Čtvrtek 29. července
Ráno je neletně mlhavé a chladné, v kempu byl v noci klid a pohoda. Jednotlivá místa jsou zahloubena do písečného podkladu o od sebe oddělena křovinatým plotem. Tak je dočasným obyvatelům dáno alespoň částečné soukromí, prostě se nedívají sousedům přímo do talíře. Můžeme platit až v 9,00 hod a tak se jen bezcílně „mrskáme“ po kempu a okukujeme bytující. Mlha se k naší radosti do devíti hodin zvedne a na nás vykoukne slunce. Nic nám nebrání pokračovat v objevování dalších přírodních krás francouzského pobřeží Atlantiku, které nás při návštěvě před dvěma roky tolik zaujalo a zanechalo v nás nezapomenutelné dojmy.
Slepou silnicí vedoucí kolem kempu dojedeme až na její konec a – přírodní krásy začínají oslovovat naše nitro. Stojíme na šíji tvořené písečnými dunami a vybíhající do moře. Na jedné straně se díváme na širou hladinu oceánu, dnes klidnou, pohled na druhou stranu je různorodější. Do pevniny se tu „zakusuje“ zátoka, i toto místo jako mnohá další při západním pobřeží bylo původně pobřežní nížinou. Uplatňuje se zde totiž výrazně právě poklesová tendence zdejších břehů. Za zátokou, při odlivu téměř bez vody, s loděmi bezmocně ležícími v bahně, se rozložilo město le Conquet. I ono si našlo místo na pobřežní šíji.
Chceme-li do le Conquet zavítat, musíme objet celou zátoku a ujet tak kolem dvaceti kilometrů. Přes zátoku vede do města pouze lávka pro pěší. Město je po ránu ještě ospalé, v ulicích se pohybují spíše zásobovací vozy, lidí zatím je v ulicích poskrovnu. I v tom je půvab tohoto města, kde z každé starobylé stavby dýchá odkaz dávných věků. Můžeme odhadovat, kolik šťastných i tragických lidských osudů se v nich odehrálo, a doufejme, že ještě odehraje. Snad se město nebude postupně nořit do moře, snad bude žít a okouzlovat i další generace.
Procházíme středověkými uličkami, nejhezčí středověké kamenné domy jsou přeměněny ve stylové restaurace a vinárny, v dalších se dodnes bydlí. Nechybí tu ani typické bretaňské domečky s malými okny, bíle omítnuté, s modře natřenými dveřmi, vraty a dalšími stavebními doplňky. Záliba v modré barvě se projevuje i ve výběru hortensií – ty také patří neodmyslitelně k Bretani a jsou často modré, s neskutečně bohatým květenstvím. No prostě řečeno, vše „je do barvy.“ Navštívíme i starý omšelý kostel typu bretaňského farního dvora. Na jeho průčelí nás zaujme socha sedícího Krista s trnovou korunou. Jeho ztvárnění v této podobě není obvyklé.
Po desáté hodině město jako mávnutím proutku ožívá. Ze všech ulic míří do přístavu lidé obtěžkaní slunečníky, lehátky a dalšími věcmi nezbytnými pro pobyt na pláži. Lodě na ostrovy Ouessant a Moléne jsou připraveny přepravit všechny ctitele koupání a slunění do míst, která prý tady patří k nejkrásnějším.
Úzkou silničkou se vracíme na sever, střídavě se přibližujeme k pobřeží a zase od něj odjíždíme. Kraj působí zadumaně, chudě a přitom z něj vyzařuje zvláštní kouzlo. Na mysu Corsen zastavíme, ponoříme se mezi skaliska, nasloucháme hukotu vln tříštících se o ně, bosi se brouzdáme pískem. Vůbec nám nevadí, že obloha zešedla a na naše hlavy padají první kapky deště. Ten jakoby se k tomuto pochmurnému kraji nejlépe hodil.
Cestou do vnitrozemí všude „potkáváme“ znaky bretaňské zbožnosti – kostely a kostelíčky, kříže a křížky na podstavcích. V „zapomenutém“ Plouarzelu obdivujeme farní dvůr i s přilehlým hřbitovem (je to trochu morbidní, ale v tomto místě a v tomto počasí nám to připadá normální), v Saint-Renanu zastavíme alespoň na náměstí, které se snad od středověku nezměnilo. Jen auta jsou důkazem toho, že jsme v 21. století.
Objedeme Brest a nabereme jihojihovýchodní kurs. Krásnou čtyřproudovku směr Quimper už známe. Tentokrát však nejedeme do Quimperu, ale uhneme z ní k západu na poloostrov Crozon. Dnes chceme zajet ještě k několika mysům v oblasti zvané Finistere. Někdo by mohl namítnout: „Proč k několika, nestačila by návštěva jednoho, vždyť všechny jsou stejně skalnaté.“ Při naší minulé cestě jsme ale byli těmito končinami tak okouzleni, že jsme vyslovili přání se sem opět vrátit a strávit zde více času. A toto neskromné přání se nám právě vyplňuje.
Na samém západě Crozonského poloostrova vybíhá do moře mnoho prstovitých výběžků a na konečcích těchto pomyslných prstů se nacházejí právě nejdivočejší a nejzajímavější mysy. K mnoha z nich vede silnice, na další se dá pohodlně dojít, ze všech se otevírají krásné pohledy. Již v úsecích cesty, kdy se silnice přiblíží k pobřeží, se nám naskýtá jeden pohled krásnější než druhý. Ne nadarmo je tato silnice v mapě olemována zelenou barvou, což značí mimořádné přírodní krásy. Počasí se zlepšilo, na mysu Pointe des Espagnols už svítí slunce. Brest na druhém břehu zátoky se sice skrývá v mlze, ale jinak tu je krásně. Žluté kručinky a fialový vřes i na tomto mysu zmírňují dojem nehostinnosti a působí „teple.“
Vjezd pro lodě u tohoto mysu je široký pouze 2 km, bývá nazýván goulet neboli lahvové hrdlo a lze z něj pozorovat čilý lodní provoz v brestském přístavu. Toho si byli vědomi už Španělé, kteří během náboženských válek na konci 16. století z těchto míst marně zasahovali proti protestantům. A hned je jasné, odkud se vzalo zvláštní jméno mysu. Dodnes na něm jsou vojenské základny, takto strategicky významné místo asi nemůže sloužit ničemu jinému.
Přes Camaret se dostaneme na další mys, na mys Pointe de Pen-Hir. I on je divoký, s nebezpečnými skalisky, žulové štíty se vypínají z moře až do výšky 70 m. Jen to slunce mu dodává přívětivější podobu. Než dojedeme na parkoviště, kterým silnice končí, zastavujeme u mohutných opevnění z války. Bunkry – v jednom z nich je umístěno malé muzeum – jsou ještě docela zachovalé, některé jsou předsunuté odvážně nad skaliska. Kotva připomíná, že zde sloužilo námořní vojsko, a památník byl postaven na paměť těch, kteří nepřežili.
I tady nás osloví divoká a drsná krása skalisek, nejen těch pod námi, ale i těch vyčnívajících z moře daleko od břehu. Při převládajících západních větrech narážejí vlny plnou silou do skalních stěn a voda šplíchá neskutečně vysoko. Z pohledu do hlubin se nám točí hlava, kolem uší hvízdá vítr. Vše se děje za hlasitého pokřiku racků. Těm snad jedině nehostinnost zdejšího kraje nevadí.
Vracíme se zpět a ještě zastavujeme před Camaretem, abychom se prošli po louce plné menhirů. Tito svědci pravěku vypovídají o tom, že zde odedávna žili lidé. Nebo sem jen přicházeli uctívat nezkrotné přírodní síly a svá obydlí měli v přívětivějším vnitrozemí? Ať tomu bylo tak či tak, menhiry přežily tisíciletí a v nás dnes vyvolávají mnoho otázek. Na mnohé z nich zatím neznáme odpovědi.
V podvečer si ještě vyjedeme na horu Menez-Hom. Tedy podle našeho mínění – ona to žádná hora není. Jejích 330 m nadmořské výšky nám vůbec „horovatě“ nepřipadá. Jenže Bretaňcům ano. Z jejího vrcholu se otevírá panoramatický pohled na rozeklané pobřeží i do klidného vnitrozemí. I dnes, i když není víkend a je už poměrně pozdě, je zde „nabito.“ A to nejen na zemi. Čerstvý vítr využívají letci na závěsných kluzácích i na padácích.
Dnešní pozdní hledání kempu se nám mění doslova v odysseu. Sice hned několik kempů „potkáme,“ ale bohužel už jsou zavřené. Recepce funguje jen do osmnácti hodin. Konečně o půl deváté narazíme nedaleko Pointe de la Torche, v Beuzecu, na zastrčený kemp, kde jsou ještě ochotni nás ubytovat. Poněkud komisně působící slečna či mladá paní v recepci zpovídá manžela: „Auto, tente, d´person, animals?“ Na první tři slova manžel souhlasně kývne, při čtvrtém slovu mu „spadne čelist.“ Otáčí se ke mně s prosbou o pomoc. Rychle na něj vyštěknu: „Ptá se tě, jestli máme s sebou zvířata.“ Manžel se obrací k ubytovatelce a s úsměvem jí sdělí: „Haf, haf – no.“ I ona se úsměvu neubrání. Zbytek večera i noc prožijeme bez nepříjemných překvapení.
