Autor: administrator

Dříve park u Písecké brány, Praha 6, Hradčany. Výměra parku je 2,49 ha, nadmořská výška jednotná 236 metrů. Je to jeden z městských veřejných stále přístupných parků. Písecká brána, dominanta parku byla postavena roku 1721 v době Karla VI. Celá dispozice parku se odvíjí od Písecké brány a původních obvodových opěrných zdí.

Cesta vedoucí k bráně rozděluje park pomyslně na dvě části, východní a západní. Na západní straně parku je umístěn kámen s pamětními deskamidvou obětí z Pražského povstání roku 1945. V letech 2003 až 2006 došlo k rehabilitaci tohoto parku, zejména úpravy cest. V tomto parku jsou dochované topoly černé, platany javorolisté, topol bílý.

Park je v bezprostřední blízkosti zahrady Bílkovy vily. Ta se nachází v Mickiewiczově ulici č.1, má výměru 845 metrů čtverečních a leží v nadmořské výšce 230 až 233 metrů. Tato zahrada je přístupná v rámci Galerie hlavního města Prahy, která má právě tady rozsáhlou expozici sochařské tvorby Františka Bílka(1872–1941). Tento významný secesní umělec, mystik, sochař, architekt, autor užitého umění, grafik, ilustrátor a náboženský myslitel byl hlavním představitelem symbolismu. Bílkova tvorba podle slov historiků vyrůstala z náboženské výchovy a z osobní bolesti, způsobené nepochopením jeho raných prací. Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými bylo v Praze završeno období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Z dalších výjimečností Bílkovy vily stojí za zmínku první fungující systém teplovzdušného topení.

Bílkova vila vznikla podle vlastního návrhu sochaře roku 1912, zahrada byla dobudována roku 1926 a její koncepce byla završena instalací kamenného sousoší Komenský se loučí s vlastí. Tento dům má plochou střechu a konkávní zaoblení, byl první pražskou vyjímečnou stavbou tohoto druhu. I navržení zahrady bylo dokonalým doplňkem stavby. Sám autor hovořil o své zahradě jako o secesním náhrdelníku, který je položen na podušku. Zahrada kdysi mívala kolem 50 stromů. Dodnes se jich však mnoho nedochovalo. Jsou zde hlavně borovice černé a vpravo od sousoší javor babyka, mnoho květnatých keřů a drobné afrikány.

Fotografie je v tomto období beze světla už velmi těžké pořídit, jsou pouze ilustrativní pro rámcovou představu. Uveřejňuji je spíše proto, že Bílkova vila bude uzavřena od října 2007 až do září 2009. Projde rekonstrukcí a po jejím znovuotevření zde vznikne Centrum Františka Bílka, které představí novou expozici a nabídne možnost soustředěného studia materiálů z jeho pozůstalosti. Po dva roky už tedy žádné další fotografie zahrady nepořídím a není tedy možno čekat na dobré světlo.

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Najdete ho na Letné, Praha 7, Holešovice. Na severu jej vymezuje Letenská pláň a Kostelní ulice, na východě ulice Františka Křížka, na západě bývalá hradební zeď bašty sv. Tomáše a ulice Badeniho, na jihu svah k nábřeží Edvarda Beneše. Je to velmi rozlehlý park, cca 25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do 230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.

Park je celoročně a celodenně (i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití. Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace. Jedna je v zámečku a druhá, spíše komorní v Hanavském pavilonu. Místo od nepaměti sloužilo jako tábořiště vojsk. Kdysi zde byly také vinice, ale i kamenolomy. Později zde proběhly slavnosti – korunování Přemysla Otakara II. Místo jakoby bylo začarováno, mnoho staveb zde realizovaných vzalo za své v dalším běhu času a tak zde již nenajdeme ani kapli sv. Máří Magdalény, ani viničný zámeček Belvedér, ani Stalinův pomník.

Ještě něco k historii místa. Začátkem 19. století většinu pozemků na Letné nakoupil Jakub Wimmer. Došlo k rozkvětu vinic, byla založena vinárna s belvedérským vínem a moštem. V 60. letech 19. století ale pozemky začala vykupovat pražská obec a přeměňovat ve veřejný park. Holé letenské svahy se započaly zalesňovat. Nakonec byla postavena novorenesanční restaurace podle architekta Vojtěcha Ullmanna a to roku 1863. Podle historických dokumentů bylo vysázeno na 150.000 stromů a jejich pořízení stálo obec 12.000 zlatých.

Roku 1891 při příležitosti Jubilejní výstavy byla ve svahu zřízena lanová dráha. Ta navazovala na Křižíkovu tramvaj směřující na Výstaviště. Když výstava skončila, bylo na Letnou převezeno několik staveb. Dodnes zde stojí pouze novobarokní litinový Hanavský pavilon. V historii se opakovaně uvažovalo a uvažuje o zastavění Letenské pláně. Starší ročníky si jistě pamatují na architektonické soutěže už od první republiky až dodnes. Jednou z impozantních budov své doby je restaurace Praha. Budova je je dílem architektů Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného a Františka Zubra a jedná se o jeden ze dvou československých pavilonú ze světové výstavy Expo 58 v Bruselu, který byl na hranu Letenských sadů instalován roku 1960. Roku 1962 byl odstřelen Stalinův pomník, který v devadesátých letech minulého století nahradil metronom. V nejbližší budoucnosti by zde měla stát budova Národní knihovny. Jestli bude realizován médii tolik propíraný projekt Jana Kaplického, nebo se najde jiné řešení, je zatím ve hvězdách. Kdo ví, zda zde nebude zase umístěna dočasná stavba, jako tomu již tady bylo v minulosti. To asi nejspíš ukáže čas.

Letenské sady působí svěže a krásně nejen z místa kudy se procházíte, ale i z dálky, kdy je celý dlouhý horizont zelený. Park má podélnou kompozici, která je řešena na ose dvou promenádních tras. Právě z nich se nabízí mnoho bonbónků, úchvatných pohledů na mnohé části hlavního města Prahy. Zejména od Hanavského pavilonu je výhled na množství pražských mostů. Bohužel je i řada atraktivních výhledů místy zarostlá bujnou vegetací, ale pokud půjdete promenádní cestou na okraji stráně jistě ještě mnohé překrásné výhledy najdete. Opravdu úžasný třpytivý dárek dostanete večer a v noci, kdy Praha září barvami neonů a žlutých světel mezi nimiž probleskují špičky věží. Právě tady pochopíte, proč se jí odedávna říká stověžatá. Od Hanavského pavilonu vidíte nejen mosty, ale i mohutnou zeď, opevnění u Kramářovy vily. Východ do Gogolovy ulice je olemován cihelnou branou.

Největším zásahem do parku je dodnes patrný pravidelný útvar bývalého Stalinova pomníku. Ten dělí místo na několik malých hájů, v nichž jsou zejména duby a buky. Podesta pomníku má rám z jehličnanů.

Dnes je na vrcholu umístěn podle expertů měřítkově neadekvátní skoro pětadvaceti metrový metronom, který váží 7 tun. Jeho kyvadlo bylo poprvé rozkýváno v květnu 1991. Metronom tenkrát na Letnou osadila obří helikoptéra, protože statici měli obavy z možnosti porušení statiky okolního prostoru. Nevím, zda měřítko má něco společného s jeho funkčností, ale pokud je v provozu, je to pro Pražany svátek. Většinou kdykoli jedu kolem, nefunguje.

V parku nepřehlédnete mohutné exempláře platanů. Jsou zde i topoly jimž se ve větru mihotavě chvějí listy, smutné schýlené vrby a mnoho keřů plných barev, i pěstěné a vysazované květiny. Nejkrásnější a zejména na podzim, je dvojitá alej platanů javorolistých, břízy, modříny a tisy, které Vás dovedou až k jinanu dvoulaločnému.

Na ploše na severní straně, která bývala používána jako vojenské cvičiště se v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920 konaly všesokolské slety. O těch mi opět vyprávěla babička. Prý to byla společenská událost, na které se scházela celá Praha. Letná prý zářila barvami a elánem cvičenců, kteří dokázali sladit choreografii s pohybem a energií a vytvořili tak neutuchající atmosféru vlastenectví. Češi na sebe v těch chvílích bývali velmi hrdí. Jak ti co cvičili, tak i ti, co se jen zpovzdálí dívali. Prý bývali všichni nějak úžasně spojení nějakou neviditelnou nitkou, kterou cítili pevně jako vnitřní syntonní vlnu, která letí prostorem i časem. Babičce při vyprávění jiskřilo v očích. A bylo to mnoho, mnoho let po té. Také mi vyprávěla jak ji jako malou (narodila se v roce 1897), když rodiče chodívali na nedělní korzo buď na Letnou nebo do Stromovky, nechávali povozit na nádherném vyřezávaném kolotoči.

Zjistila jsem, že Pavilon nedaleko Letenského zámečku skrývá skutečně tuto ojedinělou perlu. Je to novorenesanční dvanáctistěnný, barevný a vyřezávaný kolotoč, který má na své podestě dřevěné koníky ve skutečné velikosti a modely aut. Zajímavá kombinace pojící čas. Unikátní na dřevěných koních je, že jsou potaženi pravou koňskou kůží a to bez spojů od kopyt až po hlavu. Koně jsou dokonce osedláni pravým sedlem. Uprostřed kolotoče je umístěno několik rytířů v dobových brněních. Jedná se o nejstarší dochovaný podlahový kolotoč v Evropě a na jeho záchranu byla v roce 2007 vypsána Národním technickým muzeem sbírka. Kdysi tento unikátní kolotoč stával u zájezdní hospody Na Kravíně v Královských vinohradech a byl sem převezen na konci 19. století. Kolotoč vytesal a vyřezal vinohradský tesař Matěj Bílek. Do provozu na Letné byl uveden roku 1894. V začátcích jeho fungování jím točil chudák sluha, později jeho úmornou stále se opakující a monotónní dřinu nahradil stroj. Dnes kolotoč odpočívá a čeká na lepší časy. Byl stvořen k pohybu a nečinnost jej tíží. Snad dobří lidé pomohou.

K Letné jako takové bych jen dodala: Kdo chce poznat krásu a poezii, kdo chce odhalit tajemství velké Prahy, shlédněte na ni ze sadů Letenských. Ožije Vám srdce.

Zveřejnit po zámeckých parcích a Královských oborách

Nachází se jižně od ulice Mariánské hradby v oblouku Chotkovy ulice na Hradčanech, Praha 1. Můžete odtud přejít lávkou přímo do navazujícího parku s názvem Letenské sady. Projít do něj lze rovnou z Královské zahrady zadním traktem okolo letohrádku královny Anny. Park má nyní výměru 3,7 ha, je situován v nadmořské výšce 230 až 245 metrů a neuzavírá se. Můžete jej navštívit kdykoli, i v noci.

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli, nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Park byl přejmenován až roku 1841. Byl založen původně na zčásti pastvině a zčásti ploše, kde se skladovalo dříví, z části místo sloužilo jako hospodářské zázemí Pražského hradu.Zajímavé je, že v minulosti se zde konávaly rytířské turnaje i jezdecké soutěže.

Založení parku navázalo přímo na Chotkovu silnici, která nahradila příkrou úvozovou cestu roku 1831 až 32. Již roku 1833 byl park otevřen přímo pro veřejnost. Je to výjimečné. Většina dnešních parků a zahrad byla po mnoho staletí soukromým majetkem panstva. Toto místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid. Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy. Autorem plánu zahrady byl Josef Fuks a práce zajišťoval Jiří Braul, který též navrhl osadit park stromovím. Veškeré práce byly financovány z obecních prostředků. Od roku 1887 podle návrhu Františka Thomayera najdeme v místech novoromantické jezírko a partie kolem něj. Ty byly dotvořeny podle pomníku Julia Zeyera od Josefa Maudra z roku 1913. Musím říci, že jako dítě mě socha nad rybníčkem uprostřed husté zeleně a skály děsila a park jsem neměla ráda. zdaleka ne tak jako sousední Královskou zahradu se zpívající fontánou, kterou jsem naopak milovala. Připadala jsem si tam jako na Olšanském hřbitově u hrobky svých praprarodičů. Ještě že v sedmdesátých letech minulého století byla zřízena v ohradní zdi pod letohrádkem průchozí branka, kterou se dalo rychle přeběhnout do prostor daleko krásnějších.

Dnes to vnímám jinak. Zahrada je plná velmi vzrostlých stromů. Připisuje se jí přibližně 55 kusů dřevin, z toho 27 listnáčů. Tedy na podzim ráj pro oko. Dva exempláře platanu javorolistého mají ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene nad 330 a 340 cm. Z jižní strany jsou impozantní duby zimní, největší z nich má obvod kmene také nad 330 cm. Najdeme tady ale i borovice, smrky, v partiích u jezírka je mohutný topol kanadský. Ve výšce 130 cm od země má obvod kolem 5 metrů. Nazvala bych ho majordomem zahrady, ale nelze. Dočetla jsem se, že kdysi tady stával skutečný strom majordomus, byl u vstupu z Mariánských hradeb, jilm horský (Ulkus glabra) a po něm prý žádný jiný strom roli majordoma nepřevzal. Topol kanadský na to tedy alespoň aspiruje, je statný a zdravý.

Dneska jako na dospělou už na mě sousoší z bílého mramoru nepůsobí tak depresivním dojmem. Objekt má podobu umělého skalnatého výstupu s jeskyní, v němž jsou mramorové sochy, představující nejznámější postavy ze Zeyerových děl. Jezírko pod nimi je opravdu romantické, obzvlášť, když se v něm zrcadlí barevné listí stromů. Z okrajů parku jsou výhledy na Malou stranu a Kramářovu vilu. Kdysi byla součástí veřejného parku Lidová zahrada i zahrada Kramářovy vily. Napravo od vchodu do parku z Chotkovy silnice je umístěn pamětní kámen s datem 4. listopadu 1841, který nese nápis Chotkova silnice – Chotkovy sady. V 60. letech byla postavena nová lávka spojující Letenské sady s Chotkovými podle návrhu arch. Jaroslava Fragnera. Od r. 1997 jsou sady ve Správě Pražského hradu a byly znovu propojeny s Královskou zahradou. V r. 1998 nahradila péčí Nadace Václava a Olgy Havlových Fragnerovu lávku novou lávkou podle návrhu arch. Bořka Šípka. Lávka tady ale v mnoha podobách existuje už od založení parku, hned po dobudování silnice nad Myší dírou. Podél silnice existuje zkratka, příkrá cesta z Malé strany nahoru na Hradčanskou, která se dodnes Pražany nazývá Myší díra. Nejedny podpatky jsem na ní poničila a poztrácela, když jsem se tudy jako mnoho jiných Pražanů vracela pozdě v noci domů nestihnouc poslední metro. Právě jsem si uvědomila jak dlouho jsem tudy nešla a o kolik romantiky noční Prahy přicházím. Možná to někdo z Vás stihne za mě.

Ještě bych doporučila tomu, kdo má rád pražské zahrady a parky a má dostatek času na opravdu dlouhou procházku, projít si trasu počínající Jelením příkopem, vystoupat nahoru do Královské zahrady, projít Chotkovými sady a lávkou do Letenských sadů, dát si kafíčko v Hanavském pavilonu, pokochat se opravdu úchvatným výhledem na pražské mosty, vzít to kolem metronomu procházkou až do restaurace Letenský zámeček. U něj si nezapomeňte prohlédnout zahradní altán a nedaleko pod ním Pavilon Expo 58. Ale o těchto místech blíže až následující pátek.

Obora, která je kusem krásné zušlechtěné přírody na okraji Prahy, se rozprostírá mezi ulicemi Ruzyňská, Na Vypichu a Moravanů v nadmořské výšce 320 až 370 metrů. Zřídil ji Ferdinand I. na místě bývalého lesa Malejov, který vykoupil od kláštera v Břevnově. Právě tam dal v letech 1555 až 8 na své náklady a podle svého návrhu arcivévoda Ferdinand Tyrolský vystavět ojedinělé dílo, letohrádek vystavěný na půdorysu šesticípé Davidovy aneb Šalamounovy hvězdy. Základem stavby jsou dva protínající se pravoúhlé trojúhelníky. Říká se, že jeden z nich značí pozitivitu a lásku, druhý je negativní. Říká se, že v tomto hexagramu, na překrytí dvou rovnostranných trojúhelníků dokáží citliví lidé pocítit přívaly energie, říká se, že na středu protínajících se trojúhelníků se vychýlí virgule… Půdorys má průměr 40 metrů stejně jako výška budovy. Sám Ferdinand I. dokonce položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555 . Ani tento rok zřejmě nebyl náhodou. Šlo o 311. lustrum po narození Ježíše, tj. pětileté období (311×5), po němž se ve starém Římě konaly očistné oběti. Na této stavbě ve stylu renesance se podíleli italští stavitelé pražského královského dvora Giovanni Maria Aostalli a Giovanni Lucchese pod vedením Hanse Tirola, později Bonifáce Wohlmuta. Po poslední rekonstrukci, která probíhala v letech 1995 až 2000 Hvězda patří Památníku národního písemnictví a výstavní činnosti.

Výzdoba celého letohrádku je úzce přimknuta k významu jednotlivých pater. Podzemí je sama země, přízemí voda, první patro je zasvěceno vzduchu a druhé poschodí patří ohni. Druhé poschodí je běžně veřejnosti skryto, jen občas se využívá pro společenské akce. Tady je krásná mozaiková glazurovaná podlaha v tzv. Hodovním sále, která pokrývá nad 500m2 a vzor, který vytváří odpovídá geometrii stavby. Také určitě zaujme štuková výzdoba stropů s klenbou, kterou zdobí 334 polí s motivy z řecké mytologie, řeckých i římských dějin. Ostatní patra je možno si běžně prohlédnout.

Málo kdo ale ví, že letohrádek dal zbudovat velmi zamilovaný Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn Ferdinanda I., pro svoji vzdělanou a úchvatně krásnou milenku Filipinu Welserovou. Nebyla urozeného původu ač pocházela z velmi bohaté bankéřské rodiny a nemohla tedy dlít na Hradčanech. Snažil se jí tedy toto příkoří vynahradit vzácnou výzdobou letohrádku, mytologickými postavami a alegorickými výjevy. Ona se mu odvděčila láskou a tajným sňatkem na zámku v Březnici roku 1557 a povila mu syny Andrease a Karla. Žila s ním také po mnoho let na hradě Křivoklát. Jejich manželství uznal papež za právoplatné až roku 1576 a jejich synové získali svá práva. Štěstí Filipiny ale netrvalo dlouho, roku 1580 zemřela. Ferdinand Tyrolský měl vzor ve svém otci, který nechal zbudovat pro svoji manželku Annu Jagellonskou Letohrádek královny Anny a založil Královskou oboru, dnes známou jako Stromovka. Snad se mu snažil vyrovnat a sám také budoval mimořádné sídlo pro svoji lásku. Sem si ji přivedl hned po svatbě .

Původně sloužila obora ke královské honitbě, často byla využívána při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace nebo diplomatické návštěvy . Během doby své dlouhé a dramatické minulosti vývoj královské obory zahrnoval nejen období slávy a lesku, ale často krušná období válek, ničení cizími i vlastními vojsky, válečná loupení i pálení a místní i velkoplošná kácení stromů. Jako by opravdu po celou historii v tomto místě proti sobě působily dvě energie, dobro a zlo z půdorysu hexagramu.

Letohrádek ve svém nitru hostil císařská vojska z Moravy a Slezska roku 1603, byl svědkem velkolepé slavnosti Rudolfa II roku 1610, roku 1611 zde pobyl krátce král Matyáš, roku 1619 zde byl uvítán Fridrich Falcký, který se neslavně proslavil jako zimní král a v roce 1620 postavil svá vojska proti přesile habsburské armády. Tato bitva, tehdy v neděli 8. listopadu byla první bitvou třicetileté války a zpečetila osud českého stavovského povstání. Dopadla proti očekávání císařské strany porážkou českých stavů. Ze zhruba 21 000 mužů v bitvě padlo a bylo zraněno na 5 000, zatímco z protivníkovy armády, která čítala téměř 26 000 mužů padlo a bylo zraněno pouhých 700 lidí. Král Fridrich Falcký hned následující den uprchl ze země.

Hvězda ale zažila i příjemné radovánky, např. hostinu císaře Ferdinanda III roku 1637 ale i roku 1647 a 1648 pompézní císařské hony. Velké hony zde následovaly po korunovaci krále Leopolda, ale i v letech 1723 a 1734 zde byly uspořádány proslavené a velkolepé hony doplněné hostinou a zpěvy.

Od roku 1740 zde působila negativa. Nejdříve bavorský král Albrecht se svým vojskem pobil všechnu zvěř a zpustošil celou oboru. Její ničení pokračovalo i v roce 1742, kdy zde francouzská vojska hledala vojenský materiál. Do roku 1757 se zbytky obory změly takřka v mýtinu. Střídala se zde vojska Karla Lotrinského a Bedřicha II. Právě za Bedřicha II .bylo dřevo ze stromů v oboře použito pro vaření piva pro pruské vojáky v Břevnovském klášteře. Při jejich ústupu pak padlo přímo v oboře přes 1 200 Prusů. Jejich hromadné hroby, prý téměř dvoumetrových vojáků, byly objeveny v roce 1938, když probíhala úprava prostranství okolo letohrádku.

Osud letohrádku zpečetilo nadlouho rozhodnutí Josefa II , který v letohrádku roku 1779 nechal umístit střelný prach. Počátkem 19. století pak místo oživilo pořádání tzv. svatomarkétských poutí, které ale bývaly příliš hlučné a hojně navštěvované a pro časté výtržnosti brzy zakázané. Po mnoha letech roku 1850 zde byla obnovena výsadba stromů a obora nově z 86 % zalesněna. Zablýsklo se na lepší časy. Roku 1867 byla obora krátkodobě zpřístupněna pro veřejnost a roku 1874 byla s konečnou platností zrušena prachárna. Během první světové války se ale časy nehostinnosti opět navrátily. Docházelo k nekontrolovatelné těžbě dřeva. Lidé si zde za úplatu mohli těžit dřevo dokonce podle vlastního výběru. Samozřejmě spousta řemeslníků této nabídky využila a obora byla opět pustošena. Oboru pokrývaly náletové dřeviny, cesty byly i travnaté plochy zarostlé a zpustošené. Až po válce, roku 1918, se obora dostala do rukou správy pražského hradu. Její první rekonstrukce započala roku 1929 ve vlastní oboře a byla dokončena roku 1938 dokonalou úpravou plochy před letohrádkem podle návrhů architekta Josefa Sokola.

Obnovených prostor si ale návštěvníci dlouho neužili, protože opět armáda využila plochy obory při mobilizaci roku 1938. Nejdříve tady měl cvičení telegrafní prapor a pak následoval odvod koní z celé republiky. Táboření vojska i koní poškodilo celou oboru, nejvíce trávníky. Záhy přišla druhá světová válka 1939 až 1945 a místo se stalo opravnou vojenských vozidel a navíc zde probíhala stavba krytů pro oddíly SS.

Od května 1945 zde pobývaly osvoboditelské armády. Nejdříve rudá armáda s několika tisíci koní a velkým počtem hovězího dobytka, který byl určen pro její zásobování. Tuto armádu záhy vystřídala motorizovaná divize československého vojska z anglické armády a samotný letohrádek obsadil následně vozatajský oddíl generála Svobody. Vojáci jakoby byli pro tato místa po celou historii prokletím. Po válce byly částečně opraveny opět trávníky i cesty.

Podle projektu architekta Pavla Janáka byl v letech 1949 až 51 letohrádek rekonstruován. Až období let 1952 až 1996 přineslo místu klid v podobě muzea Aloise Jiráska. Od roku 1964 byla expozice rozšířena o díla Mikoláše Alše. Rok 1996 přinesl další pozitiva. Obnovu a rekonstrukci letohrádku, aby v květnu 2000 mohl být opět slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu tisíciletí byla také opravena mozaiková podlaha v Hodovní síni. Roku 2004 proběhlo další zušlechtění cest a plochy před letohrádkem. Podle projektu architekta Josefa Dubského byla pak postupně opravena opuková zeď kolem obory a bran.

Celá obora je dnes obehnána kamennou zdí se dvěma vchody, bránami Libockou a Břevnovskou a je prakticky zcela zalesněna. Porost ve Hvězdě má nejspíše návaznost na původní lesy severozápadního okolí Prahy. Bohužel v minulosti byl mnohokrát zcela zničen. Později byly lesní porosty obnoveny dubem, bukem a habrem, pak bohužel i jehličnatými dřevinami, smrkem a borovicí. Přesto jsou v Oboře Hvězda zachovány všechny rekonstrukční geobotanické jednotky. V porostech existují dosud některé unikátní staré exempláře dubů a buků. Keřové a bylinné patro se skládá převážně z nitrofilních druhů jako je bez černý, ostružiník, kuklík městský, kerblík lesní.Díky tomu je Hvězda refugiem pro velké množství živočichů, především ptáků. Ve Hvězdě bylo v roce 2002 vytipováno na 40 starých stromů, které jsou a budou ponechány až do svého úplného rozpadu. Mnohé z nich jsou stromy doupné a v nich hnízdí druhy dutinových ptáků. Pro ptáky je příznivé, že na Hvězdu navazuje i stará původní zástavba plná zahrad. Celkem se ve Hvězdě vyskytuje až na 46 druhů ptáků. Nejznámější z nich jsou pěnkava obecná, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěnice černohlavá, sýkory a budníčci. Pravidelně zde hnízdí strakapoud velký a obě žluny. Ze savců se tu můžete potkat s ježkem západním, rejskem obecným, žijí tu ale i netopýři, bělozubka šedá, veverky obecné, zajíc polní, plšík lískový, plch velký.

Dokonce i šelmy zde mají své zástupce v podobě lišky obecné, kuny skalní a lasice kolčavy. Z plazů je tady zastoupena ještěrka obecná, vyjímečně slepýš křehký. Kdo se ale rád pokochá něhou motýlích křídel na loukách zde najde okáče Lasiommata maera, můru Dichonia aprilina a motýlka Fabiola pokornyi. Žije zde i několik druhů brouků, z nichž nejvzácnější je Eutheia scydmaenoides orientalis, který žije právě v dutých stromech. Najdeme zde množství cest a cestiček už původních vedoucích a sbíhajících se přímo u letohrádku nebo volně vyšlapaných neoficiálních cest a cestiček od náruživých návštěvníků obory. Po cestách se dá nejen procházet, ale i jezdit na kole a běhat. V zimě tu najdete i běžkaře.V létě se dá v poklidu relaxovat na nově zatravněných plochách s kvalitním trávníkem vhodným k piknikům a dlouhodobému odpočívání. V roce 2006 zde dokonce proběhnul orientační závod vozíčkářů, na jaře 2007 tréning ve cvrnkání kuliček, 7.7. 2007 zde proběhla soutěž 30. ročník Běhu oborou Hvězda. Místo je velmi často užíváno k různým sportovním akcím. Letohrádek byl roku 1962 zařazen na seznam národních kulturních památek.