Martin Lejsal Kandovan. Misto, kam nemiri davy turistu a presto je fascinujicim zjevenim
i na podminky Iranu. Jeho obyvatele ziji v domech, ktere jsou
vydlabane ve skalnich utvarech, pripominajici kuzely. Takova turecka Kappadocie
v malem.
Bydleni neni samozrejme komfortni, ale v lete je uvnitr prijemny chladek
a v zime potrebne teplo. Zeny prede mnou opet utikaly a zaviraly se za
plechove dvere svych staveni. Jen obcas to nevydrzelo nejake male dite a
oprirozena touha poznat neco doposud nevidene je vyhnala ven. Nektere se na me
tvarily patricne kysele, ale jeden maly spunt se stekajici nudli u nosu se
tvaril docela prijemne.
Cesty mezi domy, ktere se zvedaji do prudkeho svahu, jsou zaplaveny slepicim
a oslim trusem. Pocatecni zoufala snaha se mu vsemozne vyhnout byla nakonec
vystridana letargickou rezignaci. Vsak ono to pak stejne uschlo a opadalo. Tak
proc se trapit necim, co by jen ubralo na dalsim poznavani.
Po prohlidce, jsme sli s kamarady do zdejsi kebab restaurace, ktera je
pod sirym nebem a tvori ji nekolik prostornych paravanu s koberci, na
ktere se vejde pohodlne kolem peti lidi. Bez bot samozrejme. Sporadali jsme
toho pozehnane. Spoustu chleba, nekoli velkych cibuli, kebaby, ruzne omacky do
kterych se chleba namacel…a tak podobne. Musim rict, ze zdejsi strava mi
nesmirne chutna.
Pak jsme to zapili spoustou caje a jeli zpet do Tabrizu, odkud mi v sedm
vecer odjizdel autobus do Hamadan.
A o Hamadan, naprosto uzasnem meste, ktery mi poskytl nekolik citove
uzasnych zazitku, Vam budu vypravet priste.
