Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.
Koukneme se do historie bourbonu
Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.
Kdo byl první
Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrodsburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.
Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.
Za bourbonem do Kentucky
Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.
A jedeme dál
Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.
V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.
I jinde než v Kentucky
Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.
Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.
Koukneme se do historie bourbonu
Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.
Kdo byl první
Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrodsburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.
Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.
Za bourbonem do Kentucky
Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.
A jedeme dál
Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.
V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.
I jinde než v Kentucky
Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.
