Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.

Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…

Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.

Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.

Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.

Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…

Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.

Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.

Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.