Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.
Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.
{{reklama()}}
Historie neuškodí
Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.
Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.
Archeologie
Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.
Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.
Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.
Slavná města
Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?
Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.
Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.
Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.
Oia
Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.
Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.
Kde bydlet
To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.
Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.
Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.
Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.
Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.
{{reklama()}}
Historie neuškodí
Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.
Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.
Archeologie
Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.
Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.
Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.
Slavná města
Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?
Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.
Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.
Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.
Oia
Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.
Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.
Kde bydlet
To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.
Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.
Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.
Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
