administrator – 16. stránka

Bratři Diblíkové v Íránu: Isfahán – město, které vás okouzlí

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.

Jako na perském bazaru

V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.

Na návštěvě v íránské rodině

Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.

Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“

O autorech, jejich cestě kolem světa a knize

Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu a Íránu, nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.

Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.

Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reﬂektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Z Prahy do centra NYC za pár korun

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a
místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká
se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských
parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Na Manhattanu se odehrává seriál Sex ve městě, hraje se tu tenisový US OPEN a New York považuje za ideální místo k životu třeba režisér Woody Allen.

Jak nejlépe cestovat na trase Praha–New York a zároveň ušetřit? Pokud chcete levné letenky do New Yorku, doporučujeme do online formuláře napsat termín cesty co nejdříve. Podle zkušených cestovatelů je ideální dobou pro návštěvu New Yorku babí léto nebo jarní měsíce.

Na tuto dobu se dají sehnat i akční letenky za dobrou cenu. Nejdražší jsou naopak letenky v létě a o vánočních svátcích. Letenkáři doporučují rezervaci letenky v atraktivním termínu minimálně tři měsíce dopředu.

Jak dlouho trvá let?

Kolik času strávíte na trase z Prahy do New Yorku na palubě letadla? Let s mezipřistáním trvá zhruba 10–13 hodin, přímý let není většinou delší než 10 hodin. Pokud letíte z Prahy, běžná cena letenky do USA a zpět startuje zhruba u 12 tisíc korun (údaj ze září 2013). Pokud budete mít štěstí, můžete letět i o několik tisíc levněji.

Doprava z letiště

Když si koupíte letenku do New Yorku, pravděpodobně přiletíte na Letiště Johna F. Kennedyho nebo Newark.

Do centra „Velkého jablka“, jak se New Yorku přezdívá, se můžete dopravit vlakem, autobusem i taxíkem. Doporučujeme vlak AirTrain, který vás odveze z letiště až na metro – nejčastěji se jezdí na Jamaica Station, kde se dá přestoupit na metro E. Vlak staví na všech terminálech a doprava po letišti je zdarma. Cesta z letiště na nejbližší stanici metra vás bude stát zhruba 5 dolarů. Přečtete si více o dopravě v New Yorku.

Robinsonem na zkoušku

Kniha o milovníkovi dobrodružství, který se proti své vůli stane
trosečníkem na opuštěném ostrově, provázela bezstarostným dětstvím
celou řadu z nás. I já tento sen měl. A díky maličkému
ostrůvku Sušac v Lastovském souostroví jsem si jej mohl, alespoň na
pár dní, splnit.

Kniha o milovníkovi dobrodružství, který se proti své vůli stane trosečníkem na opuštěném ostrově, provázela bezstarostným dětstvím celou řadu z nás. Že jste při pročítání jednotlivých stránek knihy zatoužili po tom, stát se alespoň na malou chvíli nebojácným Robinsonem, který je odkázán pouze na své schopnosti a dovednosti? I já tento sen měl. A díky maličkému ostrůvku Sušac v Lastovském souostroví jsem si jej mohl, alespoň na pár dní, splnit. Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný…

Ve společnosti delfínů

Ostrůvek o rozloze 6 kilometrů čtverečních leží západně od ostrova Lastovo a přibližně 23 námořních mil od známého Hvaru. Ačkoli jsme sedmidenní zájezd zakoupili takřka „za hubičku“, za samotný transfer na ostrov jsme zaplatili téměř 400 Eur! Motorový člun na nás čekal v přístavu Vela Luka, ze kterého trvala cesta na Sušac necelé dvě hodiny.

Během této chvíle jsme měli možnost pohovořit s „kapitánem“, který nás seznámil s celou řadou zajímavostí, jež tajemný ostrůvek nabízí. Jazykové bariéry nás nijak neomezovaly. Přeci jen chorvatština vzešla z rodiny slovanských jazyků a velká spousta slov je podobná nebo logicky odvoditelná.

Cestu nám kromě vyprávění kapitána zpestřila také skupinka delfínů, která dováděla ve vlnách a předváděla nám kousky, nad kterými občas zůstával rozum stát. A bílé skalnaté štíty se začaly pomalu, ale jistě přibližovat…

Ostrov s pěti stálými obyvateli

Na ostrově nás čekal postarší, přesto velmi příjemný, strážce majáku – jeden z pěti stálých obyvatel tohoto okouzlujícího místa. Ano, čtete správně – na ostrově žijí pouze čtyři strážci majáku, který je prakticky jedinou ubytovací kapacitou, a jeden pastýř starající se o třísethlavé stádo ovcí a padesátihlavé stádo koz. Jednou z prvních věcí, která vás na ostrově naprosto uchvátí, je honosný maják postavený v roce 1878. Dnes plní funkci tříhvězdičkového apartmánu nabízejícího dva čtyřlůžkové pokoje. Výhled z majáku na nekonečné mořské pláně je jednoduše nepopsatelný a do kolen dostane i ty největší tvrďáky, což jsme mohli na vlastní kůži otestovat.

Robinson by záviděl

Náš sedmidenní pobyt na ostrově byl protkán celou řadou zážitků. Velmi mile nás překvapili strážci majáku, kteří nám po celou dobu byli – troufám si bez ostychu říci – náhradní rodinou. Stali se našimi průvodci, hostiteli a zejména také přáteli. Hned druhý den jsme se společně vydali na lov langust, které nám byly následně naservírovány během bohaté večeře plné místních specialit a delikates. Znalost zdejších vod obyvatelé ostrova nezapřou.

Kromě skvělých míst pro rybaření nám ukázali také okouzlující podmořské jeskyně a skryté laguny, které by nám i samotný Robinson záviděl. Pravidelně jsme pořádali dlouhé vycházky po ostrově a zkusit jsme si mohli také to, jak nelehké je uhlídat stádo ovcí a koz. Jelikož jsme v této nelehké disciplíně uspěli, na naši počest byly uspořádány pravé jehněčí hody. Tento gurmánský zážitek byl naprosto výjimečný. Chuť masa byla opravdu netradiční a velmi příjemná, což – jak jsme se později dozvěděli – je dáno skutečností, že zvířata se zde pasou na loukách plných bylin, které jsou pokryty krystalky soli vypařující se z mořské hladiny.

Odjezd nebyl vůbec jednoduchý

Týden utekl jako voda a náš netradiční pobyt se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Loučit ani odjíždět se nám v žádném případě nechtělo. Ostrov Sušac byl jednoduše přesně takový jako naše představa opravdového „ráje na zemi“. K romantické atmosféře místa připočtěte okouzlující přírodu, rodinnou pohodu, netradiční zážitky a gurmánské speciality a stejně jako my dospějete k názoru, že tuto dovolenou á la Robinson jen tak nějaké jiné místo nepřekoná.

Pod skály za americkými indiány – Mesa Verde

O Americe se často mluví jako o místu, kde není žádná
historie. Ale tak jako vždycky, samozřejmě existují výjimky. Jednou
z nich je Národní park Mesa Verde.

O Americe se často mluví jako o místu, kde není žádná historie. Musím přiznat, že když člověk prochází moderní centra a náměstí amerických měst a s určitou nostalgií vzpomíná na historické uličky třeba stověžaté Prahy, dává uvedené větě za pravdu, ale tak jako vždycky, samozřejmě existují výjimky. Jednou z nich je Národní park Mesa Verde. Park pod skalními převisy velké stolové hory, odsud španělské pojmenování Mesa Verde – zelený stůl – ukrývá indiánské příbytky (cliff dwellings). A ty jsou už pěkně starodávné. Kmen Anasaziů zde žil před více jak osmi stoletími.

Na prohlídku jen s „dobrou“ fyzičkou

Stejně jako u jiných amerických národních parků zaplatíme u vstupu poplatek a vyzbrojeni právě obdrženou mapou hledáme nejbližší informační centrum. V Mesa Verde se totiž nachází kolem 600 skalních příbytků, ale na většinu se lze podívat jen z ptačí perspektivy při okružní jízdě parkem, a pokud si chceme indiánské příbytky prohlédnout pěkně zblízka, musíme využít organizované prohlídky s rangerem. A na ni potřebujeme vstupenky (hlavně v létě v plné sezóně je dobré si vstupenky koupit dopředu, protože samozřejmě počet prohlídek je omezený).

Mesa Verde je národní park ležící v jihozápadním cípu amerického státu Colorado, který je od roku 1978 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Více informací poskytne Wikipedie (anglicky).

Než ale budeme chudší o pár dolarů (vloni to byly 3 dolary za prohlídku na osobu), musíme podstoupit dotazníkové šetření. „Netrpíte strachem z výšek? Nejste klaustrofobik? Dokážete vylézt desetimetrový žebřík? A zvládnete to i v poledne, když je teplo?“ Přišlo mi to až komické, ale na druhou stranu, když jsme pak stoupali po asi dvaceti schodech k nejznámějšímu příbytku v Mesa Verde, k takzvanému Cliff Palace, tedy Paláci v útesu, začala jsem všetečné otázky paní v návštěvnickém centru chápat.

V naší zhruba dvacetičlenné skupince bylo pár dobře živených Američanů (tipuju Texasanů), kteří toho už chvilku po začátku prohlídky měli dost. Zatímco si utírali zpocená čela a popadali dech, my jsme se od zdejšího průvodce dozvěděli, že Cliff Palace je se svými 217 místnostmi (většina ale sloužila jako sýpky a skladiště) největším objektem v Mesa Verde. Dodnes není zcela jasné, kolik lidí zde zhruba od 12. do 13. století žilo. Nejčastěji vědci hovoří o několika kmenových rodinách, zhruba 100 až 200 lidech. Při prohlídce kamenného obydlí zaujmou pod zem zahloubené kruhové stavby – kivy – které sloužily k náboženským účelům a shromážděním.

Podstatně menší ale z hlediska lokality daleko zajímavější je druhý námi navštívený skalní objekt Balcony House, tedy balkónový dům. Ten není shora viditelný a lze se k němu dostat jedině vylezením několika žebříků a protažení se úzkou zhruba půlmetrovou škvírou. „Námaha“ ale rozhodně stojí. Naskýtá se nám netypický pohled na stolovou horu (na některých místech není tak zelená, protože park postihly v poslední době dva velké požáry) a hlavně člověk začne uvažovat – proč je toto obydlí tak těžko přístupné, když Anasaziové byli v této krajině zcela osamoceni? Jasnou odpověď nemá ani ranger a tajemstvím je zahalen i odchod zdejších indiánů na konci 13. století. Možná vylidnění způsobilo stále větší odlesňování náhorní planiny nebo neúroda po velikém suchu a ve hře je i vpád cizího kmene od severu.

Fata morgána aneb ostrov Vir, jak jej neznáte

Ačkoli nejsem zastáncem komerčních destinací, které během letní sezony okupují hordy turistů, krása chorvatských ostrovů mi jednoduše nedá spát. Letošní volba padla na ostrov Vir nacházející se v severní části zadarského souostroví nedaleko Pagu a Zadaru. Při rozhodování, který z chorvatských skvostů letos navštívíme, sehrála velkou roli malá lidnatost ostrova a lákadlo v podobě ne příliš známé destinace. Po návratu zpět do rodné domoviny jsme se společně shodli na tom, že naše volba byla správná.

Počáteční nedůvěra k ostrovu

„Jedeme na ostrov po souši a bez toho aniž bychom museli využít služeb trajektu?“ Nedůvěřivé myšlenky se mi honily hlavou. Mému klepání na čelo osádka automobilu nevěnovala sebemenší pozornost. Možná to byla únava z poměrně dlouhé a náročné cesty, možná jsem trpěl horkostí a okolní krajina byla pouhou fata morgánou. Připadalo mi však, že projíždíme českými vesničkami, na které jako by jejich obyvatelé již dávno zanevřeli a zanechali je svému osudu. Nikde ani moře, ani živáčka. Palmy a další středomořské rostlinstvo, pro chorvatské pobřeží typické, zřejmě migrovalo do krajin věrohodnějších. Pasoucí se dobytek kolem silnic nevyrušil zvuk motoru ani mé nářky a stěžování si.

Adrenalin i české pivo v (ne)typické chorvatské destinaci

Konečně se objevil třpytivý srpek moře a světe – div se, ostrov spojený s pevninou mostem. Most měl pouhých 300 metrů, kolem něj se však nerušeně proháněli milovníci adrenalinu na skútrech, které jsem měl později tu čest taktéž vyzkoušet. Řeknu vám, že taková jízda rozbouřeným mořem po několika kouscích chutného českého piva (ano čtete správně – české pivo se na Viru skutečně čepuje, jen musíte vědět, kam zajít) byla vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Ráj potápěčů i milovníků horských výšlapů

Vir nepatří mezi tradiční destinace, na které v Chorvatsku narazíte. Panuje zde klid a pohoda. Na své si přijdou milovníci dlouhých procházek, odpočinku na malých soukromých plážičkách, jachtingu i potápění. Podmořský život je v určitých cípech ostrova opravdu bohatý a na jeden ponor můžete objevit skutečné rarity, což se mimo jiné podařilo i naší skupině amatérských potápěčů vybavených pestrobarevnými šnorchly a neustále zatékajícími brýlemi. Není se proto čemu divit, že se sem sjíždějí potápěči z celé Evropy. Patříte-li mezi milovníky turistiky, i vám má ostrov Vir co nabídnout. Z nejvyššího vrcholu ostrova (Bandira – 112 m) se vám naskytne okouzlující pohled do údolí.

České resorty bez jazykových bariér

Nemalou raritou je také skutečnost, že zde natrefíte na zcela české resorty (např. Paradise Resort Vanessa v ulici Stary Put), ve kterých vás překvapí příjemná obsluha roznášející pivo vyhlášené české značky (které zde mimochodem dovážejí za nekřesťanské prachy) a svůj sen o pohodové dovolené bez bariér si tak mohou splnit i ti méně jazykově zdatní.

Komu ostrov Vir učaruje?

Ostrov Vir nadchne všechny, kteří spíše než polehávání na pláži, ocení aktivní trávení volného času. Možností k jeho využití, je zde opravdu nepřeberné množství. Věnovat se můžete jachtingu (na ostrově se nachází několik kvalitně vybavených marin), hlubokomořskému potápění, vysokohorské turistice nebo vodním sportům. Vydat se můžete také na výlet lodí do národního parku Paklenica nebo na souostroví Kornati, které je mnohými považováno za skutečný ráj na zemi. Na ostrově se nachází také několik historických památek (zbytky předrománského kostelíku a bývalé benátské pevnosti ze 17. století, románský hřbitovní kostel sv. Jana). Velmi mile vás překvapí také pohostinnost místních obyvatel, kteří se s vámi podělí nejen o spoustu zážitků, ale také o doušek domácí pálenky. Vir ve vás zkrátka zanechá nesmazatelnou stopu vonící mořskou solí, vinnou révou a nekonečnými borovicovými háji.

Svět ze sloního hřbetu

Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových
kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do
chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového
Kanchanaburi.

Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového Kanchanaburi.

Šedá skvrna u silnice

„Zastav, zastav, zastav.“, křičím ze zadního sedátka na Zbyňka, který řídí vypůjčenou motorku. Seskakuji z přibrzďujícího dvoukolového chrchláku, sundavám kokosku z hlavy a ignoruju Zbyňďovo reptání. Rozbíhám se za rozmazaným šedým obrysem, který jsem periferně zahlédla. Jen doufám, že mě má intuice nemýlí. Pár metrů ode mě se z vizuálního doufání vylupuje betonově zbarvené sloní klubíčko. Nevěřícně kráčím k malému slůněti. Stojí na plácku, na těch svých čtyřech robustních nohách a svojí pozornost obrací k mé udivené osůbce. Hladím ho po chobotě, který má zakončený jedním prstíkem.

Farma chobotnatců

Přichází paní oblečená v citronovém tričku a ametystové sukni. Zdraví nás úslužným hlasem thajského pozdravu: „Sabajdýýýý.“ Prozrazuje, že tohle je nejmladší přírůstek v rodině. Celkem mají 25 slonů na práci. „Where? Where are the elephants?“, položím pro mě tolik neodkladnou otázku. Když vidí mé rozzářené oči, ujišťuje mě, že na farmu je budou nahánět později.

Sloní apetit na banány

Hladový nedočkavec sleduje, jak se Thajka ohýbá pro malé žluté půlměsíčky a začíná banánové krmení. Ovšem v žádném případě chaotické házení žrádla. Slůně Kwai pojmenované podle místní řeky musí o banán nejdříve požádat. Hned jak spatří žluté srpečky, sroluje zadní nohy a na místo lidského „Prosím“ napřáhne chobot, kterým si na sebe ještě před chvílí házelo hlínu kvůli vedru. Thajka mu vloží jeden dietní banán s plnohodnotnou dávkou energie do vykrojené tlamičky a on ho s vervou slupne. Poděkuje chobotím úklonkem a radostným zábleskem v očích.

Kapybara a slon ve společné domácnosti

Mladá Thajka se ubírá ke své chýši a přináší největšího hlodavce na světě. Zvíře má usazené v náručí. Udiveně kulíme na podivnou srstnatou kuličku oči a ona začíná vysvětlovat, že to je kapybara, v překladu „pán trávy“. Je chován hlavně pro maso a kůži, která se například využívá jako podložky pod koňská sedla. Kapybary mívají až 80 kg.“ „Tak to z něj bude pěkný macek.“, napadá mě. Zírám nevěřícně na zvíře podobné morčeti. Má jemnou hnědou srst, tupý čenich a prsty zakončené blánami.

Na správném místě ve správný čas: čekej nečekané

Čas kvapí. Naposledy se podívám na slůně a nasedám na motorku. V tom slyším za mými zády hromcující dunění. Zpoza bambusové chýše se vynořuje obrovské stvoření jako z Hvězdných válek. Šedá viklající hrouda se rozhlíží nejdříve na pravou, poté na levou stranu a inteligentně přechází skrz pendrekově zbarvenou silnici. Mezi plácačkovýma ušima se krčí lidské stvoření. Thajec má na sobě čtverečkovanou košili a tmavé kalhoty. Bambusovou tyčkou šťouchá do sloního obra. Díky silné a tvrdé kůži si slon z nemístného pošťuchování nic moc nedělá. Okamžitě sesedám z motorky a utíkám směrem k šedíškovému chobotnatci, jednomu z největších žijících suchozemských živočichů. Sleduji, jak kroutí baculatou zadnicí a natřásá se při každém dusivém a ohlašujícím kroku. Zvedá se za ním oblak dýmu.

Farma dlouhověkosti a zdravého životního stylu

Po pár krocích se vyhupujeme na místo, které jsem označila jako „Planina slonů“. Sloni jsou býložravci a denně dokážou zkonzumovat až 420 kg vegetace. Jedí větve, listy, kůru, rostliny. Když objeví strom s plody, tak malé ovoce snědí na jedno nadechnutí. Ty větší kusy si shodí na zem, rozšlápnou je a podávají si chobotem naporcované ovoce. Přičemž pouze 40 % potravy jsou schopni zpracovat, ostatní projde trávicím traktem nestrávené. Sloní starci se dožívají 60–70 let.

Sloní jízda without elephant driving licence

Thajec jménem Lucky pokyne slonovi a ten si dominovým způsobem skládá nejdříve zadní a poté i přední nohy. Lucky seskočí, otočí se na mě a gestikulací ukazuje, ať si jdu zkusit sloní jízdu. Nesmírnou vděčností na něj koukám a nevěřím svým očím. Drápu se sloního obra jako bych šplhala na cejlonský Adam´s Peak. Když je zřejmé, že jsem to zvládla, dá Thajec chobotnatci povel k vstání. V první chvíli mě napadá: zemětřesení. Jako by se nadzvedla hrouda země. Vzpomínám si na hodinu zeměpisu, kde nám paní profesorka Mašková vyprávěla, že sloni v Asii dorůstají až do 3,5 metru. Snažím se ten fakt raději zapomenout. Dunivými kroky kráčíme udusanou hlínou, která prahne po prvních monzunech. Slon při chůzi používá jak chobot, tak i ocas, který se mu mnohdy zkroutí jako kotouč nití.

Jak seskočit ze sloního hřbetu?

Z mého snění mě vytrhne Thajec, který si uvědomil, že slunko pro dnešek odvrací tvář a rychlými kroky seskakuje po nebeských schůdkách na západ. Dává slonímu velikánovi příkaz. Thajec se pousměje, kroutí hlavou a říká mi, že se tohle slonbidlo rádo předvádí. V tom si slon sedne na zadní nohy a pomalu se posunuje do pololehu, aby evropská slečna mohla dolů. S radostí děkuji tradičním „[Kop kump kap.]“

Můj vnitřní život se obohatil o jednu úžasnou chvilku, na kterou velmi ráda vzpomínám a přenáším se na sloní hřbet vždy, když cítím, že na mě jde chmur. Díky takovým dnům stojí za to žít.

Val Gardena: Pohádka pro každého lyžaře

Zatímco v Ortisei mi přišly sjezdovky pomalé, nudné a nedynamické,
v St. Christině jsme byli nadmíru spokojení. Upravené sjezdovky, méně
lyžařů a větší nabídka Aprés-Ski na sjezdovkách.

Když jsme se v únoru 2013 vydávali na cestu do italské Val Gardeny, cítila jsem mírnou úzkost. Naše skupina byla tvořená mladým párem pokročilých lyžařů, párem očekávajícím dítě a třemi seniory, z nichž dva sice lyžují, ale svým osobitým stylem a spíše poklidnější trasy (korektně řečeno). Přesto jsme chtěli lyžovat všichni spolu a najít nějaký rozumný kompromis. Očekávali jsme tedy mnoho a taky jsme to dostali.

Vyjeli jsme v sobotu brzy ráno, pršelo, sněžilo a na rakouských silnicích nás často zdravilo z informačních tabulí nepěkné slovo „Stau“. Cesta se nám protáhla asi o 3 hodiny oproti plánu a vyčerpaní jsme dojeli do Ortisei, kde jsme měli domluvené ubytování. A zde nastal první problém. Apartmán Walter Senoner se nachází na samém vrcholu městečka, cesta vede pouze úzkou silničkou, velmi příkrou a tehdy plnou rozježděného sněhu. A my neměli řetězy. Po velkém úsilí jsme to zvládli i bez nich, ale pro příště máme ponaučení – opravdu je nutné zkontrolovat, že řetězy v kufru jsou, ne si to jen myslet!

Ubytování bylo pěkné. Prostorný apartmán s plně vybavenou kuchyní, velkou jídelnou a obývacím pokojem. Měl tři ložnice, každá vlastní koupelnu s toaletou a sprchou či vanou. Paní domácí nás přivítala s italskou vřelostí, popila s námi moravské víno a oznámila, že u ní nikdo na přistýlce spát nebude (jednalo se o jednu osobu) a dala nám v rámci ceny ještě jednolůžkový pokoj. Příjemné překvapení pro začátek.

Lehčí trasy v Ortisei

Ráno nás uchvátil výhled z okna na masiv Alpe di Siusi. Bylo slunečno a krásných –3°C pod nulou. První den jsme se rozhodli lyžovat ve středisku Ortisei, které nabízí většinou modré a červené sjezdovky. Skibus jezdící na trase Ortisei-St. Christina- Selva Gardena vycházel 6 euro na osobu na týden. Parkovné u kabin stálo kolem 4 euro na den, vyšlo nás tedy lépe jezdit autem. Cena za jednodenní skipas Dolomiti Superski vycházela na 48euro za osobu. S parkováním u sjezdovek jsme neměli problém, kapacita byla velmi dobrá.

První den se tedy nesl ve znamení lehčích tras, které se ale odpoledne díky množství lidí změnily na terén plný muld a rozježděného sněhu. Také mě překvapil malý počet restaurací a barů na svahu (např. oproti Rakousku). Celkově jsem měla dojem, že většina tras označených červeně svojí náročností neodpovídala. Sjezdovky byly jednoduché, spíše krátké. Za celou dobu pobytu jsme už v Ortisei nelyžovali, přesto, že pro nás středisko bylo nejblíže.

Sjezdovka Světového poháru Saslong ve Val Gardena

Druhý den jsme se rozhodli vyzkoušet středisko v městečku St. Christina, kde se nachází sjezdovka Světového poháru Saslong. Zatímco v Ortisei mi přišly sjezdovky pomalé, nudné a nedynamické, v St. Christině jsme byli nadmíru spokojení. Upravené sjezdovky, méně lyžařů a větší nabídka Aprés-Ski na sjezdovkách. Kvůli rozmanitosti naší skupiny jsme se nakonec rozdělili. Červené sjezdovky dostály svému označení, mnohdy jsem měla dojem, že již jedeme trasu černou. Ale i méně lyžařsky založená část posádky si našla krásnou sjezdovku a vyhodnotila středisko jako velmi dobré. Také kvůli tomu jsme se sem ještě vrátili. Jako poslední sjezd jsme zvolili sjezdovku Saslong, po které jsme se dostali přímo k parkovišti. I přes svoji hrdost se musím přiznat, že místy jsem měla chuť sundat lyže a jít pěšky. Jeli jsme ji až v odpoledních hodinách. Po celé délce se střídaly zledovatělé, vydřené plochy a obrovské muldy. Takže moje doporučení – sjeďte si Saslong hned ráno, kdy je sjezdovka upravená. Odpoledne už to nestojí za nic.

Okruh Sella Ronda a Marmolada

Třetí den se nesel ve znamení klidu. Oblast nabízí nepřeberné množství wellness & spa. My zvolili Mar Dolomit přímo v Ortisei, nabízející krásnou relaxační zónu, 11 saun, venkovní i vnitřní bazén, vířivky a vše, co unavené tělo potřebuje. Jelikož jsme se další den chystali na okruh Sella Ronda, odpočinek byl nutností.

A nastal den čtvrtý, nejnáročnější. Sella Ronda je slavný okruh kolem masivu Gruppo de Sella. Je možné vybrat si ze dvou tratí. Oranžová je dlouhá 42 km, je sportovnější, tvořená většinou červenými sjezdovkami. Zelená trasa měří 39 km, je spíše lehčí, tvořená převážně modrými sjezdovkami. Během cesty překonáte čtyři údolí (Alta Badia, Val Gardena, Val di Fassa, Livinallongo) a 4 sedla (Gardena, Sella, Pordoi a Campolongo). Na stránkách okruhu je doporučení, že jízda by se měla započít nejpozději v 10 hodin. My začali o půl hodiny dříve, stejně jako spousta jiných lyžařů. Začínali jsme v Selva Gardena (německy Wolkenstein). Bohužel celou noc hustě sněžilo, takže krásně upravené sjezdovky byly zasypané asi 30cm vrstvou nového sněhu. Pro mě osobně to bylo nepříjemné, protože jsem vyznavač spíše ježdění po manšestru než v neupraveném sněhu. Mínusem byl i dav lyžařů, ne vždy schopných zastavit či zatočit dle potřeby. Docházelo i k malým srážkám. Asi po hodině jízdy se lyžaři rozprostřeli a začalo se jezdit mnohem příjemněji. Okruh byl opravdu sportovní, přesto i méně zdatná část naší skupiny všechny sjezdovky sjela, i když se objevily slzičky, pády a naštvání. V Arrabě je nutné sundat lyže a projít přes několik silnic. Znovu se tu potkáte s davem lyžařů a první kilometry je nutné jet se skromností, co se místa na sjezdovce týče. Zvýšené množství lyžařů je zde proto, že právě odtud se můžete dostat na ledovec Marmolada. Pokud ale nejste skutečně zdatní lyžaři, nechejte si návštěvu Marmolady na jiný den, okruh Sella Ronda je náročný sám o sobě a pokud se chcete stavit na oběd, gluewein nebo si prostě jen posedět, nemuseli byste okruh stihnout do uzavření lanovek. My po šesti hodinách jízdy a různých zastávkách došli k autu z posledních sil. Ten večer jsme si udělali večeři ze zásob, protože i malý kopec vedoucí z města do apartmánu by pro nás byl nepřekonatelný.

Příjemná atmosfére městečka Ortisei

Pátý den jsme jezdili v Selva Gardena. Zkazilo se počasí, foukal silný vítr a teploty klesly až k –15°C. Po předchozím náročném dni jsme tedy jezdili jen dvě hodiny a moc sjezdovek jsme nepoznali. Přesto ve mně Selva Gardena zanechala dobrý dojem. Poslední den našeho pobytu jsme se ale vrátili do osvědčené St. Christiny a vybili tam ze sebe poslední zbytky energie. Městečko Ortisei jsme opouštěli s tím, že za pár let se sem musíme vrátit. Centrum mělo neskutečně romantickou, až pohádkovou atmosféru. Krásně osvětlené a čisté ulice plné ledových soch, domy pokryté sněhovou peřinou. Výběr restaurací nabízejících italské speciality a pravou pizzu, německé dobroty nebo steaky byl obrovský. V každé z navštívených restaurací jsme si pochutnali, jen ceny se pohybovaly malinko výše než v Rakousku. Ale stálo to za to. V centru byla také bohatá nabídka barů, které jsme ale příliš nevyužili. Sečteno, podtrženo, Val Gardena dostává plný počet bodů a zabírá si své místo v lyžařském srdci.

Pokud si přejte prožít skvělou dovolenou v Alpách, navštivte webové stránky cestovní kanceláře Zimní Alpy a vyberte si z široké nabídky výhodných zájezdů. Naleznete zde i sněhové zpravodajství, webkamery, hodnocení sjezdovek a podrobné informace o střediscích.

Na kole za Nikolou Šuhajem

Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží
slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi
práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní
bahenní lázně.

Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní bahenní lázně.

Obě situace mají svá pozitiva. Za pěkného počasí vám denní etapu zpestřují výhledy na okolní krajinu, takže se ani nenadějete a 60 kilometrů je za vámi. Za deště nejsou výhledy tak velkolepé, ale zato nehrozí, že špatně odbočíte. Blátivé stopy jasně ukazují směr, kterým se prohnalo stádo cyklistů před vámi. Jako bonus navíc můžete po návratu ze zájezdu přehánět v hospodě, že jste pokořili ukrajinské blátivé peklo.

Už i na Ukrajinu dorazily sprchy

Podobovec a Pilipec jsou nejvýznamnější horská střediska na úbočí poloniny Boržava. Míst, kde se můžete najíst nebo složit hlavu je tady díky tomu dostatek. Nám se nejvíc osvědčila hospoda U Leva a proslavená turbáza Podobovec 2000. Vyznavači extrému sice nejspíš ohrnou nos nad každodenní hygienou, ale pokoje bez teplé sprchy už prakticky nejsou k mání. Zato pivo tady vyjde zhruba na dvacet korun.

Z Podobovce můžete vyrazit nejen nahoru na Borźavu, ale i směrem na sever, kde je spousta nižších hřebenů a rozeklaných údolí. Čas se ve zdejších zapadlých vesničkách zastavil už hodně dávno. Jízdu po asfaltu si užijete jen na hlavní silnici, ostatní cesty jsou jen bláto a kamení.

Vůbec nejlepší pohled na poloniny si užijete z hraničního hřebenu mezi Zakarpatskou oblastí a bývalou Haličí. Dosahuje výšky okolo tisíce metrů a je hrbolatý jako hřbet velblouda. Nikdy nejedete déle než pět minut jedním směrem. Nahoře se před vámi otevře výhled na nekonečné jehličnaté lesy Karpatského podhůří. Oko středoevropana zvyklého na obydlenou českou krajinu marně hledá pevný bod, na němž by mohlo v klidu spočinout.

Medvědy prolezlý Siněvir

Na Ukrajině není jiné místo s takovou koncentrací chlupáčů jako v Siněvirském národním parku. Pobíhá jich tady údajně přes 600. Ukrajincům to ale nejspíš nestačí a rozhodli se zde vybudovat ozdravovnu pro vysloužilé medvědy z cirkusu. Učí je tomu, jak znovu začít žít v přírodě a děsit nebohé turisty. Člověk ale musí mít pořádné štěstí, aby alespoň jednoho potkal. Medvědi se nejprofláklejším turistickým místům vyhýbají.

Mezi taková místa patří i Siněvirské jezero. Cyklistu, který má v nohách dvě a půl hodiny jízdy, právě překonal desetikilometrové stoupání přes stejnojmenný průsmyk, dojel do stejnojmenné obce, možná překvapí fakt, že stejnojmenné jezero je ještě 15 kilometrů daleko. Nemá cenu se vztekat Lidí, kteří naletěli zdejším místopisným hříčkám už bylo hodně. Rozhodně to ani není důvod proč propadat zoufalství. Právě zde totiž vjíždíte do jedné z nejkrásnějších částí Karpat.

Cesta vede zalesněným údolím, kde nebudete vnímat nic než vůni smrkového dřeva a hukot peřejnaté řeky Terebly, Divoká krása zdejších hor ohromila i Jaroslava Foglara, který sem zavítal ještě v dobách první republiky. V údolí nedaleké říčky Ozerjanky se údajně měl zrodit námět pro knihu Hoši od Bobří řeky.

Samotné jezero je ledovcového původu a leží ve výšce okolo 900 metrů. To znamená, že od dolní brány je to ještě pořádný krpál nahoru. Po zaplacení 10 hřiven jste vpuštěni dovnitř a můžete si vybrat z asfaltové cesty a krkolomné boční stezky, kde je menší frmol. Koupání i rybolov jsou zde bohužel zakázány. Můžete si ale půjčit vor nebo si dát něco k obědu v blízké restauraci.

Začátek konce světa

„Dej mi vodku!“ „Celou flašku!“ haleká vesničan na obsluhu v zatuchlé nálevně… Jsme ve vesnici Sloboda a tento dialog asi nejlépe dokresluje životní styl zdejšího obyvatelstva. Právě tady pomyslně končí civilizace. Dál nasleduje asi 30 kilometrů hor a lesů a pak končí i turistická mapa. Jestli vám ukrajinské vesnice připadaly zaostalé, tak tady si budete připadat jako ve skanzenu. Těch 5 kilometrů navíc od jezera za to poznání stojí.

Loupeživá Koločava

Pokud v Siněviru neodbočíte k jezeru, ale pojedete dál po hlavní, tak dřív nebo později dorazíte do Koločavy. Ta je zářným příkladem toho, že negativní reklama je nejlepší způsob propagace. Kdyby tu Nikola Šuhaj nezastřelil několik českých četníků a Olbracht o tom nenapsal knihu, nikdo by této vesnici utopené v horách nevěnoval větší pozornost.

Dnes se ale v Koločavě střídá jeden český autobus za druhým. Hlavním centrem turistiky je hospoda Četnická stanice vlastněná místní učitelkou Natálkou, která má na starosti i Olbrachtovo muzeum v místní škole,

Koločava má také štěstí v tom, že jeden z místních rodáků dnes sedí v Kyjevském parlamentu a štědře dotuje rozvoj obce. Na jeho účet dokonce opravili silnici a provozují 10 muzeí. Z nich je nejzajímavější právě muzeum Ivana Olbrachta, dřevěný kostelík sv. Ducha a koločavský skanzen, ve kterém najdete všechno od roubených chalup až po lokomotivu a obrněný transportér.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Na hřbitov jedině přes plot

Brána od místního hřbitova je opatřena solidním zámkem, který se odemyká jen při zvláštních příležitostech. Ukrajinci to vyřešili tak, že přes plot postavili něco jako průměrně vratké štafle. Návštěva hrobu samotného Šuhaje tudíž vyžaduje jistou dávku fyzické zdatnosti.

Po této anabázi je nalezení loupežníka už hračka. Stačí dojít do spodní části hřbitova a hledat kříž s modrým kýblem. Zde leží Šuhaj. Pochován je sám, daleko od ostatních, neboť jako zločinec a hříšník nepatří mezi slušné lidi. Můžete se ještě pokusit najít hrob Eržiky, který je situován trochu výše, mezi ostatními náhrobky.

Nebo zkuste zapadnout do hospody a počkat na večer. Rody známé z Olbrachtových knih v Koločavě žijí i po 90 letech. Když budete mít štěstí, tak si můžete dát panáka s opravdovým Šuhajem.

Pět důvodů, proč si zamilujete Skotsko

Při mé první návštěvě Skotska jsem se až zarazila, jak bylo oproti Anglii odlišné. Změnil se ráz krajiny, i města měla zcela jinou podobu zvláště pak v porovnání s Londýnem. Lidé jsou velmi přátelští jak ve Skotsku, tak i v Anglii, avšak pro zachování milé atmosféry je lepší používat pojmy jak „skotská snídaně“ a „skotský čaj“ než ty v anglické podobě. Skoti jsou velmi hrdí na svou zem a často nechtějí být považováni za Brity.

1. Umělecký Fringe Festival

Každý rok v srpnu hostí hlavní město Skotska Edinburgh největší festival umění na světě Fringe Festival. Ulice jsou v tuto dobu plné hudebníků, živých soch, stand-up komediantů a dalších umělců. Koncerty, divadelní hry a představení probíhají dokonce i v kostelech, což se mi zdálo být dost netypické, také ale sympatické. Město Edinburgh tak praská ve švech, protože málokdo si nechá takovou nevšední událost ujít.

2. Skotský přízvuk

I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva, protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem. Na severu Británie a ve Skotsku poskytuje jazykové kurzy například i úspěšná a spolehlivá agentura ESL-jazykovky. Procvičit si angličtinu 400 mil od Londýna je jistě zážitkem na celý život.

3. Příroda a historie

Ve Skotsku máte na dosah nejen moře, ale i přírodu, která je naprosto nádherná a jedinečná. Hemží se barvami, staletými stromy a krásou, kterou známe z filmů. Můžete navštívit různé hrady, monumenty a přírodní krásy. Lákadlem je zajisté i jezero, které údajně obývá Lochneská příšera. Pokud budete mít štěstí, spatříte dokonce polární záři. Skotská příroda a hory jsou snem každého správného turisty.

4. Smysl pro humor

Skotský smysl pro humor je surový, sarkastický a dost podobný tomu českému. I Skoti jsou velmi přátelští, upřímní a zábavní.

Přestože je Edinburgh od Glasgow vzdálený jen čtyřicet kilometrů, lidé mají dost odlišný humor a v jednom městě vtipům pocházejícím z města druhého nerozumí. Všichni společně se ale rádi posmívají Angličanům na jihu. A obráceně, ti na jihu se zase smějí samotnému jazyku, hlavně skotskému přízvuku, který rádi napodobují.

5. Kultura

Tradičně důležitými skotskými pojmy jsou kilt a hra na dudy, kterou zaslechnete při procházení jakýmkoli skotských městem. Muž v sukni tedy také není nic divného, naopak. Skoti mají také své vlastní slavné tance, které tančí při různých festivalech a slavnostech a cizinci pobývající delší dobu ve Skotsku, se je obvykle učí tančit. Skoti jsou velmi pyšní na svou zem, která zrodila například televizi či Sherlocka Holmese.

Něco málo o Kapském Městě

Na celé naší planetě existují nebezpečná a neklidná místa. Těžce lze odhadnout, kolik lidí u nás zná dobře současnou bezpečnostní situaci v Jihoafrické republice. Bylo by sice naivní se domnívat, že tu k násilné trestné činnosti nedochází, ale kde je bezpečno, že? Ať se podíváte na východ či západ zeměkoule, situace je v mnoha zemích o mnoho horší než v JAR. Afriku jsem nenavštívil poprvé a pro mne osobně, patřilo Kapské Město nejen k nejkrásnějším, ale i k nejbezpečnějším oblastem země, kde se můžete každý cítit bezpečně.

Kapské Město

Řada světových metropolí je ověnčena superlativy. Boloňa s Prahou jsou proslaveny svými věžemi. Paříž zase „Eiffelovkou“. Druhé největší město v JAR a hlavní město západního Kapska – Kapské Město, se jako jediné na planetě pyšní horou plochou jako stůl. „Horou, které kdosi uřezal špici“ a snad proto dostala název Table Mountain – Stolová hora. Druhou nejvýznamnější dominantou města, přestože se jedná o skromnější a svým tvarem spíš hrot, je o málo nižší nedaleký protipól Lion Head – Lví skála. Krásu města umocňuje jeho poloha na hornatém Kapském poloostrově i skutečnost, že leží také na rozhraní dvou oceánu, Atlantiku a teplejšího Indického.

Když přijíždíte k městu, už z dálky vidíte tuto zajímavou horu, jak se přes ní valí mlha, jako tsunami, aby po chvíli byla pryč. Zřetelně vidíte kabinky lanovek, jak pendlují nahoru a dolů. Na předměstí nejdou přehlédnout townships, kde dodnes na malém prostoru, je nalepena jedna chatrč, vedle druhé.

V nedůstojném prostředí tu přežívá mnoho lidí a bude to trvat řadu let, než se tato situace změní. Chvíli si tu připadáte, jako v kterémkoli velkoměstě na světě, jenže chvíli. Kolem obrovských mrakodrapů je mnoho míst k odpočinku, plných zeleně i pěších kolonád, které jsou neskutečně čisté a nablýskané, kde neuvidíte pohozené papíry a o nalepených žvýkačkách na chodnících nemluvě. Stihnout navštívit všechna zajímavá místa a lákadla po čas jedné návštěvy Kapského Města je zhola nemožné. Klidnou dovolenou si zde užijí jak milovníci moře, tak aktívní cestovatelé, vyznavači luxusu i klasičtí baťůžkáři. Ubytovacích zařízení je zde pro každou skupinu dostatek. Ti, kteří mají hlouběji do kapsy, ocení síť hostelů typu Backpackers. Není bez zajímavosti, že ve městě nevidíte taxíky, které ve městě volně jezdí a hledají potenciální zájemce o svezení. Taxi zde pochopitelně jezdí, jen přijede až na předem stanovené místo.

Stolová hora

Nepsané pravidlo říká, že kdo nezdolá vrchol hory ve výšce 1087 metrů, nemá odsud odjíždět. Lanovky ve tvaru kulovitého akvária s otáčivou podlahou 360 stupňů zdolají trasu za sedm minut a je se nač dívat. Na vrcholu je „bludiště“ cestiček, na které jsou k dispozici dalekohledy, mapy okolí nejkrásnější pohledy jsou ovšem na pobřeží Atlantiku s centrem města. V dálce je vidět i nechvalný ostrov Roben Island, vězení, které bylo téměř dvacet let „domovem“ Nelsona Mandely. Jako na dlani máte Signální horu, Lví hlavu a opačným směrem i Dvanáct apoštolů. V případě náhlé změny počasí svolává turisty k odjezdu siréna.

Doky Waterfront dnes V&A Waterfront

Původně staré zapáchající viktoriánské námořní doky se začátkem 90. let minulého století začaly měnit nejen v kulturní a zábavní centrum volného času, ale i v přepychové místo nákupů v Kapském Městě a staly se magnetem na peněženky zahraničních turistů, kteří zde můžou flámovat sedm dní v týdnu do časných ranních hodin. Dominantou nábřeží je osmihranná sytě červená budova „Hodinová věž“, kde sedával hlavní kapitán celého přístavu. Pokud chcete vidět místní doky i město z moře stačí se projet lodí. Devět galerií nabízí Mořské akvárium, zde máte možnost vidět unikátní ekosystém vod, kde se stýkají teplý Indický oceán s chladným Atlantikem.

Barevné Bo-Kapp

Jednoduché staré gregoriánské budovy s nevídanou kombinací barev, od červené, žluté, až po zářivě zelenou, vytváří z Bo-Kaap duhovou čtvrť města, které leží na svazích výšiny Signální hory. Bydlí zde v poklidu hlavně Asiaté a muslimští imigranti, kteří nechali tomuto nejstaršímu místu jedinečnou orientální atmosféru, kde můžete také vidět i první oficiální mešitu Auwal, založenou v roce 1795. Labyrint barevných uliček patří bezesporu k největším lákadlům metropole nejen z fotografického pohledu.

Hrad Dobré naděje

Přímo v centru města se nachází nejstarší budova Jižní Afriky hrad Dobré naděje. Mohutná pětiúhelníková stavba láká především díky svým zahradám i expozicím, jako jsou Vojenské muzeum nebo sbírka sběratele umění Williama Fehra. V hradě také sídlí velení Obranných sil provincie Západní Kapsko. Lákadla v zázemí města

K velmi zajímavým místům ležícím nedaleko města, kam se dá dostat pohodlně z centra vlakem, případně zapůjčeným autem patří pláž Boulder Bay s kolonií volně se pohybujících tučňáků brýlatých. V nedalekém Hout Bay se z přístavu můžete vydat zase za tuleni. Takřka povinným cílem je návštěva Mysu Dobré naděje a o kus dále nejjižnější místo celé Afriky mys Agulhas.

Kapské Město je svým okolím místem, kde můžete pobývat měsíce a stále budete mít co objevovat.