Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů.
Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard, či
ve filmu Mělký hrob, Iluzionista nebo kultovním snímku Trainspotting.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po
přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se
tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě
ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou
stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po
pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší
republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát
jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně
dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní
hodnoty.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Jedním z důvodů, proč téměř každoročně mířím putovat po pohořích, která se nacházejí východně či jihovýchodně od naší republiky, je vstřícnost a pohostinnost místních obyvatel. Již mnohokrát jsem se mohl přesvědčit, že lidé v „civilizací“ méně dotknutých končinách, mají na rozdíl od nás odlišné životní hodnoty. Nebudu zde rozebírat, co vše jejich postoj k životu vytváří, ale zkusím zde nastínit jednu příhodu z rumunských hor. Myslím, že tento příběh vcelku charakteristicky odráží rozdílné kulturní prostředí, v němž žijeme my (turisté ze „západu“) a místní (lidé z hor).
Již nějakou chvíli letos (rok 2010) chodím po rumunském pohoří, jako průvodce s CK Alpinou přecházím odlehlé pohoří Šureanu a skalnatější Paring. Ve městě Oradea se pak setkávám se svými kamarády a na dalších čtrnáct dní se vydávám na okraj hor Apuseni a poté přecházíme kompletně celé hřebeny pohoří Suhard a Rodna. Suhard náleží mezi méně turisticky navštěvovanou oblast snad díky faktu, že se jedná o nižší částečně zalesněné pohoří s nejvyššími vrcholky dosahujícími výšky něco pod 2000 m. n. m. Navíc pro tyto hory neexistuje žádná rozumná mapa. Kromě místních lidí (hlavně bačů a borůvkářů) zde za celou dobu jinak nikoho nepotkáváme, což je přesně to, co zde hledáme. Toto pohoří mi vším velmi připomíná Šureanu, kde jsem byl zhruba před týdnem.
Naší cestu Suhardem začínáme ve městě Vatra Dornei a postupně stoupáme po hřebeni až k prvním nejvyšším vrcholkům. V mapě, kterou máme k dispozici (de facto se jedná jen o hrubou skicu), je zhruba uprostřed celého pohoří vyznačena „cabana“, což v rumunštině znamená chata (že je zde rovněž ještě slovíčko „pastorale“ nyní nikdo z nás neřeší). A na každé správné chatě mají přeci minimálně lahvové pivo, takže když třetí den pochodu nedaleko od hlavního hřebene vidíme střechy několika stavení, ihned se spouštíme prudkým travnatým svahem přímo k nim. Obloha je sytě modrá, slunko to do nás vší silou pere, je dusno a odněkud z dáli k nám doléhá zvuk hromu – ideální chvíle pro vychutnání si studeného pěnivého moku. Ani dotírající obrovský ovčácký pes nás nemůže odradit, se schválením paní domu přelézáme i s batohy dřevěný plot a hned se dožadujeme piva. Dostává se nám odpovědi, že ani lahváče zde nevedou.
Co to je za hospodu, když ani pivko nemají? Naše zklamání je absolutní a asi nám lze vyčíst z našeho rozladěného postoje, tak nám starší paní domu hned nabízí „mamaligu“ (tradiční pastevecký rumunský pokrm připravený z kukuřičné kaše). Na návrh přikyvujeme, usazujeme se na trávníku a začínáme se trochu rozhlížet. Já se jdu dovnitř zeptat, kolik to vlastně bude stát a starší paní gestikuluje, že nic a jen ukazuje na svatý obrázek. Pomalu nám to všem začíná docházet a propadáme studu…
Evidentně se nenacházíme v žádné „hospodě“, ale v nějakém malém klášteru (proto ta „cabana pastorale“). Postupně se všichni přidáváme k mladší ženě (zřejmě dcera paní domu) a pomáháme jí škrábat a krájet horu brambor. Mezitím se snažíme vést konverzaci, ale naprosto bezúspěšně. Na naše neumělé dotazy v rumunštině paní ochotně a výřečně odpovídá, nicméně plynou rumunštinou. Zhruba po hodině nás obě obyvatelky kláštera zvou dovnitř budovy a přivádí nás k plně prostřenému stolu. Nejprve odmítáme, nakonec však usedáme a ládujeme se obrovskou porcí mamaligy, osmaženými kousky brambor alá hranolky, zelím a čerstvým sýrem. Potají, aby to ani jedna paní neviděla, se mi celý stůl podařilo vyfotit.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
S naprosto nacpanými břichy se snažíme vše zaplatit, ale záhy nám dochází, že by to bylo chápáno jako urážka. Mladší žena nás nakonec zve do interiéru dřevěného kostela, který je celistvě vyzdoben nástěnnými bohatě barevnými malbami. Jelikož se nikdo z nás neumí modlit, tak nás mladá paní jednoho po druhém bere k oltáři, kde nás učí složitou proceduru, jak se správně obracet k bohu. My to vnímáme jako prokázání úcty ke zdejším lidem, horám, přírodě… Bez blesku opět potají pořizuji dvě fotografie.
Hromy a blesky se začínají objevovat čím dále blíže a naznačují nám, že bychom se měli vydat na cestu a co nejdříve někde postavit stany. Jako poděkování necháváme paní domu, její dceři a maličké vnučce nějaké sladkosti a levnou čelovku, u níž ukazujeme, jak se nosí na hlavě a jak se vyměňují baterky. Nedaleko od cabany kousek pod hřebenem ještě nacházíme podivuhodný dřevěný kolotoč, který si snad pro zábavu postavili zdejší bačové. Nedaleko se již žene pěkná bouře, vítr nabírá na intenzitě, ale my přesto na chvíli zkoušíme šílenou skřípající konstrukci otestovat.
Déšť nás nakonec o chlup míjí a my máme za sebou jeden z nezapomenutelných dnů. To ještě netušíme, že za dva dny po vypití několika lahodných piv přespíme přímo v malém krámku ve vesničce Rotunda. Samozřejmě po předchozí domluvě s majitelkou. Podobných zážitků z cestování po „civilizací“ méně zasažených oblastí má jistě každý z nás spousty a většinou na ně zůstávají jen osobní vzpomínky, protože v danou chvíli prostě nebylo vhodné místní obyvatele „urážet“ fotografováním.
Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné
turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci
poloostrova Cape Cod. Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po
strastiplné plavbě přes oceán.
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.
Historie Provincetownu
Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.
Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.
Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.
Whale watching aneb plavba za velrybami
V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.
Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.
Užitečné informace a odkazy
Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.
Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetown.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4hodiny.
V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou
užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká
i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné
množství toků.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
Severské Norsko lze díky svým přírodním podmínkám označit jako Mekku divokovodního pádlování v Evropě. Bezpočet horských oblastí a náhorních plošin i přes léto skýtá dostatek sněhu, který zásobuje vodou spousty potoků a řek. Tyto vodní toky vznikly až po odeznění poslední doby ledové a neměly zatím dostatečný čas erozivně-akumulačními procesy vyhloubit říční údolí známé z našich zeměpisných šířek. Řeky zde strmě a bouřlivě stékají do mohutných údolí, která kdysi vybrousily mohutné ledovcové splazy, a Norsko se tak může označit jako říše vodopádů, obrovských slajdů (voda na slajdu teče po více či méně nakloněné skalní plotně), slajdopádů (slajd proložený vodopádem), skoků, peřejí, ale i průzračných lagun. Samozřejmě mnoho z těchto přírodních skvostů je za určitých podmínek na kajaku sjízdná.
Letní pádlování v Norsku jsem si s plzeňskou partičkou užíval již mnohokrát. Kromě charakteru místních řek nás vždy láká i věčné světlo, úchvatné přírodní scenérie a hlavně nepřeberné množství toků, které v červnu či červenci rozhodně netrpí vodním deficitem tak, jako řeky v jiných evropských destinacích. Cestování v Norsku nám zpříjemňuje i skutečnost, že zde můžeme de facto kdekoliv volně bivakovat a proto vždy spíme s výhledy na nádherné scenérie jen pod velkou plachtou přehozenou přes střechy aut. Časté severské pádlování nás naučilo si sestavit ideální čtrnáctidenní program, abychom vždy sjeli co nejvíce unikátních řek a najeli při tom auty co nejméně kilometrů, tak jako tomu bylo v následně popisovaném roce 2010.
Tradičně začínáme v oblasti severozápadně od Osla, v krajích Telemark a Buskerud. Bohužel v jižněji situovaném Telemarku nám větší voda již odtekla, a tak první řekou, která nám letos v Norsku šplouchá do tváře, je Numedalslågen. Hned dvakrát si dáváme tzv. Zambezi sektion, která nabízí spoustu delších peřejí za poměrně velkého průtoku. Nevynecháváme ani nejznámější část pojmenovanou „Five hole“, tedy místo řeky s celkem pěti pořádnými navzájem přesazenými válci, mezi kterými musí kajakář doslova prokličkovat.
Na třetí den se přesouváme do kraje neustálých srážek Hordaland. Typicky nás zde vítají provazy deště, ale na druhou stranu nám zde „tečou“ ne zcela standardní řeky. Jednou z nich je Brandsetelvi, kterou nikdo z nás dosud nejel. Ještě za nočního světla se mechem a bažinami drásám podél celého toku na obhlídku a jsem zcela fascinován. Horní část řeky se skládá z doslova monstrózních slajdů a vodopádů a až níže pod silničním mostíkem potok lehce zmoudří. Respektive slajdy tu již nejsou tak extrémně dlouhé, ale za to se jich zde nachází více a jsou proložené různými skoky, vodopády a válci.
K ránu déšť ustává a voda v řece opadává. Události nabírají rychlý spád. Ani vlastně nemám čas se pořádně rozmyslet, zda to, co jsem v noci na vlastní oči viděl, chci opravdu jet a už nasazuji šprajdu na límec lodi nad prvním vodopádem. Několik záběrů pádlem v malé laguně mě dostává doprava a já se tak vyhýbám podemleté skále vlevo a již se řítím z několika metrů do propěněné vody dole. Nyní nás čekají tři několikasetmetrové obří slajdy, většinou ještě profilované různě do zatáčky. Vše nejprve ze břehu pořádně prohlížíme a debatujeme o správném průjezdu a pak teprve jeden po druhém usedáme do kajaků. První slajdy zvládám přesně tak, jak jsem si na břehu předsevzal, ale poslední a ten nejdelší mě však lehce potrápil. Celou úvodní část slajdu splouvám s přehledem, postupně nabírám šílenou rychlost, ještě správně dávám skok kousek před koncem a pak jsem najednou hlavou dolů a drhnu rukama o kamennou plotnu. Záhy jsem dole v laguně a rychle eskymuji a zjišťuji, zda jsem celý. Kupodivu jsem akorát trochu potlučený a odřený. Evidentně jsem měl štěstí. Dále nás čeká ještě spousta zábavy v mnoha kratších slajdech a v jednom zhruba pětimetrovém vodopádu s krásně čistou „lajnou“.
Za lepšího počasí pak splouváme řeky Mirkdalselva a Strondelvi včetně jejího desetimetrového vodopádu. Tradiční playrun na řece Raundalselva nás další den vítá pěkným stavem vody a dokonce nám celou dobu nezvykle svítí sluníčko. Jsme nedaleko vodácky profláklého města Voss (nachází se u západního pobřeží) a zde sluneční paprsky bývají spíše výjimkou. Odsud se dále přesouváme více na sever do oblasti fjordu Sognefjorden, kde se naším cílem stávají dva úseky na řece Sogndalselva. Na rozjezd si dáváme nejprve horní část, kde má voda pěkný tah a jedna peřej či slajd rovnou přechází do další peřeje či slajdu. Navíc vracáků, kde by mohl pádler zastavit a prohlédnout ze břehu další místo, se tu nachází jen velmi málo. Bohužel celkem dvakrát se mi zde daří zůstat v pěkných válcích, kde mě to i s lodí pěkně mydlí a naštěstí nakonec (když už jsem téměř bez dechu) vykopává. Díky bohu jsem vždy zůstal v kajaku, protože jsem moc dobře věděl, že jakékoliv plavání ve vodě s takovýmto tahem by zde byl opravdu problém. Druhý den svazujeme kajaky ze střech aut u nástupu na spodní úsek Sogndalselvi. Zhruba uprostřed tohoto úseku se nachází proslulé fotogenické „kombo“ celkem tří hned za sebou navazujících vodopádů.
Nejproblémovější je prostřední skok, odkud se případný plaváček nedá absolutně zachránit. Před lety jsme právě z vývařiště pod tímto vodopádem za využití horolezecké výstroje několik hodin lovili kamarádovu loď. Pádler se tehdy naštěstí zachránil ještě nad tímto skokem. Letos má z naší partičky odvahu se do komba vrhnout jen Walli. První vodopád dává s přehledem, v druhém jde příliš po špici lodě a válec pod skokem ho převrací přes záď. Naštěstí Walli hned eskymuje a daří se mu uniknout ze spárů obludného válce. Nutno říci, že na břehu všichni v této chvíli pěkně trnem obavou. Poslední nejvyšší osmimetrový vodopád má v nájezdu nehezký válec, který Walliho stáčí bokem přímo do skoku. Následuje krátký (ne v zcela ideální pozici) polet vzduchem, dole pak dlouhý a veskrze bojovný eskymák a Walli to má úspěšně za sebou. Nicméně ani další místa dále po proudu řeky nejsou rozhodně zadarmo a i my ostatní si užíváme pořádného adrenalinu. Jízdu zakončujeme až přímo ve fjordu (do nějž se řeka vlévá), po kterém se jen tak projíždíme a necháváme se kolébat na neškodných vlnách.
Přes řeky Valldolu a Raumu nedaleko Trollí stezky se dostáváme více do norského vnitrozemí na potok Jori, kde zůstáváme další dva dny. Nejprve sjíždíme horní úsek se spoustou skoků a slajdů a poté jsme si pěkně oddychově zapádlovali na spodní lehčí sedmnáctikilometrové části. Tradičně poslední dny trávíme na světově proslulé raftovací řece Sjoa, kde opět potkáváme kamarády z Čech, kteří zde komerčně raftují a společně zde dopíjíme poslední zásoby alkoholu. Sjoa mimo úseků ježděných na nafukovacích lodích nabízí i spoustu míst, která padají více z kopce a my si je náležitě užíváme a příjemně tak zakončujeme naše další pádlování po norských řekách.
První slajdopád na Brandsetelvi vyžaduje nájezd spíše doprava. Pádler – Huhu, Foto – Moucha
Společné foto na Brandsetelvi pod nejdelším slajdem, z nějž je na fotce vidět jen jeho spodní část. Foto – Kopeček
Žany má na 5 m vodopádu na Brandsetelvi skvělou lajnu. Foto – Kopeček
Walli je v druhém vodopádu na Sogndalselvě až příliš uprostřed. Foto – Moucha
Řeka Jori a esíčko zakončené skokem s válcem. Pádler – Huhu, Foto – Pépé
Huhu na hraně nad jedním z pěti válců na Numedalslagen. Foto – Moucha.
Kopeček na slajdu ve spodním úseku Brandsetelvi. Foto – Kopeček
Žany v nájezdu do jedné z peřejí řeky Mirkdalselva. Foto – Moucha
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním
pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny
křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status
až v roce 2009
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.
Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.
Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.
V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.
Autorem tohoto malého tipu na výlet po jižní Anglii je společnost ESL - jazykové pobyty.
Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.
Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.
Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.
V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.
Autorem tohoto malého tipu na výlet po jižní Anglii je společnost ESL - jazykové pobyty.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel
o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat
nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast,
která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je
jediným přírodním ledovým palácem na světě.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a
chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice
v programu Zone Photo Studio a pochlubte se! Pohlednice můžete posílat
do konce března. Pořadatelem soutěže je firma Zoner software, a. s., se
kterou dlouhodobě spolupracujeme.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Vyrobte vlastní pohlednici v programu Zoner Photo Studio 13 a pošlete ji do soutěže
Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo
Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na
naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a
potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní
přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího
násilí.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
