Autor: administrator

Toto novodobě upravené torzo městského veřejného parku najdeme v Praze 8 u Muzea hlavního města Prahy, mezi ulicemi Sokolovská, Ke Štvanici, Křižíkova a Těšnov, nedaleko metra Florenc, trasa B a C. Park přišel o své jméno. Pod názvem Švermovy sady na něj vzpomínají už jen pamětníci. Parčík má výměru 0,9 ha, řadí se k nejmenším parkům v Praze a leží v nadmořské výšce 190 metrů. Neslouží k odpočinku nebo pobytu, je pouze průchozí a pěší spojnicí. Jeho polovina představuje předprostor muzea.

Park byl vybudován v letech 1880 až 82. V letech 1896 až 1898 byla v parku postavena honosná novorenesanční stavba muzea. Otcem ideového návrhu byl Antonín Wiehl, plány pro stavbu udělal architekt Antonín Balšánek. Roku 1974 byla postavena severojižní magistrála a díky ní se rozloha parku výrazně zmenšila. Zmenšování tím pouze započalo. Další část parku byla ukrojena pro výstavbu metra B, stanice Florenc a poslední část zelené plochy zabralo v 90. letech místo pro provozovnu rychlého občerstvení Mc Donald.

Z původního parku, kde kdysi byl bazén s vodotryskem, okrouhlý rozměrný záhon, pomník na počest padlých vojáků a socha českého lva, zbylo jen torzo, v němž nelze najít nic z původní kompozice. Zůstala jen osová přístupová cesta k budově Muzea. Na straně cesty jsou umístěny dvě mozaiky z oblázků a podél cest je z obou stran záhon růží. Jsou lemované stříhaným plotem ze zimostrázů. Středem parčíku vede asfaltová spojnice Tišnova se stanicí metra Florenc, ve spodní části je umístěn objekt vyústění klimatizace metra, okolo je travnatá plocha s několika stromy.

Socha Českého lva, která zde kdysi stála je nyní instalována v Chotkově ulici na Hradčanech v ostré zatáčce silnice naproti Jelenímu příkopu. Sochu kdysi pro Švermovy sady zhotovil Josef Max. Při stavbě magistrály byla přenesena na novoměstské hradby a v 60. letech sem do zatáčky. Je to heraldický dvouocasý lev s českou královskou korunou na hlavě a byl vytvořen na podnět hraběnky Elišky Šlikové k uctění památky padlých vojínů při italském tažení 1848 – 1849.

Vypadá to, že park zaniknul a přece je tady. Chodí skrz něj nebo okolo něj stovky lidí denně, ale pokud si zadáte jeho název na mapy.cz, objeví se hláška: Pro zadaný dotaz nebylo nic nalezeno. Praha je živý organismus, některé parky zanikají a vzpomenou si na už jen pamětníci, jinde se rodí a vznikají nové…ty, které budou znát naše děti.

Park před Invalidovnou

Tuto bez omezení přístupnou plochu zeleně najdeme na Praze 8 v Karlíně mezi budovou Invalidovny a Sokolovskou ulicí. Místo má rozlohu 1,34 hektaru a leží v nadmořské výšce 186 metrů.

V letech 1731 až 1737 zde byla na popud a za financování z nadace Petra Strozziho ze Schrattenthalu postavena azylová budova pro válečné invalidy, hlavně pro invalidní vojáky rakouské armády. Sám hrabě Strozzi byl úspěšný diplomat ale i válečník a vysloužilec, který už roku 1658 po té co utrpěl těžká zranění v boji s Turky přišel na myšlenku takovýto objekt financovat. Muselo se však čekat na dožití jeho matky i manželky. Sám zemřel roku 1664 ve svých 38 letech. Darování peněz do nadace z prodeje svých tří statků podmínil právě dožitím matky a manželky v nemovitostech. S přípravou výstavby Invalidovny bylo tedy započato až po smrti jeho ženy roku 1714. Vzorem pro nový objekt měl být velkolepý objekt Hôtel des Invalides v Paříži postavený Ludvíkem XIV. Původní projekt vypracoval vídeňský dvorní architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu, po jeho smrti projekt dopracoval a stavbu uskutečnil Kilián Ignác Dienzenhofer, ikona české barokní architektury. Ten také vyprojektoval rozsáhlou budovu s devíti arkádovými dvory. Nakonec místo devíti domů byl postaven pouze jeden z nich s jedním dvorem. Od roku 1737 sloužila Invalidovna nepřetržitě zraněným vojákům všech válek Po první světové válce ji využívali invalidní legionáři.

Po ukončení stavby se okolí nijak zvlášť neupravovalo a leželo opomenuté. Později bylo armádním cvičištěm. Až po roce 1800 bylo vysazeno šest řad jírovců maďalů. Před Invalidovnou byla od roku 1823 do roku 1896 střelnice, která pak byla přestěhována do Kobylis.V 90. letech 19. století zde byl postaven pomník Petra Strozziho od sochaře Mořice Černila a pomník vojákům utonulým při povodních 3.9. 1890, jejichž život skončil ve Vltavě při záchranných povodňových pracích. Na přelomu století začala vznikat nová úprava parku , dokončená roku 1901. Vedle těchto úprav byly založeny také sousední Kaizlovy sady.

Dlouho Invalidovna sloužila mimo jiné jako archiv Armády ČR . Zde se skladovaly dokumenty vztahující se k českým vojákům, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě, v legiích, v druhé světové válce atd. Právě tady museli po rozpadu Rakousko-Uherska vojáci z pluků, které sídlily na území Čech, žádat o potvrzení o počtu odsloužených let české vojenské úřady, aby získali vojenskou penzi.

Barokní budova dlouhodobě chátrala a nacházela se ve velmi špatném stavu. Její stav byl dále zhoršen dalšími povodněmi roku 2002 v Praze, protože se nachází v nejhůře a nejvíce postižené oblasti. Celá byla zatopena a cenné archívní materiály z archivu Vojenského historického ústavu a Národního technického muzea byly velmi poškozeny. Armáda je byla nucena přemístit do mrazíren, kde mají být uchovávány až do doby, kdy budou moci být restaurovány. Děje se tak postupně. V srpnu 2007 proběhnul tiskem článek, že se Invalidovna bude možná prodávat. Pět let po povodních tento krásný, ale velmi zdevastovaný barokní areál stále jen čeká na rekonstrukci. Budova nadále patří armádě, ve vyšších patrech sídlí vojenský archiv. Ministerstvo obrany ale již delší čas uvažuje o jejím prodeji. V roce 2008 by se archiválie měly přestěhovat do budovy bývalého vojenského gymnázia v Praze – Ruzyni.

Následně vojáci asi budovu označí za nepotřebnou. Pokud se objekt bude prodávat, hlavní město již oznámilo, že o objekt nemá zájem. Domnívá se, že musí přijít silný investor. Ministerstvo obrany odhaduje cenu nemovitosti na přibližně miliardu korun a další stamilióny si podle památkářů vyžádá rekonstrukce. Dnes je místo krásným romantickým parkem, který úhlopříčně vedené cesty rozdělují na lichoběžníková pole, v nichž jsou volně rozmístěny stromy. Najdeme tady břízy, jasany, jírovce, platany a akáty, které zjara překrásně voní. Ačkoli park je celkem upravený, kruhová prostranství pěstěná, trávník sekaný a vysázené růže tu kvetou jak o život přesto je na celé místo pohled velmi smutný. Dříve jistě krásná a unikátní budova dále chátrá, omítka opadává a omšelé stěny ztrácí ve slunci svou barvu. Jen do dáli svítí černé oko hodin se zlatými římskými číslicemi v jejím průčelí. Ty odměřují imaginárně její čas i její budoucnost.

Kaizlovy sady

Tento příjemný ale zanedbaný parčík leží na zelené ploše Karlína v Praze 8. Jeho prostor je vymezen ulicemi Sokolovská, U Invalidovny a Hybešova. Není velký, 1,69 hektaru zeleně se nachází v nadmořské výšce 186 metrů. Park je veřejnosti přístupný celoročně, zejména dětem tu slouží zdejší hřiště.

Před rokem 1823 se v těchto místech nacházely zelinářské zahrady a pole. Po postavení Invalidovny v blízkém okolí byly sousední plochy užívané jako cvičiště, následně střelnice. Až když se střelnice odstěhovala do Kobylis, byl její násep upraven a na toto místo situován čtvercový park, který byl dokončen roku 1901, zřejmě podle návrhu Julia Krýsy. Park dostal jméno po univerzitním profesorovi právníku Kaizlovi, který byl význačným politikem a obhájcem českého státního práva. Jeden čas se sady nazývaly Hakenovy, ale od 90. let 20. století nesou sady původní název Kaizlovy.

V parku najdeme sochu Vzpomínka od Břetislava Bendy. Je tady od roku 1964. Jedná se o bronzový akt sedící dívky. V zadní části sadů je možno vidět malé vybetonované jezírko, nepravidelného tvaru. V jedné části je doplněno umělou skalkou. V nejužší horní stěně je umístěn vtok pro napájení vodou. Voda v jezírku je však v současnosti pravděpodobně nejspíš děšťová. Současný stav parku je neuspokojivý, zanedbaný i když příroda si často poradí sama a bujaře roste jak ji napadne. Ke stromům, které jsou zde vysazené nepravidelně jejich vzhled patří, ale je spousta věcí, které se dají napravit a zlepšit, proto město výhledově uvažuje o revitalizaci těchto sadů.

V okolí parku bývalo rušno. Sokolovskou ulicí projížděly desetitisíce aut denně. V říjnu 2007 ale město otevřelo nový obchvat, který odvedl dopravu ze Sokolovské ulice. Pro obyvatele Karlína byl 30. říjen jedním z nejvýznamnějších dnů za poslední léta. Výjimečný byl i pro desetitisíce pražských řidičů. Město totiž otevřelo prodlouženou Pobřežní ulici na Rohanském ostrově, která významně ovlivní dopravu nejen v celém Karlíně, ale také zjednoduší cestu z centra na východ metropole. Šest set metrů dlouhá čtyřproudá silnice vede mimo zástavbu od Šaldovy ulice až zhruba ke stanici metra Invalidovna. „Auta už nebudou jezdit kolem obytných domů. Sokolovská ulice bude sloužit jen pro tramvaje a místní dopravu,“ řekl starosta Prahy 8 v roce 2007 Josef Nosek. A tak se také stalo. Od letošního jara bude v parku klid, ptáci zpívat a hlavně i slyšet…

Park na Lyčkově náměstí

Najdeme ho na Lyčkově náměstí, Praha 8, Karlín v nadmořské výšce 186 metrů na rozloze 0,42 ha. Park prošel před přelomem tisíciletí kompletní obnovou podle architektky Kateřiny Tomanové a nadále je veřejně trvale přístupný a slouží jak pro relaxaci místních občanů tak jako průchozí spojnice pro pěší.

Na prostoru dřívějšího Špitálského pole začala vznikat osada roku 1817. Byla pojmenována Karolinenthal. František I. místo nechal pojmenovat podle své čtvrté manželky Karoliny Augusty. Koncem 19. století se lidově nazývaný Karlín započal rozrůstat východním směrem až na dnešní Lyčkovo ( dříve Riegrovo) náměstí. Řešení tohoto parku už původně navazovalo na budovu školy, situovanou na jižní straně náměstí. Travnatý parter před budovou zkrášlují kruhy a ovály růží, po obvodu parku jsou obnovené aleje jeřábu, z původních dřevin tu najdeme lísky, buky, habry. Park je klidný, tichý a překrásná budova školy je jeho skvostnou dominantou.

Park na Karlínském náměstí

Praha 8, Karlín, park na výměře 1,54 ha s nadmořskou výškou 186 až 187 metrů. Stejně jako park na Lyčkově náměstí slouží pro relaxaci a jako pěší spojka. Nejdříve zde stál kostel sv. Cyrila a Metoděje ( 1845–1863), park vzniknul až v době rozvoje průmyslu v 2. polovině 19. století. Byl prvním městským parkem obce Karlín a byl dokončen až roku 1873.

Ze Sokolovské ulice je krásný průhled přes celý park až ke kostelu. Kostel dominuje celému parku i náměstí. V přední travnaté části je kašna bez vody. Mramorová kašna s dvěma kruhovými mísami nad kruhovým bazénem sem byla osazena při zřizování sadů roku 1862. Park je olemován chodníky ze všech stran. Podél východní části parku je dětské hřiště. Po obou stranách park lemují aleje z platanů javorolistých, uvnitř parku jsou lípy velkolisté. Nechybí tu ani keřové výsadby ponejvíce po obvodu parku. V letních měsících jsou lavičky plné lidí a park a hřiště zase plný dětí, místo je využíváno hojně místními Pražany k odpočinku. Pod solitéry, samostatně stojícími stromy jako je tady jerlín japonský nebo červenolistý buk lesní, polehávají studenti nebo rodiny s dětmi na malém pikniku. Hradba z alejí stromů a keřů po obvodu celého parku jsou clonou proti hluku z přilehlých ulic.

Celé Karlínské náměstí má projít v budoucnu významnou proměnou. Radnice Prahy 8 zde plánuje podzemní garáže a nad nimi zcela nový park, celkově za zhruba 60 milionů korun. Protože takovou investici nelze zvládnout z vlastních zdrojů je počítáno s využitím evropských fondů. Uvidíme v budoucnu, jak se získání financí a obnova parku zadaří. A co zbude z toho dnešního. Možná zanedlouho moje dnešní fotky budou už dávnou historií, na kterou si sotva kdo vzpomene.

Sem jsme se s dcerami nachodily hodně. Především proto, že k Libeňskému zámečku mám nostalgickou vzpomínku a také proto, že přímo naproti parku chodily dcery na jazykovou základní školu. Nejkrásnější je tady reprezentační prostor před hlavním průčelím zámečku, mírně na kopci.

Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů. Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl odhalen i Thomayerův pomník. Na zámečku se od poloviny 20. století konají svatby. Na tomhle kouzelném romantickém místě se brali moji rodiče a vdávala jsem se zde i já. Nedaleko odtud prožili svůj život dva čeští nestoři, spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 až 3. 2. 1997) ale i grafik Vladimír Boudník (17. 3. 1924 až 5. 12. 1968). Oba odešli z tohoto světa smutně. Boudník se omylem uškrtil, Hrabal vypadl z okna nemocnice, když údajně krmil holuby. Svérázný spisovatel prožil velkou část svého života nedaleko, v Libni, v ulici Na hrázi, kterou on sám poeticky nazýval Na Hrázi věčnosti. Právě tady napsal některé pábitelské knížky jako Svatby v domě a Něžný Barbar.

První zmínka o Libni je už z roku 1363 a ku městu Praze byla připojena v září 1901, a to předtím byla od roku 1898 samostatným městem. Ulice Na hrázi vznikla v 18. století na hrázi rybníka, který sahal přes celou dolní Libeň až za automat Svět pod libeňským zámečkem. Pražští primátoři, kteří kdysi měli zámeček za letní sídlo, pluli prý v ozdobných lodičkách po tehdejším rybníku až k ulici Na hrázi a mávali vstříc svým voličům.

Ale vraťme se k počátkům, k původně lesnatému vrchu, zvanému Okrouhlá hora. Tady, za vlády Karla IV. stála tvrz a lesy v širokém dalekém okolí ustupovaly vinicím, které na tomto místě zakládal patricijský rod Rotlevů ze Starého Města pražského, jemuž pozemky patřily až do roku 1437. Majitelé se pak střídali do doby, než místo gotické tvrze stanul na místě zámeček, který nechala postavit Eliška Hoffmannová provdaná za Fridricha z Černhausu. Roku 1608 tady byl uzavřen tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Matyáš podporován moravskými i rakouskými stavy chtěl se zmocnit bratrova trůnu a tažení zastavil po Libeňském míru jen proto, že se Rudolf II. vzdal v jeho prospěch Uher a ještě mu zajistil nástupnictví v Čechách. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století bylo zde již výše zmíněné letní sídlo pražských primátorů. V letech 1769 až 1770 byl rokokově přestavěn podle Jana Prachnera. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel , že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu nezvedených dětí a tak se za pomoci profesora Saura také stalo. V okolí zámku byly zpustošené plochy, které byly tou dobou revitalizovány. Do zámecké zahrady bylo vysazeno na pět set ovocných stromů.

Ústav pro mravně narušenou mládež ve věku od osmi do osmnácti let se jmenoval Pražská vychovatelna. Sloužil 55 chovancům a byla zde obecná a pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Počátkem 20. století došlo k další stavební úpravě pod vedením stavitele Bartoňka. Malby ve Velkém sále i v ostatních interiérech restauroval r. 1909 Jakub Obrovský. Ani dnes nikdo nepřehlédne pomník při úpatí parku JUDr. Jana Podlipného, českého vlastence, starosty hlavního města Prahy a prvního starosty České obce sokolské.Tento pomník v nadživotní velikosti byl slavnostně odhalen roku 1935. Jeho autorem je akademický sochař prof. Jaroslav Brůha.

Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven pro účely svatební síně. Později zde sídlil Obvodní národní výbor Prahy 8. Teprve v r. 1996 – 97 byly znovu prováděny náročné rekonstrukce celého objektu, i fasáda opět změnila kombinaci barev. V interiéru obřadního sálu a přilehlých prostorách byly provedeny úpravy dle návrhu architekta Pavla Kolíbala. Při této rekonstrukci byly v předsálí pod omítkou objeveny dosti rozsáhlé nástěnné malby z počátku 18. století, jejichž obnova byla svěřena restaurátorkám Renatě Drahotové a Dominice Machačové. Zajímavostí je, že v současné době lze na jediném místě v Praze uzavřít civilní i církevní sňatek pod jednou střechou , a to v Libeňském zámku ve Velkém sále sňatek civilní a ve vysvěcené a zrestaurované zámecké kapli církevní sňatek. V kapli se také ojediněle koncertuje.

Když se roku 1898 Libeň stala samostatným městem, byl tady podle návrhu Františka Thomayera vybudován novokrajinářský park. Ten je utvořen z menší části krásnými terasovými partiemi na jižní straně zámečku a z větší části leží na velkých plochách na severozápad nad zámečkem. Na odkrytých skalách je alpinum. Před zámečkem, zejména na jaře nepřehlédneme kvetoucí sakury, magnólie a tvarované tisy červené. V zadním traktu parku jsou cesty vedené po vrstevnicích a vyhlídky na Prahu, na Libeňský ostrov a na Vltavu. Střídají se zde stromy mnoha druhů, listnáče i jehličnany.

Na své si v těchto sadech přijdou i děti. Rybářská loď se dvěma skluzavkami na cvičení rovnováhy, pro šplh, schody, pískoviště, kolébačky jako pes, koník, čtyřlístek, kolébačka vahadlová je nenechají v klidu. Oplocené hřiště se nachází v parku mezi hlavní pěšinou a přírodním valem. V přilehlém okolí je zbudováno také hřiště na petangue.

Obě dcery ještě zažily slavnostní otevření školní naučné stezky Thomayerovy sady, které proběhlo 20. září 2006. Zúčastnil se ho i starosta Prahy 8 Josef Nosek, čímž potvrdil význam celé události. Přítomni byli i další zástupci městské části Prahy 8. V hojném počtu přišly děti jak z jazykové školy spolu s ředitelkou Irenou Lhotkovou a autorkou stezky, učitelkou Dominikou Dobrylovskou, ale byly pozvány i děti z jiných základních škol a probíhaly tady soutěže o ceny a radovánky.

Zamýšlená stezka je v mnoha směrech výjimečná. Není to jen proto, že se jedná o první školní naučnou stezku, ale i proto že může být využita pro výuku základních i středních škol jako doplnění či zpestření učiva o životním prostředí, organismech, geologii či historii, čímž plně uspokojuje současné požadavky moderního školství. Naučná stezka má 20 informačních panelů, které se vztahují k nejrůznějším tématům, většinou přírodovědným. Nechybí tu však ani historie Libně s jejími významnými stavbami a panel připomínající dalšího významného občana Libně, spisovatele Eduarda Štorcha, který usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Skutečnou školu v přírodě prakticky vyzkoušel v letech 1926–1930 ve své proslulé Dětské farmě, kterou vybudoval z vlastních prostředků na Libeňském ostrově. Děti vodil o nedělích po okolních krásách přírody, vedl skautský tábornický oddíl, učil děti bruslit, lyžovat a plavat. Ani jeho osud nebyl lehký, po vážném úrazu Eduard Štorch částečně oslepl a roku 1939 odešel do penze. Ani tyto ztížené podmínky mu nebránily, aby se v dalších letech mohl věnoval literární tvorbě pro děti a mládež.

Na panelech naučné stezky najdeme i informace o povodni 2002 a protipovodňových opatřeních. V Thomayrových sadech, na louce u studánky, kde ústí Rokytka do Vltavy se také každoročně pořádá dětský den, loni byl již šestnáctý v pořadí a pořádá ho místní TJ Sokol Libeň. Vždy to byly dny plné her a soutěží a rozzářených dětských očí. Mimoděk to vypadá , že náhodou zde pokračuje jak tradice tak myšlenka Eduarda Štorcha, umožnit pražským dětem co nejvíce radostného sportovního vyžití v lůnu přírody, která se na těchto místech po staletí udržela dodnes.