Na tohle místo jsem se s dcerami najezdila! Hlavně když byly malé a především proto, že nedaleko odtud je Pražská zoologická zahrada. Tam jsme hodiny běhaly od jedné klece ke druhé, od zvířátka ke zvířátku až jsme si nakonec po totálně vysilujícím celodenním maratónu obvykle vždy šly svorně odpočinout právě do této exkluzivní a doslova monumentální a velmi fotogenické zahrady. Jen škoda, že jsem po celý život fotila na analog a tudíž dnes už není v mých silách v těch stovkách filmů najít historii této zahrady. Určitě by to stálo za to.
Stálo by to za to i proto, že právě tato zahrada byla jedna z těch, kde probíhaly kompletní rekonstrukce velmi dlouhou dobu a celkem radikálně. Zahrada byla mimo provoz v letech 1977 až 1989, přičemž byl opravován nejen zámek a jeho výzdoba, ale i celá zahrada. Myslím, že nejen podle mého názoru vždycky byl a po rekonstrukci zůstal tento barokní zámeček ve stylu římských předměstských vilek největším a nejkrásnějším zámečkem v Praze. Právě u něj totiž platí dvojnásob než kdekoli jinde ta absolutní symbióza a harmonie živých a neživých složek, kde se normálně naopak staví proti sobě stabilní stavba určitého slohového výrazu a neustále se měnící tvář zahrady, která je živá, vyvíjející se v prostoru a čase. Dochází k různým obměnám vegetace, která živelně roste a mění se a jen dobří zahradníci v potu své tváře dokáží udržet tak úžasnou harmonii a řád, pevnou strukturu odpovídající slohovým formám stavby také ve slohu zdejší zahrady. Je to tady prostě pastva pro oči. Nádherné místo, desítky kompozic a úhlů pohledů a ve všech harmonie až k oněmění. Symbióza díla lidské ruky a přírody, která se dá dotvářet a spoutat do specifických celků udržovaných průběžně v letícím čase.
Zahrada s vilou se nalézá v ulici U Trojského zámku č.4. Severně od Trojské ulice leží vinice s kaplí sv. Kláry. Výměra zahrady je 3,35 ha, štěpnice 4,32 ha a vinice 3,5 ha. Zahrada a štěpnice leží v nadmořské výšce 180–185 metrů. V místě bývalé obory je nyní ZOO Praha. Původně zde byla ves se jménem Zadní Ovenec. Její význam se naprosto změnil v momentě, kdy zde bylo započato s výstavbou původně letního a reprezentačního sídla šlechtice Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho ženy Clary Maltzamu. Budování celého komplexu započalo v roce 1678 podle návrhu architekta Jeana Baptisty Mathese. Zahradu a štěpnici vybudoval umělecký zahradník Jiří Seman. Vila i zahrada, štěpnice, vinice a obora, vše bylo pojato ve vyspělém římském baroku.
Václav Vojtěch, hrabě ze Šternberka podobné vily viděl na své bohémské cestě po římských předměstích a rozhodl se kousek té nádhery vybudovat i u nás doma. Chtěl, aby jeho římská vila na předměstí byla vždy oázou radosti a odpočinku. Krásné předsevzetí. Chtěl něco monumentálního, co jeho návštěvám vezme dech a to se mu jistě podařilo. Už samotné velkolepě navržené zahradní průčelí vily s neméně monumentálním schodištěm s grottou a sousoším boje olympských bohů s Titány je impozantní. Množství soch na něm vytvořili sochaři Jan Jiří Herman a Pavel Herman z Drážďan. Za autory později vytvořených děl jsou označeni Jan Josef a Ferdinand Brokofové.
Po smrti hraběte Šternberka přešla zámecká vila do rukou hraběnky z Pötingů, za dalšího vlastníka se místo neubránilo vpádu pruských vojsk, ale roku 1757 byla zahrada dle původního nákresu opravena. Roku 1763 majetek koupila císařovna Marie Terezie a věnovala ho Ústavu šlechtičen. Pak se majitelé dost měnili, až posledním soukromým vlastníkem byl Alois Svoboda a ten jej roku 1920 daroval státu. Od roku 1963 se majitelem stala Galerie hlavního města Prahy, která se postarala o poslední opravy dokončené roku 1989. Zahrada byla kreativně rehabilitována dle návrhů Otakara Kuči z roku 1977. Tento architekt navrhoval opravy i mnoha jiných pražských zahrad v té době.
Zahradě zůstaly zachovány dvě výškové úrovně, horní terasa s letohrádkem, z jižní a východní strany je dominantní opěrná zeď s terakotovými vázami a dolní paterová část s fontánou. Na východě sousedí se zahradou štěpnice, kde je kruhový labyrint ze stříhaného habru. V kružnicích jsou tam vysazeny ovocné stromy. Sousoší Paridův soud umístěné v zahradě vytvořil sochař Stanislav Hanzlík.
A teď jednu vzpomínku z mého mládí. Bydlela jsem nedaleko Stromovky a tak jsem se svými kamarádkami ze základky často jezdívala na projížďky na kole právě do Stromovky a když nás nožky nebolely, ještě do Troji nahoru nad vinice ke kapli sv. Kláry. Na její obezděné terase jsme spočinuly, kývaly zmoženými nožkami, byl to celkem kopec, a dívaly se do kraje. Právě odtud byl nádherný výhled na celou zahradu, štěpnici i Šternberskou vilu. Na svazích vinice se od nepaměti pěstovala vinná réva, i za komunistů a tak jsme jednou úplně znavené bez pití vlezly na tyto pozemky a neodolaly svěžímu voňavému vínu z této vinice. Když jsme ho nedočkavě trhaly a zvedaly k ústům kde se vzalo tu se vzalo krásné malé děvčátko a křičelo z plna hrdla: „Holky ne, nejezte to! To se nesmí!!!!“ Ale co, když už jsme ho utrhly! Přece ho nevyhodíme. Holčička na nás žalostně koukala a říkala“ „Měly jste mě poslechnout, vím co říkám!!!“ A nešťastná odběhla. No věděla, co říká. Jen co jsme k večeru dojely domů měly jsme takové křeče v břiše, horečku a zvracení, že jsme nemohly ani pít ani jíst ani sedět ani spát. Prostě víno bylo asi nějak chemicky ošetřené a ta malá potvůrka to už měla nejspíš taky za sebou. Bylo to pro mě natolik poučující, že od té doby jsem si už nikdy nevzala nic co mi nepatří. A když se po letech ještě sejdeme s holkama ze základky zjistíme, že na tuhle příhodu žádná z nás nezapomněla. Dneska se tomu už můžeme smát.
Překrásná vinice dominující celému kraji a z daleka viditelná je v těch stejných místech dodnes. Dokonce je i krásně opravena kaple sv. Kláry, původně klasicistní. Celá lokalita je ale od silnice oddělena velmi vysokou opravenou zdí se stříškami a dnes se tam už kdejaký malý lupič hned tak nedostane.
Kostelík je asi výletním místem, protože dnes jsem ze zahrady viděla spoustu lidí, kteří si udělali výšlap mezi vinnou révou až na samý vrchol kopce ke kapli. Všem, kdo mají rádi krásu a harmonii vřele doporučuji udělat si výlet právě sem.
.
