Po osmihodinovém letu ze Singapuru přistáváme na Severním ostrově Nového Zélandu v Aucklandu. Po našlapaném programu v přelidněné Asii náš plán zní jasně: tři týdny na Novém Zélandu strávíme v horách. Po několika dnech strávených ve městě plachetnic – Aucklandu se vydáváme do Národního parku Tongariro, kde se tyčí několik vyhaslých i aktivních vulkánů, z nichž největší – Ruapheu – je vysoká 2797 metrů nad mořem..
Túra v sopečných horách
Už jste někdy lezli na sopku? Představte si škvárový kužel vysoký přes dva kilometry se sklonem stěny 30–50 stupňů. Hodláte-li ho zdolat, je třeba se předem smířit s tím, že každé dva kroky směrem vzhůru znamenají zároveň jeden krok dolů. V horším případě se poměr kroků otáčí. Ulehčit si takto náročný výstup můžete ponecháním batohů někde pod kopcem, schovaných za nějakým kamenem. Škoda, že nás to napadlo teprve, až když jsme dorazili pod vrchol. Pocit ze zdolání Ngauruhoe (2291 m. n. m.) je však nadmíru uspokojující odměnou. Sopka naposledy chrlila lávu v roce 1977 a její kráter pod námi připomíná čerstvě vyhaslá kamna s roštem o průměru tak sto metrů.
Sestup z Ngauruhoe dolů skrz mraky je, soudě dle smyslu čichového, jako obcházení bran pekelných či průjezd Pardubicemi, když vane ten (ne)správný vítr od místní chemičky. Ze země vychází sirná pára syčící pod tlakem. V prohlubních v zemi vznikají malá jezírka, která svým puchem připomínají zkažená vejce, a krajina nemá daleko k té měsíční. Když se do toho občas přimíchá trocha mlhy z mraků, je to úžasný téměř imaginární svět.
Noční vichřice v českém stanu
Za soumraku vyhledáváme místo pro stan na břehu jednoho smradlavého jezera. Už od začátku roku se těšíme, kdy konečně poprvé rozbalíme nový, od výrobce zapůjčený, stan. Zatím ho nebylo nikde třeba, celou Asii jsme jej pronesli na zádech coby zbytečný čtyřkilový doplněk. Kostru z hliníkových trubek stavíme bleskově, ale vrchní tropiko ne a ne pasovat. Do toho začíná pršet a fouká stále silnější vítr. Po delším zápase na okraje provizorně ukotveného tropika nahrneme val písku tak, aby sílící vítr neodfoukl stan i s námi. No, pamatujeme i klidnější noci.
Ráno se úspěšně vybahňujeme z mokrého písku ven a v mlze hledáme cestu do nížin. Potkáváme jednoho člena horské služby, který stoupá vzhůru. „Vy jste dneska v noci stanovali v horách?“ diví se. „Víte, že rychlost větru dosahovala až 160 km v hodině?” A ještě dodává: „To musíte mít opravdu dobrý stan!” „Samozřejmě, česká kvalita,“ zanotujeme si. Teprve když si stan v údolí zkoušíme postavit nanečisto, dostáváme ježka z klece ven. Když nám tenhle stan před odjezdem narychlo u výrobce půjčovali, nikdo si nevšimli, že vrchní plachta je z jiného typu stanu. I tak ale stan posloužil výborně.
O autorech, jejich cestě kolem světa a knize
Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu, Kambodži nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.
Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.
Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reflektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.
