jde o subjektivismus mentální, o rozumově čisté subjektivní překonání objektivity. Jde zde o snahu překonat trojrozměrný svět a najít a zobrazit rozměr čtvrtý. Ten je spatřován buď jako rozměr nekonečna, samotný prostor, který se zvětšuje všemi směry a obdařuje předměty plastičností. Kubismus vždycky zbavuje tvary jejich přechodné reality a ukazuje je v jejich geometrické čistotě.

Na první pohled vidíte trojrozměrnou rostoucí hmotu bez zbytečného členění a zdobných prvků, jak architektonický styl, tak bílá fasáda, dům je opravdu čistota sama. Český kubismus spatříte ve své nejčistší podobě právě tady na Rašínově nábřeží. To také díky tomu, že rekonstrukce a adaptace vily i zahrady probíhající v roce 1995, po té co zde od roku 1960 byla mateřská školka, uvedly vše do původního stavu. Dokonce byla i odstraněna garáž, která byla vestavěna v roce 1935 do východní části zahrady. I dnes všechny cesty a zahradu lemují živé ploty ze vždyzeleného zimostrázu. Jediné stromy v zahradě jsou sakury ozdobné. Pokud navštívíte Prahu, nenechte si tento zázrak kubismu ujít.

Nachází se na Vyšehradě u kostela sv. Petra a Pavla. Je ohraničen ulicemi K Rotundě a Štulcova. Najdeme ho ve výšce 227m.n.m. a jeho základní výměra je 0,78 ha. Není to mnoho, přesto je dnes na hřbitově pochováno přes 600 význačných osobností české národní kultury. Na hřbitov lze vstoupit hlavní branou vedle průčelí kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, ale i východní brankou, k níž dojdeme dříve, přicházíme-li od stanice metra Vyšehrad či z parkoviště turistického autobusu před renesanční Táborskou branou.

Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha, podle nichž jsou pojmenovány dva známé vyšehradské parky a sady. První náhrobky na národním pohřebišti vytvořil A. Barvitius, na nějž v letech 1891–1908 navázal A. Wiehl. Náhrobky na hrobech vytváří ojedinělou galérii hřbitovní plastiky s díly J. V. Myslbeka, F. Bílka, B. Kafky, O. Španiela, K. Lidického, J. Wagnera a mnoha dalších. Z nejvýznamnějších spisovatelů jsou zde pohřbeni Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, poslední odpočinek tu našli malíři Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Julius Mařák, Karel Purkyně, Miloslav Holý, sochaři Václav Levý, Otakar Španiel, hudební skladatelé: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, housloví virtuosové František Ondříček, Josef Slavík, z vědců pak fyziolog Jan Evangelista Purkyně a Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny v oboru polarografie.

Součástí hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého národa. Byla postavena v letech 1889–1893 z podnětu probošta Karlacha a měštana Fischera podle projektu A. Wiehla. Hrobku bylo možno vybudovat díky velkému daru, který poskytnul vlastenecky smýšlející podnikatel a smíchovský starosta Petr Fischer. Po dokončení jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče spolku Svatobor – ideového původce této stavby. Tento spolek založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Také on toužil po místě, kde by bylo možno koncentrovat hroby význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.

Plastická výzdoba je dílem Josefa Maudra a tvoří ji po stranách dvě sochy Vlasti jásající a truchlící, na vrcholu socha okřídleného Génia se sarkofágem. Před čelní stěnou Slavína nepřehlédnete bronzový krucifix od V. Levého. Do dnešního dne je zde pohřbeno přes 50 významných osobností. Jsou zde například spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála sochaři J. V. Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Louda, architekti Kamil Hilbert, Josef Gočár, Jaroslav Fragner. Z hudebníků zde jsou pohřbeni housloví virtuosové Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, klavíristé Jan Heřman, František Maxián, operní pěvci Ema Destinnová, Vilém Zítek, Zdeněk Otava. Z herců zde najdeme například Zdeňka Štěpánka nebo Eduarda Kohouta. Pohřben je zde i vynálezce František Křižík.

Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou však výlučným pohřebištěm všech význačných mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. I v Praze samé jsou pochováni na řadě jiných míst, zejména na Olšanech či na Vinohradském hřbitově. Naopak v patnácti odděleních tohoto hřbitova oddělených soustavou cest je pochována i spousta lidí, kteří žili v této městské části po mnoho let zpět a neproslavili se ničím.

Něco málo k historii místa. První pohřbívání v místě dnešního hřbitova dokládají archeologické nálezy z 11. a 12. století. Současný hřbitov vznikl jako farní hřbitov u chrámu sv. Petra a Pavla roku 1660. Postupně během let se rozšiřoval.Během národního obrození vznikla myšlenka udělat zde národní pohřebiště pro význačné osobnosti českého kulturního a vědeckého dění. Součástí hřbitova je také devět řádových hřbitovů. Známé jsou hřbitovy pro voršilky, alžbětinky, maltézské rytíře atd.

Na tento hřbitov zavítají denně stovky návštěvníků nejen z Česka, ale i jiných zemí. Zejména zahraniční turisté nejčastěji chtějí vědět, kde je pochován spisovatel Franz Kafka, který jim je v turistických prospektech často představován jako jeden z nejpřednějších reprezentantů pražské kultury. Zaváhají, když se setkají se jménem Kafka nadepsaným na Slavíně. Jde ale pouze o shodu jmen. Franz Kafka je – podle svého vyznání – pochován na novém židovském hřbitově v sousedství Olšan, zatímco ve Slavíně leží sochař Bohumil Kafka. Jedno jeho dílo je světově proslulé. Je jím největší jezdecká socha na světě, která na vrchu Vítkov nad Prahou zpodobňuje slavného českého vojevůdce z husitských válek v první polovině 15. století Jana Žižku.

Když projdete kolem hřbitovní kaple,zjistíte, že v její kryptě jsou pochováni probošti a kanovníci Vyšehradské kapituly. Někteří sem byli přeneseni až po postavení kaple, např. Vojtěch Ruffer (1790–1870), přítel Františka Palackého, autor Historie Vyšehradské. Náhrobek z jeho původního hrobu je postaven na hřbitově u stěny chrámového závěru. Jsou zde i oba muži, kteří se zasloužili o povznesení Vyšehradu v 2. polovině 19. století, probošti Václav Štulc (1814–1887) a Mikuláš Karlach (1831–1911) a další, z nichž někteří vedle svého duchovního úřadu prosluli jako spisovatelé či pedagogové.