Autor: administrator

V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady. Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které je považováno za duši celých Vinohrad. Místo, které je plné návštěvníků především na Silvestra, protože právě odtud lze sledovat ohňostroj na pozadí panoramatu Prahy se stovkami věží jako na dlani. Mimochodem víte kolik věží má stověžatá Praha? Prý něco přes pět set.

Park, který má výměru 11 hektarů leží v nadmořské výšce 237 až 270 metrů a výhledy na Prahu jsou odtud během celého roku impozantní, ať už na jaře a v létě kdy všechno kvete a přímo se tu noříte do zeleně, posedáváte po trávnících nebo na podzim s barevným listím stromů procházíte cestami, či v zimě, když se Vám lepí sníh na paty a s dětmi tady stavíte sněhuláky. Praha má odtud vždy své nezaměnitelné kouzlo a díváte se na ni z rámu tohoto parku jako na obrázek, a právě park mu k tomu dodá svůj specifický punc. Tyto pozemky jsou na východ od původních městských hradeb, kdysi tady byla obyčejná pole, později vinice a ještě později zahrady usedlostí.

Jako na mnoha dalších místech Prahy byly vinice i zde založeny na velkých plochách za vlády Karla IV. Až konec třicetileté války přinesl de facto i konec zdejších vinic. Postupně chátraly a pustly a nikdo se o ně nezajímal. Zašly spolu s časem nepozorovaně. Jen ty, které byly v rukách duchovních nebo měšťanů přetrvaly déle, podobně jako vinice Andělka. Jméno měla po lékárníkovi Angelu z Florencie a na jejím místě později vznikla tzv. Rajská zahrada.

Roku 1783 ale získal toto místo a ještě přilehlou část za Koňskou bránou (místo, kde je dnešní Národní muzeum) Josef Emanuel Canal de Malabaila a nechal zde vybudovat dvorec, kde se chovala ušlechtilá zvěř. Část zahrady, která tu vznikla místo vinic, získala podobu zelinářské zahrady, ze druhé části se pak stala zahrada okrasná. Byla tu také pokusná rostlinná stanice, pěstovaly se např. brambory tehdy ještě v českých zemích málo rozšířené. Na druhé straně v okrasné zahradě se nacházely cizokrajné dřeviny, miniaturní pavilonky v čínském stylu, jezírka, voliéry, bludiště, vodotrysky, dokonce i menší zoologická zahrada. Po majiteli se místo nazývalo Kanálka. Roku 1811 tu byl postaven také malý pokusný cukrovar a v parku byla založena posluchárna botanických věd. Přednášel tady známý přírodověděc, profesor zoologie a mineralogie na univerzitě v Praze, Jan Svatopluk Presl. Právě on vymyslel řadu pojmenování dodnes známých květin a rostlin, jako například kopretina, kukuřice nebo bledule a mnoho dalších. Zasloužil se také o rozpracování českého chemického názvosloví. Místo bylo veřejně přístupné a proslavené také svými zahradními slavnostmi. Po hraběti Canalovi vlastnil toto místo továrník a bankéř Mořic Zdekauer. Za něj byla tato zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Zahrady byly zrušeny v letech 1901 až 1903 a jejich pozemky byly rozparcelovány. Zbytek byl roku 1895 darován obci.

Severozápadní část dnešního parku zabírala dříve největší z místních usedlostí zvaná Saracinka. Dnes je to prostor mezi Italskou a Vozovou ulicí. Pojmenována byla po jednom z majitelů, Italovi Sarracinovi. Dodnes ji připomíná kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ulice. Malebná brána je z opuky kombinované s ozdobnými koulemi symetricky umístěnými na obou zdech.

Švihanka, říkalo se jí také Švihovka i Marvánka, byla přibližně v místech dnešní restaurace a původně zde byla též vinice. V 15. století patřila Jeronýmu Šrolovi. Pak se po mnoho století majitelé střídali a až roku 1903 ji obec koupila od poslední majitelky Isabely Broscheové. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z roku 1913 leží na území bývalé zahrady Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty, které byly hojně využívány Pražany. Jak rychle se lázně proslavily, tak stejně rychle jejich věhlas pominul. Roku 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo.

Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Všechny tyto zahrady a usedlosti dostaly společný ráz anglického přírodního parku. Jeho osázení novými dřevinami i cibulovinami nebylo ve svažitém terénu jednoduché, ale zdařilo se. Roku 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.

Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní. Právě 3. března jsme si mohli připomenout výročí 105 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se hovoří jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí tím, že se angažoval ve prospěch národa nejen v politice ale i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která přijatelně ztělesňovala představy Čechů o svém představiteli – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním.

Po válce byl zdevastovaný park v roce 1947obnoven. Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, který byl přestavěn roku 1934 a kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dnešní hospoda Riegrovy sady leží uprostřed parku pod širým nebem oplocena jak živým tak drátovým plotem. Plocha hospody s lavičkami je na pohled obrovská a není mnoho stejně velkých zahrádek. Točí zde Plzeň a Gambrinus + jako bonus ledovou tříšť do které je možnost dát si vodku. Muži tvrdí, že pivo je zde dosti podprůměrné a i drahé což je ta nejhorší kombinace. Pro tak velkou hospodu je zde jen jeden výčep s dvoučlennou obsluhou, tudíž se zde tvoří velice často fronty. V tuto roční dobu (březen) ale byla ještě zavřená. V parku najdeme dodnes trojboký pískovcový obelisk z roku 1840. Údajně je to památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty.

Park je známý svými prostornými loukami, harmonickými průhledy a nezapomenutelnou vyhlídkou na Prahu, ale i intimními zákoutími v téměř lesním prostředí. Připomínkou časů dávno minulých je také klasicistní rozhledna postavená ve 20. letech 19. století, rozhledna přezdívaná Mlékárna, která byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. I odtud je překrásný výhled z ptačí perspektivy na malebnost města.

Při vstupu do parku Riegrovy sady z Chopinovy ulice najdeme dětské hřiště s herními prvky: pískoviště, klouzačka, pružinové houpačky, závěsné houpačky, kolotoč, skluzavka s prolézačkou a stěnou na lezení, vše umístěné na slunci. Sedět se dá pod stromy v chládku. Místo je velmi příjemné. V centru Prahy, nedaleko parku se od roku 2006 stavěl komplex Rezidence Riegrovy sady. Krásné bydlení s výhledem na Prahu, pět pětipodlažních bytových domů se 151 byty. Na stavbě bylo použito více než 12.800 m3 betonových konstrukcí a 1.600 tun armatury. Ano, v Praze se stále více a více staví a staví. Poslední zbytky zeleně jsou vyrovnávány hladinou betonu. Ale to už je osud velkoměst.

Čelakovského sady leží těsně vedle Národního muzea, mezi ulicemi Vinohradská, Mezibranská a Škrétova v Praze 1 Nové Město. Park je relativně malý, má výměru 1,3 hektaru, leží na svažující se ploše v nadmořských výškách 215 až 226 metrů.

Sady vyprojektoval a začal budovat již v roce 1885 pražský zahradní architekt František Thomayer na místě zbouraných městských hradeb na horním konci Koňského trhu. Rozloha původní zeleně byla později značně omezena stavbou metra a magistrály, která sady lemuje z východní a ze západní strany. Právě díky stavbě metra a magistrály byl park rozdělen na dvě části, jeho původní koncept změněn a z původní kompozice parku se nezachovalo prakticky nic.

Části parku jsou spojeny podchodem a sítě cest zde jsou přizpůsobeny vchodům do metra. Volně umístěné dřeviny reprezentují na 30 druhů. Nejvíce zde najdeme lípy malolisté a jerlíny japonské. Je známo, že dva stromy byly v parku vysazeny známými osobnostmi. Po levé straně muzea v ploše chodníku roste od roku 1990 lípa svobody, kterou zde zasadili Václav Havel a Alexander Dubček. Po pravé straně muzea najdeme také lípu malolistou od hudební skupiny ELÁN a souboru tanců Lúčnica. Lípa byla vysazena na paměť česko – slovenského přátelství.

Po pravé straně muzea najdeme pomník z bílého mramoru dramatické umělkyně Otýlie Sklenářové Malé od sochaře Ladislava Šalouna. Socha byla odhalena roku 1933. Mimo jiné slavná herečka Otýlie Malá učila v dramatické škole Národního divadla později neméně tak slavnou Emmu Destinovou.

Sady jsou pojmenovány po českém vědci, básníkovi a literátovi Františku Ladislavu Čelakovském, který byl znám především díky svým charakteristickým výrazovým prostředkům lidové epiky i lyriky v dílech Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých. Politické a společenské otázky řešil prostřednictvím epigramatických cyklů. Navíc si ze školy jistě pamatujete jeho básnickou sbírku Růže stolistá, kterou završil své bohaté dílo.

Podle statistik v roce 2005 projelo pražskou magistrálou pod Národním muzeem okolo Čelakovského sadů kolem 85 000 aut denně. V roce 2006 už kolem 100 000. Toto je maximální zatížení pro okolní zeleň i stavby v okolí a proto začal magistrát jednat a připravil radikální změnu současné podoby horní části Václavského náměstí. Studie počítá s přeložením jednoho ramene magistrály za Národní muzeum a s propojením náměstí s Vinohradskou třídou bulvárem pro pěší. Václavské náměstí by tak znovu dostalo vzhled, do kterého výstavba magistrály nešetrně zasáhla. Mohlo by se tak stát již za několik let. Vznikly návrhy vrátit na Václavské náměstí tramvaje. Ty mají své příznivce stejně jako odpůrce. Tramvaje zde přestaly jezdit v sedmdesátých letech minulého století, projíždějí pouze Jindřišskou ulicí napříč Václavským náměstím. Uvidíme, co nás v budoucnu čeká.

Dominantní stavbou v této části Václavského náměstí je Národní muzeum Na jeho budovu byl 15. 11. 1883 vypsán veřejný konkurs na předběžné skicy pro novou stavbu. Zvítězil Schulzův projekt, který zaujal tím, že obohatil stavební program o ideu ústředního slavnostního Panteonu. Prof. Schulz vypracoval rychle nové definitivní plány upravené po připomínkách muzejních kustódů a vídeňských odborníků. Následně byl jmenován ředitelem stavby, která měla být hotova za čtyři roky. Schulzův honorář za celou práci měl činit 3 % veškerých plánovaných nákladů na stavbu, tedy 53 500 zl. Stavební náklady byly odhadovány (bez architektova honoráře, vnitřní umělecké výzdoby a mobiliáře) na 1 740 000 zlatých. Ve skutečnosti pak dosáhly výše asi 2 miliónů zlatých.

Dne 27. června 1885 bylo místodržitelstvím vydáno povolení ke stavbě. V roce 1888 byla dokončena stavba hlavní kopule, bylo osazováno hlavní schodiště, prováděly se práce štukatérské a malířské a na balustrády byly usazeny sochy. Roku 1888 měla být stavba dobudována, ale zdržela se díky nepříznivému počasí. V témže roce se začalo s přípravou vnitřního zařízení budovy, na něž zemský sněm schválil rozpočet do výše 300 000 zlatých. Dokončovací práce trvaly až do počátku r. 1890. Zahajovací slavnost České akademie, uspořádaná v Panteonu 18. května 1891, se stala současně slavnostním zpřístupněním nové budovy Muzea Království českého. Akademii byla propůjčena část levého přízemního traktu budovy. Počátkem 90. let se upravovalo bezprostřední okolí budovy na veřejný park.

Národní muzeum dnes shromažďuje sbírky hmotných dokladů české i zahraniční provenience týkající se vývoje přírody i historie, zejména v oborech mineralogie, geologie, petrologie, paleontologie, hydrobiologie, mykologie, botanika, entomologie, zoologie, antropologie, prehistorie a protohistorie, středověká archeologie, klasická archeologie, české dějiny, národopis, numismatika včetně mimoevropské, dějiny divadla, dějiny tělesné výchovy a sportu, pravěk a starověk Přední Asie a Afriky, mimoevropská etnografie, asijské kultury, muzikologie a knihověda. V hlavní budově na Václavském náměstí najdete přírodovědecké muzeum se zoologickou expozicí, antropologickou expozicí, mineralogicko – petrologickou expozicí, osteologickou expozici a paleolontologickou expozici.

Děti tady nejraději koukají na vycpaná zvířátka a motýly. Pražané jsou zvyklí ať s dětmi či bez nich tiše procházet sály a vnímat okolní krásu, ze které se tají dech a sálá monumentálnost prostor, které vyvolávají řadu emocí a návratů do historie. Po načerpání informací, zážitků i síly a po procházce patry a mnoha místnostmi impozantní budovy je hezké sednout si na některou z laviček v půlkruhu kolem trávníku v Čelakovského sadech, které celou budovu Národního muzea obklopují.

Před Národním muzeem je dnes přímo do dlažby zasazen pomník – kříž dvěma studentům, kteří zde spáchali své protestní sebevraždy. Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce. Když jsem fotila park, kde toho mimochodem v zimě k focení mnoho není, míjela jsem tento zasazený kříž plný právě rozsvícených svíček. Stálo nad ním několik mladých lidí a zapalovali svíčky další. Nejdříve jsem měla cukání je tam vyfotit, jak se sklání ke kříži s hořící svíčkou v ruce, začínalo se stmívat a já si uvědomila, že nechci tuhle chvíli rušit blesknutím fotoaparátu.

Před budovou Hlavního, dříve Wilsonova nádraží, v prostoru mezi ulicemi Opletalova, Wilsonova, Bolzanova a Washingtonova leží park Vrchlického sady, dříve zvaný Velký park. Dnes už tak velký opravdu není, má výměru 6,1 hektaru v nadmořské výšce 198 až 208 metrů a je fragmentem parku původního.

Ve 30. letech 19. století byla na barokních hradbách zřízena sadová promenáda z podnětu hraběte Chotka nazvaná Na Hradbách. Promenáda vedla od ulice Žitné až k Poříčí a kolem ní byly vysazeny topoly a spousta keřů a květin. Mezi nimi bývaly kavárny. Když bylo postaveno nádraží Františka Josefa I. podle architekta Josefa Fanty, někdy se mu také říká Fantova budova, byl kolem něj roku 1876 založen Velký park, později pojmenován Městský velký park. Byl romantika sama, rybník s ostrůvkem, květinové partery, skály s umělým vodopádem… Roku 1884 byl park rozšířen o další plochu, která byla dle návrhu zahradního architekta, jednoho z nejlepších, Františka Thomayera, upravena a vyzdobena květinami.Nacházel se zde velký květinový útvar v podobě městského znaku. V čele tohoto květinového vzoru byl roku 1916 umístěn právě pomník botanika Presla. Začátkem 20. století byl park revitalizován, ale jen částečně podle Karla Skaláka. Roku 1913 byl park přejmenován na Vrchlického sady. Bylo to rok po úmrtí tohoto významného básníka a profesora všeobecné literatury na Karlově univerzitě. Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída, vydal za 35 let své básnické tvorby celkem 270 svazků knih.

V letech 1972 až 77 byla na velké ploše parku postavena hala Hlavního nádraží, metro, jeho výstupy i výdechy. Tento zásah dovršuje vedení severojižní magistrály. Odbavovací hala je na místě dřívějšího překrásného místa s rybníkem, na rozsáhlých loukách směrem k Václavskému náměstí je dnes parkoviště pro auta. Z bývalé koncepce parku mnoho nezbylo, síť cest je podřízena vstupům do metra a nádraží. Přesto je dobře, že na takto dopravně frekventovaném a domy zhusta osazeném místě je alespoň kus zeleně, kde je dnes ještě zastoupeno kolem 50 druhů dřevin a umístěny lavičky pro odpočinek. Mnoho lidí se tady sice nezdržuje, dýchat výpary z nedaleké magistrály není to nejlepší. Ke „koloritu“ parku patří různá individua, která se obvykle drží okolo každého nádraží, především bezdomovci a běženci. Lidé, kteří použijí park jako průchozí se občas posadí na lavičky s občerstvením z několika zde rozmístěných stánků. Park je ale užíván především jako přístupová komunikace k nádraží.

Počátkem devadesátých let byly tyto sady nebezpečnou lokalitou pro každého, kdo se z nerozumu či neznalosti do těchto míst dobrovolně vydal. Mezi nejčastější oběti však patřila zejména nic netušící cestující veřejnost, která po opuštění cílové železniční stanice Hlavní nádraží musela projít kolem „Sherwoodu“, jak se tomuto prostranství začalo brzy přezdívat. Případů krádeží či brutálních loupeží tehdy valem přibývalo. Až rázná policejní opatření včetně neustálých preventivních kontrol nezvané hosty odehnala. Podsvětí „změnilo parket“, policejní dozor tím pádem postupně ustával. Narkomané a dealeři drog se roku 2007 znovu vraceli do obávaných Vrchlického sadů. Toto nepříliš vábné prostranství v těsné blízkosti Hlavního nádraží se tak po letech vrátilo ke staronovému životu pod taktovkou kriminálních živlů. Důvod je přitom víc než prostý – pražská čtvrť Nusle se totiž pro dealery a narkomany stala nepříjemně horkou půdou díky častým policejním čistkám. „Vrchlického sady jsme ze zřetele vlastně nikdy nepustili. Není vůbec vyloučeno, že náš zájem o veřejný pořádek v těchto místech bude opět ještě intenzivnější,“ sdělil loni novinářům policejní důstojník z prvního pražského obvodu. Uvidíme. V zimě je tu více méně prázdno, jen korzující lidé.

Přímo před odbavovací halou se nachází vyhlášený památný strom s velkým obvodem kmene. Je to pavlovnie plstnatá. Na jihu u parkoviště je vysoký a široký platan javorolistý s obvodem kmene kolem 350 cm. Hezčí část parku najdete kolem pomníku botanika Jana Svatopluka Presla, který se dodnes nachází na svém prapůvodním místě. Tento obdélníkový reliéf s ženskou alegorickou postavou je od sochaře Bohumila Kafky a architekta Josefa Gočára z roku 1909.

Při vstupu do sadů z Opletalovy ulice najdeme dětské hřiště vybavené prolézačkou se skluzavkou, pružinovými houpačkami, pískovištěm, lanovkou, lanovou prolézačkou, můstky, lanovým mostem, závěsnými houpačkami a ještě domečkem a lodí. Je to asi nejhezčí místo tady.

7. listopadu 2007 byl zahájen 11. ročník výstavy „Budoucnost a přítomnost Prahy 1“. Téměř 70 výstavních panelů shrnulo realizované, probíhající či připravované projekty v již tradičních sekcích: Veřejná prostranství, Novostavby, Rekonstrukce a Interiéry. Ve stadiu projektu byla představena rehabilitace Vrchlického sadů. Takže kdo ví, třeba za pár let budou stejně krásné a romantické jako kdysi…

Havlíčkovy sady neboli Grébovka či Gröbovka je park anglického typu. Nachází se v Praze 2 na Královských Vinohradech. Ze severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Zahrada má výměru 11 hektarů. Z toho na 1,7 hektaru leží vinice. Tyto rozlehlé prostory jsou v nadmořské výšce 200 až 245 metrů, přičemž na nejvyšším místě se nachází vila Gröbovka s překrásnou vyhlídkovou terasou na Prahu. Hned pod ní je rozlehlá vinice propojená s terasou dvouramenným schodištěm, které je právě v rekonstrukci. Na úbočí vinice leží viniční pavilon ze dřeva. Zahrada je ohraničená ohradní zdí, pod svahem neširokým potokem Botič.

Tento park pochází z let 1871 až 1888. Už od počátku obklopoval vilu pražského průmyslníka Moritze Gröbeho. V parku se dnes vyskytuje kolem 120 druhů dřevin a žije zde 25 druhů ptáků. Téměř polovina z druhů zde i hnízdí. Jediné místo, které je i dnes úplně zchátralé je Grotta se skalkami ležící v severozápadní části zahrady. Před ní jsou fragmenty bývalé kašny, ve které kdysi stávala socha Neptuna. Do parku jsem vcházela ulicí Rybalkovou. Zde se nachází rozlehlé a krásné dětské hřiště se spoustou relativně nových herních prvků a dneska i se spoustou dětí, které ho při prvním vysvitnutí sluníčka využívají.

Ve druhé polovině 14. století Karel IV nechal založit na zdejších prosluněných stráních vinice. Později zde vznikly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska. Roku 1870 koupil parcely i s usedlostmi pražský podnikatel Moritz Gröbe a na pozemku Horní Landhausky nechal vybudovat letní sídlo zvané tehdy „Villa Gröbe“.

Novorenesanční vila byla postavena v letech 1879–1881 podle projektu Antonína Barvitia. Autorem návrhů interiérů byl Josef Schulz. Stavbu prováděl stavitel František Havel. Autorem fresek na fasádě je vídeňský malíř Kugler. Plastická výzdoba interiérů je dílem sochaře Detema. Po smrti Gröbeho (v roce 1891) jeho dědicové areál neužívali, na jeho údržbu si vydělávali provozováním zahradnictví a zpřístupněním parku veřejnosti za poplatek. Na čas také prostor pronajali císařské rodině Habsburků. Z dochovaných materiálů víme, že zde pobývala princezna Alžběta, dcera korunního prince Rudolfa a vnučka císaře Františka Josefa I., se svým manželem Karlem Ottou Windischgrätzem.

Dědicové nakonec vilu i s pozemky odprodali v roce 1905 vinohradské obci a ta 16. května 1906 areál zpřístupnila pod názvem Havlíčkovy sady. V té době už v okolí stála nová činžovní zástavba a původní odlehlé letní sídlo se ocitlo v centru rezidenční čtvrti. Spojenecké bombardování v únoru 1945 poškodilo objekty i park. Budova vily byla roku 1953 opravena architektem Pavlem Smetanou. Po té byla využívána jako Dům pionýrů a mládeže. Současná obnova přišla po několika desetiletích chátrání. Na celou rekonstrukci bedlivě dohlíželi památkáři a projektanti využili i dobovou dokumentaci. V prvním podlaží odvedli hlavní práci restaurátoři, kteří obnovili původní štukové stropy. Ten nad schodištěm nesl stopu i po pionýrech, kteří ve vile sídlili. V jeho středu byl totiž umístěn srp a kladivo. Opravu za zhruba 200 miliónů korun zaplatila společnost CEELI Institut, která získává prostředky společnost z vládních dotací, nadací nebo příspěvků soukromých společností. Radnice druhé městské části přispěla ještě 12,6 miliónu na rekonstrukci Havlíčkových sadů. V současné době ale vila slouží hlavně jako školicí centrum pro právníky a soudce, příležitostně i jako kulturní centrum.

První koncert pro veřejnost pořádal ve středu 7. července 2004 v částečně zrekonstruované Gröbeho vile v Havlíčkových sadech její nájemce, CEELI Institut, který vilu od roku 2003 rekonstruoval a má ji od městské části pronajatu na 50 let. Vystoupil zde Barokní soubor ‘Accento’. V Gröbeho vile by se kulturní a společenské akce měly konat pravidelně. Jak vyplývá ze smlouvy o rekonstrukci a pronájmu, městská část bude mít možnost pořádat koncerty na terase, a to nejméně šestkrát ročně. Hlavní konferenční místnost vily bude mít šestkrát do roka k dispozici pro přednášky či zasedání zastupitelstva a v přístupných prostorách se každý rok budou moci konat dvě výstavy. Všechny akce mají být koordinovány tak, aby nebyl narušen provoz Gröbeho vily, současného pražského sídla CEELI Institutu o.p.s. První akcí pro veřejnost, která tady proběhla po úplném dokončení pak bylo zářijové vinobraní.

Další dominantou místa je Dolní Landhauska, novorenesanční vila ve spodní části parku, postavená roku 1871. Stojí pod členěnými terasovitými zahradami u břehu Botiče. V rámci rekonstrukce v roce 2007 získala novou střechu a fasádu. Do soukromých rukou byl objekt prodán dříve, než byly Havlíčkovy sady svěřeny Městské části Praha 2.

Na místě bývalých „Hor viničných“ je dnes památkově chráněná vinice. V současné rozloze byla založena při stavbě areálu v příkrém svahu navýšeném navážkou z vinohradského tunelu. Mezi válkami se jmenovala Primátorská. Na konci druhé světové války byla hodně poškozena a pak nadále pustla. V letech 1992–1993 byla obnovena na náklady Městské části Praha 2. Nyní má rozlohu 1,7 ha a ročně produkuje 4000 litrů vína. Jsou zde pěstovány odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré a od roku 1997 se zde každoročně koná „Vinohradské vinobraní“. „Víno z Gröbovky” v místě vypěstované je možno zakoupit i v přilehlém Viničním altánu.

Viniční altán je překrásná chráněná kulturní památka, která byla obnovena v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, byly opraveny zděné části, schodiště s vyhlídkou za altánem a obnovena břidlicová střecha. Přistaven byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk, jsou tady provozovány svatby i různé společenské akce. V rozlehlém sále s prosklenou stěnou najdete i spoustu krásných a zdařilých obrazů. Nechybí ani květiny, které navodí atmosféru přírody. Na přírodu v parku můžete koukat prosklenou stěnou a při tom si dávat třeba zrovna místní vínko.

Podle podnikatelského záměru provozovatele Viničního altánu, slouží zrekonstruovaný objekt především jako místo příjemného posezení u kvalitního vína a různých chuťovek a delikates od vídeňských uzenářů a výrobců sýra z různých částí Rakouska. Ty se podávají v proslulých rakouských vinných výčepech nazývaných „Heurige“. Altán o ploše 125 metrů čtverečních pojme podle charakteru použité stolové úpravy kolem šedesáti hostů. V létě na okolních plochách pochopitelně víc. Plochu altánu kromě toho zvětšují i terasy. Vrchní terasa má 37 metrů čtverečních a je z ní úchvatný výhled na Prahu mezi krajkovím dřevěných vyřezávaných ornamentů, a čelní terasa má dokonce asi sto metrů čtverečních

Hostům je ale především nabízeno originální víno z hroznů, které na vinici Gröbovka již řadu let fundovaně pěstuje vinohradník Antonín Tureček. A tak zde můžeme vychutnat jeho Rýnský ryzlink, Müller Thurgau, Rulandské modré a šedé nebo na Modrý Portugal. Pokud přes den nemáte zrovna chuť na víno můžete si tady dát i řadu různých výborných káviček nebo čokolád. Já jsem zvolila horkou a hořkou čokoládu se zmrzlinou a šlehačkou a byla naprosto vynikající a hlavně na začátku února opravdu zahřála i přes rozpouštějící se zmrzlinu.

Karlovo náměstí, lidově Karlák, naše prababičky pamatují pod názvem Dobytčí trh. Vzniklo současně se založením Nového Města roku 1348. Bylo středem jeho jižní části a nazývalo se Velkým tržištěm (Forum Magnum). Východní částí náměstí vedla jedna z nejstarších pražských cest, Vyšehradská cesta, která původně spojovala Vyšehrad s Pražským hradem. Byla zároveň součástí původní Královské cesty. Podle dochovaných pramenů se říká, že na projektování náměstí se osobně podílel Karel IV. Prý bylo pojato tak velkoryse, že je až doposud největším náměstím v Evropě. Za panování Karla IV. zde byly každoročně vystavovány korunovační klenoty, jinak uložené na Karlštejně a konaly se tady při té příležitosti místní trhy.

Od svého vzniku náměstí sloužilo především jako tržiště. Obchodovalo se zde s obilím, uhlím, dřívím, rybami, dobytkem a s dalším zbožím. Od 15. století bylo toto náměstí monopolem obchodu s dobytkem pro celé město Praha. Právě tady se až do roku 1863 prodávaly i mořské ryby. Bohatí i chudí Pražané sem chodili nakupovat oblíbené slanečky na severní část náměstí, kde stávala tzv. slanečková bouda. Právě v ní se prodávaly sušené ryby, slanečci a sůl. Než byla bouda roku 1862 zbořena, byla pronajímána různým artistickým umělcům, cirkusům nebo ochotnickým divadelníkům.

Jednou z nejstarších budov je Novoměstská radnice postavená již v době Karla IV. a Faustův dům na protilehlé straně náměstí, který pochází ze 14. století. Současná podoba náměstí z roku 1905 je dílem architektů Kamila Hilberta a Antonína Wiehla. Park, který tvoří největší část náměstí byl založen v roce 1870 a na jeho dokončení se v letech 1884 – 1885 podílel zahradní architekt František Thomayer. Náměstí je pojmenováno po českém králi a římském císaři Karlu IV. od roku 1848. Do té doby neslo názvy Novoměstský rynk, rynk Hořejšího Města, Velké tržiště, či Dobytčí trh.

Rozloha Karlova náměstí je 80 550 m2. Park patří administrativně pod Prahu 2 do čtvrti Nové Město. Náměstí má dnes obdélníkový tvar jako kdysi s poměrem stran zhruba jedna ku dvěma. Na jeho ploše je zbytek sadu od 60. let 19. století. Náměstí je středem protnuto ulicí Ječnou s tramvajovou tratí. Další tramvajová trať prochází východní stranou náměstí. Tramvaje tudy jezdí už od konce 19. století, roku 1985 zde byla otevřena stanice metra. Když byla zrušena tramvajová trať na Václavském náměstí, které tak bylo proměněno v klidovou zónu, přesunul se hlavní uzel celé pražské tramvajové dopravy právě sem na Karlovo náměstí. Vede tudy nejvíce linek tramvají, které tak spojují většinu města.

Do roku 1789 se uprostřed náměstí nacházela vrcholně gotická církevní stavba, centrální svatyně hvězdicového půdorysu vybudovaná v letech 1382 až 1393 s názvem Kaple Božího těla. Ve věži, která stávala přímo před kaplí, byly každoročně v období velikonočních svátků vystavovány významné svátosti a korunovační klenoty. Tato tradice byla založena od roku 1354 a učinila z tehdejší Prahy jedno z nejvýznamnějších poutních míst křesťanské Evropy. Vedle stavby ležel malý hřbitov a na něm byl pochován i Jan Kampanus Vodňanský.

Význam náměstí potvrzovala i řada budov umístěných po jeho obvodu. Býval zde kdysi vězeňský špitál a třináct domků. Pověst praví, že u jednoho z nich ležel velký mramorový kámen s vytesaným křížem, umrlčí hlavou a letopočtem 1627. Kámen tak označoval místo, kde se v noci za měsíčního svitu tajně popravovali odsouzení. Říká se, že první poprava byla vykonána na protestantských kněžích, kteří se podíleli na spiknutí proti císaři. V polovině minulého století byly nedaleko od tohoto místa postaveny veřejné toalety, jejichž provoz byl ukončen během 80. let. Objekt byl dlouho opuštěn a strašil na náměstí kolemjdoucí až roku 2004, kdy byla provedena rekonstrukce a na místě veřejných záchodků byl v květnu 2004 otevřen Cafebar 02.

V polovině 19. století se náměstí přejmenovalo na Karlovo. O zlepšení tehdejšího vzhledu blátivého prostoru a první výsadby stromů se zasloužil hrabě Karel Chotek. Roku 1876 byly dokončeny práce na parkové úpravě náměstí v anglickém slohu podle plánu arch. Bedřicha Wünschera. Práce vedl přední český zahradník Josef Fiala. Podle tehdejších plánů byla ve střední části parku umístěna kruhová kašna, která zde stojí dodnes a zbylý prostor byl rozdělen cestami na 16 menších ploch stromů a křovin. Na okrajích parku pak bylo vysazeno několik řad stromů. Podle dochovaného soupisu stromů z roku 1886 jich bylo v celém parku 352 kusů. V 90. letech 19. století byl realizován plán nového ředitele pražských parků a zahrad F. Thomayera, který sjednotil celé náměstí a po jeho obvodu vysadil stromořadí odolných listnáčů. Během doby trvání parku se sice část dřevin vystřídala, ale ne co do druhů spíše nové stromy nahradily ty původní. Přibyl hlouček borovic a tisů. Roku 1970 až 72 byl pořízen soupis stromů a byl zde potvrzen výskyt 79 druhů dřevin. Nejstarší strom tady, ještě z doby předthomayerovské byl platan javorolistý a trnovník akát nedaleko pomníku Elišky Krásnohorské (od Karly Vobišové, 1931). Tento platan s dutým zakonzervovaným kmenem je zde dodnes a jeho postranní větve stále rostou. Za první světové války mnoho porostů zaniklo a za druhé světové války byly před Novoměstskou radnicí protipožární nádrže a protiletecké kryty. O nich mi, jak jinak, vyprávěla babička. Spojenecký nálet roku 1945 zasáhl Emauzy, Faustův dům, bývalé Novoměstské jezuitské koleje a v jižní části parku na Karlově náměstí první protiletecký kryt. Přímo do něj, když spustil nálet doběhla spousta lidí, takže kryt byl úplně plný. Další se tam již nevešli a tak utíkali do dalších domů v okolí, které nebyly uzamčeny. Všem těm, kteří tady našli útočiště a ještě mnoha kolemjdoucím se právě první protiletecký kryt zbudovaný v parku stal osudným. Bylo tenkrát mnoho zraněných i mrtvých. Kryt byl zasažen pumou přímo, následky odneslo i několik kolemjdoucích chodců. Tenkrát se prý pražské noviny nejvíce věnovaly úmrtí matky s dcerou, které se tam schoulily v posledním obětí. Po válce byl park postupně upravován a na místě vybombardovaných krytů bylo postaveno dětské hřiště.

Karlovo náměstí dnes je nejen největší pražské náměstí, ale také náměstí s největším množstvím plastik. Je to obchodní, společenské a dopravní centrum hlavního města. Díky svému parku je to i vyhledávané odpočinkové místo pro místní obyvatele, dospělé i děti. Park zároveň slouží jako průchozí pro mnoho Pražanů nebo jako nástupní část do stanice metra Karlovo náměstí z několika vchodů.

Připomeňme si ještě tři nejznámější budovy. Na náměstí nepřehlédneme novorenesanční Budovu vysokého učení technického, která byla postavena v roce 1867 architektem J. Ullmannem. Průčelí budovy je vyzdobeno sochami Práce a Věda od A. Poppa a plastikami géniů od J. V. Myslbeka, které jsou umístěny nad okny druhého poschodí. Sídlem Českého vysokého učení technického je od roku 1868. Na rohu Vodičkovy ulice a severního průčelí Karlova náměstí leží Novoměstská radnice, patří k nejvýznamnějším stavbám na Novém Městě pražském, jež byly vybudovány v době Karla IV. Jeho přáním bylo, aby se Karlovo náměstí stalo nejen významným obchodním střediskem, ale i důstojným protějškem náměstí Staroměstského. To byl také důvod, proč Novoměstská radnice měla vynikat výstavností.

To se podařilo. První částí stavby je východní křídlo (Vodičkova ulice), jeho stavba probíhala v letech 1377–1398. Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže stavěno křídlo jižní s průčelím na Karlovo náměstí. Z těchto let (1411–1418) je v přízemí hlavního jižního křídla dochován dvojlodní sál o šesti klenutých polích. Obnoven je ve své původní renesanční podobě. Síň je 23 metrů dlouhá, 11 metrů široká a výška stropů síně je 7 metrů. Dominanta Novoměstské radnice, radniční věž, byla založena roku 1451 a je umístěna v jihovýchodním nároží (tvoří roh Vodičkovy ulice a Karlova náměstí). Věž byla stavěna v letech 1452–1456. Vysoká je 70 metrů a na její vrchol vede 212 schodů. Má šest podlaží. Přízemí věže sloužilo jako věznice. V prvním patře je umístěna gotická, později barokně upravená kaple Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava. Kaple sloužila také jako poslední útočiště odsouzeným na smrt. Na stěně je freska s námětem Práva a Spravedlnosti. Nejvyšší patro sloužilo jako byt hlásného. Střecha a ochoz věže jsou z let 1722–1725. V letech 1520–1526 bylo Benediktem Riedem renesančně upraveno jižní křídlo a hlavní průčelí (tuto podobu s vysokými štíty má průčelí dnes). Po požáru v roce 1559 bylo postaveno křídlo západní a severní a Bonifácem Wohlmutem renesančně upraveno i křídlo východní (Vodičkova ul.), v němž zůstala (v 1.patře) zachována původní rozsáhlá gotická síň. Po těchto rekonstrukcích a dostavbách vznikla budova se čtyřmi křídly, arkádovým dvorem a s věží v jihovýchodním nároží.

Faustův dům je původně renesanční stavba z 2. poloviny 16. století. Ve 2. čtvrtině 18. století František Maxmilián Kaňka a kolem roku 1769 Antonín Schmidt dům přestavují do dnešní podoby. Nynější Faustův dům nese jméno od poloviny 19. století. Říká se, že tomuto jménu přispěl svojí výstředností poslední dost podivínský majitel, kaplan ze sousedního kostela, Karl Jaenig. Miloval pohřby, zajímala ho smrt a okultismus, prý vlastnil lebku a část šibenice a doma spával v rakvi, kde si ustlal na bílých poduškách. Pokoj měl prý vyzdobený černými pohřebními nápisy a hesly. Lidé z okolí ho znali a báli se ho. Roku 1902 tento dům zakoupila Všeobecná nemocnice a užívala ho. Do přízemí přestěhovala i svoji lékárnu, která tam samozřejmě v jiné podobě existuje dodnes. Jiné prameny uvádějí, že od r. 1590 dům vlastnil anglický alchymista Kelley a další majitel Mladota ze Solopysk zde prováděl chemické pokusy. Oba prý tak dali vzniknout pověsti o doktoru Faustovi. Dnes už skutečnost, proč vlastně tento dům získal Faustovo jméno, těžko zjistíme a důvodů konec konců mohlo být více. Spojenecký nálet dne 14. února 1945, jeho zápalná bomba tehdy prorazila střechu Faustova domu, propadla druhým a prvním patrem a vznikl rozsáhlý požár. Budovu se však podařilo zachránit. Dnes je součástí Fakultní nemocnice a dům je veřejnosti nepřístupný.

V roce 2005 Prahou otřásla událost při níž 13. září David Lubina obtěžoval v parku na Karlově náměstí mladou ženu. Všiml si toho Michal Velíšek, který byl na procházce s roční dcerou v kočárku. Ženy se zastal a útočník po něm dvakrát vystřelil. Velíšek zraněním podlehnul. Byl usmrcen nevinný člověk, který se postavil na obranu jiného člověka, s tímto příběhem si spojuje mnoho lidí mé generace park Karlovo náměstí stejně jako si generace mé babičky spojila park s tragédií smrti nevinných lidí v protileteckém krytu.

Všichni technici ocení, že České vysoké učení technické v Praze dne 12. prosince 2007 v 10.00 hodin slavnostně otevřelo nově zrekonstruované prostory na Karlově náměstí. Je zde nově zrevitalizovaný hlavní vestibul v budově A na Karlově náměstí a vznikly zde nové prosklené vchody, vrátnice a turnikety . Rovněž byl vybudován nový vchod přímo ze stanice metra Karlovo náměstí. Byly rekonstruovány i halové laboratoře Ústavu materiálového inženýrství Fakulty strojní ČVUT v budově B.V objektu E, který využívá Fakulta elektrotechnická ČVUT, byla zrekonstruována posluchárna K1. Jedná se o historickou posluchárnu z r. 1905, kde se i po této rekonstrukci dochovaly původní dekorativní a architektonické prvky, které byly skloubeny s nejmodernější audiovizuální technikou. Prostory budou sloužit pro výuku, pro slavnostní shromáždění a pro vědecké konference, které mohou být přenášeny pomocí internetu všude po světě.

Každá doba nese své události a všechny doby nedávné tady spojuje úžasný vykotlaný strom, platan javorolistý, zákonem chráněný, majordomus místa, který po generace zdobí park svojí neodolatelnou krásou a mohutnou rozložitostí, koukněte na jeho fotografie a potěšte své srdce.

A až někdy navštívíte hlavní město, nezapomeňte přijít na Karlovo náměstí a pohladit jeho drsnou kůru, běžné denní starosti pak připadají člověku nicotné. Lidé přicházejí a odcházejí, gigant zůstává a shlíží na to lidské mravenčení dole pod sebou.