Martin Lejsal V patek rano jsem vstal sice pomerne brzy, ale s o to vetsi chuti.
Cekal mne totiz celodenni vylet do hor za Mashad, kde ukryta mezi kopci, lezi
vesnice jmenem Kang. Vsichni turiste, kteri touzi spatrit tzv. stupnovite
vesnice, ve velkych zastupech navstevuji Masule, ktera lezi nedaleko Rasht,
pobliz Kaspickeho more.
Temer nikdo ale nevi, ze stejne pusobiva je i mala osada uprostred
krasnych hor nedaleko Mashad. Vali mi nabidl moznost tohoto vyletu s tim,
ze jeho kamarad ma terenni jeep. Az v prubehu cesty v horach jsem si
uvedomil nezbytnost takoveho automobilu. Rano jsme cekali na ulici pred domem a
sledovali provoz. Byl sice patek a tim den klidu, ale na dopravni kalamitu to
v iranskych mestech nema moc velky vliv. Kazda rodina, ci zamilovany par
nasednou do auta nebo na motorku a vyrazi nekam do prirody za mesto stravit
v klidu a pohode par hodin prijemneho pikniku. Iranci dokazi vyuzit kazdou
volnou chvilku k tomu, aby se natahli nekde pod stromem v jeho
chladivem stinu, neco dobreho pojedli, popovidali, trochu se prospali a nabrali
tak sil do dalsich dnu.
Zakladem iranskeho domu, at uz je to doma, nebo nekde pod stromem je vzdy
koberec. Na nem se spi, povida, ji, studuje. A verte mi, je to velmi
prijemne. Neverili byste, co vse se vejde na jeden motocykl. Tatinek, pred nim
drzic se za riditka prvni dite, vetsinou to nejmensi, za nim druhe dite a
nakonec maminka, ktera jednou rukou drzi dite pred sebou a v druhe ruce ma
piknikovou tasku plnou jidla. A za maminku se jeste bohate nasklada jeden,
ci dva koberce. A to vse, spolecne s auty se prolina na ulicich
iranskych mest, troubi, predjizdi se navzajem, proste miri z mesta
ven.
Klidne jsem cekal v ruchu ranni mashadske dopravni kalamity zaramovane
do vsudypritomneho kazani imama znejiciho z kazdeho reproduktoru, kterych
jsou po meste tisice. A najednou se ozval zvuk, ktery do toho vseho nejak
nepatril. Jako kdyz se sype plech. Otocil jsem hlavu ve smeru prichazejiciho
zvuku a to uz u me nohy brzdil cerveny jeep, ktery snad vozil jeste
Montgomeryho. Na prvni pohled to byla rozsypavajici se rachotina, ale uz brzy
jsem mel moznost se presvedcit, ze toto auto vydrzi vic, nez na kolik
vypada.
Nasedli jsme a vyrazili. Uz nedaleko za mestem nas oblopilo spolecenstvi
kopecku, ktere svoji ladnou krasou dokazalo bleskurychle zahladit drasave stopy
velkomesta. Nikde sice ani jeden strom, ale ta malebnost a prijemna zaoblenost
byly jako pohlazeni po dusi. Se stoupajici nadmorskou vyskou se vedro zmenilo
v prijemne klima. Davno jsme za sebou nechali posledni vesnice lezici
v udoli a vsude kolem nas byly jen hory. Sice puste, sem tam s trsy
travy, ci bodlaku nadherne fialove barvy, ale i drsna krasa zustava
krasou. Obcas se nam naskytl nadherny pohled do udoli, ktere bylo na svem dne
pokryto shlukem stromu, uprostred nichz vykukovaly ploche strechy domu.
Az najednou, bez jakehokoliv varovani se pred nami otevrelo panorama hodne
starovekeho objevitele. Skryto pred zraky obycejnych turistu, zahaleno vysokymi
horami, jsme spatrili malinkate mestecko, snad vetsi vesnici, ktera byla jako
vosi hnizdo prilepena k uboci jednoho z kopcu. V mnoha radach
nad sebou se vrsily domky jako plastve. Z dalky pusobila vesnice Kang
velmi usporadanym dojmem, zblizka to byla chudoba a bida. Ale vstricnost a
pohostinnost byla zbozim, ktere se podavalo zdarma u dveri kazdeho
domu.
S Valim jsme vystoupli na jeden protejsi vrchol, abychom se pokochali
touto krasou. Vali se ve meste chova velmi civilizovane. Ale jakmile se ocitne
v nejake vesnici {sam z jedne podobne pochazi}, zacinaji se mu vracet
mistni zvyky. Chodit po ulicich, ci ulickach vesnicky, znamena byt ochoten
snaset mistni zpusoby. Krka se naprosto verejne a nahlas, kapesnik je neznamy
pojem, smrka se vsude a do vseho, nejcasteji do prstu, ktere se pak jen tak
oklepou. Taky mne upozornil, zbych sel radeji pred nim, protoze si bude
ulevovat strevnim plynum. A tak se Vali valil ulickami, krkal, prdel a
smrkal a byl stastny jak jen mohl. Je to zvlastni, ale v tomto prostredi
to nepusobi nijak nemistne. Po urcitem case si zvyknete. A kdo vi, bydlet
tu mozna dele, chodil bych ulickami Kangu zvesela jako Vali, za ohlusujiciho
rachotu vcerejsich fazoli, krkani po limonade Zam Zam a obe kapsy bych mel
volne pro cokoliv, jen ne pro kapesnik.
V malicke hospudce jsme si dali obed, radove za dvacet korun jsme se
nacpali k prasknuti a protoze mel za rohem, tedy vysoko do kopce
terasovite rozlozene vesnice jednu znamou, tak jsme k ni zasli na siestu.
Tato zena ma sest deti a protoze manzel ji pred nekolika lety zemrel a ona
zustala na vse sama, cela vesnice ji pomaha jak muze. Vesli jsme do staveni,
ktere svym vzhledem pripominalo spis JZD po 40 letech komunistickeho
vedeni. Ale na krasu tu nikdo nehledi a ani ji nepotrebuje. Neni s kym se
srovnavat. Vse je podrizeno ucelu, kteremu ma slouzit. Navic, iranci velmi
neradi kupuji nove veci. Napriklad boty nosi az do naprosteho rozpadnuti. Jsou
to velci setrilkove a penize maji tuze radi.
Nuze vstoupili jsme na maly dvorek, kde u otevreneho ohne sedely dve
zeny a pripravovaly neco k jidlu. Jedna starsi, Valiho znama a mladsi jeji
dcera. Pred rokem mela zasnuby a letos se bude vdavat. Mozna zacne jiny, pro ni
neznamy, modernejsi zivot. Toaleta, kterou jsem byl nucen pouzit byla
samozrejme na dvorku. Dcera mi ukazala cestu. I pod temer popelcim
vzezrenim se presto skryvala nebyvala krasa mlade zeny.
Vali ale nemel oci pro nic jineho nez pro koberec uvnitr domu. Nez jsem se
stacil vratit z toalety, otocen k neomitnute stene se jiz oddaval
svym snum. Trochu jsem se porozhledl a nez odplul za Valim, vtiskl si do pameti
vzhled domu. Prosta mistnost s velmi hrubou, poskrabanou omitkou bez malby,
uprostred dreveny sloup drzici strop, ktery byl tvoren z nalakovanych klad.
Krome asi dvou skrini zadny nabytek. A proc take? Koberce bohate staci.
A po namahavem stoupani v kopcich i tvrda zem pokryta velmi
opotrebovanym persanem je temer jako prachove periny. A verte mi, mistni
lide maji ve svem zivote tolik driny, ze po celodennim pobytu venku na cerstvem
vzduchu nesni o damascich a perovych duchnach.
Asi hodinu jsme se prospali a pak nas prisla navstivit pani domu
s konvici caje. Doprovazela ji vnucka, mala asi ctyrleta holcicka. Babicka
ji pobizela, aby si sla sednout ke me, ale nic nebylo schopno ji presvedcit, ze
zahadny cizinec ji neublizi. Duverne znama naruc babicky byla v tu chvili
preci jen vetsi jistotou a zazemim, ze ktereho mne mohla bez obav pozorovat.
I kdyz s uzardenim, nakonec mlada slecna svolila k tomu, ze jsem
ji vyfotografoval.
Cestou k autu jsme s Valim prochazeli sadem ovocnych stromu, ktere
tu rostou po tisicich. Ovoce je ve tvaru housenky a i tak vypada, ale je
nesmirne sladke, stavnate a dobre. Plnymi hrstmi jsem si plody jejich zeme
hazel do ust a nemohl se nabazit te uzasne chuti.
Obyvatele jsou bazlivi. Obcas z plorozpadleho okna vyhledlo oko starsi
zeny, sem tam presel pres uzounkou a krivolakou ulicku oslik.
Pomalu byl cas na navrat. Jen s tezkym srdcem jsem nasedal do auta a
jeste dlouho jsem se ohlzel zpet k vesnici jmenem Kang. Je skryta pred
svetem a je to dobre. Netrvalo dlouho a hory skryli Kang i pred mym
zrakem. Ale v srdci zustala. Cely vecer jsem vzpominal co asi jeji
obyvatele prave delaji. A myslim, ze takhle vzpominat budu jeste
dlouho.
