Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech
kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku
i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale
i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční
dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
V sobotu došlo v buchlovských lesích k senzačnímu objevu bájného templářského pokladu. Úspěšného nálezce k němu dovedl dobový šifrovaný pergamen, který byl součástí netradiční dobrodužné hry Templářských sklepů Čejkovice. K nálezu mu pomohla také dílčí řešení ostatních hledačů, se kterými se chtěl o výhru podělit.
Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
Poklad, resp. šek na jehož základě dojde k předání pokladu, byl objeven v blízkosti zříceniny Cimburk v buchlovských kopcích. Propojení hradu s templáři je jen zprostředkované, a to skrze Voka z Kravař. Naproti tomu šek, který šťastný nálezce objevil je zcela na místě, neboť templáři byli také skvělí finančníci a obdobu dnešních šeků běžně používali.
Hodnota pokladu sestávajícího se z mincí z drahých kovů je odhadována na 100 000 Kč, jejich skutečnou cenu však určí až čas. Již nyní je však jisté, že obsahuje mj. zlaté mince, jejichž hodnota bude stále růst a zrát s časem, stejně jako víno z Templářských sklepů Čejkovice, které jsou organizátorem celého dobrodružství. Bystrý nálezce si dokázal poradit s dešifrováním dobového pergamenu i originálních dopisů od samotného komtura Ekka, které byly součástí zaslaných indicií. Stejně tak si poradil s lopatou a aktuální sněhovou kalamitou a svoji hodnotnou truhličku si sám vykopal.
Sám však přiznává, že mu k objevení dopomohla i spolupráce s ostatními hledači a poznámky v diskusi, která se během průběhu soutěže mohutně rozpoutala na webových stránkách www.templarskypoklad.cz. Nabídl také, že se s hledači, jejichž dílčí řešení ho částečně navedla k cíli, rozdělí. K svému senzačnímu nálezu říká: „Šifra byla zajímavá a elegantní. Všichni jsme si výborně zaluštili a potrápili se. Jen ty slepé cesty nás dost zamotaly.“ Nálezce se na svůj poklad může těšit během několika dní, kdy dojde k oficiálnímu předání v Templářských sklepích Čejkovice. „Těším se z pokladu i za ostatní hledače. Lámali jsme si hlavu během dlouhých dní i nocí, konečně budeme zase v klidu spát.“ komentuje svůj úžasný objev.
V sobotu došlo v buchlovských lesích k senzačnímu objevu bájného templářského pokladu. Úspěšného nálezce k němu dovedl dobový šifrovaný pergamen, který byl součástí netradiční dobrodužné hry Templářských sklepů Čejkovice. K nálezu mu pomohla také dílčí řešení ostatních hledačů, se kterými se chtěl o výhru podělit.
Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
Poklad, resp. šek na jehož základě dojde k předání pokladu, byl objeven v blízkosti zříceniny Cimburk v buchlovských kopcích. Propojení hradu s templáři je jen zprostředkované, a to skrze Voka z Kravař. Naproti tomu šek, který šťastný nálezce objevil je zcela na místě, neboť templáři byli také skvělí finančníci a obdobu dnešních šeků běžně používali.
Hodnota pokladu sestávajícího se z mincí z drahých kovů je odhadována na 100 000 Kč, jejich skutečnou cenu však určí až čas. Již nyní je však jisté, že obsahuje mj. zlaté mince, jejichž hodnota bude stále růst a zrát s časem, stejně jako víno z Templářských sklepů Čejkovice, které jsou organizátorem celého dobrodružství. Bystrý nálezce si dokázal poradit s dešifrováním dobového pergamenu i originálních dopisů od samotného komtura Ekka, které byly součástí zaslaných indicií. Stejně tak si poradil s lopatou a aktuální sněhovou kalamitou a svoji hodnotnou truhličku si sám vykopal.
Sám však přiznává, že mu k objevení dopomohla i spolupráce s ostatními hledači a poznámky v diskusi, která se během průběhu soutěže mohutně rozpoutala na webových stránkách www.templarskypoklad.cz. Nabídl také, že se s hledači, jejichž dílčí řešení ho částečně navedla k cíli, rozdělí. K svému senzačnímu nálezu říká: „Šifra byla zajímavá a elegantní. Všichni jsme si výborně zaluštili a potrápili se. Jen ty slepé cesty nás dost zamotaly.“ Nálezce se na svůj poklad může těšit během několika dní, kdy dojde k oficiálnímu předání v Templářských sklepích Čejkovice. „Těším se z pokladu i za ostatní hledače. Lámali jsme si hlavu během dlouhých dní i nocí, konečně budeme zase v klidu spát.“ komentuje svůj úžasný objev.
Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na
Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou
pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém
turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu
Parillas s „typickým“ tango show pro turisty.
Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.
Ubytování a doprava
Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelworld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.
Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.
Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Zajímavosti
V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.
Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.
Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.
Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).
Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.
Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.
Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.
Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.
Ubytování a doprava
Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelworld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.
Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.
Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Zajímavosti
V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.
Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.
Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.
Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).
Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.
Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.
Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné
zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních
židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po
mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher
Hotel Downtown ****.
Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.
Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.
V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.
Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).
Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.
Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.
Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.
Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.
Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.
V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.
Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.
Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.
Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.
V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.
„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.
Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.
Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.
V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.
Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).
Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.
Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.
Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.
Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.
Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.
Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.
V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.
Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.
Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.
Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.
V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.
„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný
vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho
Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
{{bezreklamy()}}
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
Blíží se prosinec a stejně jako každý rok v tuto dobu začíná do pošty nás, organizátorů Expedičního fondu, přicházet mnoho e-mailů, které by se daly shrnout jednou následující větou: „Pánujete vyhlásit další kolo soutěže Expedičního fondu?“ A odpověď? Odpověď je jednoduchá: „7. kolo soutěže Expedičního fondu právě začíná!“
Co je to vlastně Expediční fond?
Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Veškerá podpora, o kterou se v Expedičním fondu soutěží, byla získána ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou pro 7. kolo cestovatelský magazín Koktejl, výrobce outdoorového vybavení HUMI, výrobce filtrů na vodu KATADYN, výrobce nafukovacích člunů GUMOTEX, „Evropská cestovní pojišťovna“: http://www.evropska.cz/, Lonely Planet a cestovatelský portál Hedvábná stezka, který je zřizovatelem Expedičního fondu. Významnou částkou tentokrát přispěl také Jakub Horák, místopředseda správní rady Expedičního fondu.
Svoje případné další dotazy zasílejte na tyto e-maily: jirka(zavináč)hedvabnastezka.cz nebo david.gladis(zavináč)hedvahnastezka.cz.
Děkujeme všem partnerům Expedičního fondu, bez jejichž pomoci a podpory by se nám naše práce nemohla podařit.
{{bezreklamy()}}
Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte naplánovaný vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Pro dobré projekty je připraveno 215 000 Kč.
Blíží se prosinec a stejně jako každý rok v tuto dobu začíná do pošty nás, organizátorů Expedičního fondu, přicházet mnoho e-mailů, které by se daly shrnout jednou následující větou: „Pánujete vyhlásit další kolo soutěže Expedičního fondu?“ A odpověď? Odpověď je jednoduchá: „7. kolo soutěže Expedičního fondu právě začíná!“
Co je to vlastně Expediční fond?
Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Veškerá podpora, o kterou se v Expedičním fondu soutěží, byla získána ve spolupráci s našimi partnery. Těmi jsou pro 7. kolo cestovatelský magazín Koktejl, výrobce outdoorového vybavení HUMI, výrobce filtrů na vodu KATADYN, výrobce nafukovacích člunů GUMOTEX, „Evropská cestovní pojišťovna“: http://www.evropska.cz/, Lonely Planet a cestovatelský portál Hedvábná stezka, který je zřizovatelem Expedičního fondu. Významnou částkou tentokrát přispěl také Jakub Horák, místopředseda správní rady Expedičního fondu.
Na www.cestovatel.cz jsme zprovoznili
obchod s tričky. Nabídka obrázků se postupně rozšiřuje, případně
si můžete na tričko nahrát obrázek vlastní.
{{bezreklamy()}}
Na www.cestovatel.cz jsme zprovoznili obchod s tričky. Nabídka obrázků se postupně rozšiřuje, případně si můžete na tričko nahrát obrázek vlastní.
Tričko s českou vlajkou
Jestliže chcete vyrazit na cesty s tričkem a českou vlajkou (třeba jako dárek pro zahraniční kamarády, nebo kvůli pozvání na oběd od krajanů), tak můžete vyzkoušet náš e-shop s tričky na www.tricka.cestovatel.cz
Fanouškovské tričko Cestovatel.cz
Při tvoření vlastního návrhu můžete (ale nemusíte) využít naše loga, čímž nám uděláte velikou radost. Jste-li naším velkým fanouškem, můžete si nechat udělat tričko s jedním z našich speciálně připravených motivů. Každý, kdo nám do redakce napíše, že si tričko koupil (výrobu triček nezajišťujeme my), dostane od nás dárek v podobě několika kartičkových kalendářů a krásného cestovatelského pexesa. Motivy jsou následující:
{{bezreklamy()}}
Na www.cestovatel.cz jsme zprovoznili obchod s tričky. Nabídka obrázků se postupně rozšiřuje, případně si můžete na tričko nahrát obrázek vlastní.
Tričko s českou vlajkou
Jestliže chcete vyrazit na cesty s tričkem a českou vlajkou (třeba jako dárek pro zahraniční kamarády, nebo kvůli pozvání na oběd od krajanů), tak můžete vyzkoušet náš e-shop s tričky na www.tricka.cestovatel.cz
Fanouškovské tričko Cestovatel.cz
Při tvoření vlastního návrhu můžete (ale nemusíte) využít naše loga, čímž nám uděláte velikou radost. Jste-li naším velkým fanouškem, můžete si nechat udělat tričko s jedním z našich speciálně připravených motivů. Každý, kdo nám do redakce napíše, že si tričko koupil (výrobu triček nezajišťujeme my), dostane od nás dárek v podobě několika kartičkových kalendářů a krásného cestovatelského pexesa. Motivy jsou následující:
„Najdi templářský poklad“ – nová netradiční soutěž
Templářských sklepů Čejkovice Soutěžící získají za zlaté kapsle
kryjící zátku templářských vín postupně několik indicií, jejichž
rozluštění povede k místu, kde je ukrytý templářský poklad. Pro
všechny soutěžící jsou navíc připraveny také jedinečné templářské
dárky. Soutěž probíhá od 1.10. do 31.12 2009, resp. do vyčerpání
výher, na území České a Slovenské republiky.
Září 2009, Čejkovice – Bájný templářský poklad, který byl doposud pouze součástí legend, je skutečně ukrytý někde v České republice. Potvrzuje to šifrovaný pergamen z čejkovických sklepů. Najít ho může kdokoli!
V souvislosti se záhadným pergamenem, který potvrzuje uložení templářského pokladu někde v České republice, připravily Templářské sklepy Čejkovice netradiční dobrodružnou soutěž Najdi templářský poklad. Navazují tak na nevídaný zájem o soutěž Šifra mistra Leonarda, která probíhala před třemi lety. Každý má možnost zúčastnit se neobyčejného dobrodružství při hledání templářského pokladu, který je všeobecně považován za největší poklad v historii vůbec. Nyní se templářský poklad stává skutečnějším než kdykoli předtím a je nám blíže, než si umíme představit.
Poslední měsíce tohoto roku se ponesou v duchu „hledačské mánie“. Poklad může být zakopaný kdekoli, nikdo si nemůže být jistý, že poklad nedozírné hodnoty není právě za jeho domem.
Objevují se však i otázky. Co vůbec hledat? Jde o skutečný poklad z dob templářů či bude hodnota pokladu v českých korunách a „templářský“ je pouze jeho název? Půjde o zlato, které veze záhadný templářský rytíř na svém povozu? Nejmenovaná mincovna údajně potvrdila ražbu templářských mincí, z nichž část má být z ryzího zlata…
Obsah templářského pokladu prozatím zůstává obestřen tajemstvím, stejně jako jeho umístění. Odhalit tajemství a najít poklad však nyní může kdokoli, bude-li mít dostatek důvtipu, bystrosti a invence. Nedílnou součástí cesty k pokladu je totiž rozluštění indicií.
Lovci pokladů, záhad a tajemství, stejně jako milovníci templářů mají od 1.10.2009 k dispozici nové webové stránky www.templarskypoklad.cz, kde se dozví více o tom, jak se k pokladu dostat. Vedle toho získají také další informace o tajuplné historii templářských rytířů.
{{reklama()}}
Září 2009, Čejkovice – Bájný templářský poklad, který byl doposud pouze součástí legend, je skutečně ukrytý někde v České republice. Potvrzuje to šifrovaný pergamen z čejkovických sklepů. Najít ho může kdokoli!
V souvislosti se záhadným pergamenem, který potvrzuje uložení templářského pokladu někde v České republice, připravily Templářské sklepy Čejkovice netradiční dobrodružnou soutěž Najdi templářský poklad. Navazují tak na nevídaný zájem o soutěž Šifra mistra Leonarda, která probíhala před třemi lety. Každý má možnost zúčastnit se neobyčejného dobrodružství při hledání templářského pokladu, který je všeobecně považován za největší poklad v historii vůbec. Nyní se templářský poklad stává skutečnějším než kdykoli předtím a je nám blíže, než si umíme představit.
Poslední měsíce tohoto roku se ponesou v duchu „hledačské mánie“. Poklad může být zakopaný kdekoli, nikdo si nemůže být jistý, že poklad nedozírné hodnoty není právě za jeho domem.
Objevují se však i otázky. Co vůbec hledat? Jde o skutečný poklad z dob templářů či bude hodnota pokladu v českých korunách a „templářský“ je pouze jeho název? Půjde o zlato, které veze záhadný templářský rytíř na svém povozu? Nejmenovaná mincovna údajně potvrdila ražbu templářských mincí, z nichž část má být z ryzího zlata…
Obsah templářského pokladu prozatím zůstává obestřen tajemstvím, stejně jako jeho umístění. Odhalit tajemství a najít poklad však nyní může kdokoli, bude-li mít dostatek důvtipu, bystrosti a invence. Nedílnou součástí cesty k pokladu je totiž rozluštění indicií.
Lovci pokladů, záhad a tajemství, stejně jako milovníci templářů mají od 1.10.2009 k dispozici nové webové stránky www.templarskypoklad.cz, kde se dozví více o tom, jak se k pokladu dostat. Vedle toho získají také další informace o tajuplné historii templářských rytířů.
Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka
lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem
ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro
místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo
nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění.
A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké
brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na
úplném jihu ostrova.
Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.
Málo turistů, atrakcí hodně
Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.
Unikátní místní oslavy
V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.
Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž
V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentimetrových hvězdic jsme nic neviděli.
Není guesthouse jako guesthouse
Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.
Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!
Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.
Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.
Málo turistů, atrakcí hodně
Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.
Unikátní místní oslavy
V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.
Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž
V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentimetrových hvězdic jsme nic neviděli.
Není guesthouse jako guesthouse
Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.
Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!
Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského
království. V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov
Eua. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu.
Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si
uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím
všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému
tělu působíme.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.
Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita
V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.
Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!
V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.
Taina’s place – nezapomenutelné ubytování
Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.
Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.
Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše
Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.
Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže
Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.
Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.
Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita
V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.
Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!
V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.
Taina’s place – nezapomenutelné ubytování
Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.
Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.
Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše
Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.
Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže
Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam
každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků,
leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských
hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které
člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha
svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete
pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se
v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem
je „služba“.
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.
Příběh o Bernardetě
Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.
Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.
150-ti leté výročí
Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.
Neobvyklá infrastruktura
Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.
Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.
V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.
Večerní Lurdy
Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.
Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.
Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…
Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.
Příběh o Bernardetě
Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.
Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.
150-ti leté výročí
Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.
Neobvyklá infrastruktura
Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.
Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.
V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.
Večerní Lurdy
Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.
Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.
Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany,
velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně
turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet
stal takovým malým dobrodružstvím. Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a
po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze
nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na
Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se
pravděpodobně nebudete ozývat.
Jak se na Tongu dostat?
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.
Mobily nechte doma
Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.
Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.
Toni’s guesthouse – cíl všech turistů
Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.
U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.
Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?
Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.
Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.
Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.
Jak se na Tongu dostat?
V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.
Mobily nechte doma
Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.
Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.
Toni’s guesthouse – cíl všech turistů
Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.
U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.
Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?
Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.
Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.
Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.
