Martin Lejsal A najednou jsem si uvědomil, jak moc, převelice moc se mi stýská.
V noci ze soboty na neděli, kterou jsem trávil na istanbulském
letišti, jsem si prohlížel fotografie, které jsem měl ve fotoaparátu.
Vesnice Kang, Teherán…a veřte nebo ne, snad nejsem o to menší
chlap, tekly mi slzy.
Ale i ta nejdelší cesta jednou skončí. Pro mne konec započal ve
čtvrtek 7.6., kdy jsem odjížděl autobusem z Teheránu do Istanbulu.
Čekaly mne dva dny v autobuse. Ale nic z toho mne netrápilo. Chtěl
jsem si plnými doušky vychutnat posledni okamžiky a pohledy v zemi,
která mi tolik přirostla k srdci.
Oblast mezi Teheránem a hranicemi, je nádherný kraj. Plný zeleně,
úrodných a obdělaných políček a scenérií, které jsem nikde jinde
v Íránu neviděl. V rozsahu 30×10 km se táhlo území, které
bylo plné malých kopečků. Výškou 5–10 m, ale v takovém počtu,
že celkový obraz připomínal krajinu plnou, ba přeplněnou krtinci. Slunce
se pomalu sklánělo k západu a stíny, které každý z kopců
vrhal ještě zvyšovaly platičnost darované krásy. Nemohl jsem se pohledem
odtrhnout, až ostrá zákruta a jiný směr jízdy, mne oddělil od
zvláštního kraje.
Cestou jsme míjeli malá parkoviště, téměř tma halila řidiče
sklánějící se na koberci před svým Bohem. Vzdávající chválu za
ochranu při dosavadní pouti a prosící za její úspěšné dokončení.
A nejen pouti automobilem, ale té hlavní, jejich života.
Pátá hodina ranní v pátek 8.6., nás přivítala turecko-íránskou
hranicí a především vycházejícím sluncem na Araratem. Postupně a velmi
pozvolna odhaloval svoji krásu, až zůstal pouhý obláček skrývající
jeho vrchol. Jako žena, která ví, že zcela odhalená nádhera postrádá na
vábivé přitažlivosti, i tento velikán si alespoň malou část svého
majestátu nechává pouze pro sebe.
Istanbul nás přivítal v sobotu 9.6. okolo osmé hodiny ranní.
Íránci, kteří možná poprvé v životě spatřili nezahalené ženy,
prožívali chvilky plné vzrušení a plni emocí si mezi sebou sdělovali
své dojmy. Nezaregistroval jsem jakýkoliv náznak pohoršení, kdo ví,
třeba si uvědomili, že krása nemusí být zakazována. Krásu stvořil ten,
kterého uctívají a daroval ji světu jako nejhezčí z divů světa. Nic
se nevyrovná krásné ženě s bohatými vlasy, jemnou pletí, veselýma
očima a provokující křivkou jejich těl.
Sobota byla ve znamení Hagia Sofia, Blue mosque a krátkého poležení na
skalách u moře. Hlubokými vdechy jsem přijímal vzduch vonící solí
a se zavřenýma očima poslouchal zpěv racků, které tolik miluji. Jen
pozdní večerní hodina mne přinutila opustit místo odpočinku a přesunout
se na letiště Ataturk.
Noc uběhla velmi rychle. V hlavě i na papíře jsem si urovnával
myšlenky o svých plánech do budoucna a njaednou bylo třeba jít a
nastoupit do letadla. Sobotní Mladá fronta mi poskytla mohutné dávky
smíchu, když jsem si notoval Dobrý den, majore Gagarine a následně tu
o Radaru. Tak se opět vracím do svého milovaného Kocourkova, kde si
člověk může být téměř jistý, že se nic podstatného nezměnilo.
Neděli jsem strávil v kruhu rodiny, maminka si oddychla a snad
zapomněla na slzy, které prolévala při mém odjezdu. Upekla výborný dort,
grilované maso s chlebem a hořčicí mi dalo zapomenout na stesky a
vyhlídkový let motorovým rogalem k mým 40 narozeninám, mi vlil
mohutnou dávku netrpělivě očekávaného adrenalinu do žil.
Jsem doma a přesto jsem daleko. Brzy se vrátí i moje srdce. Ale brzy
mé tělo i srdce opět pocítí tu nezvladatelnou touhu vydat se na
cestu. Nemohu jinak, nesmírně toužím spatřit co Země nabízí. Toužím
o tom psát i vyprávět.
A tak Vám slibuji, že Vás nenechám dlouho čekat a zase se tu
objevím. A vezmu Vás s sebou.
