Borneo – pralesní domov trpasličích slonů

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.

Záhadný původ bornejských slonů

Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.

Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).

K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.

Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.

Sloní trpaslíci

Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.

Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.

Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.

Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.

Pralesní Tabin a jeho fauna

Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).

Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.

Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.

Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.

Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).

Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.

Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.

V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.

Tváří v tvář „živoucí fosilii“

Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.

Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.

Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Biodiversita Bornea je obrovská, tropické deštné pralesy hostí více než polovinu světových druhů rostlin a zvířat na ploše jen o málo větší než 5 % celkové plochy pevniny. V jeho lokalitách se vyskytuje 44 druhů endemických savců a 6000 endemických druhů rostlin včetně rostliny s největším květem světa Rafflesia arnoldii a vzácného druhu hmyzumilovných láčkovek rodu Nepenthes. Lokalita Sabah je známa svou divokostí a panenskou přírodou, sestávající převážně z tropických pralesů, mangrovových porostů a bažin. Je to území velice odlehlé, neproniknutelné, na západě hornaté, s obtížným členitým terénem. Právě takovéto biotopy tropických deštných pralesů jsou schopné zajistit bornejským slonům podmínky pro jejich přežití.

Záhadný původ bornejských slonů

Původ „trpasličího“ slona na Borneu byl donedávna pro biology záhadou a jeho kořeny jsou stále sporné. Jedna hypotéza tvrdí, že jde o dovezené slony, kdy v 17. století britská východní společnost věnovala filipínskému sultánovi Sulu jako dar slony indické, tedy pocházející z Jávy (zde však sloni vyhynuli krátce po příchodu Evropanů z jihovýchodní Asie), Sumatry či poloostrovní Malajsie (Cranbrook et al. 2008), a ten je pak na Borneo úmyslně vysadil.

Druhá teorie tvrdí, že sloni přešli přes bažinatý pevninský most ze Sumatry na Borneo v době, kdy byly sundské ostrovy ještě jednou pevninou, což bylo v době pleistocénu, tedy před 300 000 lety. Jako jediný fosilní důkaz o přítomnosti pravěkých slonů na Borneu svědčí nález sloního zubu z jeskyně v Bruneji (Hooijer 1972).

K dohledání kořenů slona bornejského bylo zapotřebí podrobit slony genetickým analýzám. Genetické testování DNA proběhlo v r. 2003, kdy vědecký tým z Columbia University (Fernando et al. 2003) a Světový fond na ochranu přírody (WWF) svým výzkumem zjistili genetické odlišnosti bornejských slonů vůči slonům sumaterským či pevninským asijským. Výzkum se prováděl ve spolupráci s organizací Rhino SOS a spočíval v DNA testování střevních buněk, jenž byly získávány ze vzorků trusu divokých slonů v různých částech Sabahu, a vzorků krve slonů žijících v zajetí. Vzorky se následně porovnávali s DNA slonů ze Srí Lanky, Indie, Bhútánu, Bangladéši, Thajsku, Laosu, Vietnamu, Kambodži, Malajsie a Sumatry. Badatelský tým (Fernando et al. 2003) došel k závěru, že sloni žijící na ostrově Borneo, a to jak v malajské tak indonéské části (Kalimantan), jsou sloni pocházející z Bornea, jenž prošli nezávislou evolucí. Jsou to tedy geneticky odlišné poddruhy asijského slona.

Mitochondriální a mikrosatelitní analýza ukázala, že bornejští sloni byli od svých asijských bratranců na ostrově izolováni asi před 300 000 lety a liší se od nich v mnohém. Genetické odlišnosti a evoluční historie slonů na Borneu by měla podpořit myšlenku jejich uznání jako jedinečného druhu. Zatím byl tento druh Elephas maximus borneensis zahrnut do poddruhu Elephas maximus indicus nebo Elephas maximus sumatrensis kvůli nedostatku originálního popisu z hlediska morfologických znaků. Konečná klasifikace se bude nadále odvíjet od budoucích morfometrických a genetických studií.

Sloní trpaslíci

Asijští sloni, žijící na ostrově Borneo, jsou vzhledem ke své malé velikosti a relativně velkým uším přezdíváni „trpasličí“. Samci dorůstají do výšky maximálně 2,5 m a váží 3000 kg. Na jejich mohutném těle není nijak znát, že mají o jeden pár žeber více než jejich asijští bratranci. Jejich tvář má dětinský vzhled a je oblého tvaru, barva kůže je světle šedá až hnědá. Ocas mají okrouhlý a dlouhý, dosahuje až na zem, kly samců jsou krátké a téměř rovné, samice mají kly malé nebo žádné. Sloni spořádají denně až 150 kg vegetace v podobě různých druhů palem, travin, ovoce a divokých banánů. Nezbytné jsou pro ně též minerály, které získávají ze solných lizů v blízkosti lesních bahenních sopek.

Bornejští trpasličí sloni jsou povahy mírné a dobrácké, agresivitou se, na rozdíl od svých afrických a asijských příbuzných, nevyznačují. Napadení člověka je u tohoto druhu slona velmi vzácné a bylo zaznamenáno jenom jednou a to právě v nedávné době, v prosinci r. 2011 v pralesní lokalitě Tabin, odkud jsme se nedlouho před touto smutnou událostí právě navrátili. Na lesní stezce, poblíž bahenní sopky se solným lizem, došlo k náhodnému setkání strážce lesa a dvou návštěvníků se sloním samcem. Slon poděšen bleskem z fotoaparátu a přílišné blízkosti návštěvnice na člověka zaútočil. Žena jeho útok nepřežila, sloní kel se stal nástrojem smrtícím.

Trpasličí sloni žijí převážně v nížinných džunglích a kopcovitých údolích pod 300 m. Stádo, vedené v matriarchálním duchu vůdčí samicí, čítá kolem 8–17 jedinců. Tvoří ho většinou sloní matky, jejich dcery, sestry a nedospělí samci. Někdy se ve stádě nachází i dospělý samec, většinou ale žijí osaměle v džunglích. Byla však pozorována též malá stáda samců. Kontakt s rodinnými skupinami je pro ně důležitý jak pro udržení genetické rozmanitosti tak pro jejich vývoj a přežití. Ve volné přírodě se trpasličí slon dožívá 60. let, v zajetí pak více než 80. let. Slonice mívá za život kolem 7 telat. Mláďata rodí přibližně každých 4–6 let pokud jsou podmínky příznivé. V podmínkách pro přežití nepříznivých, např. během sucha, je pak rozestup mezi porody větší. Období březosti trvá 19–22 měsíců, tedy téměř dva roky, sloní mláďata jsou pak kojena po dobu 3–4 let.

Většina této jedinečné sloní populace, čítající asi 1500 jedinců, se nachází v malajském státě Sabah na severu Bornea, především v jeho jižní a východní části, a dále pak v severovýchodním cípu indonéského Kalimantanu. Rozsah těchto biotopů se však poměrně rychle mění díky těžbě dřeva, rozšiřujícímu se zemědělství a pěstování exotického dřeva, kaučuku, kakaa a palmy olejné na rozsáhlých plantážích. Rozšiřování plantáží a snižující se stav lesů vede ke změnám migračních tras slonů a důsledkem jsou pak přirozeně častější konflikty těchto malých chobotnatců s člověkem. Světový fond na ochranu přírody (WWF) ve spolupráci s místními lesnickými projekty na ochranu divoké zvěře pracují již na zřízení vhodných útočišť a rezervací pro tyto vzácné tlustokožce, kteří patří ke kriticky ohroženým druhům a jejichž ochrana ve volné přírodě se stala vysoce prioritní. Borneo je jedinou zemí na světě, která poskytuje přirozený domov těmto malým obrům.

Pralesní Tabin a jeho fauna

Nížinné dipterokarpové lesy, bažiny, mangrovové porosty, bahenní sopky. Ve dne v noci jsme se potili na bahnitých stezkách uprostřed divokých a odlehlých džunglí a pátrali jsme po orangutanech a slonech. Před očima zuřivé pralesní vosy, na nohou kymácející se pijavice a žahavé pralesní mravence. Naše výprava však byla korunována úspěchem. Při svém putování jsme sledovali jak divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus) tak vzácné malé slony (Elephas maximus borneensis).

Pralesní lokalita Tabin, ve které jsme na Borneu setrvávali (červenec-srpen 2011), byla vyhlášena přírodní rezervací v r. 1984 z důvodů zachování velkého počtu divokých ohrožených zvířat a výskytu vzácných, na minerály bohatých bahenních sopek a solných pramenů, které slouží jako solné lizy a bahniště divoké zvěři. Žijí zde tři největší savci oblasti Sabah: bornejský trpasličí slon (Elephas maximus borneensis), nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) (nejmenší druh na světě) a banteng jávský (Bos javanicus) stejně jako devět druhů primátů a pět druhů koček (levhart obláčkový, kočka bornejská, mramorovaná kočka, kočka leopardí a kočka plochočelá), z nichž všechny jsou na seznamu chráněných volně žijících živočichů. Ze 42 ptačích rodů jich bylo zaznamenáno kolem 220 druhů.

Tabin se nachází ve východním cípu Bornea, přímo v centru poloostrova Dent, a sloní populace se zde odhaduje na 120–300 jedinců. Právě v této pralesní lokalitě došlo k našemu vzácnému setkání s trpasličími slony. Naději na jejich spatření byla reálná, neboť na lesních stezkách jsme často nacházeli sloní trus a vegetaci poničenou průchodem sloního stáda. A pak jednou nečekaně, po dlouhém pátrání, nastala ta pozoruhodná chvíle. Za večerního soumraku se začalo z džungle vynořovat sloní stádo o počtu asi dvaceti jedinců a poklidně se živit na divoké révě a další okolní tropické vegetaci. Při pozorování divokých slonů bylo třeba ctít patřičnou bezpečnou vzdálenost a při fotografování nepoužívat blesk, jeho záblesky slony dráždí a situace se pak stává životu nebezpečnou. Přesto občas některý ze slonů ve stádě trochu zneklidněl, divoce mával ušima a jeho mocný ryk se jako výstraha nesl pralesem. Naše radostné pozorování ukončila až nadcházející tropická noc, tma padá v tropech celoročně ve stejný čas, kolem 18.30 hod.

Během putování bornejskými džunglemi jsme se setkali s mnoha vzácnými živočichy, například s nesmírně plachými endemickými gibony Müllerovými (Hylobates muelleri), kteří se s neuvěřitelnou mrštností pohybovali v korunách pralesních velikánů, a jejichž hlasitý a dlouhý teritoriální zpěv jsme slyšeli každé ráno v probouzející se džungli. Žasli jsme nad podivným čichovým ústrojím endemických, cihlově zbarvených opic kahau nosatých (Larvatus nasalis), které má svůj podstatný význam. Převislý dlouhý nos slouží jako ozvučnice, zesilovač zvuků, kterým dominantní samec svolává a udržuje svou tlupu.

Několikrát jsme s nadšením pozorovali vzácné divoké orangutany bornejské (Pongo pygmaeus), zvláště setkání s orangutaním samcem samotářem hluboko v džungli bylo mimořádně nevšední. Mohutného primáta jsme objevili v koruně pralesního stromu při jedné ranní výpravě právě v době, kdy opouštěl své oválné hnízdo z listí umístěné téměř „pod nebesy“. Samec naší přítomnost v blízkosti svého stromu ihned zaznamenal a snažil se nás ze svého teritoria velice vehementně vystrnadit. Vydával mocné a hlasité odstrašující funění, nadouval hrdelní vak, špulil ústa, lomcoval stromem, lámal a házel větve a jeho rozčilené grimasy byly více než výmluvné. Z dalších druhů opic jsme zaznamenali nebojácné makaky vepří (Macaca nemestrina), makaky jávské (Macaca fascicularis) a elegantní hulmany stříbrné (Trachypithecus cristatus).

Při večerním soumraku nám nad hlavou plachtila obrovská rezavá poletucha velká – taguan (Petaurista petaurista), mohutný těžkopádný dvojzoborožec velký (Buceros rhinoceros silvestris), zoborožec korunkatý (Anthracoceros albirostris convexus) a zoborožec vlasatý (Berenicornis comatus). Přímo před vchod našeho pralesního bungalovu se snesla z výšin deštného lesa půvabně zbarvená bojga rajská (Chrysopelea paradisi), která patří ke stromovým „létajícím“ hadům. Jako milovníci plazů jsme se radovali z elegantně černožluté jedovaté bojgy stromové (Boiga dendrophila), která odpočívala stočená nízko nad našimi hlavami ve větvích stromů, a z mohutných varanů skvrnitých (Varanus salvator), jež svým impozantním vzhledem vzbuzují respekt.

Denně jsme pozorovali také gekony a agamovité dráčky rodu Draco, kteří jsou schopni pasivního plachtění. Zaznamenali jsme též různé druhy ptáků, jako například nádherně pestrou kukačku indonéskou (Phaenicophaeus curvirostris), pastelového loboše žlutočerného (Eurylaimus ochromalus) s tyrkysově modrým zobcem, čiperně datlujícího datla indomalajského (Dryocopus javensis), vznešeného orla indomalajského (Ictinaetus malayensis), jako drahokamy barevné střelhbité ledňáčky modrohřbeté (Alcedo meninting) a ledňáčky gurial (Pelargopsis capensis) aj. Naše výpravy pokračovaly i v noci. Ve světelném kuželu silné baterky zářily oči nočních živočichů z houštin a korun stromů jako hvězdy na temné obloze. Například v koruně 30 m vysokého tropického stromu jsme pozorovali odpočívajícího, jako aksamit černého, huňatého binturonga (Arctictis binturong) z rodu cibetkovitých, cibetky rodu Viverra a Vivericulla hodující na plodech tropických stromů, pomalou noční „mechovou“ poloopičku outloně váhavého (Nicticebus coucang) a elegantně puntíkaté kočky bengálské (Prionailurus bengalensis borneoensis), které číhaly v houštinách na kořist.

V noční divočině jsme sledovali tiše našlapující a opatrné samotářské jelínky kančily větší (Tragulus napu), zádumčivé sovy puštíky hnědé (Strix leptogrammica) a ketupy rybí (Ketupa zeynolensis) číhající nehnutě na rybí sousto na břehu lesní tůňky. Velmi nás potěšilo noční setkání se čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou (Python reticulatus) plazící se pomalu a neslyšně přes kameny pralesní pěšiny. Přes cestu nám často přebíhala prasata vousatá (Sus barbatus) a dikobraze bornejského (Hystrix crassispinis) prchajícího do houštin zastihla ještě včas naše pohotová kamera.

Tváří v tvář „živoucí fosilii“

Nejvzácnějším okamžikem celé naší výpravy se stalo setkání s nedávno odchycenou „živou fosilií“, s jedním z nejstarších a nejmenších druhů nosorožců, nosorožcem sumaterským východním (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) přímo v jeho domovském pralesním prostředí Tabinu. Samec o stáří kolem 15 let byl zachráněn z pytlácké pasti a umístěn do velkého ohrazeného prostoru v džungli. Nosorožec měl kolem kotníku širokou bílou jizvu jako neblahou vzpomínku na místní pytláky. Důvodem k nesmyslnému hubení nosorožců je vysoká poptávka po jeho kožovitém rohu, který se používá v tradiční čínské medicíně. Rovněž v arabském světě je mu přikládána značná hodnota, neboť je symbolem vysokého sociálního postavení.

Nosorožec sumaterský východní je posledním žijícím zástupcem prvních miocénních nosorožců, který se objevil mezi 15 a 20 miliony lety. Jako důkaz příbuznosti s dávnými předky z doby ledové je jeho dlouhá řídká černá srst, pokrývající jeho hřbet, boky, břicho, vnější stranu končetin a uši. Bornejskému nosorožci sumaterskému hrozí vyhubení. Dokázal přečkat mnoho přírodních katastrof, však osudným se mu stal teprve člověk. Jeden jeho poddruh, nosorožec sumaterský severní (Dicerorhinus sumatrensis lasiotis) již úplně vyhynul, dva zbývající poddruhy, sumaterský východní (Dicerorhinus sumatrensis harrissoni) a západní sumaterský nosorožec (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) jsou zapsání v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) jako kriticky ohrožený druh. Dosavadní odhad počtu těchto vzácných bornejských tlustokožců je kolem 30–50 jedinců roztroušeně žijících v divoké pralesní lokalitě Sabah na severu Bornea. O jejich záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt Rhino SOS finančně podporují i významné zoologické zahrady. V zoologických zahradách je chováno 9 těchto unikátních býložravců, v Evropě je chován samec tohoto druhu nosorožců v ZOO Port Lympne v Anglii. Celková populace nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis sumatrensis) na celém světě čítá v současné době kolem 250 kusů. Před 10 leti byly odhady jeho početnosti více než dvojnásobné.

Osobní setkání s tímto vzácným, téměř vymírajícím druhem, bylo pro nás velice významné a nezapomenutelné. Smutný, trumpetově kvílivý ryk nejmenšího a nejstaršího z nosorožců nás doprovázel při zpáteční cestě z džungle a zůstává tak vryt do naší paměti navždy.