Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.

První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.

Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).

My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.

Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.

Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.

Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.

První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.

Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).

My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.

Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.

Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.