Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Jen my a Demirkazik
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas 
. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.
Dobrodružství začíná
Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.
Jen my a Demirkazik
Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.
Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu
Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas . Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.
Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit
Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.
