Autor: administrator

Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské hradby leží pečlivě pěstěná zahrada o výměře 1,06 hektarů, v nadmořské výšce 210 až 234 metrů. Obklopuje vilu, kterou nechal postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář. Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. A tak se zde vystřídali již Karel Kramář, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Někteří zde bydleli, jiní využívali prostory jen občasně.

Karel Kramář zakoupil pozemek roku 1911 a nechal zde postavit dům pro svou manželku Rusku Naděždu Nikolajevnu. Celkem pro ni nechal postavit tři vily, jednu na Krymu, druhou tuto a třetí ve svém rodišti ve Vysokém nad Jizerou. Při koupi se zavázal, že budova bude pouze jednopatrová, aby nenarušovala panorama Hradčan. Tyto pozemky včetně onoho inkriminovaného původně roku 1911 vykoupilo město a jeho plánem bylo udělat zde parkové úpravy a připojit ho k Letenským sadům. Změnu v záměrech obce prý způsobila velmi vysoká nabídka na koupi tohoto pozemku a to tehdejších 50 kč za 1m2. Po získání pozemku Kramář zadal projekt vídeňskému architektovi Friedrichovi Ohmannovi. Vilu pak postavili pražští stavitelé pan Čánský a pan Hošek. Zahrada byla svěřena roku 1913 našemu nejlepšímu zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Jak dům tak zahrada byly ve vzájemné harmonii pojaty částí novobarokně a částí secesně. Došlo k dokonalému prolnutí.

Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Většina z nich sloužila od počátku reprezentačním účelům. Vybavení interiéru si vzala na starosti paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky. Autory výzdoby tak byli Češi – profesoři Umprum Celda Klouček a Jan Beneš, Karel Štipl a další. Součástí areálu jsou ještě dva menší domky pro personál. Stavba trvala 4 roky Není tajemstvím, že byla zařízena velmi luxusně. Například jen pracovna Karla Kramáře se stropem vysokým 7,5 metru měla pracovní stůl potažený pravou buvolí kůží.

Po smrti Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Ta později pronajala vilu Národní galerii. Po roce 1948 ale byla společnost rozpuštěna a vila se dostala do rukou státu. Od roku 1952 byla pod správou komunistického Úřadu předsednictva vlády a postupně ztrácela na své honosnosti, stárla a chátrala. Až v letech 1994 až 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Po ní slouží vila jako rezidence předsedy vlády České republiky.

Zahrada obklopující Kramářovu vilu je upravena ve stylu francouzského parku, který je položen na severojižní ose. Cesta je z obou stran lemována impozantním stromořadím javorů mléčů s kulovitými korunami. Z jižní strany domu je situována terasa, ze které je úchvatný výhled na Prahu a její mosty. Odtud se dá dvouramenným schodištěm sejít o úroveň níže mezi opěrnou zeď terasy a opěrnou zeď někdejšího opevnění. Zahradě dává punc motiv mašle, který Thomayer rád používal. Do imaginární mašle jsou uzpůsobeny cesty v zahradě, které podporují intimitu východní části zahrady. Najdeme zde buky letní, duby letní, lísky, jeřáby, cedry i modříny. Krásné jsou i jedle ojíněná a jedle obrovská, které zahradu provoní spolu s dalším množstvím nižších dřevin a keřů. Široko daleko odtud na jaře voní šeříky.

Kramářova vila, rezidence českých a československých premiérů, byla 28. září 2006 zpřístupněna veřejnosti. Den otevřených dveří zahájil předseda vlády Mirek Topolánek, který sídlo vybudované prvním československým ministerským předsedou Karlem Kramářem využívá k pracovním schůzkách a jednáním. Zájemci se mohli do vily s jedinečným výhledem na Prahu podívat od 9 do 16 hodin a oslavit tak Den české státnosti připomínající svatého Václava. Poprvé tak byly veřejnosti zpřístupněny i místnosti, které obývají premiéři. Součástí prohlídky historicky i architektonicky zajímavé stavební památky byl výklad o historii vily a o jejím prvním majiteli Karlu Kramářovi. Roku 2006 vila přivítala dokonce zpěváka Karla Gotta, který zde vedl rozhovor s panem Paroubkem a téhož roku v říjnu zde byla na návštěvě MISS WORLD Taťána Kuchařová na setkání již s Mirkem Topolánkem. Je vidět, že v Kramářově vile probíhají i příjemná setkání, nejen závažná jednání. Úplně poprvé se ale lidé mohli podívat do části Kramářovy vily 28. října 2005, kdy byl premiérem Jiří Paroubek.

Rezidence českých premiérů se otevřela veřejnosti znovu první červnový týden 2007. Konala se zde výstava, která dokumentovala rodinný život prvního československého premiéra Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy. Od Kramářovy smrti uplynulo sedmdesát let. Návštěvníci mohli shlédnout osobní předměty i archivní dokumenty. Nejcennějším předmětem k vidění byl diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Jeho součástí je totiž jeden z největších zasazených diamantů ve střední Evropě. Návštěvníci se také dozvěděli, že za první republiky nesla vila nemilé přízvisko, a to „vzdorohrad“ . Bylo to kvůli napjatým vztahům mezi Kramářem a prezidentem Masarykem.

Ve vile bydlel naposledy Vladimír Špidla, jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek se nastěhovat nechtěli, využívali však prostory ke schůzkám a jednáním.

Zahrada vily sice dýchá souhrou barev i vůní, ale nikdo si ten dům nezamiluje, protože pobyt v něm je vždycky jen na chvíli. Dobře to vystihla už paní Viktorie Špidlová, která brala místo jako přechodné a neměla při stěhování sebemenší náznak smutku. S tím, že jí Kramářova vila nikterak nepřirostla k srdci, se nikdy netajila. Dobře věděla, že jde o chvilkovou záležitost, a tak si slíbila, že se zde nebude na nic vázat. I tak si podle jejích slov v nádherné ale cizí vile nad Prahou našla koutek, kde ráda trávila volné chvilky. „V obývacím pokoji byl gauč, kam jsem si ráda lehla s knihou a naším Maximem,“ přiznala své oblíbené místo k relaxaci.

A tak se v domě střídají lidé i sny, naděje i touhy a skutečná realita.

Náměstí leží mezi ulicemi Moskevská, Tolstého, Madridská a Slovinská v Praze 10 ve Vršovicích. Jeho výměra je 1,78 hektaru a nachází se v nadmořských výškách 213 až 226 metrů.

Málo kdo ví, že toto náměstí stojí na pozemku bývalého hřbitova již od roku 1910. Svůj název dle básníka, prozaika, novináře a cestovatele, který se proslavil svými krásně fantastickými příběhy pana Broučka, nese od počátku svého založení. Podle Čecha bylo vůbec pojmenováno mnoho ulic po celém Česku. Má svůj Čechův most a v Praze dokonce dva parky. Jeden na stejnojmenném náměstí a k tomu ještě pražské Sady Svatopluka Čecha v Praze Vinohradech. Hodně Pražanů si je pletlo.

Roku 1929 až 1930 byl v horní třetině náměstí vybudován kostel sv. Václava, zcela jistě nepřehlédnutelná dominanta jak náměstí, tak celého okolí. Byla realizována dle projektu architekta Josefa Gočára, který spolupracoval s Aloisem Wachsmanem . Právě tento kostel je spolu se souborem rodinných vil na Babě (1929 až 1930) jeho nejlepším konstruktivistickým dílem. Vitráže v kostele jsou od Josefa Kaplického, křížová cesta od Bedřicha Stefana. Plastiky pro postranní oltáře udělal Josef Kubíček, Karel Pokorný a Václav Vosmík. Kříž hlavního oltáře Čeněk Vosmík.

Gočárův návrh zvítězil až v druhém kole soutěže. Převzal užití prosklené stěny od Wachsmana a Smetany v závěru presbytáře a parabola ovládla celý kónický, lehce se sbíhající prostor. Tento motiv umožnil Gočárovi logicky zasadit všech pět oltářů na pohledové osy interiéru. Nakonec ještě architekt obohatil siluetu kostela o svůj oblíbený prvek stupňovité pyramidy jak v úrovni podlahy, tak ve sféře střechy. Stupňovité uspořádání mělo zdůraznit aktivitu ducha. Vzniká tak ojedinělá železobetonová, stupňovitě komponovaná stavba kostela sv. Václava s průčelní věží vysokou 80 metrů.

Katolický konstruktivistický neboli funkcionalistický kostel nic nepředstírá, nic nevnucuje, je strohý, bez zdobení, čistě duchovní. Otvírá se duši stejně jako světlu. Má mohutné prosklené plochy oken, které až téměř divadelně osvětlují presbytář. Pro věřící je tady široký prostor, který stoupá do výšin, představuje svobodu a volnost. Kostel sám je na vrchu náměstí, pod ním několikero schodišť a níž sestupující prostranství. Kostel jakoby otevírá náruč věřícím. Dílo mělo být podle původních Gočárových plánů ještě monumentálnější. Nikdy nedošlo k jeho úplnému dokončení podle původního návrhu. Původně měla být za kostelem další budova, před kostelem monumentální schodiště s bazénem pod ním, výrazným vodním prvkem a další schodiště. Kvůli nedostatku financí bylo ale zbudováno jen dočasné schodiště a až v letech 1980, kdy se nástupem ke kostelu zabýval architekt Pazderka, byla zbudována dvě paralelní schodiště. Místo vodní plochy je ale plocha vegetační. Svažitý terén je členěn terasou. Systém cest je veden tak aby se sbíhaly k vyústění schodišť.

Po okrajích náměstí jsou vysoké staré stromy, buky lesní a platany javorolisté. Na obou stranách parku jsou kruhové prostory pod stromy osazeny lavičkami. Lavičky k odpočinku se nachází také ve středové části mezi schodišti. Po větší části parku na jeho obvodu je alej z lip malolistých.

Zajímavý je důvod, proč jsou tu zrovna červené buky malolisté. Gočárovým záměrem totiž bylo přenést červenou barvu nejen do interiéru kostela, do jeho presbyteria, ale také do exteriérů v parku, proto tu jsou právě buky se svojí lesní až vínově červenou barvou listí.

Kostel u sv. Václava má svoji farní kroniku, v ní mimo seznamu bohoslužeb a dalších akcí zde konaných, najdete i fotografie všech kněží od sv. Václava, kteří zde sloužili od jeho založení dodnes. V neděli 27.1. 2008 sloužil v tomto kostele mši dokonce kardinál Miloslav Vlk. Na tuto mši přijal pozvání i starosta Prahy 10, MGr. Vladislav Lipovský.

Park na náměstí Svatopluka Čecha je veřejnosti přístupný bez omezení. Lidé ho využívají často jako spojnici pro pěší stejně tak jako shromaždiště před kostelem, ale i k běžné relaxaci na lavičkách a k procházce mezi zelenými plochami v celém okolí kostela.

Heroldovy sady najdete v Praze 10 ve Vršovicích v prostoru mezi ulicemi Kodaňská, Holandská a Vršovickým náměstím. Má výměru 1,43 hektaru a leží v nadmořských výškách 224 až 235 metrů.

Je de facto rozdělen na parky dva. Jeden je udržovaný s dětským hřištěm a krásnými prostornými travnatými plochami, uzavíratelný a ohraničený železným plotem. Druhý je v okolí bývalého zámečku ve stavu výrazně horším. Dnes je užíván relaxačně a jako pěší komunikační spojnice. Před zámečkem, který je momentálně v rekonstrukci je ale řada bezdomovců a pod zámečkem uzavřený prostor, na kterém se nachází zcela zničená fontána a její okolí je zhusta zarostlé plevelem. Vede k ní dvouramenné schodiště podél něhož jsou lavičky.

Ve 14. století jako na mnoha jiných místech dnešních parků byly vinice a část byla v majetku řádu německých rytířů. Majitelé území se střídali až roku 1842, kdy Jindřich Rangheri (syn italského usedlíka v Praze) koupil místo od barona Jakuba Wimmera. Ten měl velkolepý plán a peníze. K tomu a do vínku od svého otce dostal zálibu v motýlech a entomologii a rozhodl se pro chov bource morušového a plánoval tady založit hedvábnickou manufakturu. Protože měl peněz opravdu dost, přikoupil ještě sousední Špendlikářku a pro chov tohoto vzácného motýla začal stavět pavilon a nechal vysázet po okolí dvě stě vzrostlejších morušovníků. Pozemky spojil a nechal ohradit a dvě propojené dvoupatrové budovy, které zde vyrostly, byly nejvýstavnější z celých Vršovic. Když Jindřich Rangheri po letech zemřel, dědicové usedlost prodali dalším majitelům a ti zase dalším až roku 1877 začala budovy najímat vršovická obec pro dívčí školu a nevyužitou část na letní byty pro Pražany.

V letech 1844 až 5 vznikla první část parku na místě tehdy zpustošené zahrady usedlosti Rangherky. Roku 1885 byly Vršovice povýšeny na městys a v parku se konaly velké slavnosti, na které Vršováci dlouho vzpomínali. Od těch dob se tam tyčí kamenný jehlan. Již v letech 1892 až 3 byl ale nový park ze severní strany částečně zastavěn budovami škol, dívčí i chlapecké. Roku 1899 došlo i k rekonstrukci budovy někdejší Rangherky a k úpravám v jejím okolí. Byly odbourány zdi oddělující prostor od náměstí a na svahu bylo zbudováno dvouramenné schodiště a následně pak celý svah upraven. K této části parku ještě byla připojena Špendlikářka a též upravena. Dnes je tato část prostranství pod původním dvouramenným schodištěm v pořádku, nachází se pod ní rozlehlá sečená louka.

Druhá, mladší část parku vznikla podle městského zahradníka Františka Zítka roku 1905 až 6 a současně byl upraven i park starší. Na severní straně bylo zbudováno i menší hřiště. To všechno se nazývalo jedním jménem Městský sad. O nebývalý rozkvět Vršovic se zasloužil jeho starosta Herold a tak po jeho smrti bylo místo pojmenováno po něm. Před areálem škol v Estonské ulici je dokonce pomník vršovického starosty JUDr. Josefa Herolda. Na památku jeho osoby byla do parku vysazena také lípa. V letošním roce se dožila 100 let a její zdraví není úplně nejlepší. Proto pár metrů od ní byla vysazena lípa nová, kterou zasadil sám pan starosta a maminky z Prahy 10.

Do 1. světové války byly zbourány budovy Špendlikářky. Zajímavostí parku je, že roku 1926 rostla mezi květinami v záhonech i skupina banánovníků, které prý i kvetly. Ze stromů dnes najdeme v parku javor mléč, lípu malolistou, borovici černou, smrk pichlavý, jasan ztepilý, trnovník achát, jerlín japonský.

Praha 10 rozjela akci „Strom za každé nové dítě“, která nabízí možnost rodičům narozených dětí vysadit potomkovi strom. Je nabízena rodičům při vítání občánků. Pokud rodiče nemají o nabídku zájem, není strom za občánka vysazován. V loňském roce bylo vysazeno prvních dvanáct stromů právě v tomto centrálním parku Heroldovy sady. Deset nových stromů za nové občánky bylo vysazeno právě v krásně upravené části parku za oplocením. Jedná se o stromy u nás běžných druhů jako jsou lípy, červenolisté buky a červenolisté javory, buky a líska. Dva stromy jsou v druhé části parku, která na svou revitalizaci v budoucnu po dokončení oprav zámečku teprve čeká.

Část sadů byla průběžně rekonstruována od poloviny 90. let 20. století do července 2001. Během této doby vzniklo dětské hřiště, byla obnovena zeleň a upravená část parku byla oplocena. Bylo zřízeno i parkoviště v Kodaňské ulici. Radnice Prahy 10 na tuto část obnovy vynaložila kolem třinácti milionů korun a probíhala ve 4 etapách.

V rámci obnovy sadů tady pod zámečkem (v neoplocené části sadů) vznikla i dnes zcela poničená stupňovitá fontána, kdysi s krásně upraveným okolím. Byla vytvořena podle návrhu Ing. Pavla Šimka z projekční kanceláře Florart. Realizována byla v letech 1997–1999. To co z ní a z jejího okolí zbylo k dnešnímu dni je smutné. Autora tohoto velmi krásného díla je mi líto. Dnes je vše zničené, počmárané sprejery a zarostlé bujnou vegetací, která nebyla po mnoho let udržována.

Fontánu tvořilo několik kruhových a polokruhových bazénků. Vrcholila válci o nestejném průměru, po nichž stékala voda. Do válců jsou zapuštěny segmenty z hlazeného mramoru. Fontána prý již od svého spuštění trpěla častými poruchami. Snad proto je již několik posledních sezón stále mimo provoz. Navíc byla ze zámečku vykradena celá elektronika. Její rekonstrukce by byla příliš nákladná a bez záruky.

Nyní jsou zpracovány již nové projekty ohledně prostorů v zámku a okolí, které učiní po rekonstrukci z bývalého zámečku malý skvost Vršovic. Po znovu zprovoznění zámečku je v něm plánována veřejná knihovna, obřadní síň, prostory pro Radnici Prahy 10, hotel a restaurace ve druhé části. Místo fontány je plánován bazén a místo je určeno k vybagrování i s fontánou. V porovnání s tím co vydržela např. Medvědí fontána, byl život této doslova jepičí. Zanedlouho z ní zbudou jen fotky pod článkem.

Tento park najdeme v Praze 9 Prosek mezi ulicemi Vysočanská, Jiřetínská, Jablonecká a Prosecká na výměře 11 hektarů v nadmořských výškách 288 až 295 metrů.

První písemné zmínky o Proseku jsou již z 10. století, kdy byl v těchto místech založen kostel sv. Václava. Bylo to u staré obchodní cesty mezi Prahou a Boleslaví a dlouho byl právě tento kostel místní dominantou. Název místa Prosek, dříve Prosík, dle etymologie souvisí s tím, že tudy už kdysi dávno vedla „prosekaná“ cesta na sever. Od ledna 1922 je Prosek částí Prahy 9. Pod vedením architekta Růžičky tady od roku 1965 až do roku 1977 probíhala výstavba mohutného sídliště, které bylo první v rámci tzv. Severního města. Původní jádro sídliště tvořilo 10 976 bytových jednotek, později byla zástavba rozšiřována na západ, východ a severovýchod.

Park je také poměrně mladý, realizovaný právě při výstavbě tehdy nové obytné čtvrti v 70. letech 20. století na severu Prahy, kdy zde vznikalo sídliště se stejnojmenným názvem Prosek. Úplně původně tady byla vymezena pro park plocha 23 hektarů. Bylo počítáno, že bude v centru především společenských a kulturních objektů. Roku 1968 byl v architektonic­ko–krajinářské soutěži řešení tohoto místa vybrán jako vítězný projekt, projekt architekta Otakara Kuči.

V polovině 80. let autor zpracoval projektovou dokumentaci na plochu 11 hektarů. Realizace projektu probíhala postupně během let 1976 až 1983. Byl tady vytvořen park v duchu anglických krajinářských parků, jehož hlavním motivem jsou vodní kaskády, fontány, rybníčky, potoky. Soustava vodních ploch a vodotečí měla délku 400 metrů. Poslední roky byl ale vodní systém kvůli špatnému technickému stavu nefunkční a tak bylo rozhodnuto o oživení a znovu zprovoznění.

Nyní probíhá první etapa, která by měla být zakončena letos v létě. Větší část parku by měla být v původním a stejně krásném stavu, v jakém se nacházela při svém založení. Samozřejmě, že další části budou ošetřeny tak, aby odpovídaly dnešním požadavkům doby. Sám architekt Kuča říká, že při navrhování struktury cest si sám bedlivě všímal, kudy vedou vyšlapané cestičky, takové prsty k zastávkám MHD a na tom založil celou koncepci parku. Další koncepcí byla inspirace jednoduchou českou krajinou, proto zde nejsou žádné cizokrajné stromy, ale obyčejné jírovce, lípy a jeřáby. Na renovaci tohoto parku přispějí kromě státního rozpočtu a rozpočtu hl. města Prahy i dotační fondy Evropské unie. Jen rekonstrukce vodoteče je plánována na cca 37 milionů korun.

V parku se nachází dětské hřiště a nedaleko rondelu socha Jiřího Wolkera, básníka touhy, prozaika i dramatika. Muže, který zemřel ve věku svých 24 let na zákeřnou tuberkulózu. V této části Prahy 9 pokračovala výstavba metra. Dvě nové stanice, Střížkov a Prosek, byly otevřeny letos. Také masivní výstavba, která zde probíhá už řadu let, úplně mění vzhled tohoto sídliště. Díky prodloužení trasy C metra až do Letňan vzniká na sídlišti Prosek nejen řada nových jednotlivých budov, ale celých obytných komplexů i nová obchodní a administrativní centra. Proto autor původního projektu, Otakar Kuča, zpracoval návrh revitalizace parku už roku 2005 v části nad tubusem metra. Revitalizaci celé plochy parku zpracovával během roku 2006. Byl to velmi rozumný počin Městské části Praha 9, že zadala znovuobnovení parku jeho tvůrci. A tak se můžeme těšit na nové sítě cest s živičným povrchem namísto asfaltu a mobiliář – nové lavičky i odpadkové koše, ale hlavně na obnovu vodních ploch s kaskádami a vodotrysky a samozřejmě na novou výsadbu keřů a rostlin. Obnovy se dočká i původní rozárium, kde najdeme odpočinkový prostor s lavičkami a záhony růží. Vše umocněno tvarovaným živým plotem.

Před revitalizací samozřejmě musely proběhnout také práce demoliční, odstranění přestárlých stromů i s kořeny apod. Park nebyl uzavřen, protože hlavní cesty parku spojují různé části sídliště, ale jsou zde plochy značené jako staveniště, kam je vstup nežádoucí.

Většina původních vzrostlých stromů zde zůstala a najdeme tady lípy malolisté, velkolisté i stříbrné, duby jak zimní tak letní, i červené, javory mléče, jírovce maďaly, habry obecné a další. Jehličnany jsou zastoupeny borovicí lesní a černou, tisy červenými a modříny opadavými. Vodní toky jsou oživené vrbami, plazivou a sivou. Jedná se o vrby nízké, aby nebránily v různých pohledech a průhledech. Přesto některé z nich narostly místo do výše jednoho metru až do metrů dvou. Prý proto, že si ty původně vysazené vrby braly vlhkost z odpařování z vodní hladiny. Sám autor je prý nejvíce pyšný na rondel, kruhové jezírko s ostrůvkem, na němž jsou vysazené lípy.

Já jsem jako Češka pyšná na autora, který nejen park založil, ale i po mnoha letech upravil tak, že jde s dobou a ladí s novou moderní zástavbou. Nejkrásnější na tom je, že se sám autor, český krajinářský architekt, dožil chvíle, kdy jsou v jeho parku vzrostlé zdravé stromy a bohatý park znovu ožil. A ožije ještě více, až se spustí do vybetonovaných nádrží voda a park se zaplní malými dětmi i dalšími lidmi ze sídliště – začne mít svůj denní rytmus, prostě žít. Mně osobně právě ten park přijde jako jediné místo tady, kde bych mohla na čas spočinout. Otakar Kuča je autorem úprav Františkánské zahrady, okolí stanice metra Malostranská a nejkrásnější zámecké zahrady v Praze Troji. Projektoval i ústřední kolonádu v Mariánských lázních nebo zámeckou zahradu v Kratochvíli, samé krajinářské skvosty. Určitě bude stejným skvostem po jeho úpravách i sám Vyšehrad, na kterém pracuje v současné době. Zajímavostí sídliště Prosek je, že tady v minulosti bydlel současný prezident Václav Klaus.

Dnes se stal Prosek vyhledávaným místem investorů právě díky nově otevřeným stanicím metra. Ceny pozemků se tady z nedávných 1500 Kč za metr čtvereční vyšplhaly až na 8000 Kč. Prosek už nebude pražskou periferií, zvanou ubytovna Prahy. Výstavba na Proseku nemá svým rozsahem v hlavním městě srovnání. Do několika let na sídlišti přibudou tři tisíce bytů, 20 tisíc metrů čtverečních kanceláří a obchodů, ale i tisíce parkovacích míst. V příštím roce bude dokončen projekt Prosek Point čítající tři osmipodlažní budovy, který poskytne pracovní příležitosti 1200 lidem.

Projděte si Prosek a uvidíte Prahu budoucnosti, skutečné velkoměsto. Nevím jak vy, ale já ještě ráda uteču do úzkých malebných uliček staré dobré Prahy, do historického centra, do srdce starých dávných časů pod noční rozsvícené lucerny a nostalgicky zavzpomínám na doby dávno minulé.

Tento rozlehlý, krásný a velmi upravený park najdete v Praze 9 ve Vysočanech. Leží mezi ulicemi Sokolovská, Rubeška a Podvinný mlýn.

I když historie Vysočan sahá mnohem dále, jedním z mezníků pro ně byl rok 1896, kdy byl započat provoz Křižíkovy elektrické tramvaje a Vysočany se tak přiblížily Praze. To se odrazilo v jejich dalším rozvoji a rozkvětu. Roku 1902 císař František Josef I. povýšil osadu na prosbu jejího obecního zastupitelstva na město. V té době zde podle záznamů žilo přes čtyři tisíce obyvatel a bohatě se rozvíjela spolková činnost. U příležitosti 10. výročí byla postavena nová radnice, která je dodnes jednou z dominant celých Vysočan. Při vzniku tzv. Velké Prahy roku 1922 byly i Vysočany mezi 37 připojenými obcemi. Začlenění v rámci Prahy IX. platí dodnes.

V letech 1997 až 1998 prošel právě tento park v srdci Vysočan velkou úpravou a to na území táhnoucím se v pásu městské zeleně od osady Kolčavka až k přednádražnímu prostoru stanice Praha Vysočany. Vlastníkem pozemků byla a je obec, investorem byl proto Úřad MČ Praha 9. Celý projekt se realizoval podle návrhu Dr. S. Špouly a akademického architekta L. Culka a M. Pacnera. Projektantem byl ing. arch. J. Smutný.

Ve zmíněném parku najdeme moderní dětské hřiště . Na něm zaujme hradiště, které je prostorově pestře modelované na terénním zlomu.V dětech podpoří rozvoj pohybových vlastností, ale i fantazie a hravosti.Svojí uvolněností křivek a zdánlivou nepravidelností tvarů kontrastuje s technicistním pojetím života všude kolem, kde je nyní moderní a nová zástavba podle projektu Tulipa Rokytka. Právě zde se zrodil nový bytový projekt, který nabízí přes 170 nových bytů ale i nové parky (tři soukromé vzniknou přímo v areálu), dětské hřiště, zimní zahrady a pod. Veřejné hřiště se opravdu snaží nabídnout městským dětem chybějící sportovní vyžití v přírodních podmínkách místa.

Ideovým řešením celého parku bylo pojetí, které připomíná ještěří hřbety. Ty dělí areál do řady autonomních segmentů, které doslova imitují navlněný hřbet pravěkého ještěra.V části je hřbet prolomen podélnou chodbou a dvěmi příčnýmí tunely. Hlavou ještěra má být vyhlídka se schodištěm. Je krásná a je z ní výhled na celý park i travnaté upravené plochy pro piknik. Na této velké louce můžeme krom vzrostlých stromů najít i dřevěný altánek. Vyhlídka je jednou z dominant Hradiště. Celá jeho hmota je volně přístupná a z několika stran i průlezná. Je kombinovaná z kamení a dřevěných dubových trámů.

Druhá dominantní část se nazývá Jezerní vyhlídka. Je logickým zakončením ještěřího hřbetu. Vystavěna je na kamenných pilonech ze dřevěných trámů a dává nahlédnout do velké části parku. To vše dává parku ráz středověké tvrze a opevněného keltského hradiště. Kontrastem k této vyvýšené části je vodní jezírko s rostlinami dole v nížině. Skrz něj lze projít po opracovaných kamenech středem jezírka. Cestou můžete vidět maličký vodopád a vodní květiny.

Svahy ještěra jsou podle technické zprávy ztuženy diagonálami nebo vaznicemi. Příkré svahy jsou tvořeny stěnou z na sebe vodorovně kladených kmenů. Oba tunely jsou přemostěny trámovou konstrukcí. Chodba probíhající tělem ještěra podélně i příčně je zapažena do dubových trámů opřených do dřevěných sloupů, které jsou zapuštěny do terénu a obetonovány. Celá konstrukce je pro děti i dospělé velmi bezpečná a při mé návštěvě ji mnoho dětí využívalo k lezení, běhání mezi tunely a průchozími chodbami, rodiče k posedávání i polehávání nedaleko svých potomků. Svahy jsou osázeny zelení a nahoře doplněny kamennými bloky. Konstrukce je nejen pěkná na pohled i velmi důmyslná a praktická pro hry dětí.

Centrální prostor nevídaného hřiště je utvořen jako Amfiteátr. I vnitřní prostor ohraničený kameny nabízí určitou specifiku dětských her. Okolí Amfiteátru je tvořeno opracovanými kameny, které jsou vloženy do betonu. Na těch lidé posedávají, odpočívají a jejich děti kolem poskakují.

Zásadní dominantou úplně celého prostoru je ale nepřehlédnutelný dubový kmen o výšce asi 10 až 12 metrů a o přibližné hmotnosti 12 tun, který je zbaven kůry, opracován a postaven kořenovým systémem vzhůru k nebi. Po provizorním zapažení byly ve kmenu vyvrtány otvory a jimi protaženy ocelové armovací tyče. Tato konstrukce byla po svislé rektifikaci zabetonována. Po té byly stěny vyplněny štěrkovým zásypem. Všimla jsem si, že na kořenech stromu roste místy tráva a keřík a rádi tam posedávají ptáci. Vůbec ptáků je všude v parku spousta, jsou nejen slyšet, ale i vidět. Děti obdivují úplně klidné a nebojácné kačeny, které se prohání potokem. Za tímto stromem najdeme ještě tesařsky vázanou konstrukci o rozměrech 15 krát 20 metrů, která je určena pro děti nad 12 let věku. Výtvarná kompozice je zpracovaná J.Beránkem a vytvořená vodorovnými svislými dřevěnými prvky, které jsou částečně opracovány.

Parkem se dá projít po okružní cestě, kde uvidíte areál odděleného Lanového centra Proud. Podél celého areálu parku Podviní teče ze strany od ulice Sokolovská nejdelší pražský potok Rokytka, který je zde přepažen dvěma můstky. Na malé strouze, která teče parkem je také můstek a květinové zákoutí žlutě kvetoucích a prudce vonících vodních kosatců. V oblouku podél je umístěno několik laviček k odpočinku. Na opačné straně hřiště za můstkem přes Rokytku najdete věc v Praze nevídanou. A to hřiště pro psy. Jde o celkem velký oplocený areál pro hru psů a jejich páníčků. Na stromech visí důmyslně pneumatiky od aut pro různé přeskakování a pod. Psů tam bylo habaděj a měli úžasné vyžití. Stejně úžasné vyžití měly děti na houpačkách a nedalekém pískovišti hned za Rokytkou i před Rokytkou, kde je další dětské hřiště naproti poliklinice ve Vysočanech, protože se jim tam pejsci nepletli do jejich her. Nedaleko psího hřiště jsou také dvě normální velká hřiště, tenisové kurty a hřiště pro rugby Sparta Praha.

V červnu a v září se konají v kamenném hradišti parku Podviní folkové a rockové festivaly pod širou oblohou. V tomto přírodním parku tak už bude založena tradice hudebních festivalů. Jsou zde také velmi pěkné oslavy dne dětí. Park Podviní je využíván k dalším různým kulturním a společenským akcím. Konají se zde i svatby pod širým nebem přímo v městské zeleni.

Název Podviní je tentokrát zřejmý, jde o místo pod jižními svahy, které byly celé porostlé vinnou révou. Zajímavé je, že v devadesátých letech minulého století se na tyto svahy tradice pěstování vinné révy vrátila. Kdysi na tomto místě na březích Rokytky, mezi Vysočany a Libní bývala ves se stejnojmenným názvem. Ves Podviní ale zanikla připojením Podviní k Libni roku 1524 krom Mlýna.

Podle doložených zpráv byl vlastníkem Podviní po roce 1414 velmi bohatý muž jménem Adam, který dokonce půjčoval své finance tehdejšímu králi Václavovi IV. Adam odsuzoval husity a bojoval proti nim a tak Pražané jeho zdejší statek zabrali, jeho vyhnali a roku 1421 dali staroměstskému purkmistrovi Janu Bradatému i s tvrzí. Koncem 16. století byla podle dochovaných zpráv Podvinská tvrz již pustá a poslední zmínka o ní je z roku 1609. Nejdéle se zachoval sám mlýn. Do dnešních dní zbyla po historii místa jen dvě jména, název ulice Podvinný mlýn a název parku Podviní.

Později zde stával Vysočanský zámeček se zahradou a ovocným sadem. Ten byl ale na konci šedesátých let minulého století zbourán v již dost žalostném stavu a park již dříve pustnoucí začal pustnout ještě víc. Mnohá místa tady byla neprostupná, plná náletových dřevin. Až v devadesátých letech se zrodila myšlenka využít pozemek k výstavbě městského parku. V první fázi byla upravena a zregenerována původní zámecká zahrada. Byly zachovány vzácné a letité dřeviny. Dominantou tehdejší zahrady byla dvě jezírka olemovaná vrbami. Ta jsou výsledkem důmyslného využití podzemní vody vytékající z Proseckého rybníka. Dodnes jsou zachována i když právě dnes je dominantou Parku Podviní především model keltského kamenného hradiště s přírodním amfiteátrem, o kterém jsem psala výše. V poslední fázi revitalizace rozlehlé zeleně byla upravena odpočinková louka s altánkem, dnes velmi mnoho užívaná. Neudržovaný prostor , kde dlouho bývala černá skládka se tak proměnil v oázu pěstěné zeleně a klidu. Park Podviní je jedním z mála městských parků, které mají veřejné ohniště.

Revitalizace tohoto prostoru bezpochyby patří k významným počinům na konci minulého století v Praze 9, o čemž svědčí spokojené tváře a opakovaná návštěvnost místa nejen místními obyvateli.