Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Rožmberský kapřík Eda in memoriam
Když jsem toho chladného říjnového rána vstával, něco mi „neštymovalo“. I když můj domov, rybník Rožmberk, je svou rozlohou 648 hektarů největším rybníkem v Čechách, přesto mi byl teď po ránu trochu těsný. Přemýšlel jsem, co může být příčinou toho, že jsem nemohl líně proplouvat místy, kde to jindy šlo bez problémů. Je pravdou, že určité náznaky prostorových problémů se daly pozorovat několik posledních dnů, ale nijak jsem se tím nevzrušoval. „Holt na horách asi nepršelo, a tak do rybníka nepřitéká tolik vody“, říkal jsem si.
Jaký nepoměr proti povodním v roce 2002, kdy hráz 2430 m dlouhá, 10 m vysoká a 55 m široká zachytila přibližně 70 – 75 milionů metrů krychlových vod, tedy zhruba desetinásobek svého normálního objemu. Hladina rybníku se rozlila na ploše 2300 ha, ale zabránila větším škodám na toku Lužnice. Štěpánek Netolický, který stavbu Rožmberka plánoval, i realizátor stavby Jakub Krčín z Jelčan mohli být na své dílo pyšní.
Již více jak 400 let tu prý stojí toto dílo lidských rukou. Když jsme si tak líně proplouval kolem jeho hráze, pokaždé jsme přemýšlel o tom, jak to ti lidé vlastně tenkrát dělali? Technika prakticky žádná?! Asi tenkrát bylo dost lidských rukou, ochotných nebo donucených přiložit ty své ke společnému dílu. Byly to právě jejich ruce, které vybudovaly již zmiňovanou impozantní hráz a osázely dnes již 150 až 400 let starými duby. V posledních dnech však začalo pod nimi být poněkud rušněji. „Pantátové“ rybáři se tu začali objevovat v poněkud větším počtu, než bývá jindy zvykem a na břehu rybníka začaly vyrůstat podivné plátěné přístřešky. I v rybníku bylo stále těsněji a těsněji. Často jsem teď potkával „sousedy“, s nimiž jsme se jindy neviděli celé týdny. A všichni svorně nadávali na to, že je jim ten rybník najednou nějak malý. Je sice pravda, že se rybám daří v mělkých vodách, ale čeho je moc, toho je příliš!
„Dnes ráno už toho bylo opravdu příliš! Nejenže vody zase ubylo a my se tlačili jeden na druhého, ale ještě nějaké protivné sítě nám znemožňovaly odplout do klidnějších vod. Tady už se to doslova vařilo! A světe div se. Existují tací, kteří se na tu naši tlačenici ještě chodí dívat! A že jich nebylo málo“. V noci trochu přituhlo a ranní sluníčko jen pomalu vyhánělo chlad z rybniční hráze. A tak kouřící šálek čaje, grogu či svařeného vína v rukou čumilů nebyl žádnou vzácností.
„I mně, vážení, z toho začaly zábst ploutvičky a tak ta síť, ve které jsem se spolu s dalšími šupináči náhle ocitl, jsem bral jako vysvobození. Ještě trocha skotačení v plechovém žlabu a už mě jedny ruce šouply do připravené kádě. No řeknu Vám, byl to požiteček po té tlačenici v rybníku. Občas sem sice přibyl nový přírůstek, ale v zásadě to tu byla pohodička. Nebyl tu sice výhled, ale možná to tak bylo lepší. Pohled na kapří hranolky, sumčí guláš, pečené rybí filety, nebo rybí polévku nám příliš dobře nedělá. Kluci rybářský to měli ale šikovně vymyšleno. Když už začalo být těsno i zde, tak se káď najednou zhoupla, vystoupala vzhůru a vyklopila nás do jiné kádě na korbě náklaďáku. Už jsem se chystal na nějakou dlouhou cestu. Ale měl jsem štěstí (nebo alespoň jsem si to v tu chvíli myslel). Po velmi krátké jízdě se ve stěně mého dočasného příbytku otevřel otvor a jak s elegantním půlobratem „hodil“ šipku do malého rybníčku. No, už jsem z toho začínal být pravda trochu nerudný. Po celoročním lenošení v rybníku to bylo na mě trochu moc tělocviku, a tak když jsem uvízl v podběráku a promrzlý chlapík v gumovém plášti a rybářských kalhotách mě zase někam odnášel, hodlal jsem si to s ním pořádně vyříkat. Než jsem se ale stačil nadechnout a od plic si zanadávat, spatřil jsem rychle se přibližující dřevěnou paličku. Pak to plesklo, před očima se mi zatmělo,… no, a pak si vlastně už nic nepamatuji.
Rožmberský kapřík Eda in memoriam
