V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za
dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme
pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se
plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při
návštěvě měst? V poslední době roste popularita apartmánů.
A o co se jedná?
V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.
Apartmán i pro batůžkáře
V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.
Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.
V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.
Jak s apartmánem ještě více ušetřit?
Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.
Velikost podle vašich požadavků
Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.
Jak najít apartmán?
Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.
Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata.cz).
V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.
Apartmán i pro batůžkáře
V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.
Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.
V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.
Jak s apartmánem ještě více ušetřit?
Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.
Velikost podle vašich požadavků
Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.
Jak najít apartmán?
Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.
Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata.cz).
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého
světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní
Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy
zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic
jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů
a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních
„safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech
zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný
zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a
v jejich přirozeném prostředí!
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!
Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.
Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.
Galapágy patří oficiálně Ekvádoru
Galapágy tvoří 18 větších ostrovů a dalších 40 maličkých
Galapágy se nacházejících 1000 km od pevniny
Galapágy jsou vulkanického původu a leží na rovníku
Nabízí se zde 4, 5 a 8 denní plavby (případně i program bez pobytu na lodi)
Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.
Nejoblíbenějšími a nejfotografovanějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.
Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.
VIVA Travel – Specialista na Galapágy, Antarktidu a Jižní Ameriku
Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.
Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.
Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!
Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.
Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.
Galapágy patří oficiálně Ekvádoru
Galapágy tvoří 18 větších ostrovů a dalších 40 maličkých
Galapágy se nacházejících 1000 km od pevniny
Galapágy jsou vulkanického původu a leží na rovníku
Nabízí se zde 4, 5 a 8 denní plavby (případně i program bez pobytu na lodi)
Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.
Nejoblíbenějšími a nejfotografovanějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.
Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.
VIVA Travel – Specialista na Galapágy, Antarktidu a Jižní Ameriku
Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.
Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.
Jaký máme dojem z filmu? Váháte, jestli do kina jít nebo nejít?
Přečtěte si naši recenzi.
Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.
Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).
Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.
Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.
Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.
-tp-
P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.
Proč tento film?
„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“
Ivo Andrle, Aerofilms
Z natáčení
„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“
Na sever
Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD
Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.
Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).
Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.
Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.
Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.
-tp-
P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.
Proč tento film?
„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“
Ivo Andrle, Aerofilms
Z natáčení
„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“
Na sever
Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD
Brněnští studenti se vydali starou Ladou do Mongolska. Přinášíme
úryvky z cestovního deníku expedice. Tentokrát hlavně
z Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Cestovatelský tým má za sebou
nejvyšší silniční bod své cesty, sedlo Ak Baital 4655 metrů nad
mořem.
Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.
Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.
Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.
Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.
Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.
V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.
Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.
Z Uzbekistánu jsme vypadli načas. Hranice měla do šesti, my tam dojeli ve čtvrt na sedm. Hraničníci nás rychle odlifrovali, a nastal malinký problémek protože tádžická víza jsme měli až na 14.7. Místní plukovník nás uvítal a situaci jasně pochopil. Rozkaz jednomu vojákovi vyčistil pole od kravinců nás mile překvapil a noc strávená v zemi nikoho nás potěšila. Ráno na hranici vše ok, za auto jsme platili pouhých 25USD.
Dá se říci ze silnice v Tádžikistánu jsou v katastrofickém stavu. Totální hrůza, o tom se nám ani nezdálo. Třeba zrovna včera jsme jeli tunelem, kde se normálně pracovalo. Tunel cca 3000 metrů nad mořem, dlouhý snad 10km, celou cestu na jedničku, rychlost maximálně 10kmh. Díry, všude voda, no prostě brodit v tunelu řeku je fakt úlet. Potom, stejně jako před tím,následovalo po 60 km totálního hnoje. Zlatá polňačkaaaaaaaaaaa. Vzdálenost 200km jsme jeli devět hodin. {{reklama()}} Před Dušanbe je silnice hezčí než u nás, krásný asfalt, dál na východ do Pamíru je cesta prý pěkná. Činaní tady staví silnice, mosty, tunely, no jo to zboží se musí nějak dostat sem a dál na západ.
Nádherných šest dni jsme strávili ve Fanských horách. Výsledkem našeho snažení je zdolání vrcholu Energia 5102m.n.m. Plán do budoucna je jasný, večer odjíždíme směr Pamír, budeme se rvát zuby nehty se dostat do několikatisícových sedel a přejet do Kyrgyzstánu, do dalších hor.
Ladík jede pomalu ale jede. Proběhly už dvě odlehčovací kůry tak dál uvidíme. Porodili jsme druhý karburátor. Starý, se spotřebou 14 litrů na sto po rovině, byl špatný. Po 30 km vlítl opět pravý tlumič dovnitř. Dumal jsem, dumal a vydumal řešení. Pomocí tlusté trubky jsme s šikovným svářečem a pomocníkem nadstavili uchycení tlumiče. Zdá se, že to je řešení ok. Byli jsme moc těžcí a při vlítnutí do díry šel tlumič na doraz do kastle. Snad to bude ok.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Stále žijeme a posíláme pozdrav ze stepi kazašské. Po návštěvě hlavního města Tádžikistánu Dušanbe jsme se vydali vstříc tádžickému pohoří Pamír. Zprvu se jednalo o celkem příjemnou jízdu, kterou znepříjemňovalo jen množství vojenských kontrolních stanic. Nicméně v tomto ohledu se vše obešlo bez větších problémů. Další ne příliš příjemnou okolností byl také stav zdejších silnic (dá-li se to tak vůbec nazvat). První polovina cesty spočívala v nezpevněné cestě skrze hory, kde jsme se dokonce jednou potýkali s příčně proudící říčkou bez mostu. Naši poněkud bezradnou situaci rozřešil až kolemjedoucí GAZ, který nás z té šlamastiky doslova „vytáhl“ (za pomoci tažného lana samozřejmě). Tak jsme uháněli rychlostí, kterou nám cesta dovolovala podél řeky, která tvořila hranici s Afghánistánem a mohli jsme tak aspoň zdálky vidět další odlišnou kulturu.
Cesta Pamírem skýtala i další svízele, mezi kterými byla kromě časté absence zpevněného povrchu také příkrá stoupání, která činila obzvlášť velký problém pro náš slabý motor. Problém jsme zdárně (a bohužel často) řešili obratným vyskakováním členů posádky (vyjma řidiče samozřejmě) z jedoucího vozidla těsně před kopcem. Tato naše neblahá činnost nabyla vrcholu těsně před hranicemi s Kyrgyzstánem, kde nám nakonec znepříjemnilo celou situaci i počasí, jelikož jsme se náhle ocitli uprostřed sněhové vánice. Za pomoci místních dobrodinců se nám však podařilo automobil dotlačit až do finálního sedla. Poté jsme se opatrně proklouzali až dolů k samotné hranici a vjeli do o něco teplejších nížin v Kyrgyzstánu.
V této zemi byl v plánu výstup na pár vrcholku v pohoří Ala-Archa. Konkrétně pak čtyřtisícové hory Peak Koróna a Peak Učitel. Výpravy se účastnili jen dva členové, neboť třetí (Ondřej) náhle ochořel. Tak čekal v táboře a odpočíval, zatímco se ostatní dva zdárně domohli vrcholu a za pár dní se vrátili aby se všichni tři opět vydali směrem k další zemi, tentokrát ke Kazachstánu.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Po průjezdu kazašským městem Almaty a vyřízení potřebných formalit ke vstupu do čínsko-kyrgyzsko-kazašské pohraniční oblasti, Chystali jsme se zdolat jeden z našich hlavních cílů a to Peak Bayancol v pohoří Tian-Shan. Už od začátku nám příliš nebylo přáno, avšak i přes veškerou nepřízeň (zejména počasí) jsme se vydali vstříc nelítostné hoře. Podmínky byly ne příliš přátelské. Každý den déšť či sníh a na kopci byla cesta ztěžována velmi silnou vrstvou právě napadlého sněhu. To vše mělo za následek nezdar naší výpravy za bezmála šestitisícovým vrcholem. V inkriminovaný den plánovaného výstupu na vrchol nás na cestě stihly skutečně nežádoucí podnební podmínky a byli jsme nuceni vrátit se zpět do výškového tábora a další den až dolů do tábora základního. Vrchol tedy zdolán nebyl a my se dostali pouze cca 300m pod něj do výšky pěti a půl kilometrů nad mořem. Nicméně jsme vše přežili ve zdraví fyzickém. Utrpělo pouze psýché naším nezdářeným pokusem.
Nyní míříme směr Rusko a šup šup do Mongolska, kde máme v plánu pomoct místním dětem a to materiálními dary, na které přispěli i někteří z našich čtenářů.
Z této pamírské říčky nás nakonec vytáhnul Gaz
Tabulky v tádžicko afghánském pohraničním pásmu hovoří jasně…
6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč
Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes
20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým
předválečným motonomádům.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní
navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Je možné, že nedojedeme? Ano, je.
Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na
neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde. (Už
podruhé.)
6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.
Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.
Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.
Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.
Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.
Dan Přibáň
6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.
Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.
Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.
Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.
Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.
Letos 7. září uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy
Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal.
Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této
příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní
výstavu Cesta života.
Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.
{{reklama()}}
Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.
Cesta života
Rabi Löw (kol. 1525–1609)
Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela
Císařská konírna Pražského hradu
5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma
Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“
Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.
Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.
Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.
Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.
Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.
Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.
Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.
{{reklama()}}
Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.
Cesta života
Rabi Löw (kol. 1525–1609)
Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela
Císařská konírna Pražského hradu
5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma
Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“
Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.
Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.
Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.
Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.
Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.
Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.
Letos vlastní fotosoutěž nepořádáme, ale stali jsme se partnery
soutěže FotoLéto . V této letní
fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci
do přírody, knihy a průvodce…
Letos vlastní fotosoutěž nepořádáme, ale stali jsme se partnery soutěže FotoLéto .
V této letní fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci do přírody, knihy a průvodce…
Pro všechny vyznavatele pobytu v přírodě, dobrodružství na cestách, letních rekreačních sportů je tu letní fotografická soutěž Fotoléto. Společnost ZONER software a její partneři pro vás připravili řadu hodnotných cen pro každou ze čtyř soutěžních kategorií – Odvaha a dobrodružství, Pohoda na cestách, Na cestách světem a Toulky českou krajinou.
Nejlepší fotografové v každé kategorii získají odolný 10 Mpx digitální fotoaparát do přírody, nákupní poukázky do značkových outdoorových prodejen, skvělé knihy o fotografování, turistické průvodce či roční předplatné outdoorového časopisu. Soutěžní fotografie jsou zveřejňovány na portálu ZONERAMA společnosti ZONER software.
{{reklama()}}
Soutěžní kategorie
Hlavním tématem fotografické soutěže jsou fotografie spojené s nejrůznějšími outdoorovými aktivitami, turistikou, ale i letními rekreačními sporty. Právě aktivní trávení volného času v přírodě, na cestách a při rekreačním sportování charakterizují fotografie, které se mohou zúčastnit soutěžního klání v některé ze čtyř soutěžních kategorií. Nezáleží, zda cestujete pěšky, na kole, lezete po horách a po skalách, máte rádi divokou vodu či vítr, či jen poznáváte krásy přírody. Určitě mezi svými fotografiemi najdete takové fotografické úlovky, které si zaslouží vyhrát.
V této letní fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci do přírody, knihy a průvodce…
Pro všechny vyznavatele pobytu v přírodě, dobrodružství na cestách, letních rekreačních sportů je tu letní fotografická soutěž Fotoléto. Společnost ZONER software a její partneři pro vás připravili řadu hodnotných cen pro každou ze čtyř soutěžních kategorií – Odvaha a dobrodružství, Pohoda na cestách, Na cestách světem a Toulky českou krajinou.
Nejlepší fotografové v každé kategorii získají odolný 10 Mpx digitální fotoaparát do přírody, nákupní poukázky do značkových outdoorových prodejen, skvělé knihy o fotografování, turistické průvodce či roční předplatné outdoorového časopisu. Soutěžní fotografie jsou zveřejňovány na portálu ZONERAMA společnosti ZONER software.
{{reklama()}}
Soutěžní kategorie
Hlavním tématem fotografické soutěže jsou fotografie spojené s nejrůznějšími outdoorovými aktivitami, turistikou, ale i letními rekreačními sporty. Právě aktivní trávení volného času v přírodě, na cestách a při rekreačním sportování charakterizují fotografie, které se mohou zúčastnit soutěžního klání v některé ze čtyř soutěžních kategorií. Nezáleží, zda cestujete pěšky, na kole, lezete po horách a po skalách, máte rádi divokou vodu či vítr, či jen poznáváte krásy přírody. Určitě mezi svými fotografiemi najdete takové fotografické úlovky, které si zaslouží vyhrát.
Dva studenti, jeden kameraman a stará Lada se vydali z Brna do
Mongolska. Projeli Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán. Sledujte reportáž
z cesty.
Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.
Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.
Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.
Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.
{{reklama()}}
Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.
Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.
Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.
Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.
Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.
Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.
Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.
Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.
Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.
Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.
{{reklama()}}
Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.
Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.
Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.
Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.
Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.
Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.
Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník,
který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak
nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou
přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny
od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však
nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.
Nové hraniční přechody
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz
{{reklama()}}
Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.
Vezměte s sebou kolo
Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.
A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.
Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.
Nové hraniční přechody
V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.
Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz
{{reklama()}}
Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.
Vezměte s sebou kolo
Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.
A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.
