Pátek 30. července
Stejně jako byla klidná noc, je klidné i ráno. Trochu jsme si přispali a dokonce nejsme první, kdo vstává. Vedle nás se objevil obytný přívěs a stan. Brzy poznáme, že v přívěsu bydlí pohledná slečna či paní a ve stanu ještě pohlednější rotweiler. Ten se po ránu rozcvičuje tím, že kolem stanu lehce honí špalek asi metr dlouhý a dobrých 40 cm tlustý. Vzápětí se ukáže, že pes má i páníčka – ten se právě vydává na nákup.
Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne nezapomeneme.“
Na okraji Tronoanu, vesničky u pobřeží, stojí starobylý kostel Notre Dame. I ten nese všechny znaky bretaňského farního dvora, i když je chudší než ty v Saint-Thégonnecu, Sizunu, Guimiliau a dalších. Je ale stejně úchvatný. Jeho dnes omšelá kamenná krása, místy s porostem mechu a lišejníku, se zrodila v dávném 11. století. Kostel se sochařskou výzdobou portálu, zajímavý interiér i půvabná kalvárie dokazují, že už tehdy měli lidé smysl pro krásu. A protože Bůh byl pro ně nade vše, věnovali mu veškeré své umění.
Mys Pointe de la Torche už není tak skalnatý, je ale stejně větrný – alespoň v době naší návštěvy. Projdeme mezi plůtky k moři – to je samozřejmě za odlivu značně daleko – ale tabule praví jasně: „Koupání a surfování životu nebezpečné.“ I když moře ustoupilo do dálky, slyšíme jeho hukot. A to je dnes prý relativně klidné.
Vybíráme silnice a silničky, které co nejvěrněji kopírují pobřeží. Prostě přitažlivost moře pro nás suchozemce je neoddiskutovatelná. Zastavujeme všude tam, kde se nám naskytne pohled na moře, obdivujeme upravené domky pochopitelně nejčastěji v modrobílém provedení, s mohutnými keři hortensií těch nejrůznějších barev, u Saint-Quénolé objevíme opět menhiry i bretaňské kříže, v samotném Saint-Quénolé obejdeme zříceniny kostela s dosud mohutnými zbytky věže.
Více času věnujeme městu Penmarc´h. Zdejší farní dvůr už bereme jako samozřejmost, více zvědavosti v nás vyvolává maják Phare d´Eckmühl. Ten se nachází na okraji mysu, je pochopitelně v provozu a navíc je i přístupný veřejnosti. Na majáku jsme ještě nikdy nebyli, tak není co řešit. Maják pochází z konce 19. století, je 65 m vysoký, na vyhlídkovou plošinu vede 307 schodů a prý je z něj nádherný rozhled. Tak se praví v informačním letáčku, který obdržíme u pokladny.
Funíme po schodech nahoru a tam – zůstaneme stát doslova s pusou otevřenou. Viditelnost není sice ideální, těch slibovaných 30 až 50 km do dáli tedy nedohlédneme, ale i pohled do bezprostředního okolí je úchvatný. Na pevnině jsou jakoby ledabyle rozhozeny domy, auta vypadají jako špendlíkové hlavičky, zelené plochy jsou pravidelné i nepravidelné, až na obzor se klikatí stříbřité stužky silnic. Směrem k moři, těsně pod námi, stojí další, mnohem nižší maják a v jeho blízkosti kaple. Za ním se táhne původně pevninská plošina, při přílivu zatápěná, při odlivu zcela jasně viditelná. I tady tedy moře ukouslo část pevniny.
Po tomto neobvyklém zážitku příjemně naladěni pokračujeme v cestě. Ve městě Pont-l´Abbé se od srdce zasmějeme u dveří jednoho domu s klepadlem. To klepadlo má totiž podobu umně vyvedeného krásně barevného ptáka, něco mezi datlem a žlunou. Zatáhnete za provázek a pták zobákem zaklepe na dveře. Vtipný nápad.
Přírodní krásy nás provázejí i na další cestě. Zastavujeme u mostu klenoucího se přes záliv u Benodetu a jdeme se „kochat.“ Procházíme až nad vršky pinií, hluboko pod námi jsou na vodě v přesných řadách zakotvené lodě, většinou plachetnice, na druhém břehu vpravo v zeleni jsou schovány domy Benodetu. Na další „mostní“ zastávce u Arzalu nás pro změnu zdraví les plachetních stožárů. To už jsme odbočili z hlavní silnice směr Saint-Nazaire a chystáme se prozkoumat další část pobřeží. Změníme trochu plán a rozhodneme se (po včerejším problému s hledáním kempu) nejprve najít kemp, ubytovat se a teprve potom si najít místo ke koupání a projet kus pobřeží.
U Camoelu narazíme na nepatrný poutač na kemp s udáním vzdálenosti a tak jedeme. A kupodivu kemp po ujetí udaných metrů najdeme. Obsluha příjemná, prostředí klidné, kemp je malý. Rychle postavíme stan a vyrážíme. Zapisujeme si křižovatky z hlavní silnice, abychom zpět vůbec trefili. Také nás udivuje, že nejvyšší povolená rychlost začíná být v této oblasti udávána neobvyklým číslem – je povoleno jet 45 km/hod. Koupeme se v laguně u Pénestinu, voda je nezvykle teplá. Na pláži je téměř prázdno, obsazeny jsou spíše lavičky v sousedním piniovém háji. Bezstarostně lenošíme.
V pozdním odpoledni projíždíme po pobřeží, na chvíli zastavíme v Piriac-sur-Mer a v la Turballe a nakonec zamíříme do Guérande (gérand). Ocitneme se u jeho hradeb, uvnitř kterých tušíme středověké jádro. To si přece nemůžeme nechat ujít. Je sice již šest večer, ale máme kde spát, tak se můžeme zdržet do pozdějších večerních hodin.
Guérande leží na plošině, která se zvedá nad sousedním územím slaných bažin. Vstoupíme do něj jednou z bran a přímá ulice nás dovede na náměstí. Je na něm neuvěřitelně živo. Restaurace jsou zaplněné, lidé postávají na chodnících, prohlížejí zboží nabízené v místních obchůdcích. Tuto pohodu doprovázejí zpěvem dva umělci. Lidské hemžení důstojně pozoruje románsko-gotický kostel svatého Aubina.
V přilehlých uličkách je snad ještě větší ruch než na náměstí. Obleženy jsou obchody s pohlednicemi i suvenýry, v dalším obchodě si lidé vybírají vína, výklad hned vedle zve k ochutnávce něčeho sladkého, tady se nabízí oblečení i doplňky. Mezi nimi pochopitelně nechybí pestrá škála nabízených krajek a výšivek, též tak typických pro Bretaň. Restaurace zvou na menu o několika chodech sestávajících z místních specialit. Takovému množství lákadel asi neodolá nikdo.
Vesničku Kerbili, v níž je „náš“ kemp, najdeme na první pokus. Pomalu se stmívá a my rekapitulujeme dnešní zážitky. A také vaříme, večeříme a sledujeme dráhu vycházejícího měsíce. Ani v našem věku trocha té romantiky člověku neuškodí. A jak se po chvílích klidu krásně usíná.
