Do Nizozemí jsme se vydali s koly podruhé. Holandsko není úplně správný název, nazývají se tak to jen dvě provincie ze třinácti. Úplně všude se však jezdí na kole, cyklostezky jsou v perfektním stavu a pořád jsme si nemohli zvyknout, že cyklisté mají velmi často přednost i na přechodech (přejezdech) přes silnice a mají i vlastní semafory. Stojany na kola mají také všude a parkování u nich je zdarma. To se rozhodně říci nedá o autech, protože většina parkovišť ve městech je zpoplatněna. Prostě jasný vzkaz: „Jezděte na kolech!“ V helmách a na horských kolech jsme působili jako exoti, ale zase jsme uměli vyvinout vyšší rychlost. Přehazovačku totiž většina nizozemských kol nezná. A na dámském „střihu“ kol jezdí i většina pánů. Sesedání na křižovatkách je časté a pohodlnější. Zvláštní kapitolou jsou speciální odpadkové koše pro cyklisty, důležité je se trefit.
ZOO v Arnhemu
Do ZOO v Arnhemu, těsně u hranic s Německem, jsme se těšili, hlavně tedy na mořský svět a na to, že tam bude hodně atrakcí pro děti. U vchodu to však trochu drhlo, přestala fungovat čtečka čárových kódů na vstupenkách. Pánové se to chvíli snažili opravit, ale pak mávli rukou a začali vstupenky normálně natrhávat, jak se to dělalo dřív při vstupu do kina. Prostě žádný problém. Synek nás hned táhl do buše. Nechyběl zde obrovský skleník, palmy, ptáci a drobnější zvířata džungle. Jedna z cest končila u jezírka a pokračovala po lanovém mostě přes vodu. Kdybych neviděl, jak sedí u jezírka chlapec a suší si ponožky, asi bych na něj šel. Takto jsem počkal na jiného nebožáka, který se na lana s dřevěnými podložkami vydal. Lana se prověsila a kotníky byly ve vodě. Ale žádné rozčilování, voda prostě k Nizozemí patří.
Uprostřed buše je restaurace. Okolo létají ptáci, a pokud si host nedává pozor, přijde o kus sendviče, anebo mu na talíř přibude bílá tatarka i s dippem od papouška, co sedí přímo nad talířem na palmě.
Obrovská akvária v mořském světě na stranách chodeb jsou krásná, ale ti žraloci spíš budí respekt a nejen u dětí. V jedné části se pak nachází skleněný tunel, kde ryby plavou i nad lidmi. Prohnuté sklo zvětšuje a přibližuje. Nejvíce na nás zapůsobili rejnoci.
Vedlejším východem se dá dostat do umělé jeskyně, s umělými krápníky. Na malé ploše je jich tolik, že by Moravský kras zbledl závistí. Umělé pískovcové skály v části poušť už pak nepřekvapí ničím. I toho ptáčka, co seděl na vajíčkách na obrovském balvanu, jsem zprvu považoval za vrcholné dílo čínských plastikářů.
Jungle park je rájem pro děti. Se ZOO to má sice společné jen dřevěné opice a obrázky zvířat, ale děti prolézačky, lana a skluzavky milují.
Zpátky ve městě
V obchodech s potravinami jsme narazili na spoustu variant pendreků. Zde musím varovat. V Nizozemí je oblíbený pendrek s chloridem amonným – salmiak. Pro většinu Čechů je to šílená slaná pachuť a většina si druhý kousek rozhodně nedá. Po jedné zkušenosti jsem pak už důsledně koukal na složení. Pendreky totiž jinak miluji a v Nizozemí je výběr velký.
Pokud vyloženě nelije, jezdí se na kole i bez výbavy proti dešti. Pokud lije jako z konve, většina cyklistů si vezme deštník a jede trochu pomaleji, řidítka drží jednou rukou. O Holanďanech se říká, že jsou to Skoti, co přeplavali kanál. Projevuje se to v maličkostech. Třeba je nabídnuta káva. Kdo si dá, je mu k ní nabídnuta sušenka z krabice. Krabice ale nezůstane na stole, jak je u nás zvykem, zase se uklidí. A kdo nemá kávu, nemá ani sušenku.
Další zajímavostí bylo delfinárium v Harderwijku na západě od Amsterdamu. Pořádný zásah na peněženku 
. V několika zátokách probíhají stále nějaká vystoupení. Jednou se předvádí mroži tančící disko nebo hrají na trumpetu, pak delfíni vyskakující z vody nebo vozící po hladině drezéry.
Campování v Niozemí
Jsme zvyklí po Česku jezdit na kole se stanem a spát, kde nás napadne. Prostě vidět a být neviděn. Po stanu po nás zůstává pouze vyležený flek. Naivně jsem doufal, že se tak dá stanovat všude. V Nizozemí to nejde a to hlavně z důvodu, že prostě není kde. Všude prostě něco nebo někdo je nebo něco má. Zahradu, pastvinu, jezero, hospodářství. Spali jsme v parcích, u jezer na plážích a u kamaráda u Haagu. A také v campu u vesničky Assel. Tam mě zaujalo, že tekla neomezeně teplá voda (ohřívaná solárními kolektory), k dispozici wifi a nikde nikdo. Doslova. Pár stanů schovaných někde, auta spořádaně na jednom parkovišti. A správce také nikde. Jeho ordinační doba 10 až 10,30 se vylučovala s dobou našeho pobytu. Všichni totiž platí camp dopředu, a tak tam není třeba pořád být. Nechali jsme u vchodu pod kamenem email, ať napíše účet, že mu peníze pošleme. List byl doručen a peníze jsme poslali. Na osobu to vyšlo asi 6Eur. Zde jsme také viděli „lesní rezervaci“-De Hoge Veluwe. Prostě oplocený obyčejný les. Mají ho tam málo, že se může vstoupit jen vchodem do lesa, po cestičkách, nehlučet, nekouřit, nerozdělávat ohně, ne. . . . . . . nic. Jak jsem si vážil divoké Vysočiny, kde se může jít kamkoliv a může se i sednout na trávu. Doufám, že tento zvyk k nám nedorazí!
Námořní lodě v Hoek
Nikdy jsem neviděl tolik obrovských námořních lodí, jako v Hoek van Holland. Jedná se o malou vesničku západně od Rotterdamu. Zde začíná zátoka, kudy musí všechny lodě plout. Kolem břehu vede cyklostezka, jak jinak, a lze dojet až k majáku, který je vystrčen až na širé moře. Pekelně tam fouká. Však taky všude jsou tabulky upozorňující, že mohou být velké vlny. Břeh je lemován též přístavišti a občerstveními. Z jednoho to obzvláště vonělo smaženou rybinou. Ve fritéze dělali různé mořské potvory, ale cena-30Eur zaháněla chuť. Manželka se s vrozenou českou skromností zeptala, zda by se dalo jen ochutnat od každého druhu. Chlápek na nás mrknul, že chápe a udělal nám mix potvor s tatarkou a dábělkou omáčkou bez hranolků. Za 10Eur 
