Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.
Označení Alpy evokuje krásnou čistou přírodu, nádherná panoramata horských štítů a hřebenů. Takové tyto hory opravdu jsou, čisté a krásné. Název Prokletije zase připomíná hrůzyplné příběhy o krevní mstě, chudých zapadlých vesničkách a turistech, kteří se zde ztratili, a nikdy je už nikdo nespatřil.
Různé turistické weby toto pohoří popisují jako oblast bez značených cest, případně cest, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, jak jsou na mapách vyznačeny. I skupina jiných českých turistů, které jsme potkali ke konci naší cesty, nám tyto informace potvrdila. Několik týdnů se toulali po odlehlejších oblastech hor a někdy i několik dní nedokázali na mapě objevit svou přesnou lokaci.
Naše zkušenost však žádnou z černých historek nepotvrzuje. Jediná negativní věc, která návštěvu hor doprovázela, se stala ještě ve Shkodře, největším městě severní Albánie, kde jsme nejprve směnili ve špatném kurzu a pak si zaplatili předražený furgon, mikrobus, který zde funguje jako běžná hromadná doprava, do vesnice Thethi. Ještě před nástupem do furgonu jsme se seznámili s Davidem, švédským turistou, který si jen tak na vlastní pěst vyjel po maturitě na Balkán. Vysvětlil nám plán své cesty, který se nám na rozdíl od našich původních plánů tolik zalíbil, že jsme pak spolu strávili následujících několik dní.
Vyrážíme z Thethi
Po dlouhé cestě úzkými serpentinami kamenitých cest s krátkou zastávkou v hospodě ve vesnici Böge, jsme dorazili do Thethi. Roztahaná vesnice v údolí mezi vysokými hřebeny je jedním z nejčastějších výchozích bodů na horské treky, turistů jsme nepotkali žádné davy, ale přesto pro místní nejsou tato podivná stvoření neznámým jevem. Hned, když jsme vylezli z furgonu, přišel k nám malý, tak asi dvanáctiletý kluk a výbornou angličtinou nás zval do rodinného hotelu. Popisoval nám, jakého komfortu se nám dostane, a bez vybízení nás vedl cestičkou mezi oplocenými políčky. Když jsme se ho ptali, kde se naučil tak dobře anglicky, říkal, že ve škole přímo tady ve vesnici. Údajně v těchto malých zapadlých vesničkách není nouze o zahraniční učitele angličtiny, kteří zde jistě krom práce hledají i kousek té dobrodružné romantiky. S místními učiteli je to horší. Stává se prý i to, že učitel i po několik měsíců vůbec do školy nedorazí. Ale ani skvělá angličtina malého syna nepřinesla jeho rodičům zázračné tržby. V „hotelu“ jsme si totiž dali jen pivo a pak jsme vyrazili.
Ještě před odchodem z vesnice jsme potřebovali nakoupit jídlo na cestu. Když se nám podařilo doptat se na něco na způsob obchodu, nalezli jsme malou budku se skromnými zásobami. Anglicky se tu dohovořit moc nedalo, ale když pochopili, že chceme chléb a sýr, přinesli nám jej z domova, protože v „obchodě“ žádný neměli. Pak jsme se už vydali na cestu kolem malého kostelíka, který, ač vypadal velmi staře, byl postaven teprve před několika lety. Jednalo se o kostel katolický, protože horské oblasti severní Albánie jsou téměř výhradně katolické.
Po cestě dál za kostelem jsme potkali další malé kluky v podobném věku, jako byl syn majitele „hotelu,“ kteří nám taktéž velmi dobrou angličtinou vysvětlili, kudy máme pokračovat. Přesto jsme po nějaké době ze správného směru sešli. Naštěstí nás zpět na správnou cestu odnavigovala jedna paní pořváváním a mohutnou gestikulací ze své vyvýšené zahrady. Poté již byla cesta snadná, vedly po ní obrovské bílo-červeno-bílé značky. Stejné červené značky vedly i po ostatních cestách, žádné modré, žluté či zelené, jak jsme zvyklí z České republiky. Naším směrem však vedla cesta jen jedna, bez vedlejších odboček a rozcestí, takže jsme se neměli šanci ztratit.
Cesta nás vedla do prudkého kopce, nejprve lesem, později ve vyšších polohách se objevily louky a pak i holá skála. V protisměru prošlo několik párů a jednotlivců, ale žádné velké skupiny, ani jiní Češi, jak to známe z jiných evropských pohoří. Asi půl hodiny cesty před hřebenem jsme k velkému překvapení objevili malou kavárničku – budku, kde postarší pán vařil výbornou tureckou kávu. Cena byla stejná jako všude jinde, žádná vysokohorská přirážka. Jednalo se také na dlouhou dobu o poslední místo, kde šlo doplnit vodu. Posilněni teplým nápojem jsme vylezli nahoru a pokocháni nádherným výhledem do obou údolí, která od sebe hřeben odděloval, jsme sestoupili na druhou stranu a našli místo ke spaní.
Luxusní hotely pod vlajkami USA
Druhý den po sestupu do údolí nás čekal šok. Po cestě podél vyschlého koryta řeky jsme došli k Rraganu, první vesnici v údolí. Čekal jsem zapadlou vesničku s malými dřevěnými domečky, kde žijí chudí horalé. Místo toho se před námi zjevilo parkoviště s nablýskanými auty a hned za ním obrovská restaurace s dobrými jídly. Zde končí nebezpečné prokleté hory a začínají luxusní Alpy. Restaurace vedle restaurace, hotel vedle hotelu, podél silnice auta se západními značkami. Ti, kteří luxusu těchto míst nejvíce využívají, nejsou západní turisté, ale albánští emigranti, kteří se do vlasti vrací už jen na letní prázdniny. Albánců žijících v zahraničí je dostatek na to, aby zaplnili zdaleka největší procento turistů, kteří sem o prázdninách přijíždí.
Ve Valboně, další vesnici na naší trase, jsme si dali v jedné restauraci výborný velký oběd za nepříliš vysokou cenu. Co nás také překvapilo, byly vlajky USA, EU a NATO, které byly vyvěšeny na některých domech vedle těch albánských. Tyto vlajky si sem místní prý vyvěsili jen tak, z pouhé sympatie. Ještě více nás překvapilo setkání s Američankou Catherine Bohne, která sem před pár lety přijela na krátkou dovolenou a tak se jí zde zalíbilo, že zde zůstala a provozuje malý penzion, který funguje zároveň i jako turistické informační centrum pro ty, kdo neumí albánsky.
Velká část zahraničních turistů, včetně Davida, díky kterému jsme se o ní dozvěděli, plánuje svou cestu do této oblasti na základě internetových stránek, které Catherine vytvořila. Utábořili jsme u řeky, kousek od hostelu a druhý den ráno si zaplatili odvoz velkým autem do městečka Fierze. Auto nám smluvila právě Catherine, jiným způsobem bychom se před šestou hodinou ranní k nádrži nedostali.
V šest ráno totiž z přístavu ve Fierze vyplouvá loď, která pro vesnice okolo nádrže Komani představuje místní hromadnou dopravu. Zastávky jsou malé usedlosti na břehu řeky, nebo jen místečka, kam vedou úzké pěšinky vedoucí odkudsi z druhé strany kopce. Na některých zastávkách nastoupí či vystoupí jeden dva lidé, jinde se jen vyloží náklad v podobě základních potravin nebo pytlů se vším možným, který se na břehu naloží na připraveného osla. Vodní nádrž vede dlouhým údolím se mnoha zákruty, obklopeným nádhernými panoramaty hor, které se v průběhu cesty pomalu snižují. Trasa končí v malém přístavu u plácku, odkud odjíždí furgony do různých měst, včetně Shkodry a Tirany. I my jsme se na tomto místě definitivně rozloučili s oblastí severoalbánských hor, abychom navštívili další části této pozoruhodné země.
